Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nel Tempo 7. kapitola

17.05.2011 (07:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 6171×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Tuhle kapitolku bych chtěla věnovat Vám holky: MarHlb, Morningstar, Semiska, Mex, Sheela, Mata011, Izzie22, Franzy, Faith a Regi. Děkuji strašně moc! Vaše Kikketka

A snad se vám další kapitolka bude líbit. Napsala jsem ji schálně malinko delší, tak doufám, že si ,zgustnete...' ;-)

_________________________________________________________________________

„Dobře,“ vydýchl úlevně, protože se mu každá další vteřina zdála přímo neuvěřitelně dlouhá. Poodešel k osedlanému Beaverovi a do postraních batohů si nacpal věci, bez kterých by se nemohl obejít. Vyskočil do sedla a Herold mu hodil uzdu. Edward ji pevně uchopil a pak už koně jemným šťouchancem do slabin pobídl ke klusu. Čím dřív se tam dostane, tím dřív se možná všechno vyřeší… A ani sám si nevšiml, že se řítí jak blesk směr klášter Lacock s… úsměvem na tváři.

Vítr jej šlehal do tváří a cuchal mu vlasy, jak se tryskem řítil po prašné cestě směrem ke klášteru. Beaver se doslova hnal jako neřízená střela a Edward se ještě stíhal rozhlížet po okolí. Marně se snažil zachytit sebemenší náznak přítomnosti jeho překrásné Belly, věděl, že je to naprosto pošetilé, jako by se snad měla schovávat mezi stromy nebo vykouknout z obilí, ale on si prostě nemohl pomoci. Díval se a přitom pobízel koně zběsile kupředu, až se mu na dohled konečně dostala vytoužená budova. A jakmile Beaver zastavil, Edward v mžiku seskočil a rozběhl se ke vchodu kláštera.

Nedočkavě tloukl pěstí do menších dřevěných dveří vsazených do obrovských vrat, doufajíc, že mu některá z jeptišek otevře co nejdřív a on bude moct konečně spatřit jeho milovanou Bellu. A i když mu Moyra neustále tvrdila, že ona už v klášteře není, stejně se nemohl zbavit té otravně optimistické naděje, že ji tu skutečně najde a děti také. Ach, jak moc si přál je konečně spatřit na vlastní oči a nejen to, ale vzít si je do náruče a pochovat ty drobné a křehké životy, které vzešly i díky jeho pomoci a přičinění.

Nikdy dřív vlastně potomky nechtěl, takže si pokaždé při svých avantýrách dával neuvěřitelný pozor, jenomže pak byl nucený vzít si Bellu, která mu pomyslně měla utnout jeho svobodu. Byla to ta nejhezčí dívka, alespoň podle něj to tak teď bylo, a on si prostě přestal dávat pozor. A proč by taky ne, když byli manželé. Vlastně mu to tenkrát ani nedošlo, když se spolu milovali, že by Bellu mohl přivést do jiného stavu, ale stalo se, a on je za to nesmírně vděčný. Jenomže z dalšího bloumání ho vytrhla jeho ruka, která najednou proletěla naprázdno, protože dveře před ním se otevřely a stanula v nich drobná modrooká jeptiška.

„Přejete si?“ zamračila se na něj sestra Agáta, protože tady muži rozhodně vítáni nebyli.

„Někoho hledám,“ vyhrkl a nedočkavě přes ni nakukoval dovnitř, div že se nestavěl na špičky, aby měl ještě lepší rozhled. Bohužel ale viděl jen prázdnou, velkou kamennou místnost.

„Mladý pane, tady nemáte co dělat,“ postěžovala si zoufale sestra. Třebaže už měla polovinu života za sebou, nemohla si nevšimnout, že tenhle mladík byl velice atraktivní a ona tu nebyla jediná jeptiška. Byly tu i daleko mladší a ty ona rozhodně nechtěla vystavovat pokušení.

„Já vím, sestro, jen prosím… hledám Isabellu,“ povzdechl si a zadíval se do jejích modrých očí, až z toho sestře Agátě poskočilo u srdce. Opravdu nebezpečné, zamumlala si v duchu a hned na to začala zbrkle odříkávat ‚Otče náš‘.

„Isabellu? Ale tady jsou jen sestry řeholnice a žádná, která by se takto jmenovala, tu není, mladý muži,“ vysvětlila mu a začala s modlitbou od znova, když jí v hlavě najednou všechno sepjalo a ona si vzpomněla na Bellu. Těhotnou dívku, která se těsně před porodem ztratila, a před čtrnácti dny jim do kláštera přišel dopis, že je v pořádku a nemusí se o ni strachovat.

„Nelžete mi,“ blýsklo mu v očích. Moc dobře věděl, že tady je a oni se ji jen snaží krýt. Byl tak blízko u cíle… a přitom tak daleko.

„Aha, vy hledáte Bellu,“ vyletělo sestře Agátě obočí, „ale ta už tu s námi nežije skoro dva měsíce,“ přemýšlejíc se zamračila. „Přišel nám od ní dopis, že je v pořádku a nemusíme si o ni dělat starosti a to bylo vše,“ hovořila k němu s naprostým klidem, „pak tu je taky ten příspěvek našemu klášteru,“ pousmála se.

„A vy jste kdo, mladý pane? Že nemáte ani tu nejmenší slušnost, abyste se představil,“ řekla nespokojeně a pozorovala zachmuřenou tvář tohoto nešťastného mladíka. Bylo jí ho líto, ale z vyprávění té drobné hnědovlasé dívky, která tu v klášteře našla odpočinek alespoň na tu krátkou dobu, tušila, kdo to asi je a věděla, jak zle se k ní zachoval. Bella by jí nelhala, ale ani tenhle muž nevypadal dvakrát spokojeně, že se zbavil manželky a tím dostal víc prostoru pro svoje zálety. Zdál se unavený a zničený. Tohle nebyl obrázek člověka, který by vypadal arogantně, a už vůbec to nevypadalo, že by mu snad na Isabelle nezáleželo. A jak se vůbec dozvěděl, že tu s nimi byla?

„Jsem její manžel, Edward Masen,“ povzdech si zoufale, a přitom si bezradně zabořil ruku do jeho rozcuchaných bronzových vlasů. Nemyslel si, že to bude jednoduché, to ani náhodou, ale tak nějak očekával, že tady Bellu přece jen najde.

„Ano, to jste vy,“ pronesla tiše, „už jsem o vás slyšela.“

„Jistě nic hezkého,“ zoufale se pousmál Edward. Najednou se z něj veškerý optimismus vypařil a zanechal tak místo smutku a zoufalství. Bylo totiž možné, že už svoji Bellu skutečně nikdy neuvidí. Moyra měla pravdu v jedné věci, a to, že pokud tu nebude, tak stejně hned tak pro dopis nepřijede… a co když on ji propásne?

„Chlapče, je mi to líto, ale skutečně nevím, kde by mohla být,“ nešťastně kroutila hlavou. „A tady teď nemáš co pohledávat, tak se vrať do vesnice, protože za chvilku se setmí a zdejší lesy nejsou pro lidi bezpečné,“ zatvářila se vědoucně a mírně přivřela dveře.

„Ale já ji musím najít,“ zničeně si povzdechl. „Ji a naše děti.“ Sestře vyletělo překvapením obočí. Netušila, kde se mohl dozvědět, že Isabell očekávala přírůstek. Ona samotná by mu přeci nenapsala… Nebo snad ano?

„V tom vám ale nemohu pomoci, i kdybych chtěla, protože skutečně nikdo z kláštera nemá nejmenší tušení, kde teď Bella s dětmi je,“ rozhodla se říct o něco víc, protože tenhle mladík už asi stejně věděl hodně, „jedno dopoledne těsně před obědem odešla sbírat houby, i když už byla v pokročilém těhotenství a nedbala mých rad, aby nikam nechodila, no a pak už se nevrátila. Měli jsme o ni neskutečný strach a neustále se za ni modlili, až nám jednoho dne přišlo psaní s tím, že ona i děti jsou v pořádku. Jistě víte, že má dvojčata,“ Edward nešťastně zakýval souhlasně hlavou. „Žádné jiné informace o ní nemám,“ soucitně si prohlížela jeho najednou zničenou tvář. Ne, tenhle člověk rozhodně nebyl takový, jakého ho Isabella popisovala, nebo se musel hodně změnit.

„Tak tedy sbohem,“ rozloučila se s ním.

„Sestro,“ zastavil rukou zavírající se dveře, „nepsala Bella, že se za vámi staví?“ vyletělo z něj zoufale.

„Ano, ale přesné datum neudala, a teď mě prosím omluvte, ale už musím jít,“ sestra nemilosrdně zavřela dveře a nechala tam Edwarda jen tak stát.

Nešťastně ještě chvilku koukal na zavřené dveře a jedna jeho nepatrná část neustále čekala, že se najednou otevřou a jeho překrásná Bella se mu vrhne okolo krku. Bylo to ale marné. Tímhle to asi mělo vše skončit, protože usadit se poblíž kláštera nemohl, bylo to zakázané a hlavně byl muž. A pak taky neměl žádné potřebné věci... například teplou deku. Nic. Zoufalství se mu jako jed rozlévalo žilami a pohlcovalo všechny jeho naděje a představy, které ho cestou sem přiživovaly. Otočil se a došel zpátky k Beaverovi. S hlavou svěšenou chytil uzdu a rozešel se zpět po cestě, která vedla k městu, ale než se vůbec dostal na konec klášterní zdi, vyletěla ze dveří úplně jiná jeptiška. Tahle vypadala starší, zavalitější a daleko vážnější, než ta, se kterou mluvil před chvílí.

„Edward Masen?“ doběhla ho zadýchaná sestra Klodviga.

„Ano,“ překvapeně se na ni zahleděl. Nemohl mít ani potuchy o tom, že tahle jeptiška odposlouchala celý předešlý rozhovor.

„Sestra Agáta sice říkala pravdu, že nám Bella nic konkrétního nenapsala, ale tenhle týden by se tu měla zastavit rozloučit. Nezdá se mi správné, aby vdaná žena s dětmi žila v hříchu. Vy jste její právoplatný manžel před bohem, takže bych vám ráda pomohla. Připadáte mi jako správný muž, tak doufám, že si svojí manželky budete vážit, i přestože vás opustila, jistě k tomu měla vážné důvody, třebaže já je neuznávám. Každopádně, kousek tady v lese,“ natáhla ruku a ukázala mu směr, „je jedna menší chalupa, kde žije lesník, který nám tu občas vypomůže. Myslím, že byste se mohl ubytovat u něj, a pokud se tu vaše choť ukáže, rozhodně to budete mít blíže, než z vesnice. Pro jistotu pro vás pošlu, nebo dojdu sama,“ osvětlovala mu, podle ní samotné, svoje správné řešení sestra Klodviga.

„To byste opravdu udělala?“ Edward padl šťastně na kolena a políbil sestře hřbet ruky. Ta mu ji však okamžitě vytrhla.

„To není nutné,“ pokárala ho, „dělám jen to, co je správné. A život ve hříchu správný není. Navíc děti by měly vyrůstat v úplné rodině, a ne bez hlavního článku, tedy bez otce.“

Edward opět vyskočil na nohy a oprášil si zaprášené kalhoty. Na sestru Klodvigu se přitom koukal jako na svatý obrázek. Na jeho seslané štěstí. Jako na někoho, kdo může znovu opravit jeho zpackaný život. A moc dobře věděl, že si za všechno může sám. Dokonce cestou sem už v hlavě spřádal plány, jak se o Bellu a děti postarat, aby se nemuseli vrátit zpátky do toho domu, kde se to všechno tak nenávratně pokazilo. Kde to on všechno zničil…

Měl v plánu koupit nějaké menší sídlo na okraji Londýna, nebo možná ještě dál, za oceánem v nové zemi, v Americe. A proč by taky ne? Obchodu jeho otce se opravdu dařilo a bylo by jednoduší mít i tam rodinné zázemí a nespoléhat se pouze na čestnost zástupců. Mohl by řídit obchody v Americe, zatímco jeho otec v Evropě a dalších jiných cizích zemích. Bože, tahle představa ho opět naplnila až neskutečným optimismem.

„Děkuji, sestro,“ vděčně na ni pohlédl a ona mu jen souhlasně přikývla a opět se vydala zpátky do kláštera. Edward se naopak odporoučel směrem, kam ho tahle jeptiška poslala. Byla to sice jen obyčejná lesní cesta o něco málo užší a kamenitější, než ta prašná, která vedla do kláštera, ale Beaverovi nedělal tenhle terén nejmenší problémy. Edward šel pešky a koně táhl za uzdu sebou.

Po chvilce se les skutečně rozestoupil a na dohled se mu objevila větší chalupa s přístavkem uprostřed paloučku, obehnaná hustým lesem. Normálně by to tu vypadalo hodně strašidelně, ale on nedbal ničeho, protože tohle byla jeho jediná možnost jak se opět shledat s jeho manželkou. A on byl už naprosto zoufalý. Udělal by téměř cokoli a možná by si i ustlal pod hvězdnou oblohou jen proto, aby se nevzdálil od kláštera, od jediné možnosti jak znovu spatřit jeho Bellu. A jeho děti, které ještě neměl možnost vidět na živo, ale pouze na obrázku, který byl poslán Moyře. Ach, oči se mu podezřele zaleskly, ale on přesto vykročil ke dveřím a silně na ně zabouchal pěstí. A v okamžiku mu otevřel starý vousatý pán.

„Co si přejete?“ podezřívavě si ho měřil.

„Jmenuji se Edward Masen a odkázala mě sem sestra Klodviga z nedalekého kláštera. Chtěl jsem vás poprosit, jestli bych tu pár dní nemohl přenocovat. Ani o mně neuslyšíte a dobře vám zaplatím,“ vyjmenovával pozitiva, přesto všechno se ale lesník tvářil skepticky. Zdálo se mu nepravděpodobné, že by tohohle mladíka sem poslala jeptiška. A zvlášť pak sestra Klodviga. To bylo víc jak podezřelé.

„Prosím,“ zažadonil zoufale Edward, když si všiml starcova zatvrzelého pohledu, který ale pomalu nad jeho nešťastným obličejem roztával. Navíc ten muž byl skutečně bohatý. Kůň čistokrevný a čistý, on sám dobře oblečen… v jezdeckém, i když kalhoty měl nějaké zaprášené. Přesto bylo lesníkovi jasné, že tenhle člověk jej neokrade.

„Jsem Theodor,“ natáhl k němu mozolnatou ruku, která spíše vypadala, jako medvědí pracka, ale Edward ji s radostí přijal, „a toho koně si dej támhle do stodoly, synku,“ ukázal mu na cosi polorozpadlého, stojícího hned vedle tohohle domku.

„Děkuji, pane,“ vyhrkl a vrátil se pro nespokojeného Beavera, který pravým kopytem rozrýval půdu, frkal a pohazoval naštvaně hřívou.

Edward ho odvedl do toho obydlí, které drželo pohromadě jen díky silné vůli a kde se Beaverovi ani za mák nelíbilo, a jemu by se zde asi taky moc nezamlouvalo, kdyby tohle všechno nebyla jediná možnost, jak získat zpět Bellu. Zavedl jej dovnitř, hned do vedlejšího boxu vedle lesníkovy klisny a přivázal ho. Sundal mu postroj a pod něj naházel trochu sena. Tohle všechno pro něj bylo nové. Ještě nikdy nemusel odstrojovat koně, nebo mu dělat podestýlku, protože o všechno se vždy postarali služební. Jen si zvykej! Zamrmlal si pod vousy, vylezl z kóje a zavřel vrátka. Pak se konečně vydal zpátky za lesníkem, který se mu představil jako Theodor.

Bella

„Podívej, jak jste se všichni krásně povedli,“ usmívala se spokojeně Rosalie nad obrázkem Belly a drobečků.

„Opravdu Rose, nikdy bych neřekla, že někdo dokáže takhle krásně malovat,“ pousmála se, „mě to nikdy nešlo a ani nepůjde,“ zhodnotila naprosto objektivně.

„To by ses divila,“ přitančila k nim rozzářená Alice a vzala si do náruče Tonyho, aby tak ulehčila Belle, „všem upírům jde malba a nejen ta, vždyť víš, že máme daleko vyvinutější smysly než lidé. A teď je máš i ty, takže být tebou, zkusím to,“ culila se spokojeně na toho drobečka, který k ní vztahoval ručičky a koukal na ni zelenýma kukadlama. „Viď, že to maminka umí,“ roztomile se na něj pitvořila a on se na ni na oplátku usmíval a neustále se přitom snažil dosáhnout na její nos.

„Můžu?“ natahovala se Rose pro Sofí, která ještě pořád v klidu odpočívala v Bellině náruči.

„Jistě,“ pousmála se a malou jí opatrně vložila do rukou a natáhla se pro ten překrásný obrázek, který Rose položila na židli, na které před chvíli seděla. Přemýšlela, jestli může být pravda, že by i ona teď mohla takhle nádherně malovat. Vždyť je jenom poloviční upír…

„Stejně mám ještě něco na práci,“ prohodila Bella, třebaže jí bylo jasné, že Alice už všechno dávno viděla.

Ano, už za měsíc o každém členovi téhle nové domácnosti věděla snad všechno. Tedy to, co mají za dary, kdo s kým je, nebo jak a kde pracují. Na dobu ve které žili, byli až moc pokrokoví a to se Bell hodně líbilo. Žádné sezení u piána nebo vyšívání, do kterého ji často nutila matka. Ne, v téhle domácnosti bylo tolik lásky a role v něm nebyly nijak nalinkované, nebo předurčené. Tady pomáhali všichni se vším, což bylo opravdu něco nezvyklého, a kdyby Cullenovi byli obyčejní lidé, společnost by je za jejich chování odsoudila. Naštěstí jim ale nějaké pomluvy až tak nevadily a díky bohatství, jímž disponovali, si mohli zaplatit klid a soukromí.

Je samotné absolutně nezajímalo, že je okolní svět zval na párty a večírky, či plesy a všemožné společenské akce, oni prostě pokaždé jednoduše odmítli. Žili sami pro sebe a na to, že se stali terčem častých pomluv, už byli zvyklí. Ať už Carlisle, který pracoval v nemocnici, nebo Alice s Rose, které chodily do dívčí školy a Jasper s Emmettem do chlapecké. Nikdy si z toho nic nedělali. A Esmé? Ta si pokaždé hrála na ženu v domácnosti, mámu čtyř skoro dospělých dětí a manželku jednoho nadaného lékaře.

Ovšem podle Aliciny vize se mělo vše už brzy rapidně změnit. Říkala něco o válce, a že pro ně Amerika bude jistě bezpečnější, třebaže se jí také zúčastní. Každopádně Alice už měla vymyšleno, kde se všichni usadí. Městečko, které viděla v jedné svojí vizi budoucnosti, se jmenovalo Forks. Byl tam minimální počet obyvatel, věčně zataženo a díky rybářům a dřevařům se tam tolik nedbalo na konvence. A Carlisle si bude moc založit praxi přímo ve městě. Dokonce už věděla i to, kde přímo se zabydlí. Sice dál od města, ale zase na překrásném místě, kde je od zvědavých lidských pohledů bude dělit překrásně hustý les plný zvěře. Celá rodina se už nemohla dočkat a jediný důvod, proč ještě neodjeli, byl takový, aby se Bella rozloučila s domovinou, jeptiškami, a aby děti ještě nepatrně nabraly a zesílily. Plavba a následná cesta pro ně bude jednoznačně vysilující.

Bella doběhla do svojí ložnice a roztáhla těžké tmavě fialové závěsy, aby do pokoje pustila trochu slunce a jeho teplých paprsků. Sama jim na okamžik nastavila svoji tvář, která oproti kůži opravdových upírů jen nepatrně jiskřila, čehož by si všiml zas a jen jejich druh, obyčejný člověk ne. Založila si ruce na hrudi a otočila se směrem k psacímu stolu, který byl v barokním stylu. A třebaže nebyl ušetřen všech těch kudrlinek a stříbra, alespoň nebyl tak mohutný. Ona doma nikdy nic podobného neměla. Její rodina sice peníze měla, ale vše, co mělo nějakou cenu, bývalo vystaveno ve společných místnostech, a tudíž její původní stůl vypadal hodně obyčejně a prostě. Bez jakéhokoliv zdobení. Sedla si a natáhla se po dopisních papírech a plnicím peru, které dostala jako dar od Carlislea. Novinka téhle doby, ale prozatím jen pro ty, kteří si to mohli dovolit.

Teď už se jmenovala Isabella Cullenová, žádná Masenová, nebo Swanová. A stejně tak i její děti. A jí se tohle nové příjmení opravdu líbilo. Nejen že ji zbavovalo smutné minulosti, kterou za sebou zanechala, ale zároveň se přimlouvalo i k lepším zítřkům, které ji po boku těchto úžasných bytostí jistě čekaly.

Jakmile se ale stůl zaplnil množstvím pomačkaných papírů, Bella si nešťastně povzdechla a vložila hlavu do dlaní. Nevěděla, co Moy napsat a jestli je vůbec správné jí cokoliv psát teď, když se její život tak rapidně změnil. Zoufala si, a tak si ani nevšimla, že jí do pokoje vstoupila Alice.

„Bell, prostě to napiš od srdce,“ přitančila k ní a pohladila ji po vlasech. Posbírala pomačkaný papír, který už nezdobil jen desku psacího stolu, ale i podlahu v jeho okolí. „Nehleď na konvence,“ mrkla na ni spiklenecky a zmizela tak rychle, jak se tam objevila.

Bella si znovu povzdechla a pustila se opět do psaní a… opravdu to tentokrát šlo daleko lépe. Věděla, že tohle bude její poslední dopis svojí kdysi jediné opravdové kamarádce, a tak hodila veškeré obavy za hlavu a dala se do psaní. A když za pár minut na to už skutečně zakončila tohle psaní svým jménem, vítězoslavně si oddechla.

Složila jej na třetiny, stejně tak i obrázek, který malovala Rosalie a všechno to zasunula do luxusní obálky, které si Cullenovi nechávali vyrobit na zakázku. Alice jí nabízela i podobný papír, ale bylo jí nad slunce jasné, že jeho spotřeba by byla příliš vysoká, a taky že se nemýlila. Teď když už psaní bylo na světě, Bella se s ním už přepisovat nehodlala. A navíc nemusí nikdo vědět, kde a s kým žije. Vzhledem k tomu, že zmíněný papír nesl znak Cullenů daleko viditelněji, než samotná obálka, bylo pravděpodobné, že si ho také obyčejné lidské oko všimne snadněji. Povzdechla a poskládala papíry, obálky a pero zpět do šuplíku a dopis prozatím nechala na stolku.

„Konečně,“ postěžovala si Rose, která vpadla do Belliny ložnice jak velká voda se Sophií na rukou a nohou zavírala dveře, „Sofí už má hlad. Koukej, jak natahuje. A Tony je na tom podobně, takže honem maminko, jinak si s ním nebude vědět rady jak Alice, tak ani její nos, který mu prozatím stačil ke štěstí a odvedení pozornosti od jeho bříška,“ usmívala se.

Bella se automaticky natáhla po svojí holčičce a položila ji na postel, odkud jí Sofí věnovala zamračené pohledy, které jasně říkaly, že pláč už není daleko. Rose jí rychle rozepnula zapínání na zádech a Bella si ty pomněnkové šaty stáhla do pasu. Rosalie už na nic nečekala a chvatně opustila pokoj. Tohle bylo něco zakázaného a intimního. Bylo to něco jen mezi matkou a dítětem, a ona nemohla po Belle chtít, aby tam s ní mohla zůstat a pozorovat přitom Sophii jak se krmí.

Drobeček položený v peřině už vydal jakýsi kňouravý zvuk a tak Bella v rychlosti rozepnula tu šílenou věc, která se jmenovala podprsenka a natáhla se pro svojí malou holčičku. Položila si ji na ruce a přiložila k nalitému prsu. Bylo to zvláštní, ale už ani ty jí tolik nebolely jako na začátku, než si zvykla. Nebo spíš, než si zvyklo její tělo. Sofí se okamžitě hladově přisála a poulila spokojeně očička. Bella ji hladila po vláskách, které se teď nepodobaly ani jednomu z jejích rodičů. Jen oči, které po narození vypadaly, že budou stejné barvy, jako má její bratříček, se změnily na stejnou, jakou má ona. Takže její Sophie měla čokoládová kukadla stejně jako její maminka, což Bellu hřálo u srdce. Vypadalo to totiž, že snad budou podobní jen svému otci, třebaže nějaké rysy po ní také zdědily, ale například barvu vlasů ne. Tony měl úplně stejnou, jako měl Edward. Vypadaly jako světle hnědé, ale byly spíš do bronzova. Zato Sophie měla vlásky o něco světlejší, které házely měděné odlesky. Ani jeden z těch jejích zlatíček po ní nezdědil její kaštanově tmavé kadeře.

Sophie se krmila a Bella bloudila napříč vzpomínkami, kdy ještě bydlela v klášteře společně se sestrami. Sestře Agátě už sice napsala, že je v pořádku, ale tak moc se u ní chtěla i zastavit a ukázat jí i děti, jen aby si ta starostlivá jeptiška nedělala zbytečné starosti. Ale z myšlenek se vrátila zpět na zem, protože Sofí už byla napapaná. Bella si přehodila přes rameno plenu tak, aby při tom opatrně zakryla i prsa a nechala malou odříhnout. Pak se proces vyměnil jen s tím, že se jí na rukou objevil Tony, kterého už se dole Alice snažila marně uklidnit. Okamžitě se pusinkou přisál k úplně opačnému prsu a hltal stejně hladově jako jeho malá, teď už spokojeně napapaná, sestřička. Bella si jej oddaně a s láskou prohlížela a on na ni koukal důvěřivě zelenýma očima.

„Tak co zlatíčko, chtěl bys poznat sestru Agátu?“ ptala se ho Bella, i když věděla, že jí stejně odpovědět nemůže. Jen si vzdychl.

„Alespoň že ti chutná,“ usmála se na něj, když si položil ručičku na její ňadro a dál spokojeně pil.

***

Uběhly další čtyři týdny a drobečkům už byly dva měsíce. Bella se neustále čím dál víc trápila tím, jestli navštívit sestru Agátu už teď, nebo ještě nějaký ten čas počkat. Nakonec se rozhodla, že prvně pošle dopis Moy, který ještě pořád nepřetržitě krášlil psací stolek. Věděla, že celá rodina odkládá odjez do Ameriky už jen kvůli ní. Tedy ne všichni. Alice s Jasperem a Esmé už odjeli před týdnem, aby vše připravili a postavili ve Forks dům. Děti prý musí přijet do suchého a teplého rodinného zázemí. A Bella je za to neskutečně milovala.

„Emmette,“ zavolala do domu a zmíněný se před ní objevil v další vteřině a spokojeně se usmíval nad tím, jak jednoduše ji vyděsil.

„Další dopis jeptiškám?“ optal se zvědavě.

„Ne, tenhle půjde až do Londýna,“ vysvětlila mu Bella a dala mu i adresu svojí přítelkyně. „Takže mohl bys jí to odnést dnes v noci?“ ptala se pokorně, ale s očekáváním.

„Samozřejmě, sestřičko,“ vybafl na ni Emmett a dopis si od ní převzal. Belle nad jeho oslovením vylekaně poskočilo srdce. Ještě si na to nezvykla a ten holomek ji při každé možné příležitosti právě takhle oslovoval jen proto, že věděl, jak se na to zachová její poblázněné srdce. Ta představa Emmetta jako jejího bratra byla dost neskutečná, i když postupně už si na ni začínala zvykat. Věděla ale, že to ještě nějaký ten čas potrvá. On už mezitím mizel ve dveřích tak rychle, že nestihla zachytit ani jeho záda.

Spokojeně se posadila do křesílka s knihou. Děti už byly nakrmené, a teď když je zabavovala Rosalie, měla Bella chvilku času i sama pro sebe. Ještě než se opět začetla do děje, popřemýšlela nad tím, že hned jakmile se Emmett vrátí, poprosí jej, aby ji naučil jezdit s automobilem. Chtěla být soběstačná a navíc věděla, že do kláštera se pěšky s dvěma dětmi nedostane. Běžet taky nechtěla, a aby ji odvezl někdo z nich a pak na ni několik hodin čekal, to se jí taky nezdálo správné. A už teď tušila, že s jejím nápadem Rose nebude souhlasit.

***

O další týden později se Bella rozhodla zkusit štěstí v klášteře a navštívit konečně jeptišky, které jí v těch nejtěžších chvílích jejího života byly tolik nápomocné. Možná že Moyra ještě ani nestihla odepsat, ale ona už čekat nechtěla, protože koncem tohoto týdne měl zbytek rodiny odplout směr Amerika. Speciálně do New Yorku, a odtud až do Forks. Bella se chtěla vydat na cestu co nejdříve také kvůli Carlisleovi, protože na něm bylo jasně vidět, jak neskutečně mu Esmé chybí. Začínal být totiž dost roztržitý, což se upírům normálně nestávalo.

Cesta to bude dlouhá a namáhavá, ale díky těmhle třem upírům, kteří jí budou pomáhat se Sofí a Tonym, neměla Bella ani ty nejmenší obavy. V neděli odpoledne tedy zbytek rodiny vyplouval parníkem Olympic. A Emmett s Rosalií už byli koupit i tři luxusní apartmá na téhle obrovské lodi, která byla téměř nová a tohle měla být teprve její třetí plavba.

Když oblékala a připravovala děti na cestu, Rose jí přitom ochotně pomáhala, dokonce se nabídla, že je do kláštera odveze autem a počká někde opodál, ale Bella odmítla. A tak Rose dál namítala, že by se jí mohl hodit její potenciál ve spravování aut, kvůli všem těm výmolům, hrbolům a dírám, které ji na té cestě ke klášteru jistě očekávají. Bella ale opět razantně odmítla, přesto však bylo na Rosalii vidět, jak spřádá vlastní plány. Nemohla nechat jet Isabell samotnou s dvěma dětmi. Už tenkrát ten odporný upír neváhal a napadl ji jako těhotnou a ona se teď chtěla vydat sama do těch samých lesů. Copak neměla strach, jak ze vzpomínek, tak ze skutečně zlých upírů? Rosalie nechápavě zakroutila hlavou a už si připravovala příkaz pro Emmetta, kterého měla v plánu pověřit sledováním a dohlížením na jejich nové členy. Nechtěla totiž ani o jednoho z nich přijít. Jak o děti, tak o Bellu. Byla pro ni už jako opravdová sestra, kterou skutečně milovala hlavně proto, že se Bella dokázala přenést přes všechny ty předsudky a nechala ji, aby se společně s ní starala o děti, aniž by ji neustále hlídala nebo se strachovala, že jim cokoliv udělá. Ne, byli opravdová rodina.

„A skutečně nechceš, aby tě tam Emmett zavezl?“ koukala na ni ta kouzelná blondýnka s neskrývaným strachem vepsaným ve tváři. „Kdo bude držet děti, když budeš řídit?“ šťourala Rose dál.

„Dobře, tak ať mě tam tedy Emmett odveze, ale nikde poblíž čekat nemusí, protože nechci, aby se nudil, když se může bavit úplně jinak,“ zahihňala se Bella, která moc dobře věděla, jak se tihle dva prostopášníci zabavují po nocích. A u srdce jí bodl mírný osten žárlivosti, když si vzpomněla, jaké vlastně bylo milování s Edwardem. A aniž by po tom sebevíc toužila, stejně ji to vzrušilo.

„Dobře, jdu ho na to připravit,“ usmála se a už běžela ven z pokoje.

Bella měla alespoň čas popřemýšlet nad tím, že pokud jí Moy ještě neodepsala, později těsně před odjezdem by se mohla pro psaní ještě zastavit. Na to už by jí stačil jen běh lesem a na místě by byla za pouhých deset minut. Neběhala sice tak rychle jako opravdoví upíři, ale jistě teď byla ten nejrychlejší polo člověk na planetě. Příroda totiž myslela na vše, a aby dokázala lovit, musela jí obdařit i lepší rychlostí a silou. A nejen tím. Bylo toho opravdu hodně, co se na ní změnilo. Byla rozhodně krásnější, bystřejší a prozatím si pamatovala úplně všechno, jako by najednou v hlavě měla neomezené místo. Pokoušela se i kreslit a k jejímu údivu jí to skutečně šlo, jak tvrdila Alice. I hra na piano byla po pár lekcích s Esmé úplně na jiné úrovni, než po tolika letech studia s její skutečnou matkou. Prostě být napůl upírem mělo jak svoje výhody, tak nevýhody, kterými bylo hlavně konzumování krve. Na to si však Bella už taky dávno zvykla.

***

„Díky Emmette, že jsi nás odvezl. Řekni Rose, že měla pravdu, sama bych to nikdy nezvládla,“ děkovně se na něj dívala, a přitom se snažila zklidnit nářek jak Tonyho, tak Sofí, které to zběsilé nadskakování automobilu probudilo a jistě se jim nijak zvlášť nelíbilo.

„Počkej, pomůžu ti,“ vzal si Tonyho do náruče a opatrně jej utěšoval, než se skutečně uklidnil a už si jen strkal prsty do pusinky a popotahoval. „Chutná?“ zašklebil se na něj Emmett a předával ho zpátky Belle, která už stihla uklidnit i uplakanou Sofí.

„Tak utíkejte,“ pobízel je Emm, když si sedal zpátky za volant, „vrátím se pro vás tak za dvě hodiny?“ zeptal se ještě. Neměl nejmenší tušení, jak dlouho se tu Bella bude chtít zdržet, i když to jistě nevěděla ani ona sama.

„Ano, myslím, že by to mohlo stačit,“ nervózně se pousmála, „navíc mám pro každého jen jednu náhradní plenu, takže tak za dvě hodiny by to bylo asi tak akorát a… ještě jednou díky,“ znovu na něj vděčně pohlédla a Emmett začal hrát, jako že se červená. Pak už nastartoval a zmizel pryč, i když úplně ne. Čekal o kus dál, dokud Bella nevejde dovnitř a ani pak nemínil svoji roli hlídače brát na lehkou váhu. Pokoušel se zachytit jakoukoliv prezenci jiného upíra, ale prozatím marně. Byl tu klid a mír.

Bella poodešla ke vchodu a opatrně, aby neztratila rovnováhu, kopla nohou dveří. Nemusela ani nijak dlouho čekat a přišla jí otevřít sestra Klodviga.

„Á Bello?“ prohlížela si ji jako ducha.

„Ano jsem to já. Dobrý den sestro, je tady sestra Agáta?“

„Ale jistě milé dítě, hned pro ni dojdu, jen…“ přistoupila blíž a prohlédla si ty dva překrásné poklady, které Bella chránila jako oko v hlavě. A možná i víc… „…jsou nádherní, dcero,“ rozplývala se sestra Klodviga a na malý okamžik její tvář nepůsobila tak přísně, „jak se jmenují?“

„Anthony a Sophie,“ pronesla hrdě Bella. Sestra ještě každého pohladila po líčku a udělala jim na čelíčku křížek, pronesla modlitbu a odešla sehnat sestru Agátu. Bella prozatím vešla dál a zavřela dveře. Chvilku jen tak postávala a rozhlížela se po známých kamenných stěnách, které už viděla nespočetněkrát, než si konečně všimla, že už si to k ní řítí rozzářená sestra Agáta. Její šťastné tmavě modré hluboké oči vykřikovaly spokojenost všude okolo z toho, že se Isabelle skutečně nic nestalo, jak tvrdil dopis.

„Dobrý den,“ rozzářila se stejným způsobem i Bella. Sestra se k ní naklonila a udělala jí křížek na čelo a pak stejným způsobem i dětem.

„Vítám tě Isabell, ani netušíš, jak jsem šťastná, že se tobě, ani tvým maličkým nic nestalo,“ vyhrkla.

„Ne, jak jsem psala, zabloudila jsem v lese, ale nakonec mě našla jedna úžasná rodina a nechali mě u nich bydlet. Vlastně… teď už patřím do jejich rodiny,“ štěbetala Bella, „ale kde jste vlastně nechala sestru Klodvigu?“

„Za chvíli přijde, prý si musí něco naléhavého zařídit, máme na ni počkat v zahradě za klášterem,“ vysvětlovala, „sestry tam teď s pomocí lesníka přidělaly lavice a stůl, abychom si při správě zahrady mohly i odpočinout, a měly se kde najíst…“ jeptiška se na ni zadívala daleko pozorněji, „…víš dítě, že vypadáš jinak? Lépe, těhotenství ti muselo velice pospět,“ zachmuřeně si i nadále prohlížela Bellinu vylepšenou tvář.

„To se vám jen zdá,“ snažila se to zamluvit, ale bylo jí jasné, že sestra Agáta nebyla nijak hloupá jeptiška.

„Můžu?“ natáhla se po jednom drobečkovi, kterého Bella tak opatrně, přitom ale starostlivě svírala na jedné ruce. Normálně by bylo těžké udržet dvě děti takovou dobu, ale ona teď měla daleko větší sílu, než kdy dřív. Přesto jí však Bella Tonyho podala.

„Jsou tak nádherní, dítě. Upřímně, ještě jsem asi krásnější neviděla,“ pozorně si prohlížela chlapečka v náručí, „i když na druhou stranu jsem jich skutečně ještě moc neviděla,“ dodala lehce a Bella si oddychla.

V tichosti došly až na menší zahradu a posadily se na dřevěné lavice. Bella koukala do tvářičky Sofí, která dělala slintavé bubliny a nespokojeně kopala nožičkama.

„Ale copak, princezno, pročpak se vztekáme? Je nám moc horko?“ utřela jí kapesníčkem pusinku a začala jí něžně pohupovat, než se skutečně uklidnila až tak, že se jí zatřepetala očička únavou.

„Isabell?“ strhla na sebe pozornost sestra Agáta, která stejně opatrně pohupovala Tonyho. „Měla bys asi vědět, že tě tu někdo hledal,“ dodala jako by nic, ale Belle zatrnulo. Kdo jiný by to tak mohl být, než Moyra. Bože, ta je ale hloupá, takhle se vystavit zbytečnému riziku. Vždyť chtěla jen to, aby jí napsala a ne aby se ji vydala hledat. Ale než stačila dál rozvíjet tok svých myšlenek, do uší jí dolehl tlukot jednoho rychlého srdce. Asi sestra Klodviga, pomyslela si, aby náhodou něco nepropásla.

Těžké kroky se neustále blížily společně s doprovodem zběsilého srdečního rytmu, až se zastavily vedle ní.

„Sestro Klodvigo, nemusela jsem tak spěchat, my vám stejně nikam neutečeme,“ zvonivě se zasmála Bella, která pořád ještě koukala do tváře svojí holčičky, která byla najednou tak čilá, až to bylo divné. A začínala natahovat. „Ale no tak zlatíčko, copak se stalo?“ promlouvala k ní mateřsky, aniž by se podívala, kdože to stojí jen kousek vedle ní.

„Bello,“ vydechl příliš známý hlas. Ještě stále se sklopenou hlavou zakroutila a svraštila obočí. Tohle se jí ještě nikdy nestalo, aby slyšela Edwarda takhle přímo a živě. Ano, někdy se jí o něm zdávalo, a tyhle sny ji dokázaly neuvěřitelně mučit. Pokaždé se z hodného a starostlivého Edwarda stal záletník. Každé její snění končilo tím, že ho vždy našla v náručí někoho jiného. Ale poslední měsíc se jí už o něm dokonce i přestávalo zdát, tak co to najednou znamená, že slyší jeho hlas tak živě, jako by to bylo… doopravdy? Vyděšeně vzhlédla a oči se jí hrůzou rozšířily. Stál tam v celé svojí nádheře a koukal na ni těma jeho intenzivníma a jiskřivýma zelenýma očima. Belle se v momentě stáhl žaludek a vyděšeně se pokusila polknout ten knedlík, který se jí z ničeho nic udělal v krku.

6. kapitola X  8. kapitola

_______________________________________________________________________________

Doufám, že jste teď všichni napnutí jak kšandy na další dílek X-D

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nel Tempo 7. kapitola: