Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nel Tempo 9. kapitola

22.06.2011 (13:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 45× • zobrazeno 5862×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Rose si přesunula židli ke stolu a chytila Bellu za ruku. Doufala, že jí pomůže mít někoho nablízku, navíc jí klidným pohledem dala jasně najevo, že všechno ostatní je v pořádku. Děti jsou v bezpečí jejich domu, pod dohledem tří ostražitých upírů a jedné momentálně indisponované polo-upírky. Dobrá, byl tu ještě jeden lidský muž, jejich otec, který se na ni koukal jako na nějakého masového vraha. To mládě bylo na světě tak krátký čas, že nemohl mít ani to nejmenší tušení o všech odporných praktikách některých církevních hodnostářů a… Rose zahnala veškeré chmurné vzpomínky pryč a raději opět vyhledala Bellin děkovný pohled. Opětovala její stisk, a pak se Carlisle konečně pustil do šití. Rose se raději zaposlouchala do domu a zachytila rozhovor mezi jejím manželem a tím člověkem.

„Edwarde, nemůžeš se na mou ženu zlobit, ale ona tenkrát toho kluka držela za ruku…, když umíral,“ povzdechl si nešťastně Emmett a mozek mu i na výslovný zákaz, zpětně všechno ukázal. Mučivé vzpomínky jeho zničené Rose, jak klečí u drobného chlapcova tělíčka.

„Cože?“ zeptal se vystrašený Edward. Nechápal. Taky nikdy neviděl nikoho tak svalnatého, a jestli jenom ta ďábelská blondýna má sílu jako stádo slonů, nechtěl si ani představovat, jak je na tom tenhle obr, vedle kterého momentálně seděl.

„Ach jo, asi sis už všimnul, že nejsme obyčejní lidé…“

„Neboj, nikomu nic nepovím, jen nechte odejít mě a moji rodinu. Budu mlčet jako hrob o tom, že jste zavraždili tu jeptišku z kláštera…“

„Tak hele, mladej, ta si to zasloužila víc, než by sis myslel,“ ohradil se naštvaně Emmett.

„To teda netuším jak…, že by se moc modlila?“ odfrkl pochybovačně Edward. Tyhle kreatury byly opravdu nebezpeční vrazi, a možná že by je neměl tak provokovat, ale nemohl si pomoct, ta jeptiška mu totiž pomohla najít jeho ztracenou manželku a děti. Nechtěl s tímhle tvorem souhlasit. A třebaže mu adrenalin společně se strachem koloval celým jeho tělem, nešlo, aby se nepostavil na její obhajobu.

„Ne, ale kéž by dělala raději to! Tahle jeptiška, kterou tady tak bráníš, pomáhala v něčem, co ani ty sám nechceš vědět! Věř mi,“ zavrčel a zlověstně se mu blýsklo v očích.

„Omlouvám se, jestli jsem tak smělý, ale zajímalo by mě, co tak strašného mohla udělat, aby si zasloužila smrt,“ vydechl nechápavě Edward. Skutečně neměl ani nejmenší ponětí, čeho tak hrozného se mohla dopustit, aby za to zaplatila tak vysokou cenu. Život byl příliš…

„Pomáhala,“ pošeptal a pak těžce polkl, „v jednom z těch klášterů. Sbírala děti z ulice, ovšem taky jistě nebyla jediná…“ odmlčel se, protože vzpomínat na to, co slyšel od Carlislea… O tom chlapci, o všem čeho se na něm dopustili. Ne, raději si tyhle odporné myšlenky urychleně vyhnal z hlavy a řeč převedl jinam. „Mimochodem, ta stará jeptiška ti pobodala manželku, a ty jsi jí ani jednu nevrazil? Co jsi to zatraceně za chlapa?“ rozčílil se oprávněně Emmett. Bella už teď byla jako rodina.

Miloval tyhle měšťáčky, kteří neuměli nic jiného, než utrácet peníze, pomlouvat ostatní a opovrhovat vším, co jim přišlo nesprávné. Samozřejmě podle jejich vlastního vědomí a svědomí. Ale to, že nepomstil zranění svojí vlastní ženy, kterou prý miloval…

„Chtěl jsem…“ vydechl nešťastně. „Viděl jsem tam ten nůž, a chtěl to udělat…, opravdu že ano, ale nedokázal bych nikomu ublížit. Zvlášť pak ne jeptišce, která si navíc myslela, že Bella je něco jako démon…“

„A ty se na ni teď koukáš taky tak?“ optal se nedůvěřivě Emmett zpoza přivřených očí. Bral se za jejího velkého bratra, a kdokoliv by snad chtěl ublížit jeho sestřičce mamině, bude mít co k dočinění s ním. I její vykutálený manžílek.

„Netuším, co si o tom všem myslet… Je teď taková jiná,“ zamumlal, a přemýšlel přitom, proč to tomuhle člověku, nebo co byl, vlastně vůbec vypráví. Je nezajímalo, že Bellu miluje, ať je z ní cokoliv…, ale to neznamená, že to stejné musí cítit i k těm, kteří jí do tohohle života stáhli.

Jeho manželka najednou byla tak nádherná, že měl chvílemi pocit, jestli se mu třeba jen nezdála. Například její pleť byla bez jediné poskvrnky, její pas byl ještě útlejší, což ale nemohl objektivně posoudit, protože ji viděl naposledy víc jak před rokem. Přišlo mu, že se celkově změnila. Netušil ale, jestli to bylo její těhotenství, co ji takhle radikálně proměnilo… Byla krásná už předtím, to ano, ale teď jakoby doslova zářila. Pro něj mohla být klidně stvoření z pekel, jak ji nazvala ta mrtvá jeptiška, a on by i přesto za ní šel kamkoliv.

Emmett pozoroval svého zamlklého společníka, a horečně přemýšlel nad tím, jak z téhle patové situace ven. A tak k němu jednoduše natáhl svoji medvědí tlapu.

„Zkus se mě dotknout a řekni, co je na mě jiného?“ vyhrkl a zapohyboval těmi obrovskými prsty.

Edward na něj vyděšeně vyvalil oči a svoje ruce si okamžitě zaklestil mezi koleny. Neměl ani náhodou v plánu se toho obrovského tvora jakkoliv dotknout. Co když mu chce jen ublížit?

„Neboj, nekousnu tě,“ zařehtal se Emmett, a znovu mu skoro před obličejem zamával svojí velkou dlaní. Edward na sucho polkl a raději si stiskl kolena silně k sobě… ruce v nich nechával pořád uvězněné. To poslední po čem toužil, bylo to, aby se k němu tenhle obr choval nějak důvěrně. Povídat si s ním ještě šlo, ale nic víc…, žádné doteky nebo potřepání pravicí, jak by se normálně gentlemansky hodilo.

„No jo, máš strach,“ dobíral si ho.

„Nemám,“ bránil se lživě Edward, ale pravdou bylo, že se bál, a jak. Měl strach o jeho děti, o Bellu a v neposlední řadě i o sebe. Co jí právě teď dělají?

Nějaké divné pokusy, jak z obyčejné lidské bytosti udělat něco nelidské? Pak si najednou uvědomil, že už přemýšlí nad úplnými hloupostmi. Byla to jen jeho Bella, a tak když se zvedl, že půjde svoji lásku hledat, na rameni mu přistála jedna velká a… studená ruka. Cítil i přes tu ušpiněnou košili, že tohle není normální teplota. Okamžitě ji setřásl, ale i přesto mu na celém těle naskočila husí kůže a nebylo to jen z pocitu chladu…

„Chci se jít podívat po Belle! Co jste s ní vlastně provedli?“ navztekaně se ohnal Edward. Co si to dovolovali, aby jej tu drželi násilím! Hned jak bude jeho ženě lépe, sbalí jim všechny jejich věci a odvede si ji pryč. Tady tedy nezůstanou ani náhodou!

„Nic, neboj se pořád…“

„Nebojím,“ štěkl už značně podrážděně, i když pravda byla úplně jiná. Nejraději by z tohoto sídla monster zmizel co nejdřív… nebo ještě lépe, kdyby se s nimi nedostal nikdy do žádného kontaktu.

„Poznám strach na míle daleko, takže si se mnou moc nezahrávej,“ odpovídal mu rozčíleně už i Emmett. „Jakmile můj otec zašije Belle rány, vysvětlí ti, jak se věci mají a kdo doopravdy jsme.“

„Nechci to vědět!“ štěknul rozrušeně. „Jakmile toho bude moje manželka schopná, odvedu ji spolu s dětmi odsud!“ Stál si neochvějně za svým Edward a mračil se na rozložitého Emmetta. A ačkoliv byli stejně vysocí, proti muskulatuře toho obra neměl nejmenší šanci. To si sám Edward naprosto jasně uvědomoval.

„To si nemyslím!“ promluvila naprosto chladně Rosalie, která právě přicházela odkudsi ze zdola.

„Ty,“ štěknul a namířil na ni výhružně ukazováček, „tady rozhodně nerozhoduješ o životě mojí Belly!“

„Tak klídek, chlapče, na moji manželku si takhle vyskakovat nebudeš! Nebo tě chytnu za flígr, a potom teprve něco uvidíš!“ zavrčel zlostně Emmett. Rose k němu přistoupila, objala ho okolo pasu a položila mu hlavu na prsa. Byla tak nesmírně šťastná, že se jí její muž tak ochranitelsky zastává, i když to proti nějakému lidskému červu ani nepotřebuje. Nejraději by spokojeně zavrněla, ale kdo ví, kam by se to pak mohlo zvrtnout, a někdo toho člověka prostě hlídat musel. Ucítila, jak se Emmettovy rty prvně otřely do jejích vlasů, nasál její vůni a pak následně vtiskl ještě polibek.

„Pokud s tebou Bella bude chtít odejít, my ji tu rozhodně zadržovat nebudeme,“ pověděla už o poznání klidněji. Když měla teď u sebe svou životní oporu, všechny její chmury se v okamžiku rozletěly jak hejno motýlů. Její manžel byl jak medvědí kouzelník, který ji dokázal rozveselit téměř kdykoliv, a navíc si nikdy nestěžoval na její náladovost, třebaže ji poslední dobou už skoro netrápila. Byl tu totiž Tony a Sofí a Bella, takže měla o zábavu postaráno. Taky se jí konečně částečně splnily její toužebné mateřské sny, i když jen jako tetě, ale i tou ona je s nesmírnou radostí. Pozorovat a pomáhat při výchově rostoucích dětí.

Edward pozoroval tu zamilovanou scénku před sebou a do hlavy mu vlétla jedna nepříjemně vtíravá myšlenka. Bude se ke mně někdy mít i Bella takhle? Ta jejich oddaná láska naprosto zářila z těch najednou spokojených tváří a Edward jim to jen hloupě záviděl. A rozhodně měl co. Navíc před rokem možná mohl mít to samé, kdyby všechno v jediném okamžiku nezničil. Kdežto teď byla jeho budoucnost jen v jednom velkém mlhavém oparu.

Dřív, ještě předtím, než si musel Bellu vzít, měl svůj život tak nějak hrubě nalinkovaný a naplánovaný. Chtěl se oženit až později, nejdříve však v pětadvaceti. Nikdy by ho ani v tom nejbizardnějším snu nenapadlo, že by jej rodiče oženili už v devatenácti, kvůli nějaké hloupé dohodě. Nebo že by se po polovině svých teprve dvacátých narozenin stal novopečeným otcem.

Poslední rok také často přemýšlel nad tím, že by bylo krásné, kdyby se jeho Bella konečně našla a oni tak mohli začít žít ten skutečný manželský život. Těšil se na to! Dokonce pomalu začínal rozmýšlet i nad dětmi. Nechtěl je sice hned, ale věděl, že později po nich určitě zatouží. Mít syna, nebo dceru s Bellinými čokoládovými kukadly nebyla vůbec špatná představa.

Čím déle ale bezvýsledné pátrání pokračovalo, tím víc se jeho plány na nové a lepší zítřky pomalu vytrácely.

A najednou tady měl všechno, jenže zároveň i nic. Nebyl si vůbec jistý, jestli s ním ještě někdy bude Bella chtít jeho sny a tužby uskutečnit. Jedna jeho malá část jí dokonce i zazlívala ten úprk. Okradla ho totiž o potěšení vídat její zakulacující se bříško, a i když nebyl nikdy žádný pořádný romantik, s Bellou prostě na povrch vyplouvaly všechny tyhle skryté pocity a dojmy, kterými se dřív jaktěživ nezabýval, ba dokonce je ani nepociťoval. Teď jen představa jeho ženy s vypouklým pupíkem ho neskutečně dráždila a on měl najednou chuť obstarat si ještě alespoň jedno jen proto, aby sobě i Belle mohl vynahradit všechny ty nenávratně ztracené dny, týdny, měsíce…

Nešťastně si povzdechl a konečně se probral. V místnosti už ho však nepozorovaly jen dva páry medových očí, nýbrž troje. Ty poslední patřily osobě, zřejmě lékaři, který byl z téhle divné trojice také jistě nejstarší. Dotyčný si ho měřil zlatavým pohledem a čelo se mu automaticky zkrabatilo.

*

„Posaďte se,“ promluvil klidně Carlisle a pokynul tomu lidskému muži rukou ke křeslu.

„Postojím, děkuji.“ Odmítl zdvořile jeho nabídku, a jeho obezřetné oči přeskakovaly z jednoho na druhého. Nechápal, nebo spíš nechtěl rozumět tomu, co se tady dělo. Tyhle bytosti byly naprosto nádherné a jeho Bella vypadala jako oni, přesto byla stále teplá… Když se dotýkal jejích kolen, tam u kláštera, i přes hrubou látku jejích pomněnkových šatů cítil to teplo…, ne jako teď, když mu ta tmavovlasá hora svalů položila tu svoji lopatu na rameno.

„Jak je mojí manželce?“ zeptal se na další věc, která ho momentálně zajímala a zároveň tížila. Potřeboval vědět jak na tom jeho křehká láska je. Pořád jen doufal, že rány snad nebyly příliš hluboké a že už ji to moc nebolí.

„Teď už dobře. Vyčistil a zašil jsem to, tedy bez lokálního umrtvení, protože vzhledem k tomu, že Bella kojí, to odmítla a já jí to ani nedoporučoval,“ zakončil svůj monolog Carlisle a podíval se na svého syna. Chtěl, aby Bellu opatrně odnesl do jejího pokoje k dětem. Chtěla je vidět a být s nimi. Nemohl jí v tom bránit…

Emmett mu souhlasně kývnul a pak zmizel svojí obvyklou rychlostí do pracovny svého otce. Edward se vyděšeně zajíknul, když se ten černovlasý z ničeho nic jakoby propadl do země. Úplně zmizel.

„Myslím, že byste si měl sednout, Edwarde. Smím vám tak říkat?“ ptal se ve vší zdvořilosti Carlisle. Lidé i upíři pro něj byli naprosto stejní. Všichni měli stejné právo na život, jen upíři si ten svůj často nevolili dobrovolně. On rozhodně ne, i když toho teď nelitoval. Věděl, že veškeré pomluvy o upírech pocházely od lidí, jejichž blízcí jimi byli napadeni. Jenomže nikdo ani netušil, že existují tací, kteří se pokoušejí žít spořádaným a normálním životem. Že jsou tu i ti, kteří vyměnili lov lidí za lov zvěře, i když to prý podle jeho dávného známého nebyl jejich přirozený zdroj obživy, přesto si Carlisle vždycky stál za tím, že to tak není. Věřil, že jako si člověk může vybrat zlo nebo dobro, tak i oni mají možnost zvolit si, jak budou žít. Třebaže to pro ně je daleko náročnější, jak pro obyčejné lidi žít spořádaným životem. Přesto si nikdy ani na malý okamžik nepřipustil, že dělá špatně. A pokud to bylo možné, snažil se chránit všechny… bez rozdílu na to, jestli někomu tluče srdce nebo ne, protože ho uvnitř měli naprosto všichni.

Edward mu souhlasně kývnul a Carlisle pokračoval. „To, co vám chci říct, se nikdy nesmí dostat ven. Pokud vás tedy pustíme, musíte odpřísáhnout, že o nás a našem tajemství nikomu nepovíte… Ne, Rose!“ najednou okřikl tu blondýnu a ta na něj zavrčela. „Je to Bellin manžel a otec jejích dětí. To by opravdu nebyl nejlepší nápad. Myslím, že by ti to nikdo neodpustil…“

„Já se jen snažím ochránit naši rodinu,“ nadávala a vztekala se Rose. „Jestli se to dozví Volturiovi, nejenže se postarají o to, aby vyhladili jeho a všechny, kterým to tady pan všeználek poví, ale pak půjdou i po nás! Po Belle i dětech, chápeš to? Je sice asi nezabije, protože rád sbírá kuriozity… No, k nám už tak velkorysý jistě nebude.“

„Taky jsi nebyla dvakrát štědrá k té jeptišce!“ ohnal se po ní navztekaný Edward. Netušil proč, ale měl k téhle blondýně silnou averzi, třebaže kdyby ji neznal a viděl ještě jako svobodný, okamžitě by se o ni pokusil. Byla až neskutečně nádherná, ne sice tak, jako jeho Bella, ale musel si zhnuseně připustit, že byla hned v závěsu za ní.  Jenomže věděl jaká je a tak horko těžko snášel, už jen když mluvila. Pak tu také byl ten divoký a vražedný pohled, kterým pozorovala plazící se sestru Klodvigu…, a taky ji samozřejmě bez špetky soucitu zabila. Pro Krista, byla to krásná žena, a přitom taky nebezpečná a bezcitná vražedkyně.

„Ticho buď, člověče!“ okřikla ho vytočeně. „Nevíš, o co tu jde, tak se do toho laskavě nemíchej. Navíc, kdyby bylo Bellino bezpečí odkázáno na tebe, ležela by teď u kláštera pobodaná. A zřejmě taky mrtvá!“ zaječela Rose, div jí nervy nepovolily úplně. Měla přímo nehoráznou chuť po tom arogantním člověku, který o životě nevěděl absolutně nic, skočit a vyřešit tak jejich problém jednou pro vždy. Jenomže Carlisle měl pravdu, Bella by jí zřejmě nikdy neodpustila.

Edward sklopil zahanbený pohled. Sice to nebyla až tak úplná pravda, protože svoji milovanou Bellu přece zachránil před dalšími bodnými ranami, ale že to pak té sestře nedokázal vrátit, už nebyla jeho vina. Jenom vrah mohl něco podobného dokázat. Jen něco, co se neštítilo násilí, jako tahle drzá blondýna… Edward věděl, že by jeho manželku dokázal ochránit, kdyby šlo skutečně do tuhého, a dětí by se taky nikdo ani nedotkl…, jenomže napadnout jeptišku bylo jako napadnout samotnou víru… To se nemohlo!

„Tak co se tady děje?“ vyjel na ně nedočkavě. Už toho měl tak akorát dost. Tahle šaráda ho přestávala bavit. Proč ho vodí za nos, napadají jeho čest a přitom stále zarytě mlčí o věcech, které by teď měli konečně objasnit! To Bellino běhání rozhodně nebylo lidské. Co s ní udělali? A jeho děti? Jsou taky takhle poznamenané?

„Víš, kdo jsme?“

„Ne!“ štěkl po nich vytočeně. „Netuším, ale lidé nejste ani náhodou…, zvláště pak ne tahle!“ Ukázal opovržlivě na Rose, a ta mu jako poděkování běsně zavrčela. Edward se otřásl a další dílek do jeho skládanky zapadl na to správné místo. Ta žena byla zvíře. Něco naprosto divokého, smrtícího a hlavně nepředvídatelného.

„Až na to poslední správně a moji dceru laskavě neurážej, když neznáš všechno ostatní…“ Vložil se do toho diplomaticky Carlisle a pokračoval. „Ano, nejsme lidé,“ dramaticky se odmlčel a podíval do mladíkova čekajícího obličeje, „ale spíš něco jako noční tvorové, nebo také… upíři,“ poslední slovo téměř zašeptl a studoval každý pohyb, záškub Edwardovy tváře. Čekal, co se bude dít.

Ten se však k ničemu neměl. Němě po něm koukal a nevydal ani hlásku…, alespoň ale dýchal. Pak se z toho transu probral tak rychle, jak to jen lidský tvor dokázal.

*

Edward si vytáhl zlatý křížek, který nosil jen kvůli svojí matce. Náboženská fanatička, která přímo vyžadovala, aby chodil alespoň každou neděli do kostela. A ona tam navíc promrhávala daleko víc jak jeden den v týdnu… Zatřepal hlavou a vyhnal si tak vzpomínky na svoji matku. Raději pevněji sevřel křížek.

„Upíři neexistují,“ zamračil se na ně, přesto se ale jeho dlaň skoro mazlila s tím, co v ní zahříval.

„Tak proč tak svíráš tu cetku?“ prskla jedovatě Rose. „Tyhle babské povídačky, že proti nám zabírají kříže a česnek, nebo svěcená voda…, všechno to jsou jen výmysly… Ani slunce nám nic neudělá, jen na něm tak trochu záříme!“ Zamračila se nad jeho strnulou tváří. Tenhle člověk jí skutečně pil krev, a to mělo být spíš naopak.

Mezitím se vrátil Emmett a opět objal svoji manželku. Podal podrobné informace ve vší tichosti, aby je náhodou Edward nezaslechl a Carlisle ho jen stejně tiše pochválil.

„Snažíte se mě jen zmást, chcete, abych se z toho všeho pomátl a vy byste se mě mohli lehce zbavit…“ křikl dopáleně, „…a pak mi Bellu jednoduše odvést! To. Nikdy! Nevzdám se jí!“ prskl vztekle. Byl naprosto bez sebe. Ještě nikdy se nestalo, že by jej někdo takhle jednoduše dostal na pokraj příčetnosti. Ano, těmhle bytostem se to dařilo až s neuvěřitelnou lehkostí. Nejsou normální…, ale upíři? Nic horšího a směšnějšího si ani vymyslet nemohli… Nebo snad mluvili pravdu?

„Jak už jsem řekla, Bella se rozhodne sama, jestli s tebou odejde, nebo dá přednost nám,“ odfrkla posměšně Rose a výsměšně se usmála. Věděla už teď, jak to bude, jen neměla tušení, co s tímhle člověčím bídáčkem udělají.

„Kde je Bella? Chci ji vidět,“ vyhrkl zmatený Edward a horečně se rozhlížel okolo sebe. „A chci i svoje děti!“

„Ne tak hr! Ti dva drobečkové jsou jen Belliny ratolesti, tvoje ani náhodou…, možná že jsi byl nápomocný u jejich vzniku, ale to z tebe otce nedělá ani náhodou!“ rozběsnila se Rose takovým způsobem, že ji musel na místě přidržovat Emmett, jinak by ten lidský hlupák skončil na několik částí.

„Tak to ani omylem! Jsou naše! Moje a Bell…“

„Uklidněte se oba dva, Belle se moc neulehčí, když se tady budete dohadovat,“ okřikl je dopálený Carlisle. Opravdu se chovali jako malé děti. Navíc Bella ho porosila, aby až s Edwardem skončí, ho poslali za ní. Tušila, že s ním nehnou a nebude jim věřit, a tak mu to chtěla vysvětlit osobně. Ještě ho poprosila, aby čekal hned za dveřmi, kdyby se Edward nějak moc rozohnil. Nechtěla riskovat zdraví dětí, což znamenalo dávat pozor i sama na sebe, to Carlisle z jejího povídání vytušil.

„Edwarde, můžete jít nahoru, Bella s vámi chtěla hovořit…“

„To mi říkáte až teď?!“ vyprskl vztekle jejich směrem a už bral schody do patra po dvou. Ani si neuvědomil, že vlastně neví kam, tak šel rovnou čárou do jejího pokoje. Asi tam nebude, mrmlal si nafučeně pod nos, když otvíral velké dubové dveře…, jenomže byla. Ležela odevzdaně na posteli. Položená na břiše, hlavu vytočenou do boku, a stále na sobě měla ty modré šaty, třebaže už je asi nikdy víc neobleče. Někdo jí je totiž rozerval od krku, až skoro k jejímu zadečku. Kdyby Edwardovi nezasvítily do očí její dvě, teď už mistrně zašité ranky, asi by ho úplně pohltil ten zatracený chtíč. No a vlastně by to bylo i celkem normální, protože za prvé to byla jeho žena a další věcí bylo také to, že už si neulevil hodně dlouho. Vlastně od zmizení Belly nespal s žádnou jinou, kromě té služky, kvůli níž Bella to ráno odešla.

Snažil se ji hledat, i když marně. Naštěstí ale Moyře napsala dopis, tak se mu naskytla příležitost a osud tomu chtěl tak, aby se on a Bella opět setkali. Párkrát si sice pokoušel od toho neuhašeného chtíče pomoci sám, ale pokaždé, když u toho pomyslel na Bellu, okamžitě to v něm všechno zase velmi rychle uhaslo. Jeho touha pak už byla jen po tom, aby se jeho žena našla, a on dokázal přemýšlet jen nad tím, co s ní asi je. A doufal v jediné…, že stále ještě žije, a že se mu ji jednoho dne snad podaří najít.

Otec ho často peskoval, aby si konečně našel nějakou milenku, že na jeho otrávený a přecitlivělý obličej se nedá koukat, ale Edward ho pokaždé jen provrtal nenávistným pohledem, a raději se od něj co nejrychleji vzdálil do bezpečí. Ne snad proto, že by se ho bál, ale spíš kvůli tomu, aby se na něj on sám nevrhl. A třebaže by asi nevyhrál, poněvadž jeho otec byl vysoký a svalnatý muž, uvnitř jeho hrudníku doutnala zloba a hořkost k té osobě, která ho takhle odporně vychovala. Jeho matka si vše vynahrazovala církví, a podle Edwarda se chodila modlit hlavně za odpuštění pro svého věčně nevěrného manžela.

Ještě teď si vzpomínal, jak jej otec poučoval a dával mu, podle něj, zaručeně důležité rady do budoucna. Ženská je tu od toho, aby nás poslouchala! Rozumíš synku? Bůh ti nenadělil život, abys jej promrhal s jedinou ženou, ať si ti pámbíčkáři říkají, co chtějí! Edward zatřepal hlavou, aby si tyhle, podle jeho otce životní moudra, vyhnal z hlavy. Byly to jen obyčejné tlachy arogantního obchodníka, který často cestoval jen proto, aby nemusel dny trávit se svojí manželkou…

„Edwarde?“ vydechla překvapeně Bella.

„Tady jsem, zlatíčko,“ vyhrkl a urychleně k ní přiskočil. Klekl si na podlahu, kousek od postele a její hlavy. „Jak ti je?“

„Cos to udělal,“ vzdychla zmučeně. Věděla, že nemůže nechat ohrozit svoje děti, ale taky nechtěla, aby Edward zemřel. Nedokázala by tak jednoduše rozhodnout o jeho životě, i když se k ní pokaždé choval jako bídák. Jenomže pořád to byl otec Tonyho a Sofí. A ona teď uvnitř doslova sváděla bitvu. Jedna její část, ta naivní samozřejmě, chtěla Edwarda tady, aby děti dostaly možnost poznat svého otce…, ale ta druhá to striktně odmítala. Nechtěla tomu záletníkovi dávat další šanci. Nemohla zpátky do svazku, ve kterém nedokázala být. Nenáviděla ho za to, co jí udělal… No, na druhou stranu mu zase byla vděčná, že díky němu vlastně má svoje dvě zlatíčka. Ony pro ni znamenají vše.

„Bellinko, promiň mi to,“ zaskučel nešťastně Edward.

„Neměl jsi nás vůbec hledat,“ vzdychla smutně a z oka jí utekla jedna slzička. Protože i když svého manžela nesnášela, moc dobře taky věděla, jak krásný vlastně je. Teď, když tady tak pokorně klečel a strachoval se o ni, měla skoro pocit, že se skutečně změnil. Ten starý by jistě postával u dveří, koukal na ni z dálky a možná by se ani nezeptal, jak se má.

„To neříkej, ani nevíš, jak jsem šťastný, že jsem vás všechny konečně našel. Tebe a ty dva nádherné drobky. Mimochodem miláčku, odvedla jsi skutečně nádhernou práci, protože oba jsou to nejkrásnější, co jsem kdy viděl!“

Belle se po tváři skutálela další slaná kapka, mezitím co pozorovala Edwardovu hrdou a potěšenou tvář. Nesměle chytila jeho ruku do té svojí, když byl natočený ke kolébkám, a malinko stiskla. Jeho hlava se okamžitě vrátila zpátky jako střela s obrovským a milujícím úsměvem. Sklonil se k ní a políbil na spánek. Volnou rukou opatrně, snad jako by se mu měla rozplynout, hladil její kaštanové vlasy. Byly tak jemné, až netušil, jestli se mu nerozplyne…

„Edwarde,“ zasípala přes stažené hrdo. Odkašlala si.

„Nemůžeš s námi zůstat,“ vzlykla nešťastně. Ani netušila proč, ale bylo jí až neuvěřitelně líto, že tady toho zvláštně nového Edwarda budou muset nechat.

„Proč ne? Odvedu si vás odsud…, jak jsem ti už řekl, najdu nám bydlení někde pryč od tvé a mé rodiny. Klidně někde na statku, můžeme žít úplně šťastně. Děti budou mít tolik prostoru, kolik si pro ně budeš přát. Budeme je učit hrát si, jezdit na koních a žít normálně bez lží a…“ Zastavil ho ale Bellin tichý vzlykot. „Neplakej, prosím,“ naléhal zmučeně. Nechtěl vidět, jak se tahle dokonalá žena, jeho manželka, zbytečně souží. Vždyť on ji miluje a chce být už jen s ní, copak by měla být nešťastná? Jestli jí dělalo starosti to, že ví, že není úplně normální, tak jí to taky musí co nejdřív vysvětlit, protože…

„Copak jsi neslyšel, co ti dole Carlisle říkal?“ pronesla naprosto vážně.

„Ty lži? Je mi jasné, že nejsou normální, a ani ty ne, ale upíři? Větší blábol…“

„Je to pravda,“ zašeptala a podívala se mu do jeho překvapených očí. „Víš, jak se to vlastně všechno stalo?“ Nesouhlasně zavrtěl. „Tenkrát co jsem od tebe utekla, jsem se nějakou dobu toulala, než jsem našla klášter Lacock. Sestry mě mezi sebe přijaly a já měla kde spát a jíst. Několik měsíců zpět, kdy už se mělo podle sestry Agáty narodit miminko, jsem šla do lesa na hříbky. Rozmlouvala mi to, ale já ji neposlouchala. A tam se to stalo. Napadl mě upír…

„Já to věděl! Vrazi to jsou…“ rozkřičel se polohlasně Edward.

„Počkej, oni mě zachránili! Tak mě nepřerušuj, prosím,“ vyhubovala mu jemně Bella a čekala na jeho souhlas. Odkýval jí to a ona mohla pokračovat dál.

Příběh to byl dlouhý a Edward až teď konečně pochopil, že mu ti tři dole říkali naprostou pravdu. Opravdu to jsou krvelačné stvůry! A on jim i přesto byl nesmírně vděčný, že jeho lásku tak pohotově zachránili.

Nejraději by se za ni nechal rožnit zaživa, když se dostala k pasáži, kde mu popisovala svoji krátkou polo-proměnu společně s porodem. Bože, jak mohl být takový budižkničemu a tohle jí udělat. Ano, vina byla i na jeho straně. Nemohl jí vyčítat, že ho opustila, když to ráno, kdy se spolu milovali, ho našla v pokoji se služebnou. Byl tak hloupý! Tak zatraceně hloupý! Všechno to byla jen jeho chyba…, a přestože byl nešťastný, poslouchal dál.

Dozvěděl se, že ona není úplně jako oni a ani jejich děti. Když se dostala k tomu, že musí pít zvířecí krev, Edwardovy žaludeční šťávy na chvilku zaprotestovaly, přesto ji neodsuzoval, třebaže ona si asi myslela, že to tak je. Nebylo. Zachránila jejich ratolesti a ten první týden, kdy byla jen zavřená v pokoji a nevycházela, aby se mohla se vším smířit, musel být učiněné peklo. Edward obdivoval její odvahu.

Další co mu řekla, bylo to, že upíři jsou skutečně nesmrtelní a nic z toho, co se o nich v pověrách vypráví, není pravda. Jediný kdo může tuhle kreaturu zabít, je zas jen jejich druh. Nic jiné na ně neplatí, což se Edwardovi zdálo strašné. Co kdyby se jim rozhodli ublížit? Nikdy by nedokázal svoji rodinu ubránit.

Jako jednu z posledních věcí si Bella nechala hierarchii téhle rodiny a společnosti upírů. Její manžel se musel dozvědět, že na tomto světě existuje rodina, která je velmi mocná, a tudíž on se nesmí ani slovíčkem zmínit o nějakém upírství… Mohlo by to být nebezpečné jak pro ni, její děti, tak pro všechny na kterých Belle záleží. Ale vypadalo to, že to snad pochopil. Vyprávění jí zabralo několik hodin, takže se i pokoj začal nořit do šedé. Děti se začínaly nespokojeně hýbat, ale když je Edward naposledy kontroloval, ještě vzhůru nebyly.

Když mu pohled uklouzl na její nahá záda, okamžitě jej upoutala ta dvě zranění. Byla totiž už téměř zacelená. Jak je to…

„Jak to vypadá?“ zeptala se opatrně Bella.

„Právě že až moc dobře, tohle se ti lidským tempem rozhodně nehojí, ale jsem za to opravdu rád,“ posledních pár slov vyhrkl naprosto upřímně a s úsměvem.

Bella byla z Edwardových reakcí tak trochu mimo. Nechápala, kde se v něm bere ten klid, nebo pokud to tak nebylo, alespoň se tvářil, že je v naprostém pořádku. Nevyšiloval, ani když mu řekla, že pije zvířecí krev. Tak trochu doufala, že ho to odradí a on od ní s vyděšeným křikem uteče, ale nestalo se. Pořád tu je. Teď, když se do pokoje se zaklepáním přišel i Carlisle, aby zkontroloval její záda, Edward byl v klidu a pozoroval svoje spící děti. Hned jak znovu osaměli, opět přešel až k ní a tentokrát už se posadil na postel. Chvíli zaváhal a pak začal svými dlouhými a ladnými prsty přejíždět po Bellině odhalené bledé a hebké pokožce. Nechala ho, a to jej tak nesmírně potěšilo…

„Bello,“ optal se nesměle.

„Ano?“ zašeptala a otevřela slastně přivřené oči.

„Opravdu s tebou chci zůstat, i přes to všechno, co jsi mi právě pověděla,“ vyslovil mírně bojácně. Přesto se nebál jí, ale její odpovědi…

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nel Tempo 9. kapitola: