Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdy je prostě lehčí nenávidět - 2. kapitola

18.04.2012 (18:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1570×

Čtvrtek den 2.

Kterej blbec? sakrovala jsem v duchu, když mě z mého spánku probral řev motoru. Vystřelila jsem z postele, a jakmile jsem stála u okna, zjistila jsem, kdo si může připsat body za mé probuzení.

„Jo, tenhle blbec,“ zamumlala jsem si pro sebe a víc policejní rachotině nevěnovala pozornost. Pořádně jsem se protáhla a zhoupla se na chodidlech zepředu dozadu. Z kufru jsem vytáhla tepláky, černé tričko a teplé ponožky, oblékla se, provedla ranní hygienu a sešla dolů prozkoumat kuchyň.

Byla to malá místnost s kuchyňskou linkou bez myčky, se sporákem a troubou, dřezem, mrazničkou, chladničkou, skříňkami a skříní, která měla nahradit špajz. Uprostřed toho všeho byl kulatý stůl se čtyřmi židlemi, okolo kterých se dalo taktak projít. Okno, které vedlo do silnice, sem pouštělo dost světla, a tak jsem mohla vidět zašlou špínu. Povrchová špína a prach byly uklizené, ale ta starší špína, jako u kohoutku nebo u sporáku, té si Charles asi nevšiml.

S pozvednutým obočím jsem si to všechno prohlížela a uvědomila si, že ten dům mi přeci nic neudělal. Tak proč tu neuklidit?

Po rychlé snídani, která obsahovala müsli tyčinku a hrnek mléka, jsem si připravila saponát, houbičku, kýbl s vodou a dala se do cídění, poslouchajíc k tomu rádio, které se mi podařilo s obtížemi naladit.

Špína naštěstí nebyla tolik zažraná, a tak šla celkem lehko z povrchu dolů. Nad drhnutím a uklízením kuchyně jsem strávila hodinu a půl. Poté jsem z komory vytáhla lux a ještě předtím, než jsem začala vysávat v obýváku, utřela jsem prach. Pak už to šlo ráz na ráz. Pod sedačku, pod křeslo, za stolek s televizí. Čas tímhle způsobem utíkal hrozně rychle.

Nakonec jsem se vrhla i na koupelnu v patře a následně dala prát prádlo.

Uklízením jsem celkově zabila čtyři hodiny. Charles se domů vrátí kolem šesté, to jsem si zjistila od Renée, a teď je půl dvanácté. Rozhodla jsem se udělat oběd. Z potravin, kterých tu bylo víc než dost – asi musel být v poslední době nakupovat –, šlo udělat spoustu jídel. Nakonec jsem se rozhodla pro rybu a brambory.

Takhle kuchtit jsem byla zvyklá z domu. Možná jsem se občas chovala jako malý spratek, ale vařit a starat se o domácnost jsem uměla. Někdy jsem totiž neměla na výběr. Renée byla sice úžasná matka, ale také věčný puberťák a Phil často nebyl doma, takže placení účtů a dokupování potravin bylo na mně.

Když bylo jídlo hotové, najedla jsem se a zbytek schovala zpět do trouby. Umyla po sobě špinavé nádobí a pak se rozhodla zbavit té fialové hrůzy, která se ještě pořád válela na podlaze v chodbě. Všechno jsem to srovnala, dala do pytle a položila do obýváku vedle pohovky. On si s tím Charles už nějak poradí.

Posledním bodem v mém uklízecím maratonu bylo ještě pověšení prádla. To bylo za chvilku hotové a já zjistila, že nemám co dělat. Ven se mi jít nechtělo a dívat se na televizi už vůbec ne. Nakonec jsem zakotvila u činnosti, kterou jsem pravidelně provozovala i ve Phoenixu.

Čtení mě vždycky dokázalo uklidnit, dovést mě do stavu blaženosti. Bylo to jako moje mantra. Četla jsem každý den, bez výjimky. Dalo by se říct, že knihy byly mou závislostí. Taky se mi kvůli tomu Renée často smála.

A tak jsem i teď skončila v posteli nad knížkou a nechala se zatáhnout do děje popisujícího příběh hrdinky z 19. století.

Strávila jsem takhle asi dvě hodiny, než mě vyrušil pocit žízně. Sešla jsem dolů do kuchyně, nalila si sklenici vody a naráz ji do sebe hodila. Chladná voda příjemně osvěžila mé vyschlé hrdlo a já se mohla vrátit ke své předešlé aktivitě. Po další hodině jsem knihu zavřela a posadila se na posteli nechajíc nohy plandat přes okraj.

Kdybych byla v Phoenixu, vyšla bych si ven. Procházela bych se po prosluněných ulicích a chytala vitamín D, který by na mě stejně neměl žádné pozitivní účinky, protože jsem poloviční albínka. Ale už jen ten pocit, když vám paprsky prohřívají kůži a dodávají energii, je úžasný. Co ale můžu dělat tady? Venku je zataženo, déšť je na spadnutí, natož abych měla chuť jít se projít. To ani náhodou.

Sáhla jsem po mobilu, uvolnila tělo, nechala ho spadnout do peřin a vytočila číslo Renée. Obsazeno. Super!

Nakonec jsem ztvrdla u poslouchání hudby a civění na holou konstrukci, ke které byla ještě včera zavěšena nebesa.

Z této produktivní činnosti mě probralo až bouchnutí dveří.

Charles.

Vystřelila jsem do sedu a chvilku jen napnutě poslouchala. Ozvalo se bouchnutí dveří od ledničky a pak se rozhostilo ticho.

„Ty jsi vařila, Bells?“ zakřičel zpod schodů překvapeně a já protočila oči.

„Ne, to maso se tam objevilo samo od sebe,“ zahudrovala jsem a začala si balit věci. Vytáhla jsem z kufru menší tašku přes rameno, dala do ní peněženku, knížku, kapesníčky, mobil a pak se rychle převlékla do stejného oblečení jako včera.

Nejvyšší čas vypadnout.

Schody dolů jsem seběhla s menším zaškobrtnutím, které naštěstí otec neviděl. Rychlým krokem jsem prošla chodbičkou a hodila na sebe mikinu. Obula jsem si boty a už se tetelila štěstím, že odejdu, aniž bych s ním musela prohodit slovo.

Už jsem říkala, jak naivní dokážu někdy být?

„Ty někam jdeš?“ zeptal se zamračeně, zrovna když jsem svírala kliku v ruce. S povzdechem jsem se k němu otočila a měřila si ho nadzvednutým obočím.

„Večeři máš v troubě, ohřát si ji umíš. Vrátím se stejně jako včera, buď tak hodný a nezamykej. Pa,“ rozloučila jsem se chladně a už byla ve dveřích.

„Bello!“ vyhrkl najednou a přinutil mě tak zastavit. Tentokrát jsem se neotočila. Jen jsem tam stála s rukama zaťatýma v pěst a zhluboka dýchala, v obličeji vražedný pohled.

„Neodháněj mě od sebe, prosím,“ žádal mě naléhavě. Prudce jsem vydechla a přivřela oči čekajíc, jestli z něj ještě něco vypadne. Bylo ticho, a tak jsem vyšla ze dveří, zabouchla je za sebou a rychlým krokem odcházela pryč.

Cesta ke kavárně byla zvláštně dlouhá. Začínalo se už šeřit a já si přišla tak nějak sama a opuštěná. Věděla jsem, že bych nemusela být. V tom domě, z kterého jsem zrovna vypadla, byl člověk, který o mou společnost stál. Problém byl, že já nestála o jeho. Ani jsem si nedokázala představit, co bychom spolu dělali. Seděli u televize a dívali se na baseballový zápas? Popíjeli pivko? Hráli šachy? Nebo karty? Ne, prostě mi to nešlo do hlavy.

Jakmile jsem vstoupila do kavárny, praštila mě do nosu vůně pražených kávových zrn, kofeinu a sladkého pečiva. S blaženým výrazem v obličeji jsem si prohlížela všechny ty pirožky, croissanty, koblížky, větrníky, věnečky a řezy a rozmýšlela se, který z nich si objednám.

„Co to bude?“ zeptala se mě servírka, která tu byla i včera. Hnědé rovné vlasy lemovaly její příjemný obličej. Na tuhle práci se dokonale hodila. Už od pohledu vypadala sympaticky a snad měla svou práci i ráda.

„Latté Maciato s dvojitou pěnou a… Hm, jeden řez se zakysanou smetanou a koblížek,“ sdělila jsem jí svou objednávku a poslechla jeji instrukci, abych si šla sednout, že mi vše donese.

Sundala jsem si bundu a sedla si na stejné místo jako včera. Bylo tu více lidí než minule. Na druhém konci kavárny seděl u stolu postarší pár a ob jeden stůl pak dospělá žena s malým dítětem, kterému se vzdouvaly papulky, jak do sebe cpal věneček. O dva stoly ode mě seděl úředník, soudě podle jeho šedého kvádra a diplomatky u nohou, a listoval papíry. A pak jsem byla já, od včerejška pravidelný zákazník.

„Dobrou chuť,“ popřála mi servírka. S úsměvem jsem jí poděkovala a pustila se do těch dobrot. Všechno jsem to spořádala najednou a cítila se dokonale plná. Pohodlně jsem se opřela do židle a pohladila si své plné bříško. Bylo mi blaze. K dokonalosti mi už chyběla jen jedna věc. Vytáhla jsem z tašky knížku, otevřela na příslušné stránce a začala číst.

Takhle jsem vydržela zase až do zavírací doby. Zaplatila jsem, sbalila knížku, oblékla se a vyšla z kavárny ven. Trhaně jsem do plic nasála studený vzduch a ošila se. Přeci jen, podnebí ve Phoenixu bylo úplně jiné než podnebí zde, ve Forks. Na začátek července byla pro mě prostě moc velká zima. Schovala jsem ruce do kapes a pomalým krokem se vydala na náměstí. Ještě se mi nechtělo jít zpátky, takhle mi bylo dobře. Na takovéhle počasí jsem opravdu nebyla zvyklá, i když jsem si byla víc než jistá, že si časem zvyknu.

Sakra! Ale já si nechci zvykat!

Udělala jsem dvě kolečka po náměstíčku, zastavila se u tabule a po zjištění, že sem nic nového nepřibylo, jsem se loudavým krokem vydala domů. Opět jsem se ztratila, tentokrát úmyslně, a chvilku po jedenácté hodině jsem už brala za kliku vchodových dveří. Už z venku jsem zjistila, že Charles se uhnízdil v obýváku, protože světlo, které televize házela na všechny strany, nešlo přehlédnout. Navíc si ten inteligent ani nezatáhnul závěsy.

Rychle jsem vešla do dveří a stejně tak rychle je za sebou zavřela. Opatrně jsem si sundala boty a mikinu doufajíc při tom, že bude Charles tak zabraný do pozorování televize, že si mě nevšimne. Když jsem procházela kolem obýváku, opatrně jsem nahlédla dovnitř a zahlédla spící postavu. Zarazila jsem se a pobaveně se na ten výjev dívala.

Otec seděl na gauči, hlavu zvrácenou dozadu a pusu dokořán. I přes televizi bylo slyšet mírné chrápání. V ruce měl láhev s pivem a nebezpečně ji nahýbal ze strany na stranu.

Jo, tak tohle by chtělo fotku.

Ještě chvilku jsem se na něj dívala a dala se na úprk až v tu chvíli, kdy nahlas chrápnul, cuknul rukou a chrstnul si tak pivo do rozkroku. Jakmile jsem se dostala do bezpečí pokoje, s rukou připlácnutou na ústech jsem se nedokázala přestat smát. Dokola jsem si přehrávala ten výjev a měla pocit, že se každou chvilku musím počůrat.

Zatracený močopudný kafe!

Počkala jsem do té doby, než Charles definitivně zakotvil u sebe v pokoji, a až poté si došla na záchod. Následovala dlouhá sprcha, sušení a rozčesávání vlasů, oblékání do pyžama a přemístění se do pokoje. Srovnala jsem si své oblečení do pěkného štůsku a pohledem zakotvila na notebooku.

Ještě se mi nechtělo jít spát, a tak jsem ho otevřela a zapnula. Přešla jsem k oknu a dívala se do ztichlého a tmou prostoupeného Forks. Tedy, přesněji jsem se dívala do místa, kde jsem tušila jeho centrum, a poslouchala při tom jednolité hučení notebooku. Otočila jsem se jeho směrem a pozorovala modrou obrazovku s nápisem Spouštění a se čtvercem tvořeným dalšími čtyřmi čtverečky, každý jiné barvy. Když na obrazovce byl pořád stejný výjev i po dalších dvou minutách, s povzdechem jsem to vzdala a násilím ten krám vypnula.

Lehla jsem si do postele, nepřikrývala se, protože mi bylo docela teplo. Pohled jsem upírala do stropu a pravděpodobně se do něj snažila vypálit díru. Spát se mi vůbec nechtělo. Přisuzovala jsem to za vinu plnému žaludku a tak jsem rozsvítila lampičku, otevřela knížku a začetla se.

Doufám, že jsem Vás touto neakční kapitolou neodradila a že si počkáte na Edíka. ;)

Děkuji Vám všem moc za komenty k minulému dílu, jsem za ně opravdu vděčná. A děkuju i těm, kteří si jen udělali čas, přečetli si první díl a dali mu tak šanci.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdy je prostě lehčí nenávidět - 2. kapitola: