Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nel tempo 17. kapitola

17.06.2012 (07:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 4314×

Špinavá a studená dlažba, která nesmrděla pouze rybinou, ale naprosto vším, co tudy kdy prošlo, mu však příliš nevadila. Alespoň příjemně chladila. Pokoušel se zůstat klidný, aby mohl přemoct tu ničivou bolest, která ho uvnitř spalovala a sžírala zaživa, ale nešlo to. On měl být s ní, na té proklaté lodi společně s jejich dětmi!

Z očí se mu začínaly samovolně kutálet slzy zoufalství.

Zavřeli ho do cely, ale netušil ani zdaleka, jak dlouho už tu vlastně je. Mohly to být hodiny, dny nebo dokonce týdny, jenomže neměl ani nejmenší představu o tom, kolik času už uběhlo od doby, kdy spatřil loď, na které měl původně odplout společně s jeho rodinou, vyplouvat bez něj.

Všechno hezké, všechno to, co kdy skutečně miloval a už navždy zůstane v jeho srdci, odjelo tou prokletou lodí do Nového světa. A on tu bezmocně seděl na posteli, lokty opřené o kolena a hlavu bezradně položenou v dlaních. Nepřestával plakat, i když mu otec už mnohokrát říkal, že slzy jsou jen pro slabé ženské. Bylo mu to však naprosto jedno. Jediné, co si teď přál, bylo, aby jeho otec nikdy neexistoval. On a ty jeho dlouhé prsty, které dokázaly zařídit úplně vše, co si ten obchodník usmyslel. Z rukou mu zobali i policisté a nejenom ti. Tušil, že jeho povedený otec je mafián a dřív mu to dokonce ani nevadilo, vlastně to moc nevnímal a nechtěl nic vědět, ale teď si byl víc než jistý.

Jeho vlastní krev ho zradila.

„Měl bys něco sníst, synku,“ promluvil na něj kapitán stanice. Dostal za úkol se o ztraceného Masenovic chlapce postarat, jako by byl jeho vlastní a jen Bůh ví, jak by se starý pan Masen zlobil, kdyby věděl, že jeho dítě už druhý den nic nesnědlo. Ten kluk vypadal zdrceně. Pohublý a v tvářích strhaný… Znal ten pustý a prázdný pohled. Podobné oči vídával u vdov nebo matek, které přišly o svoje děti. Vypadal opravdu strašlivě. Prozatím dokonce ani nepromluvil, jen občas zvedl ten svůj ztracený pohled, aby zjistil, kdo se za ním přišel podívat, a když to zřejmě nebyl ten, koho očekával, znovu se jím vrátil na špinavou podlahu.

„No nic, nechám ti to tady, kdyby sis to náhodou rozmyslel,“ nadhodil mile, ale opět se mu nedostalo žádné odpovědi. Už si zvykl. Sebral tedy ze země plný, netknutý talíř a odnesl ho.

Edward opět osaměl a děkoval za to. Nesnášel přítomnost otravných lidí. Nechtěl, aby na něj kdokoliv mluvil. Nesnášel jejich hlasy. Nenáviděl všechny a všechno okolo. Chtěl jen ji, jen ji a jeho dva drobečky. Byl sice otcem, ale přesto byly jeho děti tak daleko.

Byl to snad trest za jeho promiskuitu?

To on je měl společně s Bellou vychovávat. Vštěpovat do nich co je a není správné. Nějaké zásady. Vypěstovat v nich slušné chování a u svého syna zavčas podchytit podobné choutky, jaké míval i on. Bylo tak strašlivě nespravedlivé, že ho jednoduše opustili. Že odjeli bez něj! Byli přece upíři, tak proč? Proč ho tady nechali jako ten nejposlednější odpad? Copak ho Carlisle nemohl popadnout a upíří rychlostí přemístit na palubu?

Jistě mohl… Takže ho tedy nakonec zradili úplně všichni.

Cullenovi odjeli bez něj a Bellu si odvezli s sebou. A kdo ví, co všechno jí navykládali!

Rukou se v zoufalém gestu uhodil do čela, když se mu opětovně bolestivě sevřel hrudník, jako by se mu hrudní koš smrsknul a snažil se rozdrtit všechno to, co bylo pod ním, to, co tam ukrýval. Srdce.

Teď už znal, co je to opravdový smutek a žal, které ho uvnitř doslova zabíjely, když mu hlavou prolétla vzpomínka na jeho nádhernou Bellu, jak drží v náručí ty dva uzlíčky. Každého na jedné straně, ale s naprostou jistotou. To štěstí, kterým její pohled oplýval, bylo nezměrné. A i ona se tehdy zdála být šťastná, že konečně budou opět rodina tak, jak se patří.

A možná se mu to všechno jen zdálo…

Cela byla tak odporně chladná a páchla, vlastně… Spíš asi smrděl on. Ano, jako to nejstarší rybářské lejno, ale i to ho příliš netížilo. Pro něj svět přestal existovat v okamžiku, kdy se mu v něm opět ztratila Isabella se Sophií a Anthonym.

Vzpomínal na všechno. Na poslední dny s jeho skutečnou rodinou, a tím nemyslel svou matku a otce. Jako hlava rodiny úplně zklamal a pohořel na všech rovinách. Zničil naprosto vše. Byl úplně k ničemu a… na nic. Znovu tiše vzlyknul a protřel si špinavou tvář v dlaních.

O čtyři roky později

„Edwarde!“ zakřičela na něj nedočkavě Tanya.

„Co se děje?“ vklouzl v tichosti do její ložnice. Bydlel tu společně s jeho novými sestrami a rodiči. Hluboko v Aljašských lesích, ale i nadále pátral po Cullenových. Prozatím však naprosto zbytečně. Nedařilo se mu. Dokonce ani dlouholetý Carlisleův přítel Eleazar netušil, kde se právě teď jeho rodina nalézá. Jako by se do země propadli. Že jsou v Americe, tak to jediné věděl s jistotou, ale už netušil, kde přesně. A Bůh ví, že pátral všemožně. Všude tam, kde nebylo slunce…

Copak to malé černovlasé děvče nevidělo budoucnost? Netuší, že po nich bez přestání pátrá? Proč se mu sami neozvou? Možná proto, že ho v té jejich rodině nikdo nechce. Přesto… Byly to už dva roky, co ho Eleazar nalezl venku na ulici a proměnil v to, co je teď. Upír. Stejně mocný a silný, jako bývali a jsou i Cullenovi. Dokonce dokázal číst myšlenky, ačkoliv mu tenhle užitečný dar byl občas dost na obtíž.

Slyšet a dennodenně i vidět představy všech svých sester, které se o něj bez ustání, avšak i zcela bezvýsledně snažily, ho jak štvalo, tak i zároveň trápilo a ubíjelo. Muset je pořád jen odmítat a pokoušet se nevnímat ty různé lechtivé představy, ve kterých hrál většinou hlavní roli. A i když si to nechtěl připustit, cítil se opravdu strašně. V mysli měl pořád jen Bellu a jeho maličké děti, přesto… toužil. Jako upírovi se mu jeho zatracené libido snad několikrát znásobilo, takže teď měl neustále plné kalhoty a do toho ještě jeho nadržené sestry.

Bylo to teprve včera, co se vrátil z cest, a už to zase začalo nanovo. Představy, pohledy a tiché nabídky, které ve vší slušnosti neustále odmítal. Byl to teprve půl rok, co ho jeho rodina pustila mezi lidi a on mohl začít opět hledat, ale jeho snažení bylo prozatím marné. Tohle teď byla jediná rodina, jakou měl, a slíbil jim, že se v den svých druhých narozenin vrátí. Sám ani netušil proč, ale možná to bylo tím, že se tu opravdu cítil jako doma.

Už druhým rokem navždycky zamrzl ve svých třiadvaceti letech. A už napořád bude jen anglickým mladíkem. Smutným, ztraceným a hlavně zatraceným… Svojí duše se však vzdal dobrovolně. Hlavně kvůli Belle a jeho dětem, kterým teď už jsou téměř čtyři a půl roků. Tolik promeškaného času, kdy je neviděl vyrůstat…

„Za půl hodiny se všichni chystáme na slavnostní lov,“ pověděla svůdně Tanya a přitančila až k Edwardovi, který ji přitom tiše pozoroval. I proti jeho vůli ho to vzrušilo. Upíří svaly byly najednou napjaté téměř k prasknutí a vnímala to i ona. Položila mu dlaně na ramena a přimáčkla se na něj. „Kdy už si konečně pustíš někoho k tělu?“ pronesla sladce, až mu po páteři přeběhl příjemný mráz. Tahle blondýnka byla skoro to nejkrásnější, co kdy viděl, ale všemu stále vévodila jedině Bella.

Jeho překrásná, něžná manželka.

Už jednou svůj manželský slib porušil a nikdy si to ani na okamžik nepřestane vyčítat, takže Tanye opatrně chytil zápěstí a sundal její ruce ze svého těla. Nemohl popřít, že mu ten dotek byl skutečně příjemný, a už si ani nepamatoval, kdy měl naposledy styk, ale… Pokud se to stane, bude to jedině s Bellou. Znovu a napořád.

Ponořil se do vzpomínek.

„Zachraňte mě,“ zachrčel z posledních sil. Obličej toho upíra se nad ním kuriózně skláněl a on neměl nejmenší ponětí, proč si ho tak divně prohlíží. Snad se i pousmál?

„Cože?“ vydechl zaskočeně a zaklesl se do něj temným pohledem.

„Chci být jako vy, prosím!“ naléhal zmlácený Edward.

„Jako já?“ zasekl se překvapený Eleazar.

„No ano. Upír.“ Poslední slůvko jen zaševelil, než na okamžik ztratil vědomí. Když k němu pak opět přišel, ležel kdesi na měkké posteli a koukal na bíle natřený strop. V uších se mu ozývalo jen tiché popraskání dřeva v krbu. Bylo mu sice teplo, ale uvnitř mrzl a všechno ho neskutečně bolelo. Žebra musel mít dolámaná a cítil pálení na plicích. Těžko se mu dýchalo a pořád se to zhoršovalo. Věděl, že mu už nezbývá mnoho času, navíc teplo, které mu rozproudilo jeho dříve skoro zatuhlou krev, ho najednou spíš ubíjelo, než pomáhalo. Musel mít vnitřní krvácení…

Do jeho rozmlženého zorného pole se dostal Eleazar.

„Víš, o co žádáš, chlapče?“

„Ano,“ pípnul téměř neslyšně.

„Budeš už napořád závislý na krvi…“ povídal, ale Edward ho přestával vnímat. Před očima měl jen obličej jeho usměvavé Belly s dětmi a on je potřeboval znovu spatřit. Nemohl umřít. Ne teď a tady. Dal si za úkol, že je najde za každou cenu a… povede se mu to. Musí!

Dvakrát mrknul a z oka mu sklouzla jedna smutná slza. Cítil, jak z něj život pomalu ale jistě vyprchává a nesouhlasil s tím, jenomže tenhle boj byl naprosto marný. Pak mu krk proťala šílená bolest. Netušil, co to je, ale zničehonic se cítil až příliš živý, protože se mu z toho místa na hrdle začínaly rozlézat odporné plameny. Hořel. Ten upír ho prachsprostě zapálil a on teď bude trpět za to, že žádal o nesmrtelnost…

Začal to místo na krku horlivě škrábat, aby alespoň nějak uhasil ty šílené plameny, ale něčí ruce ho opatrně chytily a přidržely tak, aby si už víc neublížil. Skláněl se nad ním anděl? Vypadala tak. Její temné oči kontrastovaly s bledou pletí a vlasy barvy zapadajícího slunce jen podtrhovaly tu nelidskou krásu. Pak zmizela. A když jeho muka a utrpení nebraly konce a naopak pořád sílily, pochopil, že tohle musí být jedině ta žádaná proměna, a tak se snažil trpět v tichosti. Avšak ani tohle se mu nepodařilo.

Křičel, řval a prosil o milost. Hlavou se mu přitom začaly mísit nechtěné vzpomínky na to, jak si pro něj tenkrát do cely přišel jeho otec. Tehdy s ním odešel v pokoji domů, ale nemluvil. Když pak spatřil jeho matku, která měla v obličeji několik hrůzných monoklů, byl to jeho dlouho očekávaný spouštěč.

Byl konec nadvlády! On už byl dospělý!

Napadl svého otce a všechno mu přitom vyčetl, jenomže prohrál. Z rodiny ho vydědili, ale ještě než ho stačili vyhodit, ukradl celkem slušný obnos. Chvíli se úspěšně schovával, než se mu konečně po té hrozné události, kdy nějaký zaoceánský parník ztroskotal a padl do hlubin Atlantiku, podařilo také vyplout. Čekala ho Amerika a jeho rodina, kterou měl v plánu najít. Buď anebo to bylo jeho nové motto, které mu pomáhalo přežít.

Vyhledával zatažená místa, kde slunce příliš nesvítilo, ale bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Pro člověka nekonečné! Nemožné! Navíc chvíli nato začala zuřit válka, přesto ji moc nevnímal. Jíst neměl pořádně co, ale různými chvilkovými pracovními místy, které mu zajistily nějaký příjem, nebyl vždycky o hladu. Občas se mu podařilo pronajmout i pokoj a dokonce si ho udržet.

Ovšem nikde nezůstával příliš dlouho.

Tímhle lidským tempem ztratil dva roky života a procestoval toho tolik a zároveň tak málo. Cítil se neschopný, ale s tím byl teď konec. Měnil se a věděl, že jakmile z něj bude upír, začne s hledáním nanovo, ale tentokrát s jeho úžasnými, novými schopnostmi.

A bude to nepředstavitelně jednodušší!

Jak byl tenkrát bláhový. Ovšemže ho nenechali jít si po svých, protože za něj měli zodpovědnost. Učili ho lovit zvířata, tak jak to dělali i Cullenovi, a on to s velkým odporem a sebezapřením přijal. Dokonce při jeho prvních divokých lovech přestál i nájezdy svých nových sester, speciálně tedy jedné. Tanya se vždy snažila úplně nejvíc, a třebaže ho jako muže přitahovala a chlácholila jeho ego, v  srdci už měl místo jen pro jednu osobu. Vlastně celkem tři. A tahle myšlenka ho vždycky úspěšně zastavila.

Samozřejmě že už několikrát skončil nahý, hlavně ve společnosti té pokušitelky Tanyy, ale nikdy to nenechal zajít nikam dál. Stálo ho to však hodně odříkání, protože ta upírka měla téměř dokonalé tělo. Její myšlenky však byly marnivější, než kterékoliv jiné. Věděla, že je nádherná a využívala toho…

„Dobrá, ale nezapomínej, že tu na tebe budu vždycky čekat,“ špitla mu do ucha a rty se naschvál otřela o jeho lalůček. Kdyby měl na těle nějaké chloupky, teď by všechny stály v pozoru. Ne hrůzou, ale nedočkavostí. Tanya pro něj byla nebezpečná už jen proto, že to nevzdávala, a protože byla hned po Belle to nejhezčí, co kdy viděl.

Tiše si povzdechl a pak vyrazil s celou rodinou na lov.

≈

„Mamí!“ zakřičela na celý dům Sofí. Bella rozpřáhla náruč a uvěznila ji tam právě v okamžiku, kdy se zpoza rohu vynořil její povedený bratříček. Tony svoji malou sestřičku už nejméně o půl hlavy převyšoval a vypadalo to, že bude stejně vysoký, jako byl jeho otec. Při vzpomínce na Edwarda se Belle bolestivě sevřelo srdce. Pokaždé, když na něj myslela, plakala, ale nemohla si jednoduše pomoct. Všechno tehdy vypadalo tak dokonale a přitom…

Carlisle jí jen řekl, že Edwarda zatkla policie a on nemohl nic dělat. Kdyby měl kolem sebe hodně lidí, ještě by to možná šlo, ale když se to kolem nich vylidnilo, vypadalo by podezřele, kdyby se tam prohnalo neviditelné tornádo a ten lidský muž by najednou zmizel. To si uvědomovala i ona, ale když pak pro něj kvůli válce nemohli, lámalo jí to srdce. A najednou ani netušila, jestli by bylo moudré Edwarda opět zatáhnout mezi tuhle upíří rodinu. Co když se už znovu oženil a má svůj život? Ne, nezasloužil si to, aby byl jeho život opět vystaven nebezpečí…

Alice sice pořád tvrdila, že ho nevidí, ale pokaždé se přitom tvářila všelijak. Bella měla nemalé podezření, že jí ta upírka lže a trápilo ji to. Byly přece jako sestry…

„Co se děje, miláčku?“ broukla konejšivě.

„Tony mě tahá za vlásky,“ stěžovala si s očičkama plnýma slziček.

„To není pravda!“ obhajoval se ten malý raubíř, ale pohledem přitom kmital všude možně, jen ne po Belle.

„Lžeš!“ prskla naštvaně Sofí a zkřížila si ruce na hrudníčku. Tohle jistojistě odkoukala od Emmetta.

„Ne!?“ protáhl Tony do otázky.

„Nehádejte se,“ zakročila konečně Bella, která už svoji dceru položila zpátky na zem, aby si mohla kleknout před červenajícího se synka. „Tak, miláčku, a teď se sestřičce pěkně omluv,“ promluvila mile, ale Tony se jen naštvaně zamračil.

„Ne,“ odsekl.

„Ale ano, omluvíš se, protože je to tak správné. Děvčatům se neubližuje, rozumíš? Zvlášť tvojí sestřičce ne, tu musíš vždy a přede všemi chránit. Jsi a pokaždé budeš silnější jak ona, takže -“

„Ona se mi ale posmívala,“ napráskal najednou taky uslzený Tony.

„A proč?“ vydechla zmateně.

„Že prý ten můj obrázek je obyčejná čmáranice a- A ty že tam vypadáš jako čarodějnice,“ mumlal sklesle a poníženě.

„Je to pravda, Sophie?“ zeptala se Bella nabroušeně, když se otočila po svojí najednou se červenající dceři.

„Ale -“

„Žádné ale!“ obořila se tu malou. „Vy dva jste sourozenci a měli byste držet pospolu! Přitom se ale pořád jen dohadujete,“ povzdechla si a prsty automaticky protřela spánky.

Sofí tiše fňukla a Tony nepřestával koukat do země. A pak se stalo něco, co ani Bella nečekala. Její dcerka se rozešla ke svému bratrovi a objala ho. Ruce se jí omotaly okolo jeho pasu a hlavu mu položila na rameno.

„Promiň, bráško, nakreslils to moc hezky a já jsem jenom žárlila,“ přiznala provinile ta malá potvůrka a Tony najednou taky roztál a sám si sestřičku chytil okolo ramen. A ještě jí dal i nesmělou pusu do vlasů.

„A já se omlouvám, že jsem tě tahal za vlásky,“ pípl najednou celý zostuzený. Chtěl být silný a rozhodný jako jeho táta, ale zatím se choval jak malé dítě. A za to se teď styděl… Určitě ho z nebíčka pozoruje a zlobí se stejně moc, jako jeho maminka.

„Tak copak to tu máme?“ zaburácel na celou místnost Emmett. „Slyšel jsem, že už se zase hádáte a rvete, což znamená, že dneska od babičky nedostanete nic dobrého,“ hrozil a pochechtával se při tom jak malý kluk, když do místnosti vtrhla usměvavá Esmé. Svému synovi věnovala jen jeden rychlý, vyčítavý pohled, než se otočila k těm dvěma prckům, co se pořád tak sladce objímali. I jí, stejně jako Belle, by se z té dojemné scény roztlouklo srdce, kdyby ještě žilo. Takhle ovšem cítila jen to příjemné teplo okolo toho mrtvého svalu, který už dlouhou dobu netloukl.

„To není vůbec pravda! Nebojte se,“ konejšila je. „Dneska budou dokonce pudingové koláčky, ty, které máte nejraději,“ povídala potěšeně, pak se však zničehonic potutelně pousmála a otočila na svého drzého syna. „A pokud vám to strejda Emmett ještě jednou zakáže, tak to všechno bude muset sníst sám. A my ho při tom budeme pozorovat,“ rozhodla potěšeně. Emmett se jen znechuceně zašklebil a nasucho polkl. Ti dva malí rarášci se sborově rozesmáli, ale přitom se k sobě nepřestávali tisknout.

Esmé se spokojeně otočila na patě a hned poté, co zlíbala svoje vnoučátka, odešla zpátky do kuchyně. Bydleli hluboko ve Forkských lesích už dlouhé čtyři roky. Dům si postavili hodně daleko od civilizace, takže bylo těžké je najít a jediný upír, který v rodině pracoval, byl Carlisle. Nedokázal se vzdát medicíny. Potřeboval být užitečný a pomáhat.

Alice společně s Esmé vyrážely do města jen v tom případě, že docházelo jídlo pro jejich lidštější část rodiny. Přitom se však pokaždé ještě stihly zastavit v blízkých obchodech s oblečením a látkou, protože právě Alice si většinu šatů šila sama. A vlastně nejen sobě, ale i celé rodině a hlavně těm mrňouskům.

Bella si však všimla, že poslední dobou se jí její sestra vyhýbá. Určitě něco věděla. Možná dokonce viděla, jak Edward ve válce padl nebo… Mohla ho přistihnout s nějakou v posteli. Netušila, co si má o těch podivných Aliciných náladách myslet. Dřív bývalo všechno o tolik jednodušší, ale teď už měla jen Rose. I když právě tahle blonďatá upírka jí vždycky byla z celé rodiny nejblíže.

Odpoledne však přiletěl Carlisle domů celý napružený. Zavřel se do pracovny a zůstal tam několik hodin. To bylo nanejvýš podezřelé, protože nikdy nezanedbával práci a domů se vracel většinou až navečer. Tentokrát bylo něco jinak a Bellu uvnitř svíral iracionální strach. Když pak po dlouhých hodinách plných strachu konečně vyšel ven, na tváři měl rozhodný výraz. Alice už podle toho napjatého obličeje věděla, o co se jedná, ale ostatní neměli nejmenší ponětí. Carlisle je tedy všechny sjednotil v obývacím pokoji a pak konečně začal.

„Takže, rodino, mám pro vás asi zřejmě nemilou novinku, ale budeme se muset přestěhovat. Lidé z města už na mě dlouho podezřele koukají a špitají si nebezpečné věci. Vím, že tu ještě nejsme tak dlouho, ale někdo si všiml, že celou dobu, co tu jsme, jsem se nezměnil ani trošku, takže ano, bude rozumnější neriskovat a všichni se co nejdříve přemístíme někam jinam. Navíc tu je ta záležitost s měniči!“

„A kam?“ odsekla dotčená Rose. Bella ho však chápala, sama taky zůstávala pořád stejná. Ani ona nestárla. Jediný, kdo v rodině rostl, byly právě její děti. A díky Bohu bylo prozatím všechno naprosto v normě, jak tvrdil Carlisle. Měřil je, vážil a prohlížel a doposud nepřišel na jedinou závažnou anomálii, která by je oddělovala od obyčejných lidí. Vlastě ne tak docela, protože Tony a Sofí museli k jejich vývinu pít krev a zoubky měli ostřejší, než bylo normální. Byly jako žiletky, jako její zuby… To samé platilo o vylepšených smyslech, rychlosti a inteligenci. Na slunci se však neblýskali a i oči vypadaly naprosto lidsky. Neměnily se.

„Přemýšlel jsem, že bychom se mohli podívat na Aljašku. I tam, na správných místech, je věčně zataženo a -“

„Myslíš, že by bylo možné bydlet blíž k městu?“ nadhodila nervózně Bella. Chtěla dát Tonyho v budoucnu do školy, pokud to tedy půjde a on jasně pochopí, proč nesmí s nikým mluvit o upírech. A Sofí, tak tu by mohla vyučovat společně s Rose ona sama. Nakonec nebyla nijak hloupá.

„To není dobrý nápad,“ odsekla Alice. Poslední dobou se chovala vážně podivně a Bella nedokázala přijít na to, co jí tolik vadí.

„Proč ne?“ optal se mile její otec.

„Prostě proto!“ vybouchla.

„To není žádný rozumný argument, Alice,“ dodal už značně podrážděný a mhouřil přitom výhružně oči.

„Dobrá! Tak co třeba proto, že Eleazar pracoval pro gardu? Co asi poví na to, až uvidí, s kým teď bydlíme? Až zjistí, že Bella a její děti nejsou tak úplně lidské? Hm? Nezdá se ti to jako dostatečný důvod?“

„Alice, Eleazar je můj dlouholetý přítel a nemyslím si, že by se zachoval zrovna takhle,“ obhajoval ho Carlisle.

„Jak chcete, já jsem vás varovala,“ odsekla, poklepala si na spánek a pak upíří rychlostí jednoduše zmizela. Jasper samozřejmě s ní. Všichni za nimi nevěřícně koukali, protože Alice se nikdy takhle podrážděně nechovala, a to ani v momentech, kdy jí Emmett natropil nějakou lumpárnu ve skříni. Naposledy si oblékl její nově ušité šaty a naprosto je zničil…

„Netuším, co Alice poslední dobou má, ale chová se vážně podivně,“ vyhrkla Esmé nechápavě.

„Možná se jen nechce stěhovat jako já,“ dodala Rose stroze.

„Tak myslím, že ji nakonec s tou Aljaškou poslechnu a přestěhujeme se raději do Kanady, co vy na to?“ pronesl Carlisle důležitě. „Přece jen, může mít pravdu -“

„Já jsem pro,“ odpověděl pevně Emmett a odhodlaně si zkřížil ruce na hrudi. A ještě po všech hodil provokativní pohled typu: ‚Tak co, budeme o tom ještě dlouho diskutovat?‘

„No dobrá, ale kam?“ promluvila po delší době ticha Rosalie.

„Nevím,“ pověděl Carlisle a podrbal se přitom vzadu na hlavě. Ani si neuvědomoval, jak lidsky se chová, ale nakonec to byl právě on, kdo nejčastěji pobýval v člověčí společnosti. „Buďto v Britské Kolumbii, Albertě nebo Yukonu?“ navrhoval.

„Carlisle, Yukon je kousek od Aljašky a Britská Kolumbie je po cestě do Ameriky samozřejmostí, takže bych vynechala i tu,“ ohradila se Rose. „A Alberta, nebylo by to zlé, ale podle mě je lepší Yellowknife. Mohli bychom se zabydlet kus od Otrockého jezera, co vy na to?“

„Takže to nakonec vyhrála Severozápadní teritoria?“ promluvil Carlisle vážně, a přitom přecházel pohledem od jednoho k druhému. Každý mu to jen souhlasně odkýval, a tak bylo brzy rozhodnuto.

„Navíc,“ pokračovala rozhodně Rose. „Město je nejen u jezera, ale díky horám je chráněné proti těm nejhorším mrazům. A co je nejlepší, je v něm téměř pořád zataženo,“ dokončila optimisticky. Všichni se teď najednou sborově usmívali, zatímco Tony se Sofí si na zemi dál společně hráli s kostkami. Debata o stěhování je nikterak nezatěžovala a nezajímala. O tohle se přece starali dospěláci...

„Nesnáším ryby, rybolov a rybáře,“ vyštěkla rádoby nasupená Alice, která se s Jasperem konečně vrátila zpátky, ale hned nato se uvolnila a spokojeně pousmála. „No alespoň, že tam nesvítí moc slunce,“ vydechla nadšeně. „Sice budeme páchnout rybinou, ale… Alespoň se nebudeme muset pořád schovávat,“ pověděla nadšeně a tleskla si přitom rukama, pak ovšem zničehonic opět zvážněla. „Příště se ale stěhujeme na Island!“ dodala pevně a všichni jí věnovali jen smírný úsměv.

Přípravy na stěhování díky upířím schopnostem netrvaly nijak dlouho. Tentokrát se stavby domu ujala i Rose s Emmettem, protože to vlastně nebylo moc daleko, a alespoň se pak mohli vracet zpátky po svých, aby vyměnili hlídky doma. Jediný, kdo se neúčastnil, byla jako vždy Bella, a ačkoliv horlivě namítala, že to není správné, Alice jí to pokaždé velmi jednoduše vysvětlila. Nejenže byla pouhá poloupírka, takže měla omezenou sílu a navíc se i dokázala vyčerpat, ale ke všemu byla i matkou, která měla svoje povinnosti. A tak se později už skoro nehádala a raději, pokud měla čas, pomáhala balit.

Rose se s Alice neustále hádala o tom, že příště se nebude stěhovat na nějaký přihlouplý Island, ale na Aljašku. Že prý Bellu a děti ochránit dokážou. Avšak ta malá střapatá upírka s ní moc nesouhlasila, neustále tvrdila opak. Prý je to nebezpečné, a že by se o jejich poloupíří rodině díky hloupé náhodě mohli dozvědět až ve Volteře. Nikdo ji pořádně nechápal, ale taky nemohli zpochybnit její dar. Alice viděla budoucnost, takže se s ní rodina hádat prostě nedokázala…

Všechno, co řekla, byla pravda!

≈

O měsíc později, když bylo všechno konečně hotovo a dokonce i přeneseno do nového domu, Bella si mohla spokojeně oddechnout. Nesnášela stěhování, protože si opět připadala, jako by byla násilně vytržená ze svých nově zapuštěných kořenů. Ve Forks se jí moc líbilo, i když do města vlastně nikdy nezavítala, jenomže… Cítila se tam nadmíru dobře a bezpečně. A pak v tomhle novém prostředí byla pořádná zima, přesto se jí tu svým způsobem líbilo. Carlisle taky s okamžitou platností zažádal o práci doktora a bylo mu vyhověno. Nebyla to nemocnice v Seattlu, jen malá praxe ve městě, ale byl nadmíru spokojený.

„Bello?“ vyhrkl znenadání Emmett za jejími zády.

„Co potřebuješ?“ zeptala se ho, když se jí podařilo alespoň trošku uklidnit tep.

„Nezajdeme na lov?“ navrhoval nadšeně. „Rose se mnou jít nechtěla, raději jela s Alice do centra města podívat se na obchody,“ vysvětloval.

„Ale kdo pohlídá Tonyho a Sofí?“

„Esmé,“ dodal věcně. „Že?“

„Ano, klidně běžte, já se o ty drobečky mile ráda postarám, ale...“ pohrozila Emmettovi. „Na Bellu dávej pořádný pozor. Není to upírka a mohli byste v lesích klidně potkat nějaké cizí upíry. Tahle místa jsou díky tomuhle podnebí jedna z nejvyhledávanějších a -“

„Půjdu s nimi, Esmé. Dám na ně pozor. Na oba,“ dodal Jasper s chlapáckým úsměvem na tváři. Emmett si jen dotčeně odfrknul, ale jinak to nijak nekomentoval a všichni mu za to byli vděční.

„Tak dobře, jdu se jen trošku víc obléknout,“ dodala nadšená Bella a odběhla do svojí ložnice.

Nemusela toho na sebe cpát příliš, přece jen její teplota značně klesla, ale přesto… Venku těžce mrzlo a nechtěla nic riskovat. Když pak konečně scházela dolů, Emmett už se v předsíni natěšeně vrtěl. Obula se, a pak už všichni tři společně vylezli před dům. Esmé ještě narychlo vyběhla, aby mohla Bells políbit na čelo.

„Buď na sebe opatrná holčičko,“ pověděla starostlivě.

„Neboj se, mám s sebou dva upíry velké jak almara, pochybuji, že by se mi mohlo cokoliv stát,“ vtipkovala a snažila se tak situaci alespoň malinko odlehčit. Jenomže Esmé si prostě pořád nedokázala zvyknout na to, že se i ona sama o sebe jako obyčejná poloupírka dokáže dost dobře postarat. Přesto ji to hřálo u srdce. Tohle byla opravdu jediná máma, kterou kdy měla. Starostlivá, milující…

Když se vrátila zpátky do domu, vyhoupl si Emmett Bellu na záda. Nechtěl se nikde zdržovat a jeho nová sestra byla podle něj pomalejší jak slimák.

„Hele, Emme,“ špitl zničehonic Jasper a oči mu zářily rošťáctvím. Ti dva byli občas horší jak její děti, a právě v těchhle případech svoji novou matku zcela chápala. „Dáme si závody?“

„Ale já mám na zádech Bellu, to je dost nevýhoda, nemyslíš?“ stěžoval si.

„Ts, já moc nevážím,“ ohradila se dotčeně. „Navíc jsi větší a silnější jak Jasper!“

„Tak to ti teda děkuju,“ odfrknul si její menší bratříček a Emmett se jen spokojeně culil.

„Nemyslela jsem to tak, vždyť -“

„Ty už raději mlč, nebo mi ten zbytek ega, co ještě mám, zmizne úplně!“ zavrčel rádoby nakrkle.

„Omlouvám se a už jsem zticha,“ dodala stále se usmívající Bella. Jak milovala tohle bratrské pošťuchování a o to víc, když to bylo s někým daleko silnějším, jak byla ona sama, protože jí to tak dávalo pocit vnitřní síly a jakési nepřemožitelnosti.

„Hm, stačí mi i ty tvoje drzé pocity,“ pověděl nabručeně, pak se však znovu rozzářil. „Dáme si závod?“ nahodil opět udičku a Emmett se samozřejmě chytil.

„Dobře, ale kam?“ špitl tichounce.

„K hranicím Aljašky,“ navrhl Jasper a potutelně se přitom usmíval.

„Souhlasím, ale nezapomínej na jedno, že mám na zádech přítěž,“ postěžoval si. Bella si jen nasupeně povzdechla a měla chuť ihned slézt, ale Emmett ji zadržel a pokračoval. „Takže až vyhraji, chci, abys věděl, že jsi jen obyčejná padavka, Withlocku!“ křičel na něj už za běhu. A Bella v tu chvíli ječela jak siréna přímo na něm, protože takhle rychle s ní ta upíří hora ještě nikdy neběžela. Zanedlouho to však raději vzdala a schovala hlavu za tu jeho, aby se tak ochránila před ledovým větrem. Ruce pevně ovinuté okolo krku a nohy zase okolo jeho pasu. Kdyby byl člověk, už dávno by přestal dýchat, jak ho škrtila.

Běželi už notnou chvíli, když se jim za zády ozval hlasitý smích. Byl to Jasper a doháněl je.

„Sakra,“ zamumlal si rozladěně Emmett a pokusil se ještě zrychlit. A Bella se opět rozkřičela, tentokrát však ne strachem, ale euforií, protože i když cítila hnusný chlad na kůži, zima jí nebyla. Spíš měla pocit, jako by právě létala.

„Přidej, Emmette! Přece ho nenecháš vyhrát,“ hecovala a povzbuzovala. A pomáhalo to, protože její bratr tiše vrčel a pořád zrychloval, až se nakonec po chvíli prudce zastavil. Sundal ze sebe svou sestru dolů a pak si ji přitáhnul do náruče a objal.

„Vyhráli jsme!“ vyhrkl nahlas a nanejvýš spokojeně, když se k nim přiblížil podmračený Jasper. „Škoda jen, že jsme se o nic nevsadili,“ postěžoval si Emmett. Jasper jen vztekle zavrčel a z očí pouštěl blesky, to zase nenechalo chladným toho druhého, který se teď hlasitě smál. Vypadali jako… kluci.

„Tak už toho nechme a pojďte si raději něco ulovit,“ navrhla Bella smírným hlasem. Každému z nich položila dlaň na rameno a ono to vážně pomohlo. Uklidnili se.

„Jupí,“ výskl radostně Emmett. „Já jdu na medvědy!“ Jasper mu u toho vesele pokyvoval a ani jednoho z nich zřejmě nezajímalo, že ona nějakého obrovského grizzlyho sotva zakousne. Na rozdíl od upírů krvácela…

„Gentlemani každým coulem,“ odfrkla si pobouřeně. „Tak já jdu asi na vysokou,“ pověděla znechuceně, když jí do uší dolehlo zavrčení. Problém však byl v tom, že Emmett s Jasperem byli celou tu dobu ticho jako pěny, teď se však pnuli před ní a ona za jejich rozložitými zády ani pořádně neviděla, co se vlastně děje.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nel tempo 17. kapitola: