Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nel tempo 13. kapitola

12.11.2011 (21:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4844×

Edit: Článek neprošel korekcí

„My s Emmettem si odskočíme, jsi si jistá, že nebudeš nic potřebovat? Kdyby něco, stačí zavolat, Carlisle se za chvilinku vrátí z práce.“

„V pořádku, Rose,“ promluvila ubezpečujíc Bella.

„Rose?“ oslovil ji mile vzápětí Edward. Její pohled byl tak překvapený, jak by kdo dokázal upíra překvapit. A že to bylo téměř nemožné.

„Ano?“ odvětila stejně přístupným tónem.

„Já, no chtěl jsem se jen omluvit za to, jak se k tobě chovám, ale…“

„Edwarde, já to chápu. Kdybych byla na tvém místě, taky bych měla o životy mých dětí strach. Musíš být odvážný. Přesto… já bych těm dvěma drobečkům nikdy nic neudělala. Sama vlastní mít nemohu, a tak si alespoň užívám postavení jako teta,“ dodala smutně, chytla Emmetta za ruku a už si to urychleně pelášili k lesu.

„Škoda, že je podmrakem…“ povzdechla si znenadání Bella, která už držela v náručí spícího Tonyho. Právě si s ním opatrně sedala na deku, když z oblohy na vteřinu vykouklo pár paprsků, které ale bohužel zase stejně rychle zmizelo zpátky za hustá mračna.

„Jen doufám, že nebude pršet,“ doplnil ji Edward a vzal si pro změnu na ruce zase svoji malou holčičku.

„To by byla škoda,“ pousmála se s tvářemi mírně načervenalými.

„Ano,“ přitakal její muž a usmál se na ni tak nádherně zamilovaným úsměvem, až Bells splašeně poskočilo v hrudi. Najednou se opět cítila jak obyčejné nezkušené mládě, třebaže toho za sebou měla už hodně, přesto… Ve všem zase tak zkušená nebyla.

A přesně takovýhle vliv měl ten náfuka Edward na všechny ženy, a hlavně proto je taky tak často střídal. Mohl si to jednoduše dovolit. Věděla, že i když není upírem, jeho krása byla jedinečná, téměř kouzelná a nechtěla ani vědět, jak by vypadal jako jeden z jejich rodiny.

Měla ovšem nějaké nechtěné představy. Jistě by byl naprosto nádherným a nepřekonatelným milencem a snem každičké ženy, vlastně už teď byl… Natož potom.

Znovu se zamračeně podívala na oblohu a ta těžká šedivá peřina už najednou nebyla tak hrozivá. Naopak to vypadalo, že mračna pomaloučku odplouvají pryč. Koutkem oka taky zaznamenala, jak se k ní Edward začal po kolenou šourat. Takhle byl vcelku roztomilý… se svojí dcerou v náručí. Belle se na okamžik radostí sevřelo srdce, když si všimla, jak dokonale se teď její manžel chová. Tu bezbřehou lásku v jeho očích, když se koukal do té malé tvářičky Sofí nebo Tonyho. A pak ten spalující pohled, kterým koukal i na ni. V tom bylo naprosto všechno.

Musela mu také přidat k dobru, že se prozatím k Rosalii nechoval důvěrněji a ani po ní nijak zvlášť nepokukoval. Předešlého Edwarda by bohyně jejích rozměrů pobláznila natolik, že by možná i on sám uvažoval o svatbě. Tyhle myšlenky ji z ničeho nic rozesmutnily. Edward byl možná jiný, než takový jakého si ho brala, ale pořád to byl on. Přece se ta jeho horší stránka nemohla jen tak vytratit…

„Copak? Proč se najednou tváříš tak smutně?“ optal se celý zmatený.

„To nic, jen…“ zašeptala přes stažené hrdlo.

„Bell, děje se něco?“ ptal se s naprosto vážnou a nanejvýš zaujatou tváří.

„Jen jsem přemýšlela nad minulostí,“ vydechla necelou pravdu a raději pohledem sklouzla k tomu malému pokladu, který jí podřimoval v náručí. Byl tak neskutečně podobný svému otci, že to snad ani nebylo možné. A ona tajně doufala, že nebude lámat srdce na potkání…

Edward si nešťastně povzdechnul.

„Já vím, že mi teď ještě nedokážeš věřit, ale…“ Jeho slova přerušilo zakňourání Sofí, která se právě probudila. Pozorovala ho tak nadšenýma očičkama, že mu samovolně uklouzl jeden spokojený úsměv téměř od ucha k uchu.

„Ale?“ popíchla ho nedočkavě. Znovu svoji pozornost přenesl k té jeho překrásné hnědovlasé bytosti. Z ničeho nic se jeho tělo nafouklo takovou pýchou, až měl dojem, že ho to musí vynést až k oblakům. Blažeností by se možná tvářil i jako obyčejný potulný kašpar, jenomže jeho milovaná žena neustále očekávala odpověď.

„Já už se tě nemíním vzdát, Bello. Tím míň tě za někoho vyměnit nebo žít podobným stylem, jakému mě naučil můj otec. A myslím to smrtelně vážně!“ Pověděl úplně neoblomně a stejně intenzivně ji pozoroval.

Tušil, že bude ještě notný čas trvat, než si ho jeho manželka připustí k tělu, ale on měl v plánu počkat… Tak dlouho, jak jen bude potřeba a klidně i déle. Musel tenhle boj proti její nedůvěře vybojovat za každou cenu, aby mohli být konečně šťastní. Po tváři mu jemňounce sjely Belliny kuriózní prstíky. Ona ho pohladila a dokonce se na něj i láskyplně usmála. Prozatím si víc přát ani nemohl…

A pak tu byly daleko důležitější věci na probrání, jak jejich intimní vztah a důvěra. Totiž, jak to má jeho manželka naplánováno s odjezdem do Ameriky.

„Bell? Ty už se nikdy zpátky nevrátíš, že?“ zeptal se ze slušnosti Edward, i když odpověď už dávno tušil.

„Ne! A i kdybych mohla, protože bych byla úplně normální, tak ani v tom případě. S Cullenovými je všechno o tolik jednoduší. Vždycky jsem si přála mít tak obětavé a milující rodiče jako je Esmé a Carlisle,“ vydechla smutně a pomaloučku pohupovala spícího Tonyho. „Můj otec není zrovna smlouvavý a milující typ. Řekla bych, že ani oddaný a věrný, ale tohle posoudit nedokážu. A já-já jsem teď úplně jiná a mo-naše děti také. Nikdy by do toho obyčejného života nezapadly, a pokud ano, myslím, že naši rodičové by si dali pořádně záležet, aby je patřičně vychovali. Ze Sofí by vyrostla poslušná dáma ochotná beze slova posloužit svému muži a z Tonyho by byl hloupý chlap s tolika ambicemi a milenkami zároveň, že i spočítat by je činilo značné problémy. A to nemluvím o tom, jak by se na mě za ten útěk koukali ostatní. Provedla jsem společenskou sebevraždu, takže je rozhodně lepší zůstat mrtvá…“

„A co kdybych nám v některé části Ameriky zařídil bydlení? Pořád sis to nerozmyslela? Víš, že tam máme firmu, takže o práci by nouze nebyla…“

„Nemůžu… Promiň, Edwarde, ale dlužím Cullenům moc a navíc už nejsem pouhý člověk,“ zašeptala smutně Bella, ale entuziasmus jejího muže, který měl takový elán k znovu postavení celého jejich rozbořeného životního domku od základů, byl vážně pozoruhodný. Jenomže co když terén už není tak dobrý a stabilní, aby se jejich společná budoucnost mohla opět prolnout a vznést vzhůru? „A pak moje minulost byla smazána. Už delší dobu jsem pouze Isabella Cullenová…“

„Cože?“ vyletěl z ničeho nic naštvaný Edward.

„Muselo to být, protože mě pořád někdo hledal a takhle to bylo o mnoho jistější,“ broukla tiše.

„To nemyslíš vážně! To už nejsme manželé?“ vyhrkl téměř hystericky.

„No teoreticky vlastně ano, protože pro mě se nic nezměnilo, ale na papíře už zřejmě ne…“

„Jak si mi to mohla udělat?“ prsknul dopálený Edward.

„Já? No promiň, ale pokud mi paměť ještě slouží, řekla bych, že chyba byla jednoznačně na tvojí straně,“ štěkla najednou vzteklá Bella. „Byls to ty, kdo všechno nenávratně zničil! J-já ještě teď nedokážu z hlavy dostat ten odporný obrázek…“ zasyčela jak had. „Kdyby ses tu neukázal, odcestovali bychom v poklidu a už bys nás nikdy neviděl, takže nechápu, na co si tady vlastně stěžuješ,“ promlouvala k němu chladně.

„Chci zpátky moji ženu,“ zaúpěl nešťastně.

„Ta už tady není, teda ne ta poslušná a vždy se vším svolná! Já jsem teď někdo jiný, Edwarde. Prožila jsem si toho dost a myslím, že si i já sama konečně zasloužím kousek štěstí,“ mluvila pořád tak studeně, až jí samotné přešel mráz po zádech. „Už nikdy nechci dělat to, co mi někdo přikáže. Charles, můj otec mě tak strašně dlouho dusil a matka vlastně také. Nikdy jsem se v ničem nemohla svobodně rozhodnout,“ prskla popuzeně a opět si vzpomněla na senátorova syna.

„Nevím, co bych na to měl říct. Takže-, už jsem tě… ztratil?“ vydechl najednou naprosto zničený Edward. Hlavou mu proplouvalo nespočet obrazů jeho života, ve kterých už nebyly ty tři bytosti, po kterých toužil víc jak po čemkoliv jiném.

„Ach, to ne… Tedy pokud chceš být s námi, musíš nás přijmout všechny, což znamená i s naší novou rodinou,“ pověděla neoblomně. Když je Edward bude chtít, musí přijmout všechny. Upíři neupíři, ona už o svoji novou rodinu přijít nechtěla, a tím míň když se k ní chovali daleko lépe, jak její skuteční rodiče.

„S okamžitou platností,“ vyhrkl bez rozmyslu a malinko rozechvěle. „Kde to mám podepsat?“ Bella se nad jeho rozzářeným pohledem jen tiše zasmála a cítila, jak jí srdcem proplouvají jemné záchvěvy lásky. Možná by nakonec nebylo tak složité ho opět milovat, když už napořád zůstane takový, jakým je nyní.

„Nikde,“ vydechla usmívající se Bella. „Koncem týdne se odjíždí, tedy spíše odplouvá, takže bychom ti měli obstarat doklady,“ pověděla naprosto zabraná do sebe. Přemýšlela, jak to bez Jaspera, který tyhle věci obstarával, tak narychlo zařídit.

„Mám je doma, mohl bych pro ně třeba zajet. Sice by to chvíli trvalo, ale…“

„To není vůbec špatný nápad,“ přisvědčila a koutky se jí snad vysunuly ještě výš. Edward se znovu poposunul blíže, až jí v hrudníku splašeně poskočilo. Tváři jí lehce zčervenaly a pohled padl dolů.

„Já tě tak moc miluju, Isabell Cullenová a…“ pověděl rozechvěle a tón jeho hlasu byl nižší. Svádivě zabarvený. „Doufám, že také stále Masenová,“ zašeptal, když svůj obličej přiblížil těsně k tomu jejímu. Bella si nervózně skousla ret a oči jí ujely k jeho ústům. Bože, byly tak dokonale plné a růžové a… její představivost, co všechno by s nimi Edward mohl dělat, nebrala konce. Tentokrát už byla skutečně pořádně červená.

„I přesto všechno, co jste mi, pane Masene, v minulosti provedl, i já vás pořád miluji a…“ Nestačila ani dokončit větu a Edwardovy rty se hladově nalepily na ty její. Byl to tak dokonale sladký polibek nabitý nedočkavostí a touhou, a ústa byla to jediné místo, kde se jejich těla dotýkala. V rukou totiž oba neustále drželi plody jejich společného úsilí.

Odtáhli se od sebe v momentě, kdy se ten poklad na Edwardových rukou spokojeně zasmál. Oba se překvapeně podívali dolů, kde je najednou sledovala dvě čokoládová kukadla. Sofí se usmívala s pusinkou naprosto oslintanou, a když oddaně zvedla ručičku k mamince, Bella jí do ní bez váhání vložila svůj ukazováček.

Její holčička si ho chytila a hned na to se Belle v hlavě objevily neznámé obrazy. Vyděšeně se nadechla. Viděla sebe a Edwarda, jak se líbají, ale všechno bylo z pohledu zespodu, doprovázené jednoduchými a nanejvýš šťastnými emocemi. Pak taky uviděla samu sebe, jak… kojí.

Tohle byl jednoznačně dar, kterým její malá dcera disponovala. První ukázka…

„Co se děje?“ vyhrkl vyděšený Edward, když si všimnul nepřítomného pohledu svojí ženy.

„Ach,“ povzdechla si najednou hrdá Bella a láskyplně se podívala po Sofí. „Taky tě miluju, zlatíčko moje,“ šeptla k tomu pokladu dole a malá v odpovědi pleskla ručičkami o sebe.

„Co to znamená?“ vydechl najednou nechápavý Edward.

„Zdá se, že naše dcera bude talentovaná holčička,“ zaštěbetala rozzářeně.

„Jak?“

„Asi ještě nevíš, že někteří upíři mají jisté zajímavé dary. Například Alice, kterou jsi zatím nepoznal, dokáže vidět budoucnost a její manžel Jasper zase ovládat emoce všech okolo,“ řekla a Edward na ni vyvalil překvapené oči. „Pak je tu Emmett, který je přímo nebezpečně silný a Carlisle, tak ten ještě nikdy neochutnal lidskou krev, tedy pokud nepočítám ty, které proměnil. Esmé, jeho žena je zase naprosto úžasná, mateřská bytost. Někdy mi přijde, že mě má dokonce radši jak mí vlastní rodiče. No a jako poslední je tu Rose, která je ta nejkrásnější upírka, co kdy byla stvořena…“

„Taky nejnebezpečnější, ne?“ zašeptal odhodlaně Edward a uvědomil si, že mu tak blondýnka tak dokonalá, jak ji tady Bella popisuje, nepřijde. „Ale nechápu, co to má společného se Sofí?“

„I naše holčička je zdá se obdarována,“ zašeptala.

„Cože?“ vyhrkl zděšeně.

„Sofí, ukážeš prosím tatínkovi to, co jsem viděla před chvilkou já?“ povídala pomalu svojí maličké, které se najednou opětovně rozzářil pohled, který teď koukal Edwardovým směrem. Její ručička vyletěla k jeho hrudníku, kde se ho nedočkavě dotkla.

„Nic,“ řekl zmateně a Sofí nespokojeně natáhla k pláči.

„Vydrž zlatíčko,“ ubezpečila ji Bella a pohladila po tvářičce.

„Edwarde, nech ji, aby se dotkla tvého obličeje…“ Ani ji nenechal domluvit a už si ji zvedal výš. Sofí se jak mávnutím kouzelného proutku uklidnila a její pacička se okamžitě připlácla k jeho horké tváři. V ten moment to uviděl i on.

Naprosto ztuhle držel svůj poklad v náručí a pozoroval všechno, co mu malá ukazovala. Její maminku, jak ji krmí a aniž by chtěl, tělem se mu prohnal pořádný chtíč. Vidět do poloviny těla odhalenou Bellu v něm pořád vyvolávalo tolik mlsných choutek, až se sám za sebe pořádně styděl.

Takhle to šlo kupředu nejméně několik minut, během nichž mu malá ukázala obrázky z různých období jejího krátkého života. Dobu hned po jejím narození a strach, který tehdy společně s Bell cítila, a to jak se pak všechno rapidně změnilo.

Její tetu Alici, která ji vždycky s největší radostí oblékala a ona pokaždé chtěla její tmavé rozčepýřené vlásky... Tetu Rosalii, která ji častokrát koupala, chovala a povídala si s ní. Nebo strejdu Jaspera a Emmetta, kteří většinou vymýšleli různé zábavné skopičiny. A nakonec i babičku Esmé a dědečka Carlislela.

Edwardovi nemohlo uniknout, s jakou láskou se o jeho maličkou a zbytek rodiny tihle upíři starali.

Rosali, kterou ještě donedávna tolik nenáviděl, teď měl zase o něco raději. Ona jeho dceru skutečně milovala a nejen ji, ale i jeho ženu a Tonyho. Cullenovi je skutečně brali jako členy jejich rodiny, takže už daleko lépe chápal, proč je jeho manželka nechce opustit. Prostě nemohla…

Poslední ukázka byla z jednoho slunečného odpoledne. Tohle se mu ale zdálo povědomé. Ano, tohle byl výjev z obrázku, který Bella poslala Moyře. A hned jak tohle představení skončilo, jeho prozářený a obdivný pohled, který prvně kouknul po své maličké, stočil na svoji Bellu.

Sofí radostně výskla, zamrkala a pak z pusinky opětovně vypustila jednu obrovskou bublinku, která když praskla, se rozletěla naprosto všude, ale hlavně zaneřádila její malý obličej. Tomu prckovi to ale podle všeho vůbec nevadilo, protože se znovu hlasitě zasmála… a spráskla ručičky.

„Ona je opravdu nadaná a podle všeho i daleko inteligentnější, jak obyčejné děti,“ zašeptal hrdý Edward. Možná ho podobná anomálie měla spíš děsit, ale on ačkoliv netušil proč, byl bez jediného smítka pochybností na svoji dceru neskutečně hrdý.

„Musím uznat, že to snášíš naprosto obdivuhodně. Zatím jsi ještě neutekl a já… Jsem za to tak moc ráda, Edwarde,“ zaševelila rozechvěle.

„Nemám v plánu vás už nikdy opustit, i když nejste obyčejní, ale co by si vlastně šťastný otec a manžel mohl víc přát, než právě neobyčejnou rodinu? Vy jste to nejlepší, co mi do mého mizerného a šedivého bytí vstoupilo a jen tajně doufám, že mi už neutečete jen proto, že jsem to já, kdo je tady obyčejný…“

„Nikdy,“ vydechla. „Pokud se napořád budeš chovat takhle svědomitě a…“ zadrhla se v polovině věty, ale slovíčko ‚věrně‘ nebo ‚milující‘ se jí prostě zaseklo v krku. Mohl tohle její manžel vůbec splnit? Teď na několik let možná ano, ale až ho začne nudit? Podlehne opět jeho starým způsobům a zvyklostem?

„Napořád! A tím myslím do konce mých dnů. Myslím, že už jsem si v životě užil až dost. Teď mi ke štěstí a spokojenosti stačí jen moje mimořádná rodina,“ zapěl zbožně a jedním prstem jemně přejel po malém nosíčku Sofí. Pomalu ji pohupoval, až se jí začaly opět klížit očka a spokojeně si odfoukla. Bella se zachichotala a podívala se na svého spícího synka, kterého by teď snad nedokázala vzbudit ani pořádná bouřka a burácení.

Zvedla se a položila ho zpátky do kočárku. Povzdechnul si a prstíčky na jedné ručce na moment zatnul do miniaturní pěstičky. Pohladila ho po té drobné tvářičce a políbila na čelo, aby se hned v další vteřině natáhla pro Sofí v Edwardově náručí, která už také spinkala. Tahle malá slečna ale měla velice křehké snění a tak si Bella dávala náležitý pozor, aby ji omylem neprobudila. A jakmile opusinkovala i svoje druhé dítko, vrátila se na deku.

Natáhla se ke koši a povytahovala nějaké dobroty, které tam Rose prozíravě zabalila. Bella už měla pomalu ve všem jasno. Edwarda nakonec sebou skutečně vezme a hned co se uvidí s Jasperem, poprosí ho, aby jí pověděl pravdu o citech jejího manžela k ní a dětem. Doufala, že si to nevymýšlí a skutečně budou takové, jak jí je tu maluje.

„Máš hlad?“ zeptala se.

„Ani ne,“ pověděl pomalu, aniž by spustil oči s Bellina obličeje. Pravdou bylo, že jíst nechtěl, necítil se hladový po jídle, ale po úplně něčem jiném. Byl doslova vyprahlý po blízkosti jeho milované ženy. Jeho drobná Bella byla skutečný poklad a on už o něj nehodlal v žádném případě znovu přijít.

Tak moc si přál ji alespoň pohladit po tváři a na chvíli cítit pod svým dotekem teplo jejího těla. Byla sice jen jeho, přesto doslova hladověl po jejím těle a dotecích. Chtěl znovu vidět ten její nejistý přesto absolutně svádivý pohled, kterým na něj koukala toho nešťastného rána.

Pozoroval, jak připravuje jídlo a jak se její štíhlé prsty s věcmi, kterých se dotýkala, doslova mazlí. Nebo si to snad jen namlouval. Ve všem byla tak elegantní a jemná, až vypadala téměř neskutečně.

„Na, měl bys něco sníst,“ vytrhla ho Bella z jeho zatoulaných myšlenek.

„Hm… Děkuji,“ vyhrkl s úsměvem. Vzal si od ní půl krajíce chleba, na němž byl svědomitě vyskládán sýr s šunkou a drobnými rajčátky. S chutí se do něj zakousl a ani se nenadál a už měl dojedeno. Zapil to pohárem vody a znovu popustil uzdu svojí fantazii.

„Nad čím přemýšlíš?“ optala se zvědavě Bella.

„J-já? Nad ničím… zajímavým,“ zalhal obratně. Nechtěl jeho ženě vysvětlovat, že si ji právě představoval nahou v posteli, jak ho k sobě láká teplem svých čokoládových očí. Vlasy divoce rozházené všude okolo… Tváře se mu zbarvily mírně do růžova a Bella si ho nevěřícně přeměřila.

„Když to tedy není nic zajímavého, tak mi to klidně můžeš říct,“ dloubala do něj neodbytně. A on už pohotově přemýšlel, co si vymyslet.

„Rozmýšlel jsem nad tím, kdy malým začnou růst zoubky…“

„A to tě donutilo se červenat?“ prskla dopálená Bella. Nesnášela lež a ona cítila, že Edward jí právě neříká celou pravdu. Ošil se a povzdechl.

„Dobrá, ale nehněvej se,“ vydechl odhodlaně a ona mu to souhlasně odkývala. „Přemýšlel, tedy spíš jsem si právě představoval… tebe a… no neměla jsi na sobě vlastně nic a…“ Raději se odmlčel a zavřel pusu. Už tak to bylo ostudné až hanba a jeho tváře taky výstražně plály. Netušil proč se vlastně vůbec stydí, ale bylo to tak.

Dřív se mu ruměnec snad nikdy neobjevil. Tehdy ale byl muž bez skrupulí a nikdy si nebral žádných servítek. Bylo mu celkem jedno, co si kdo o něm myslí, ale teď? Připadal si najednou jako malý nezkušený kluk, když měl nablízku svoji hnědovlasou bohyni.

„A?“ dožadovala se Bella. Srdce jí bilo až v krku a v břiše a vlastně i níž ji tak zvláštně pnulo. Přesto ale chtěla vědět všechno.

„Neměla jsi na sobě vůbec nic, to je vše,“ zašeptal, sklonil hlavu a jediné co uslyšel, bylo zalapání po dechu. Nechtěl vidět odsouzení v jejích očích, a i když věděl, že pravdu raději říkat neměl, nechtěl jí už lhát. Zbabělec nebyl nikdy! Takhle to bylo rozhodně správně, třebaže ji svým doznáním pobouřil a podkopal si všechny svoje nové šance…

Bella si pozorně prohlížela svého posmutnělého Edwarda a v hrudi ji bláznivě mlátilo. Viděla, jak si opatrně pohrává s prsty a kouká do země. Tušila, že tentokrát nelhal a to ji nesmírně zahřálo. Navíc jeho doznání bylo tak šíleně vzrušující. Toužila po něm celou svou bytostí a chtěla ho tak moc, že se nepatrně posunula jeho směrem.

Edward překvapeně vzhlédl, a hned co si všimnul, že mu jeho zlato nechce dát žádný výchovný políček a jen se tak tajemně usmívá, ze srdce mu spadl balvan přímo obřích rozměrů. A jednal absolutně impulsivně. Přitáhl si ji k sobě a v okamžiku už ji s naprosto spalující naléhavostí líbal a ona se mu nijak nebránila.

Bella nad jeho smyslným útokem poskočilo v hrudi. Cítila se znenadání naprosto bez tíže. Jako by se snad každým okamžikem mohla vznést a uletět. Raději ruce omotala okolo jeho krku a po kolenou se odploužila až k němu. Zapřela se o něj a nutila ho se položit. A on to bez jediného zaváhání udělal.

Měl pocit, že mu srdce musí vyskočit z hrudi jak překvapený a zároveň nedočkavý byl. Proplouvalo jím tolik vzrušení, které ho doslova plnilo od hlavy až po prsty na nohou. Tak moc ji chtěl, že mu tahle jediná myšlenka naprosto zatemnila mysl a nedala prostor ničemu dalšímu.

Rukama ji na sobě uvěznil a Bella nic na jeho drzý čin nenamítala. Ležela na něm úplně oddaně a stejně chtivě mu oplácela ty nedočkavě náruživé polibky. Hladil ji po zádech, a když se jeho dlaně dostaly níž, zaseknul se a vrátil zpátky. Nechtěl zbytečně provokovat…

Bez nejmenších obtíží si ji po chvíli přetočil pod sebe, a Bella se stihla jen překvapeně zajíknout, než Edward provedl opětovný nájezd na její ústa. Tentokrát to byl on, kdo ležel mezi jejíma nohama a ona i přes tlustou látku svých šatů cítila, že je vzrušený…

Chtěl ji a ona na tom byla zatraceně stejně. Edward se ale nakonec odtrhnul a oba se snažili uklidnit jejich rozdivočelý dech a burácející tep.

Pozoroval ji naprosto oddaným a zamilovaným pohledem, že Bellin splašený tlukot, který se ozýval z jejího hrudníku, místo toho aby se uklidnil, neustále zrychloval. Pak ji dlaní pohladil po rozpálené tváři a zbožně jedním lehkým dotykem otřel svoje rty o ty její.

„Bože, jsi naprosto dokonalá,“ zašeptal obdivně se srdcem až v krku. Byla jeho osobní anděl a on si dal za úkol ji do konce svého lidského života chránit. A poprvé ho napadl ten bláznivý nápad o proměně. Jeho síla by byla neskutečná a on by tak dokázal ochránit to, na čem mu tolik záleželo, daleko lépe a efektivněji.

Tentokrát, když ji Edward zahrnoval takovouhle pozorností, už opravdu nedýchala. A jestli si kdy myslela, že ještě před chvílí byla vzrušená, tak teď ho chtěla naprosto nepředstavitelně a neovladatelně. Za krk si ho přitáhla zpátky, a ještě než ho znovu políbila, všimla si jeho pořádně rozšířených zorniček.

Na několik okamžiků se svět okolo nich naprosto rozplynul a neexistoval, ale do reality je opět dostalo decentní odkašlání.

„Ehm, nerada vás právě teď ruším, ale docela se mračí a podle mě se za chvíli spustí déšť,“ promluvila tiše Rose a ti dva od sebe téměř odskočili.

„Kde je Emmett?“ zeptala se úplně červená Bella.

„Šel vyzvednout Edwardova koně,“ řekla tiše a koukala přitom pouze na svoji novou sestru.

„To je dobře, musím si domů zajet pro doklady,“ vyhrkl spokojeně a Rose na něj vyvalila překvapené oči.

„Ano, Edward nakonec pojede s námi…“ pověděla stydlivě a oči jí sklouzly k Edwardovi. Spokojně se usmála. Najednou měla zvláštní pocit, že je to tak správně. A i kdyby ne pro ni, jejich děti si zasloužily mít otce u sebe. „Snad to nebude vadit,“ špetla mírně bojácně.

„To víš, že ne, když už se smířil s tím, že jsme upíři a nebude mít zbytečný strach, všechno bude v pořádku,“ dodala objasňujíc, třebaže věděla, že se najde jeden člen, který s tím mít problém rozhodně bude. Jasper. Její bratr měl pořád problémy s ovládáním, ale Bella a ani děti v něm naštěstí hlad nevzbuzovali, jejich krev mu prostě nevoněla, ale Edwardova? Tak to už bylo něco naprosto jiného. No nechtěla teď Bellu zbytečně děsit.

Když to bude potřeba, klidně jim zařídí domek opodál a budou na ně dohlížet, jen aby udrželi všechny čtyři v bezpečí. Nechtěla ani pomyslet, jak by její sestřička trpěla, kdyby o Edwarda přišla. Jistě jí musel přímo neskutečně ublížit, přesto to teď vypadalo, že mu odpustila a podle jeho chování snad i on konečně dostal rozum. Ti dva drobečci si rozhodně zasloužili poznat svého otce, to Rose chápala. Nakonec rodina je vždycky rodina…

„Půjdeme? Nebo máš v plánu vyválet se i v tom druhém zákusku?“ zachichotala se Rose, když si všimla Belliných ušmudlaných šatů.

„Cože?“ vypískla vyděšeně a podívala se na ten enormní flek, kterého si předtím vůbec nevšimla. Pak svůj zamračený pohled otočila k Edwardovi. Ten jen zvednul ruce a zatvářil se jak největší neviňátko.

„Není to jen moje vina,“ obhajoval se.

„Však já vím,“ zasmála se a konečně zvedla. S Rosalií naskládaly do koše zbytek potravin a Edward se jal skládání zašpiněné deky. I on sám měl na nohavici kus šlehačky, kterou ale více méně nepozorovaně utřel do rožku už stejně zaneřáděné deky.

Úhledně poskládanou si ji strčil pod paži a do volné ruky chňapl ten pořádně těžký koš. Rose a Bella si rozdělily kočárky a už se svižným krokem řítily zpátky domů a on je v tichosti následoval.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nel tempo 13. kapitola: