Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdy je prostě lehčí nenávidět - 6. kapitola

17.05.2012 (09:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1860×

Další dny ubíhaly tak nějak pořád stejně. Ráno jsem vstala, oblékla se, zůstala v pokoji, dokud Charlie neodjel do práce. Poté jsem trošku poklidila, umyla nádobí od večera, uvařila oběd, najedla se, šla na procházku do lesa nebo do města. Následovala návštěva kavárny, vrácení se do baráku. Než se Charlie stačil vrátit z práce, byla jsem už zalezlá u sebe v pokoji a četla si knížku, nebo si psala s kamarádkami přes sociální síť. Dělala jsem všechno proto, abych se Charliemu vyhnula a kupodivu to fungovalo.

Všechny tyto činnosti byly prokládány častými myšlenkami na Edwarda, méně příjemnými vzpomínkami na rozhovor s Billym Blackem a stále stejně probíhajícími telefonáty s Renée. Výsledkem toho všeho bylo, že se u mě začínala objevovat čím dál častěji samomluva. Často jsem si brblala pod nos, radila si, uvažovala nahlas. Prostě mi začínalo hrabat.

Na Edwarda jsem v průběhu týdne nikde nenarazila. Byla jsem zklamaná, ale svým způsobem i ráda, protože jsem se mohla vyvarovat trapným situacím.

V pátek už jsem byla celkem sžitá se stereotypem, který mě provázel každý den. Proto jsem byla nepříjemně překvapená, když na mě Charlie vyrukoval s jistým návrhem.

Pátek den 10

Bylo asi deset hodin ráno, nacpávala jsem se domácími klobáskami, které Charlie přivezl z La Push, a nemohla si jejich chuť vynachválit, když jsem na příjezdové cestě uslyšela parkovat auto. Zarazila jsem se v pohybu a poslední kousek masa svírala v prstech před otevřenými ústy, pozorně jsem naslouchala, kdo to asi může být.

Zarachotily klíče v zámku, neubránila jsem se zamračení.

Vždyť sotva před třemi hodinami odjel do práce.

„Bello?“ ozvalo se z chodby. S povytaženým obočím jsem dojedla poslední sousto, dopila čaj a než se Charlie objevil v kuchyni, bylo už nádobí ve dřezu.

Přišel ke stolu, položil na židli dvě igelitové tašky, a pak se na mě zadíval.

„Něco jsem ti přivezl,“ řekl šibalsky a mé obočí vystřelilo snad metr vzhůru.

„Nenechám se uplácet,“ pronesla jsem příkře. Tentokrát to byl on, kdo pozvedl obočí. Pak si povzdechl, vzal jednu tašku, vrazil mi ji do ruky a se slovy: „Jen se do ní podívej,“ zmizel v obýváku. Chvilku jsem tam tak stála a civěla ke dveřím, překvapená jeho reakcí.

Zaraženě jsem potřásla hlavou a podívala se dovnitř. První, co jsem uviděla, byla černá látka. Sáhla jsem na ni a zjistila, že je to satén, velice příjemný satén. A pak už jsem nedokázala zvědavosti zabránit nechat tu tašku být. Vytáhla jsem látku na denní světlo a zjistila, že jsou to šaty. Obyčejně, ale přitom elegantně střižené, společenské šaty na…

Ztuhla jsem, když jsem si uvědomila, že musel mít nějaký důvod k tomu, aby mi je dal.

Rychlým krokem jsem se přemístila do obýváku a hypnotizovala Charlieho obličej tak dlouho, dokud se na mě nepodíval.

„Jsou pěkné, že?“ pochválil látku v mých rukách. Povytáhla jsem obočí a trošku s šaty zatřásla.

„Čemu vděčím za takový dar?“ pronesla jsem ironicky a podezřívavě zároveň. Povzdechl si a položil televizní program na konferenční stolek. Natočil se trupem ke mně a dlouze se mi díval do očí, jakoby se snažil odhadnout mou reakci.

„Zítra se v kulturním domě koná ples. Jako řediteli místní policie je mou povinností se zúčastnit a rád bych, kdybys…“

„Zapomeň!“ nenechala jsem ho domluvit, hodila po něm šaty a zmizela opět v kuchyni. Rozhodně s ním nehodlám jít někam trdlovat. Ani ve Phoenixu by mě na ples Renée s Philem nedostali, natož abych ze sebe šla dělat šaška tady ve Forks. Navíc tam určitě bude i Billy Black a opravdu netoužím po další konfrontaci našich horkých hlav. Jeden z nás by to taky nemusel přežít.

„Je to jen jeden večer,“ pronesl mile, když dosedl na židli u stolu a nespouštěl ze mě zrak. Opřela jsem se o kuchyňskou linku a nekompromisně jsem mu pohled oplácela.

„Ne! Najdi si jiný doprovod… Třeba pana Blacka, ten by o to určitě stál,“ zahudrovala jsem si poslední větu sama pro sebe a vytáhla ze skříňky müsli tyčinku, která měla fungovat jako uklidňující prostředek.

„Prosím.“ Ten žadonivý tón, který použil, mi dodával pocit moci.

„Promiň, ale já na tohle vážně nejsem,“ řekla jsem neoblomně a odešla do svého pokoje.

Sobota den 11

Jak jsem mu na to jen mohla kývnout? Jak jsem mu mohla kývnout na takovouhle chujovinu?

Stála jsem v pokoji před zrcadlem a prohlížela svůj odraz, který se mi ale vůbec nelíbil. Černé šaty na ramínka byly přes celý trup těsně upnuté a vůli dostávaly až od boků dolů. Celá tahle „nádhera“ končila těsně nad koleny. Jediná výhoda byla ta, že jsem si díky širším ramínkům mohla vzít podprsenku. Pravdou je, že bych si vzala podprsenku pod cokoliv, i pod šaty, kde by nějak vykukovala.

Zachmuřeně jsem sjížděla pohledem nahoru a dolů a snažila se najít cokoliv, co by mi nedovolilo jít na ten proklatý ples.

Asi až po stém povzdechnutí a prohrábnutí si vlasů mi to došlo.

Bosá jsem seběhla dolů, jak nejrychleji jsem uměla, a na posledním schodu se zase málem přizabila. V tu chvíli mi to vůbec nevadilo.

Charlie seděl na pohovce jen v tričku a trenkách a sledoval zápas Lakers proti Rochester Royals. Vím to jen díky jeho rozvášněnému rozhovoru s nějakým chlápkem, který proběhl dnes po obědě přes telefon, a jemuž jsem byla nechtěně svědkem. Charlie se toho dotyčného snažil mermomocí přesvědčit, že Lakers vyhrají, čemuž ten druhý nechtěl věřit. Celá ta konverzace byla celkově „inteligentní“ a na „vysoké“ úrovni.

„Nemůžu na ten ples jít,“ vyhrkla jsem najednou, ale Charlie mi nevěnoval pozornost. Jediné, co z něj vylezlo, bylo:

„Hm.“ Už jsem se radovala, že to bude tak lehké a chystala se odejít, ale on se najednou prudce otočil.

„Proč?“ V duchu jsem zaúpěla, ale pak se vítězně usmála.

„Pořádně si mě prohlédni,“ instruovala jsem ho a čekala, až skončí s obhlídkou. Zatímco jeho pohled putoval po mých šatech, na jeho tváři se usazoval pyšný otcovský úsměv.

Tak tohle mi vážně chybělo!

„Sluší ti to,“ řekl skoro dojatě a já protočila oči.

„Ale ne! Podívej se pořádně,“ vyhrkla jsem nedočkavě a čekala, až mu dojde ta jasná věc, která vysloveně bila do očí.

Chvilku se na mě mračil a pak jen pokrčil rameny.

„Nechám se podat,“ řekl nakonec a já zafuněla. Ukazováčky u obou rukou jsem ukázala na svá chodidla a upřela na Charlieho pevný pohled.

„Nemám boty, takže nemůžu jít. Tadááá!“ S vítězným úsměvem na tváři jsem se otočila a s pyšně vztyčenou hlavou a s tichým pobrukováním jsem si to štrádovala ke schodům.

„Bello?!“ ozvalo se za mnou obyčejné, přesto podlé zavolání. Ztuhla jsem a opatrně se otočila.

Charlie stál u dveří chodby a v rukách držel boty na podpatku. Zapíchla jsem do něj naštvaný pohled a pomalu k němu přistoupila, vytrhla jsem mu je z ruky, kecla si na pohovku.

„Stejně mi nebudou,“ zavrčela jsem a nazula si lodičky, které mi padly jako ulité. Párkrát jsem se v nich prošla před televizí a snažila se ignorovat Charlieho pobavený a vítězný úsměv.

„Myslím, že ti jsou akorát,“ řekl na oko vážně, ale pobavení z jeho hlasu sálalo na sto honů.

„Jdi se vycpat,“ zahudrovala jsem a než jsem stihla zmizet v pokoji, do mozkovny se mi zaryl jeho pobavený smích.

•

„Jsem rád, že jsi se mnou šla,“ řekl vděčně, když jsme vystupovali z taxíku, o jehož existenci tady ve Forks jsem neměla ani šajna.

„Jestli mě budeš hodně dlouho vytáčet, tak odtud padám,“ zavrčela jsem a zahákla se do rámě, které mi nabízel. Přeci jen, nebudu se k němu chovat hnusně i na veřejnosti. Přesně tohle jsem mu řekla ještě předtím, než jsme nasedli do taxíku. Slíbila jsem mu, že se nebudu chovat jak malá slepice, i když takhle on mé chování nenazval. V jeho obličeji se objevila úleva. Uvidíme, jak úlevně se bude tvářit, až provedu svou druhou část plánu, se kterou jsem ho jaksi úmyslně zapomněla seznámit. Není to nic ďábelského, ani obrovsky geniálního, prostě jen zdrhnu. Při nejvhodnější příležitosti vezmu do zaječích… A ještě předtím ukradnu u baru flašku něčeho pořádně ostrého.

Charlie mě půl kroku za sebou táhnul k hlavním dveřím, do kterých proudilo na Forks docela velké množství lidí. Sledovala jsem ostatní skupinky, které se živě bavily, smály, a ignorovala partu chlápků, které jsme s otcem minuli, a kteří na něj cosi hulákali. Až po chvíli, kdy k nim Charlie něco vesele povídal, a pak mě postavil před sebe, jsem se donutila vrátit zpět do reality. A až teprve potom mi došlo, že mě jim představuje.

Nepřítomně jsem jim zamávala a sama teď tátu táhla do budovy, dál od těch - na můj vkus až moc veselých - mužských.

Po hodině a půl nudného sezení u stolu a poslouchání živého rozhovoru, který vedl Charlie s našimi spolustolovníky, jsem to vzdala a s omluvou, že potřebuji na toalety, jsem se odebrala k baru. Poručila jsem si panáka finské vodky, a jakmile mi ho mladý barman přinesl, kopla jsem ho do sebe na ex na povzbuzení. Pak následovalo dlouhé překecávání a po několika pokusech o flirtování s tím milým hochem jsem nakonec dosáhla svého a na záchody si odnášela plnou láhev téhož nápoje, který jsem před chvilkou pila.

Po zkontrolování svého zevnějšku a umytí si rukou jsem se vydala hledat vhodné místo pro mě a mou novou kamarádku. A nakonec jsem ho i našla v jedné místnosti, hlasatelně, ze které bylo dokonale vidět na celý taneční sál, a která byla naprosto opuštěná. Sedla jsem si za stůl, načala láhev, přiložila si hrdlo k ústům a dopřála si jeden lok a znuděně pozorovala hemžení pode mnou. A čím víc jsem toho v sobě měla, tím víc mi to jejich trdlování připadalo vtipné.

Byla jsem pěkně společensky unavená a házela jsem do sebe další dva loky, které uzavíraly kolo, nazývající se: „Vypít tři čtvrtinu láhve!“, když se otevřely dveře a já leknutím upustila láhev od mých úst na zem. Vyděšeně jsem pozorovala, jak dopadá na podlahu, vylívá se z ní alkohol a zmateně si přitom utírala pobryndanou bradu.

Chvilku jsem pozorovala kolo, které se utvářelo na podlaze, a až pak si vzpomněla, co bylo příčinou tohohle všeho. Jako splašený králík jsem se vystrašeně chytila opěrky židle a prudce zvedla pohled ke dveřím. Problém byl, že z chodby do této potemnělé místnosti zářilo příliš mnoho světla a já musela chvíli mrkat, abych přivykla změně a dokázala poznat, kdo to tam stojí. A čím víc mi docházelo, s kým mám tu čest, tím víc jsem se toužila propadnout do země, nemluvě o mém sebevědomí, které bych teď mohla hledat někde u protinožců.

„Rád tě zase vidím, Bello,“ promluvil ke mně pobaveně sametový hlas a mně se mírně zachvěla kolena.

Radost z toho, že ho opět vidím, se ani nestihla dostavit, když jsem si uvědomila, za jakých okolností jsme se opět potkali. Kdybych teď byla střízlivá, zvedla bych se a utekla, jenomže moje roztřesená kolena, silně bušící srdce a alkohol, proudící v žilách, mi to značně znemožňovaly. A tak jsem tam jen seděla, dívala se na něj a snažila se přijít na jakoukoliv vhodnou výmluvu, proč jsem tu zavřená s lahví vodky.

Nevěděla jsem, opravdu jsem nevěděla, co říct, a tak jsem zkusila poslední možnost.

Zvedla jsem téměř prázdnou láhev z podlahy, natáhla ji k němu a s rozechvělým hlasem promluvila:

„Dáš si?“ A byla si jistá, že tím jsem to celé zabila.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdy je prostě lehčí nenávidět - 6. kapitola: