Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdy je prostě lehčí nenávidět - 5. kapitola

08.05.2012 (07:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1645×

Sobota den 4

„Ahoj, zlatíčko,“ pozdravila mě vesele mamka. Stála jsem u otevřeného okna a zírala ven na místo, kde ještě před pěti minutami stálo Blackovic auto. Na místo, kde se odehrála ta podivná hádka.

„Znáš Billyho Blacka?“ pozdravem jsem se nezdržovala a šla přímo k věci. Na druhé straně telefonu bylo chvilku ticho.

„Ano,“ odpověděla stroze a rezervovaně.

„Asi jste se neměli nikdy moc v lásce, že?“ pokračovala jsem ve vyptávání. Povzdechla si a mě bylo jasné, že si teď rukama protřela obličej. Tohle gesto mám po ní.

„Snášeli jsme se asi tak, jako se snáší oheň a led. Já v Charliem život a zábavu rozdmýchávala, on ho krotil. Byl něco jako jeho chůva. Mluvili jsme spolu, jen když nebylo zbytí a většinou to byly samé urážky,“ odpověděla skoro unaveně. A pak jí to trklo. „Proč se ptáš?“ reagovala a já se opřela čelem o zavřenou okenici.

„Byl tady,“ odpověděla jsem a znovu si přehrávala v hlavě rozhovor, který jsem s tím protivným chlapem vedla.

„O-ou. Pověz mi o tom,“ pobídla mě a já si povzdechla. Nechtělo se mi jí to celé líčit, ale věděla jsem, že když se jí s tím svěřím, uleví se mi. A tak jsem jí řekla všechno do nejpodrobnějšího detailu. Nevynechala jsem ani tu pasáž, kdy jsem jim poškrábala auto, ani tu pasáž, kdy jsem mu málem dala facku.

„Promluvím s Charliem,“ zněla rozhodně.

„Ne, mami. Otci o tom neříkej. Asi by mě zrovna nepochválil za to, že jsem jeho kamaráda chtěla uhodit a že jsem mu zničila lak. Budu se Blackům vyhýbat. Vždyť, co mi můžou provést?“ snažila jsem se ji uklidnit. Jakmile si povzdechla, bylo mi jasné, že mám vyhráno.

Následoval dlouhý rozhovor o tom, jak se mají a jak se vede Philovi, který teď pilně trénoval na zápasy. Nikdy jsem nechápala tohle jeho nadšení pro sporty, ale byl v nich vážně dobrý. Já zase byla dobrá ve vaření, svým způsobem mě to bavilo, ale nikdy by mě nenapadlo se tím živit.

V sedm hodin jsem se jala přípravy večeře, najedla se, a jelikož se Charles ještě nevrátil, napsala jsem mu vzkaz, kde jídlo najde. Zamkla jsem, klíč položila na stůl v pokoji a po dlouhé koupeli, kterou jsem po dnešním dni potřebovala, jsem ulehla do postele, vzpomínajíc na ten podivný rozhovor. Teď už jsem si byla na sto procent jistá, že mi Charlie něco tají. A pravděpodobně to nebude nic malého a neškodného.

Zítra bych na něj mohla prostě uhodit a dostat to z něj. I když, jestli mi nevěří, tak mi to neřekne tak či tak.

Rozhodla jsem se nechat to pro dnešek být a s pobrukováním a myšlenkami na Edwarda, které mě až zázračně uklidnily, jsem se ponořila do říše snů.

Neděle den 5

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se probudila s úlekem do potemnělého pokoje, bylo mi jasné, že je ještě noc. Venku řádila pořádná čina. To včerejší sluníčko bylo jen příprava na bouřku. Dívala jsem se k oknu a sledovala provazce vody, které lily z oblohy. Blesky prosvětlovaly můj pokoj a házely do něj strašidelné stíny. Nebála jsem se. Byla jsem naštvaná a má nálada na bodu mrazu. V duchu jsem za to všechno vinila Billyho Blacka, i když to byla absolutní pitomost.

Mobil mi hlásil půl šesté ráno a tak jsem sebou švihla zpět do polštářů, zavřela oči a pokoušela se usnout. Ovšem bušení kapek do okna a střechy, hlasité hromy a můj močový měchýř se mnou měly jiné úmysly.

Se zaúpěním jsem se vymotala z postele a po tmě se dopotácela až na záchod, potom do koupelny a nakonec zpět do postele. Když jsem si ale lehla a zavřela oči, už jsem nedokázala zabrat a to jsem se snažila opravdu hodně.

Praštila jsem pěstí do polštáře, rozsvítila lampičku a chvilku rozmrkávala tu ostrou záři. Snad poprvé za svůj pobyt zde jsem litovala, že jsem zlikvidovala to hrozné fialové stínítko, které by se mi teď opravdu hodilo.

Chvilku jsem přemýšlela o tom, co bych mohla či nemohla dělat. Pohled mi padl na notebook, ležící na stolku. Při vzpomínce na šnečí rychlost jeho načítání a zapínání se, jsem málem zaúpěla. Jenomže co jiného mám podniknout, když je tři čtvrtě na šest ráno a já nemůžu usnout? Navíc bych měla zkontrolovat zprávy na facebooku, protože jsem byla domluvená s kamarádkami, že si skrz něj spolu budeme dopisovat. Taky je to vlastně jediný důvod, proč jsem si ho pár dní před odjezdem zakládala.

Přitáhla jsem tedy tu kovovou hůču do postele, zapojila ji do zásuvky a zapnula. Abych zabila čas, než se všechno načte, došla jsem si dolů pro sklenici vody a pak se opět vrátila do pokoje pod peřinu, kde bylo nádherné teploučko.

Notebooku trvalo ještě nějakou chvilku, než si uspořádal své priority a až pak se konečně načetla plocha se všemi aplikacemi, prohlížeči a složkami.

Dvakrát jsem poklepla na ikonku Google chrome a čekala s hlavou položenou na polštáři, pozorujíc kurzor myši na obrazovce. Kupodivu to netrvalo tak dlouho, jak jsem si myslela a tak jsem během chvilky vyťukávala svůj email do příslušné ikonky. Poté přišlo na řadu heslo. Položila jsem prsty na klávesnici a zarazila se.

Co mi to tam holky zadávaly?

Na hesla jsem nikdy neměla paměť, ani na čísla, taky proto jsem odmítla, když mi Reneé chtěla nechat založit kreditní kartu. Zapamatovat si to dlouhé devítimístné číslo by pro mě byl nadlidský výkon. To už jsem radši riskovala fakt, že by někdo mohl najít místo, kam jsem si schovávala peníze, a okrást mě.

Po pár nezdařených pokusech jsem už měla chuť to vzdát, když jsem si vzpomněla na ten večerní dýchánek, kdy mi holky sociální síť zakládaly. A pak mě to trklo.

„New York University.“ Byla to jediná univerzita, na kterou jsem kdy chtěla jít, i když je víc než dost jasné, že mě nikdy nepřijmou. Nejsem zrovna studijní typ.

Zadala jsem heslo a stránka facebooku se mi začala pomalu načítat. Nakonec se ukázalo, že jsem notebook přechválila. Nevím, co se mu stalo před tím, že mu načítání netrvalo tak dlouho. Za to teď to trvalo snad roky.

Dobře, přiznávám, možná trochu přeháním.

Hlavní stránka se načetla a já si zkontrolovala zprávy, které mi poslaly El s Mirandou. Co nejstručněji jsem jim odpověděla a ukončila trápení jak svých nervů, tak kovových závitů technického vynálezu, který měl být mým spásným bodem v tomto zeleném vesmíru. Kéž by!

Položila jsem ho na zem, zašoupla pod postel, stulila se do klubíčka, přikryla se peřinou až po hlavu a pevně k sobě tiskla víčka, snažíc se usnout. Místo klidné vlny spánku, která mě měla unést do říše snů, se mi v hlavě začaly promítat vzpomínky na včerejší rozhovor s Billym Blackem. Vyhlídky na klidný spánek byly v trapu.

Přehrávala jsem si v hlavě všechny jeho věty a snažila se v nich najít skrytý význam, nějaké znamení, cokoliv. Ani jedna nebyla tak zarážející, jako ta, kterou vyslovil jako poslední.

‚Zapomeň na tenhle rozhovor, Bello.‘

Proč by chtěl, abych zapomínala na rozhovor s ním? Urážel mě, ale za co? Za to, že jsem se s Charliem tak dlouho nebavila? Ne, bylo a je v tom mnohem víc.

Snahu o přivolání spánku jsem vzdala. Vylezla jsem z postele, došla se osprchovat, vlasy si spletla do jednoduchého copu a oblékla se do tepláků a trička. V pokoji jsem otevřela okno a nechala dovnitř proudit chladný vzduch. Po bouřce nebylo na obloze ani stopy. Kdyby nebyly mokré silnice a do nosu mi neproudila vůně zmoklé půdy, vůbec bych neřekla, že pršelo.

Objala jsem si pažemi trup, dívala jsem se do místa, kde jsem podle světlejších barev tušila, že by mohlo vyjít slunce, a jen dýchala, naslouchajíc šumění větru.

Nakonec jsem si sedla na parapet, opřela se hlavou o okenici a s pohledem upřeným ven strávila zbytek svítání. Pozorovala jsem, jak tma pomalu ustupuje světlu a Forks se v něm postupně začíná koupat. Nejdřív přišly na řadu špice stromu v dálce a až potom město. A jelikož se Charlieho dům nacházel na kopci, mohla jsem to všechno vidět přímo. Tu vlnu světla jak postupně zalévá dům za domem, ulici za ulicí.

Ve filmu by teď hlavní hrdince vyhrkly slzy do očí a její hlas, který by se ozýval, aniž by otevřela svá vznešená ústa, by nám oznamoval, jak ji tahle situace chytá za srdce. Jak ji to dojímá, jak se cítí svobodná a svá… a bla bla bla. U mě se nekonalo ani jedno z toho. Jediné, co jsem cítila, byl chlad, který dorážel na mé nahé paže a pocit, že nic jiného v tuhle chvíli nepotřebuju. Teď jsem byla spokojená. Jen já a ranní Forks na randevu.

K nějaké činnosti jsem se donutila, až když jsem uslyšela Charlieho štrachat dole v kuchyni. Nechápala jsem, proč v neděli stává už v sedm hodin ráno, ale když jsem ho pak zahlédla, jak vychází ven v uniformě a odjíždí pryč služebním autem, došlo mi, že má asi službu.

Slezla jsem tedy z parapetu, zavřela okno, protože v pokoji byla opravdu zima – i když je léto, horkých nocí se tu asi nedočkám. S pocitem, že je dole čistý vzduch, jsem seběhla do kuchyně na snídani. Připravila jsem si tousty a plánovala, co budu dělat dál.

Úklid nepřicházel v úvahu, je přeci neděle a v neděli se nedělá. Nakonec jsem se rozhodla prozkoumat zdejší obchody a jako poslední vzít knihovnu a kavárnu, dokud mají otevřeno.

Dech se mi zadrhl, jakmile jsem si vybavila své nejvýraznější vzpomínky na mou první návštěvu knihovny. Hned jak jsem si vybavila jeho zlaté oči a ten trapas, okamžitě jsem návštěvu této instituce zavrhla.

Ovšem, čím víc obchodů jsem prošla, tím větší má zvědavost byla. Chtěla jsem vědět, jestli tam bude i dnes. Chtěla jsem ho potkat a promluvit s ním, pozvat ho třeba na kafe, nebo na čaj, a když nic, tak se na něj alespoň mile usmát. A pak se v nejlepším zahrabat třicet sáhů pod zem.

Knihovna se nakonec nekonala, vrátila jsem se domů, uvařila oběd, najedla se a až pak se vydala na mou „stezku odvahy“.

Už u vstupu mi bylo jasné, že to tu bude pořád stejné jako minule, překvapivě. Za pultíkem seděla pořád ta samá postarší paní a házela po mně ty samé zvědavé pohledy. Do nosu mi proudila stejná vůně starých knih a mně se v zápětí rozlil úsměv po tváři. Vypudila jsem z hlavy myšlenky na Edwarda a vydala se na průzkum.

Prošla jsem sekci beletrie i poezie a vybrala si dvě knížky, u pultu se nechala zapsat a s tichým „Nashle“ jsem odešla. Moje cesta dál vedla do kavárny, kde jsem si objednala obvyklé pochutiny a prolistovávala stránky knihy od Shakespeara, kterou jsem si vypůjčila. Četla jsem ji už dřív, ale popravdě? Romea a Julie není nikdy dost.

Přibližně po hodině jsem zaplatila a pomalým krokem se vydala zpět k Charlesovu domu. Nechvátala jsem, neměla jsem důvod. I přes to jsem během dvaceti minut vcházela do opuštěného obýváku a svalovala se na pohovku, rozhodnutá strávit zbytek dne zíráním na „bednu“.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdy je prostě lehčí nenávidět - 5. kapitola: