Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nel tempo 15. kapitola

31.03.2012 (16:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4002×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Rozhodla se však momentálně soustředit jen na ně dva. Měli těch pár společných hodin na to, aby si opět dokázali jejich společnou lásku, která mezi nimi dřív vlastně ani pořádně nevzplála.

Teď ji ale cítila. A nejen ze své strany...

Proto se rozhodla mu odpustit a ubezpečit ho tak, že nemají v plánu mu utéct.

Milovala ho a věděla, že už ani nikdy nepřestane.

A s touhle myšlenkou opět sjednotila jejich roztoužená těla.

Edward snad už půl hodiny bez přestání objímal svoji početnou rodinu a nějak se nedokázal odhodlat k tomu, aby konečně vyjel. Musel se zastavit doma a sebrat své doklady, bez kterých by jej nemuseli pustit na loď. Podle zbytku té celkem velké upíří rodiny, kterou měl možnost vidět na mnohých fotkách, tu chyběl právě ten člen, který měl potřebné kontakty s těmi správnými lidmi. Padělateli.

Taky by možná stačilo uplatit kapitána a pustili by ho, jenomže nechtěl, aby za něj musel ten upíří doktor zbytečně platit. Už tak se tu o něj starali, aniž by nějak přispěl a on si přišel jako nějaký přebytečný vyžírka. Vždyť on byl Masen a ne jen nějaký hej-počkej!

Pokud tedy nebude mít štěstí a všechno potřebné k odcestování včas nenajde, alespoň si vypůjčí od svého otce nějaké peníze do začátku, ačkoliv to v každém případě… Edward si svoje rozhodnutí obhajoval tím, že všemu tomu nevhodnému chování, které aplikoval i na jeho milovanou Bellu, může poděkovat hlavně dominantnímu a puntičkářskému otci a tiché a nevýrazné matce. Pro něj právě oni dva byli dlouhou dobu rodinný ideál. A myslel si, že je to tak správně.

Jaká pošetilost.

Vydrželo mu to ovšem do té doby, než mu jeho křehká manželka proklouzla mezi prsty a ztratila se kdoví kde. To, co jí udělal, už zpět vzít jednoduše nedokázal, ale mohl se správně angažovat v jejich nové společné budoucnosti. A taky že to udělá.

Choval svého malého Tonyho a vůbec nikam se mu nechtělo. Možná, že kdyby zakopal to svoje věčně vyčuhující ego, bylo by to tak jednodušší, ale nemohl jen tak stáhnout ocas a nechat si všechno platit. Možná by na loď ani žádné doklady nepotřeboval, vždyť jeho rodina byla docela významná, avšak bez kapitálu do začátku prostě odjet nechtěl. Byla jeho povinnost postarat se o svoji ženu a děti. Ti dva drobečci měli záviset jen na něm a ne na téhle nesmrtelné rodině.

Malého podal Rose a ještě jednou si vzal do náručí Sofí, kterou chovala zachmuřená Bella. Byla nádherná a po jejich definitivním intimním sblížení konečně teď už byla jeho ženou. Přemýšlel i nad tím, jestli ji třeba nepřivede znovu do jiného stavu, ale jak mu jeho žena oznámila, jako poloupírka už další děti asi mít nemohla. Jemu to však bylo jedno a možná nějakou náhodou nebo zázrakem se jim to povede. Sám pro sebe se spokojeně usmál a rozhodně se nemínil vzdát všech nadějí.

Pohladil svoji princeznu po vláscích a políbil na čelíčko. V hrudi ho tak zvláště bolelo, jakoby mu cosi nakukávalo, aby tohle nedělal. Aby je neopouštěl… Jenomže musel. Jen na jeden, dva dny maximálně.

Podal i svoji maličkou dcerku té blond upírce, kterou už teď bral a snášel daleko lépe jak dřív a natáhl se pro Bellu. Chytil ji pevně za zápěstí a prudce si ji přitáhl k sobě. Nečekal na pozvání a hladově se vrhl na její vábivé rty. Nezajímalo ho, že mají společnost nebo to, že jeho manželka je rudá jak ta nejčervenější růže… Bylo mu to absolutně jedno. Mít ji v náručí a cítit se tak dokonale plně a vcelku, to bylo něco naprosto nepředstavitelného. Něco úplně jiného, než mezi sebou měli kdy jeho rodiče.

Pořád neholdoval sňatkům z donucení, ale nemohl si stěžovat. Nebýt té nesmyslné dohody mezi jejich rodiči, tahle dokonalá bytost by mu nikdy nemusela patřit. Nejspíš by ji dostal nějaký vysoce postavený tlučhuba. Nejspíš senátorův syn. Dodneška si to pamatuje, přestože měl tehdy úplně jiné zájmy… Prostě jen tak nedokázal zapomenout ten pohrdlivý pohled Isabell, když byl načapán s jednou jistou dámou na senátorově zahradě.

Ne, kdyby to nebylo předem domluvené, u Belly by nejspíš neměl nejmenší šanci. Vlastně by se o ni asi nikdy nepokoušel, možná by ho to vnitřně sžíralo a on by netušil proč… ale to bylo jen tím, že si prostě museli být souzeni. Jinak už to Edward ani neviděl.

„Podívejme se, chvíli vás necháme o samotě a ono tohle!“ dobíral si je usměvavý Emmett, který se přidal k rozlučkové skupince a do svojí medvědí náruče od Rose přebral pofňukávajícího Tonyho.

„Koneckonců jsme pořád manželé,“ doplnil ho spokojený Edward hned, jakmile se dokázal odtrhnout od těch sladkých úst jeho nejdražší. Bella se jen stydlivě usmála, ale tvář nechala pěkně schovanou v hrudi jejího muže. Voněl tak úžasně, že by ho nejraději zavřela nahoře v pokoji a držela ho tam tak dlouho, dokud by se oba necítili úplně uspokojení a naplnění. To ale nešlo. Edward potřeboval dokumenty a kdoví co dalšího. Jistě by si taky rád zabalil pár osobních věcí, pomyslela si Bella.

Bylo jí doslova proti srsti pouštět ho takhle do světa po všech těch událostech a tajemstvích, na které teď bohužel nebo i bohudík znal odpovědi. Jenomže byl i riskem pro jejich děti. Snad není tak hloupý, doufala pouze v myšlenkách. Ostatně vysvětlovali mu to všichni, včetně Carlislea, ten se dokonce angažoval úplně nejvíc. Domluva zněla, že se střetnou už pozítří večer v Southamptonu v docích. Odtud pak příštího rána všichni společně vyrazí lodí Olympic do Ameriky.

Carlisleovi právě včera konečně po dlouhé době přišlo první psaní od Esmé. Oznamovala mu v něm, že přípravy jejich nového domova se postupně blíží ke konci a oni na ně budou netrpělivě čekat, a to bylo psáno před třemi týdny.

Edward si naposledy povzdychl a pevně objal Bells, i když ji hned vzápětí ze svojí teplé náruče musel pustit.

„Miluju tě, zlatíčko, všechny… tři,“ vydoloval ze sebe skrze stažené hrdlo. Jeho žena ho pozorovala tak oddaným a milujícím pohledem, až se mu pod náporem emocí rozbušilo srdce. Tak moc od nich nechtěl pryč. Vnitřně se jich prostě nedokázal vzdát ani na pár dnů, navenek si však hrál na tvrďáka.

„Taky tě miluju,“ dodala sladkobolavě a naposledy Edwarda políbila. Nebránil se a s vděčnou radostí všechny tyhle láskyplné projevy přijímal. „Dávej na sebe pozor,“ dodala lehce ustrašeně, ale tak to prostě cítila. Měla o něj šílené obavy. Vždyť může z toho koně spadnout, nebo ho někdo přepadne… Ne, dost! Nad podobnými katastrofickými scénáři prostě odmítla co i jen maličko přemýšlet.

 Vskočil do sedla a chystal se rychle ujet, protože se mu do očí neodbytně nahnaly ty slabošské slzy. A on je nechtěl ukazovat. Vždyť je opouští jen na dva dny a bude tu brečet jak nějaká ženská?! Už teď se za to styděl.

„Počkej,“ oslovila ho zbrkle Rose a zároveň zastavila. „Nezapomeň, že se o nás nesmí nikdo dozvědět. A nikdo nesmí pojmout ani smítko podezření, že ty víš o existenci upírů, rozumíš? Oni by tě totiž zabili, ale předtím ještě zjistili, od koho to víš. Neuveď do zbytečného nebezpečí tvoji rodinu a ani nás… prosím!“ naléhala na něj. Pevně přikývnul s jedním koutkem lehce vytaženým.

Sevřel pevněji opratě a patami prudce, přesto relativně jemně udeřil koně do slabin. Ten zařehtal, přední vyhodil do vzduchu tak, že se Edward musel nahnout až k jeho hřívě a už mizel v dálce. Cullenovy a jeho rodinu s nevolí nechával za sebou. Však je to jen na chvíli! Uklidňoval se stále dokolečka a přitom se hnal s větrem o závod. Kůň naštvaně odfrkával, ale pokyny plnil bez sebemenšího škobrtnutí nebo nerozhodnosti.

≈

Bella položila své dva poklady, kteří se najednou zdáli až příliš zamlklí a ospalí, do kolébek. Celé její tělo bylo jak na trní, svaly tuhé, v žaludku jako by se snažil plavat kus žuly a srdce? To na tom bylo úplně stejně jako ona. Bolelo a cítilo se opuštěné.

Pokoušela se na sílu alespoň trochu uklidnit a nakonec se jí to i částečně povedlo. Dokázala tak znovu zavzpomínat na jejich společné pikantní chvilky a tváře se jí jak na povel opět rozhořely. A… jak to bylo úžasné. Připadlo jí, že je najednou o několik kilo lehčí a nemusí se tudíž ani dotýkat země, která ji stejně jen svazovala a brzdila.

Konečně snad všechno bude v pořádku. Tušila, že nebyl zrovna nejchytřejší nápad utíkat z domova, ale copak nakonec měla na výběr? Ne, neměla. Edward by v sobě nikdy nedokázal najít to lepší, kdyby to neudělala. Jak by asi jejich společné soužití vypadalo teď? Jistě bledě… A nechtěla se tím víc zabývat.

Povzdechla si a systematicky začala do jednoho z těch dvou obrovských, spíš lodních kufrů než obyčejných zavazadel od Louise Vuittona, skládat svoje oblečení. Všechno si úhledně zarovnávala a přitom nedokázala svojí rozpustilé a neposlušné mysli zakázat ty její zbrklé výlety do fantazie, kde spolu s Edwardem byli nazí a na sobě nalepení až hanba. Obličej jí studem znovu vzplál, ale ono prostě nešlo jen tak zahnat všechny tyhle peprné vzpomínky do pozadí a soustředit se na vážnější věci. Vlastně ani nechtěla, a tak aniž by se nadála, zanedlouho už měla téměř veškeré ošacení napěchované v prvním kufru, zatímco jí hlavou proplouvalo nespočet horkých obrázků jí a jejího muže.

Druhý kufr byl připravený na zbytek a také samozřejmě na věci jejích maličkých ratolestí.

„Tak jakpak ti to jde?“ nakoukla po zaklepání zvědavě Rose do Bellina pokoje.

„Řekla bych, že až nějak moc rychle. Jenomže se nedokážu pořádně soustředit,“ povzdechla si zmoženě Bella a prudce se posadila na postel.

„Neboj se, všechno dobře dopadne… Musí!“ Rose se váhavými kroky přesunula až k drobečkům a doslova je hltala očima. Tak ráda by si jedno z nich pochovala, ale nechtěla je rušit z jejich posilňujícího spánku. Byli naprosto rozkošní. Tak maličcí, křehcí a sladcí…

„V to doufám,“ vydechla vystrašeně

„Musí,“ zopakovala Rose. „Když jste se po tak dlouhé době konečně našli. Nemusím být Jasper, abych ti pověděla, že tě ten člověk miluje. Nevím, co ti kdy udělal, ale garantuji ti, že už to neudělá…“ A s tím chvatně opustila Bellin pokoj.

≈

Když Edward konečně dorazil domů, muselo už být po šesté odpolední. Majordomus mu sice otevřel, ale nijak přívětivě se netvářil, naopak to vypadlo, že si upřímně oddechl. Přesto musel být přímo ohromně naštvaný, pokud si otec vylíval vztek právě na něm. Sesedl z koně, podal otěže sluhovi, sebral vak s tím málem, co si odvezl, a chtěl se schovat do relativního bezpečí svého pokoje, jenomže se mu okolo krku, hned jakmile se objevil v domě, omotaly dvě pevné, ženské paže.

Jeho matka.

„Edwarde! Chlapče! Konečně,“ poplakávala a přitom ho její milované objetí skoro škrtilo. Edward ji od sebe po chvíli opatrně odtáhl a věnoval jí tak široký úsměv, až se jeho máti spustily z očí přímo nezastavitelné potoky. „Bože, modlila jsem se za tebe každý den! Věděla jsem, uvnitř jsem si byla jistá, že žiješ, ale… A kdes vlastně celou tu nekonečnou dobu byl?! Proč jsi utekl?!“ obořila se na něj vyčítavě.

„Taky tě rád vidím, mami. A ohledně tvých dotazů… Řekněme, že jsem musel. Zjistil jsem totiž, kde se schovává Isabell,“ pověděl spokojeně a oči mu div nezářily nově nabytým štěstím.

„Cože? Ta-ta…“ Nevěděla jaké slovo použít dřív na tu cundru, která jejího synka tak sprostě, hned po svatební noci opustila. Byla to jen obyčejná hříšnice. Edward však nenechal svoji matku domluvit. Nechtěl, aby se o Bells mluvilo špatně, když hlavním viníkem tu byl právě on.

„Maminko, to já všechno zničil, ne ona. Ona byla to nejčistší, co mi kdy do života vstoupilo,“ obhajoval si svoji milovanou ženu. „To já za všechno můžu! Já a moje impulsivní idiotství!“

„Ale…“

„Žádné ale, Isabella je ta nejlepší žena, kterou jste mi kdy mohli vybrat. Děkuji… Ona je… přesně pro mě!“ brebentil šťastně. O dětech však prozatím pomlčel. Rozhodl se jí to povědět až pozítří před odjezdem, beztak to pro ni bude pořádná rána. Vědět, že je babičkou a nemoct svoje vnoučátka ani spatřit. To bude bolet všechny, včetně jeho otce a Belliných rodičů. „Uvidíme se u večeře?“ dodal opět pln optimismu a dočkal se jen souhlasného kývnutí.

Schody do patra bral po dvou, a když se konečně dostal do soukromí svého království, kde se s Bellou poprvé milovali, všechny útroby se mu z těch vzpomínek nedočkavostí sevřely. Nechybělo málo a on u sebe bude mít všechno, co k životu potřebuje. Jeho jedinou rodinu. Miloval sice svoji matku a i otce, ale neváhal je kvůli vyšším cílům opustit. On sám byl teď otcem, zodpovědným za početnou rodinu a už se nemohl dočkat, až v náručí opět sevře jednoho ze svých miláčků. Jedno, který z těch dvou to bude, obě dítka miloval stejně, ačkoliv měl takový vnitřní pocit, že se Sofí si prostě bude rozumět víc… Těžko se to vysvětlovalo, ale on to tak cítil.

Sebral svůj kufr, který v jeho pokoji čekal od nepodařené svatební cesty a začal rozmýšlet co s sebou. Došel ke skříni a svoje nejoblíbenější svršky si opatrně, aby je nepomačkal, vyskládal na postel. Stejný proces zopakoval s komodou, ve které měl hlavě spodní prádlo, ponožky a další nezbytnosti.

 „Tak tady tě máme!“ křikl na něj rozčílený otec, jehož postava právě vyplňovala celý rám dveří pokoje. „Aha! Takže… panáček se snad znovu někam chystá?!“ burácel pořád stejně rozezleně.

„Ano,“ odpověděl velmi klidně Edward a dál si balil věci z postele. Do začátku mu to mělo stačit, ačkoliv ho Carlisle přesvědčoval, že v penězích problém není a nikdy nebude, on však nedokázal jen tak obejít svoji hrdost. Přece se nenechá vydržovat a živit jak nějaká nepotřebná manželka?! Ne, nikdy. On byl muž a jeho úkolem bylo se o svoji ženu postarat, a to měl samozřejmě taky v plánu. Ještě než pozítří ráno vyrazí do Southamptonu, musí si od otce nepozorovaně vypůjčit nějaký ten finanční obnos do začátku. Pak mu všechno samozřejmě vrátí… „Pozítří odjíždím,“ objasnil zdvořile.

„Kam!?“

„Do toho vám, drahý otče, nic není, ale pro váš i matčin klid vám mohu pouze oznámit, že odjíždím do Ameriky,“ dodal hrdě Edward a dál se poctivě a v rámci svých nedostačujících dovedností pokoušel alespoň zdánlivě úhledně naskládat další košili do jeho už téměř zaplněného zavazadla. Ještě že je komorná vyprala a vyžehlila, pomyslel si spokojeně. Alespoň teď nepůsobí jako úplný moula.

„Do Ameriky!?“ vyštěknul dopáleně jeho otec. „To snad nemyslíš ani žertem! Chápu, že chceš začít nový život bez té poběhlice, co tě…“

„Mlčte!“ vybouchl vztekle Edward a proklál jej tak nenávistným pohledem, jakého byl momentálně schopný. Takhle jeho Isabell urážet nebude! Nikdo a už vůbec ne jeho nesnesitelný otec! „Beztak je to všechno hlavně vaše vina!“ dodal tichounce. Téměř neslyšně.

„No to už přesahuje všechno!“ Pokoj naplnil rozběsněný baryton. „Dali jsme ti vše a ty se nám za to odvděčíš tímhle způsobem? Tak… Vydědím tě, jestli to myslíš vážně!“ vyhrožoval.

„Dobrá,“ vyhrkl zvesela Edward a energicky zacvakl kufr. Z výhružek si vůbec nic nedělal. On měl už všechno! A nikdo mu nebude diktovat, jak má žít svůj život. Jediný, komu tohle právo náleželo, byla jeho manželka a i v tom případě by mělo být všechno založeno na kompromisu. Nedokázal totiž Bells brát jako ostatní ženy a už vůbec netoužil chovat se k ní tak, jako to dělá jeho otec matce. Dřív mu to bylo jedno, ale teď? Při vzpomínkách na to, co kdysi vyváděl, se sám sobě pořádně hnusil. Hlavní ale bylo, že jeho láska v tom měla jasno.

„Rozmysli si to pořádně, dítě!“ pohrozil a zmizel z jeho blízkosti tak rychle, až si Edward vděčně oddechl. Dneska se tu nají, vyspí, zítra zařídí vše potřebné a pozítří konečně vyrazí na cestu. Carlisle tam na něj bude čekat a pak společně odejdou do pronajatého bytu. Trochu ho děsil fakt, že tam Bells nechal jen na hezké oči a milá slovíčka, ale upřímně doufal, že po tom, co se mezi nimi stalo, a on jí odpřísáhnul věrnost, nehodlala ho sprostě podtrhnout.

„Nemám si co rozmýšlet,“ dodal tiše do prázdného pokoje. A byla to pravda. Hlavně neměl na výběr. Po všech událostech by se sem jeho jemnější polovička už stejně nevrátila, a ačkoliv by matce a Belliným rodičům rád ukázal plody jejich štěstí, věděl, že to nepůjde. Ne tady a ne v tenhle moment.

Ještě předtím, než se sešel dolů navečeřet, dopřál si jednu dlouhou a teplou koupel. Mezitím, co se jeho unavené a napjaté tělo alespoň částečně uvolnilo, mysl mu bez přestání okupovala jen a jen ta nejkrásnější žena. Ano, byla to nejdokonalejší, co kdy bylo stvořeno a i když se možná rouhá, plně si za svými myšlenkami stál. Vzpomínal na tu krátkou košilku a tomu mezi kyčlemi se jeho představy líbily úplně stejně.

Na dveře koupelny někdo hlasitě zaklepal, až sebou překvapeně trhnul. Jeho Bella vždycky klepala s jemností a později už vlastně vůbec, takže to pro něj i po té krátké době byl najednou nezvyk. Zpoza dveří se ozvala služebná a Edward ji s nechutí pozval dál. Tedy až po té, co se posadil tak, aby na jeho tuhé spodní partie nebylo vidět. Ano s tímhle detailem by si hlavu dřív nelámal, ale teď měl v srdci jen jednu.

Dveře se otevřely a dovnitř naklusala ta samá služebná, se kterou tenkrát po svatbě zničil úplně všechno.

„Tady je čistá osuška a oblečení,“ pověděla mile a než ten náklad položila na stolek kousek od něj, ještě ho nepokrytě pozorovala. „Bude to všechno nebo…?“

„Všechno! Můžeš jít!“ procedil skrze pevně sevřenou čelist. Ona se ale k ničemu neměla a jen si ho chtivě prohlížela. „Tak vypadni!“ zavrčel vztekle, i když byl víc rozzuřený sám na sebe než na její, teď vyjevené a vyplašené chování. Znovu se mu totiž vrátily všechny ty odporné obrazy, na které se tak moc snažil zapomenout. A opět se cítil jak prachsprostý bídák, co jen ušpinil a pošlapal tu nejčistší lilii.

Jenomže bez toho by na svět nepřišly ty dva poklady, které teď byly i jeho zlatem. To ale neznamenalo, že se díky tomu přestane cítit jak ten největší sviňák pod sluncem. Však ani jeho otec nebyl až tak zkažený, aby matku hned po jejich první společné noci podvedl.

Celý zničený se osušil, oblékl do čistého a sešel do jídelny. Zamlkle se posadil kus od matky, která seděla v čele a vřele se na něj usmívala. On se ale šťastně necítil. Vzpomínky si v tomhle domě, v tomhle žaláři, vybíraly svoji daň. Najednou i on sám jasně chápal, jak je pro ně důležité, aby začali od začátku někde jinde a hlavně sami. Nebo klidně i s tou podivnou rodinkou upírů, jen když se budou chovat bezpečně a slušně. To ale doposud vlastně dělali…

„Tak mi konečně povíš, proč jsi Isabell nepřivezl zpět?“ optala se zvědavě.

„Ona… No, ehm… Nemohla přijet, je nachlazená a…“ lhal rozhodně.

„A kde vlastně je?“ vyzvídala dál jeho máti.

„Prozatím v jednom klášteře,“ vytáhl tentokrát polopravdu.

„Snad ne v tom, kde někdo brutálně zavraždil jednu starou jeptišku,“ zanaříkala okamžitě jeho matka. „Tohle je něco tak strašného, že nemám ani nejmenší představu, jaké zvrhlé zvíře mohlo něco podobného udělat. Byla to boží nevěsta!“ nadávala dál a ani si nevšimla, jak její syn zesinal. Edward moc dobře věděl, že to byl právě tenhle klášter, ale rozhodl se matce zalhat.

„Ne,“ dodal jistě a pokusil se jemně třesoucí se lžíci s polévkou strčit do úst.

„No nic, chlapče, teď mi povyprávěj o mojí nové dceři. Ty tvrdíš jak dokonalá je, přesto přes srdce nedokážu přenést fakt, jak tě mohla tak jednoduše opustit, zradit a vystavit posměchu všech okolo. Copak je to počínání hodné dámy?“ stála si za svým.

„Nemohu vám to vyvracet máti, ale věřte, kdyby se k vám otec choval jako já k Belle, udělala byste to samé,“ pověděl přesvědčivě.

„Nikdy, dítě,“ dohadovala se s ním. Edward spolknul sousto a pak se s naprosto vážným pohledem zaměřil na matčiny nedůvěřivé oči.

„Věřte, že udělala,“ dodal sebejistě. „Říkal, ale hlavně dělal jsem věci, které bych s největší radostí vzal zpět, ale bohužel to už nejde, takže se alespoň mohu pokusit postavit vše, co jsem tak dokonale zboural.“

„Já tomu prostě nevěřím, jsi moje dítě, jak zlý bys musel být, aby…“ Kroutila nevěřícně hlavou, až se jí jemně natočené a volné nazrzlé kudrliny pohupovaly okolo její oválné tváře. Jeho matka byla skutečné krásná, ačkoliv bigotní, on však nechápal, jak může jeho otec tak hojně holdovat cizí dámské společnosti. Vlastně… dřív tomu naprosto rozuměl.

„Nejsem jen váš…“

„Stačilo, pochopila jsem,“ zastavila ho s mírně kyselým úsměvem. I ona věděla, že její manžel není v žádném případě anděl… spíš naopak. „Hlavní je, že ses z chyb poučil a nehodláš je zopakovat, protože Bůh všechno sleduje,“ pověděla smírně jeho matka a pak se už v tichosti věnovala večeři. Někdy v polovině se k nim přidal i stále navztekaný otec. Netvářil se ani trošičku hezky, naopak, v očích mu tak odhodlaně jiskřilo, až to Edwarda vnitřně lehce rozhodilo. Musel mít něco za lubem, jinak to ani nebylo možné.

 ≈

Druhý den ráno se Edward probudil se značně melancholickou náladou. Slunce bylo schováno za těžkými šedivými mraky a jeho čekal ještě jeden den bez jeho života. Jak šílené! Ta prázdnota, kterou teď uvnitř sebe cítil, se rozrůstala jako inkoustová skvrna na čistém bílém papíře. Byla pořád větší a větší, i přesto že se jeho vytoužený cíl blížil.

Snídal v tichosti, sám, ponořený do svých úvah a plánu, když se před ním zjevila služebná. Bez nejmenších obtíží odolal svádění jeho věčné upomínky, která se před ním naparovala tak vehementně, až to hraničilo s laciností… Nedokázal už ani normálně a v klidu polykat, aniž by mu mysl neustále nezaplavovaly ty nechtěné vzpomínky na to, co Belle provedl.

Jak zpropadený idiot vlastně byl!

Většinu dopoledních hodin trávil sám zavřený v pokoji a hrál na klavír. Tesklivé melodie se mazlivě vznášely ztichlým domem jako upomínky na minulé křivdy, jimž byl svědkem. Edward dovnitř svého pokoje nepouštěl nikoho, krom jeho občas neodbytné máti, která se neustále vyptávala na jeho manželku. Tak moc toužila po tom, aby ji mohla spatřit a on si přímo nehorázně přál, aby jí to mohl splnit, ale… Nemohl a sám to moc dobře věděl.

Odpoledne, když jeho otec konečně odešel zkontrolovat zřejmě dodávky, se Edward tiše vyplížil z pokoje a namířil si to rovnou do pracovny. Byl tu jeden větší sejf, zato ale dokonale ukrytý, ve kterém jeho otec ukrýval všechno potřebné. To on byl jeho cílem.

Opatrně nadzvedl starou a oprýskanou komodu a co nejtišeji se ji pokusil odsunout a povedlo se. Za ní byla už jen ocelová dvířka vsazená do zdi. Otočil kolečkem, navolil správná čísla a k jeho štěstí zámek povolil. Jeho otec prozatím ještě kód nezměnil. Většinou jej měnili společně, aby i Edward měl možnost sem přijít a vzít si, co potřebuje, tentokrát tu však delší dobu nebyl, takže se mohlo stát, že jeho otec tuhle měsíční proceduru vykoná bez něj.

Naštěstí ne.

Edward v rukou prvně sevřel všechny dokumenty, co tam otec měl úhledně naskládané. Z té kupky sebral ty svoje a pak se konečně vrhnul na precizně naskládané svazky bankovek. Téměř polovinu jich naházel do jeho příručního zavazadla, které hodlal mít neustále u sebe. A když všechno vrátil nazpátek a poupravoval tak, aby to tu vypadalo jako předtím, rychle se vrátil zpátky do pokoje.

Cítil se teď provinile dvojnásob. Nejenže nemá svoji milovanou rodinu u sebe, navíc i okradl svého otce. Co když ty peníze bude potřebovat na nějaký obchod? Co když kvůli němu o všechno přijdou? Ne, to nebylo možné, vždyť měli ještě nemalý obnos v bance. A kdoví, co dalšího mu jeho milovaný tatíček ještě neprozradil?

Edward několik málo hodin strávil i se svojí matkou, která mu asi jako jediná bude moc chybět. Nakonec mít za muže někoho jako byl jeho otec, nebylo vůbec jednoduché. Chtělo to sílu, odhodlání a pevné nervy… Všechno, co vlastně jeho maminka i měla… Ale časem záletnického muže vyměnila za víru. A Edward ji teď chápal daleko víc. K čemu jinému, kromě svého dítěte byste se měli upnout, aby vám to dávalo sílu žít. Sílu bojovat proti nespravedlnosti. Ženy v téhle době neměly žádné pravomoci, byly jen majetkem mužů. Vydány napospas jejich rozmarům…

Zbytek dne se opět zavřel v pokoji, aby si chránil zavazadla, peníze a všechno ostatní, a přitom vzpomínal na ty sladké okamžiky s jeho líbeznou Bellou. A taky na ty jeho dvě zlatíčka, bez kterých už nechtěl déle zůstat. Jak moc mu chyběli. Chtěl pro ně tu nejlepší budoucnost!

A cítil se jako ten největší slaboch, když bez nich nedokázal zůstat ani dva dny.

Jenomže když oni pro něj byli vším…

Jeho otec se domů vrátil dost pozdě, což bylo víc než podivné. I na svoje četné milenky měl vyhrazený dopolední a odpolední čas a večery strávil většinou doma s jeho manželkou, aby jakože nepojala podezření, které ale ona už dávno měla.

Bylo něco kolem desáté večer, on a jeho matka už také povečeřeli a nemohl si nevšimnout jejího starostlivého výrazu v té zasmušilé tváři. Teď už klidně ležel v posteli a chystal se zaspat, aby se mu zítřek co nejrychleji přiblížil, když se ozvalo hlasité bouchnutí domovních dveří. A jakmile poznal i otcův rozhořčený hlas, spokojeně se přetočil na druhý bok a konečně se oddal vytouženému spánku.

Na zítřek potřebuje všechny síly.

 ≈

Dalšího rána se Edward vzbudil s daleko lepší náladou než předtím. Přistihl se, že se doslova usmívá jako sluníčko, které shodou okolností nevykouklo ani dnes. No, jemu to bylo ale naprosto jedno, jeho to v nitru hřálo, jako by měl ten žlutý teplý kotouč přímo uvnitř. Doslova se štěstím vznášel.

Jak dokonale mu věci vychází.

Protáhl se na posteli, aby uvolnil ztuhlé svalstvo a hlasitě s úsměvem si zívnul. Ještě než vyskočil, tak si konci prstů protřel oči a chvíli pozoroval ten bělostný strop nad sebou. Nikdy se mu nelíbil víc…

Dnes večer ji uvidím, pěl si v duchu nedočkavě a tváře se pod tím spokojeným výrazem mínily rozskočit. Doslova se zubil…

V koupelně si ještě opláchl obličej, převlékl se do oblečení, ve kterém už měl v plánu odjet, a naposledy zkontroloval svoje zavazadla stojící v rohu jeho pokoje a čekající jen na to, kdy opustí tuhle drahou klec. Spokojeně vyšlápnul ke dveřím, protože jeho žaludek se přihlásil o svoji ranní dávku jídla, energicky otevřel a za nimi na něj tvrdě shlíželi jacísi dva muži. Neznal je, a tak mu obočí automaticky vyskočilo vzhůru a srdeční tep zesílil. Chtěli snad krást? To snad ne…

„Pane!“ zakřičel jeden z nich do prozatím prázdné chodby. Edward si je jen dál nevěřícně prohlížel, dokud mu do uší nedolehly přibližující se těžké kroky. Na sílu zavřel pusu. V další chvíli uprostřed těch dvou neznámých stanula mohutná postava jeho otce. Prohlížel si svého syna s těžkým despektem a pak ještě rychlým pohledem projel ty dva.

„Tohle jsou Josh a Henry,“ pověděl jako by nic směrem ke svému synovi. „Dostali tě na starost. A dokud se neumoudříš, z tohohle domu se nedostaneš!“ oznámil mu chladně a Edward jen němě otvíral a zavíral ústa. Ničeho jiného momentálně ani nebyl schopný…

V srdci mu vybouchnul ohňostroj nepříčetné bolesti. „ A na to vezmi jed!“ pohrozil mu ještě s ukazováčkem výhružně napřímeným jeho otec a chystal se k odchodu. Dneska mu měla přijít zásilka od té prokleté rodiny Swanů. Nenáviděl je. A ačkoliv byl Charles nejen jeho dlouhodobým kamarádem, ale i obchodním partnerem, veškeré sympatie, které k téhle rodině kdy choval, zmizely společně s tou jejich poběhlicí.

A teď mu chtěl zmizet i jeho jediný syn?

Tak to ne!

To nikdy nedovolí!

_____________________________________________________________________

Dostane se nakonec Edward ze svého rodinného vězení a stihne chytit loď?

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nel tempo 15. kapitola: