Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdo se dívá 3

20.12.2013 (07:00) • KairaTay, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3557×

Že život utíká rychle, jsem věděla vždycky. Ještě jsem se nestačila otočit a už tu byly mé další narozeniny. Ale jako teenager si toho nevšímáte. Nepřipouštíte si to. Po smrti Tommyho se ale můj život rapidně zpomalil. To šílené tempo, které jsem vedla a užívala si svého mládí a života, se najednou jako by zastavilo. Dny se vlekly jako smrad a noci byly snad ještě delší než obvykle. Pojem o čase mě od určitého momentu přestal úplně zajímat. Chvílemi jsem si připadala jako stoj. Ráno vstát, jít do školy, naobědvat se jídla, které vlastně ani nejíte, jít domů, uklidit, naučit se, jít spát. Ano, večer se stal mou nejoblíbenější činností z celého dne. Protože při spánku nepřemýšlíte, nemáte výčitky, dokonce ani nesníte. Ne v tom mém spánku. Někdo by řekl, že jsem si zahrávala s vlastním zdravím. Já bych mu řekla, že jsem si pomáhala. Pomáhala si do stavu, kdy necítíte vůbec nic. Až do minulého víkendu.

Od té noci, kdy mě poprvé popadla panika, že se mnou není něco v pořádku, jsem se toho pocitu, že nejsem sama, nemohla zbavit. Ten pocit, když na zádech cítíte něčí pohled, ale přestože se otáčíte jako šílení, stejně nikoho nevidíte, se mě neustále držel.

Následující noci jsem trávila tím, že jsem prohledávala internet a hledala informace o těch lécích, které jsem užívala. Chvílemi mě napadalo, jestli to vážně nezpůsobují ony. Kolikrát jsem se snažila odolat a nevzít si je, ale pak se dostavil ten tíživý pocit, který mi svíral hrdlo tak, že jsem to už dál nemohla snést. Ať to bylo jakkoliv, věděla jsem, že musím přijít na to, co se se mnou děje.

Následující týden jsem byla doslova mimo. Chodila jsem po chodbách a neustále se rozhlížela. Nikdo kromě mě a pár lidí, co procházeli kolem, tam nebyl. Člověk by si v té chvíli začal vážně myslet, že mi přeskočilo. Ale já ten pohled cítila a mráz po zádech, který mnou projel, kdykoliv jsem se otočila, jsem si taky nevymýšlela. Někdo tu se mnou byl… Někdo mě sledoval na každém kroku… Někdo se na mě díval…

„Vážně si myslím, že by ti to kino prospělo, Bello,“ slyšela jsem z dálky Angelin hlas. Vnímala jsem ji jen napůl. Ona byla dobrá duše. Vždycky se snažila všem pomáhat. Poslední měsíc jsem se k mé smůle dostala do jejího hledáčku já. A ani za ten měsíc nepochopila, že já o žádnou pomoc nestála.

„Bello? Posloucháš mě?“ strčila do mě, aby získala mou pozornost. Na chvíli jsem přestala s analyzováním chování všech spolužáků tady v jídelně a zaměřila se na její bledý obličej s výraznými brýlemi.

„Ne, neposlouchám,“ řekla jsem zcela vážně a čelila tak jejímu překvapenému výrazu.

„No…“ lapala po dechu. „To vidím,“ dodala nakonec a nepatrně se zamračila. Ušklíbla jsem se a vrátila se k pozorovací mánii mých spolužáků. Ale ať jsem se snažila sebevíc, nepřipadalo mi na nich nic zvláštního nebo něco jiného.

„S tebou je ale práce,“ utrousila Angela a opřela se do židle. „Stejně si myslím, že…“ Nepřestávala s tím jejím žvatláním, které mě akorát rozptylovalo a doslova rozčilovalo.

„A víš, co si myslím já?“ přerušila jsem její monolog. „Že ten film, který jsi vybrala, bude stát za starou bačkoru a to znamená,“ zvedla jsem ukazováček, abych zdůraznila to, co mělo následovat, „že to bude ztráta času. Mého času,“ dodala jsem nakonec a pak sebrala tác s tím, že ho odnesu. Beztak jsem dneska zase nic nesnědla. Občas jsem si i říkala, že máti obědy platí úplně zbytečně.

„Ale já… Chtěla jsem ti jen pomoc,“ zašeptala, než jsem stačila odejít.

„Já se tě o žádnou pomoc neprosila,“ sykla jsem a bez dalších okolků směrovala své kroky k odkládacím pultům.

Mělo mi to být líto, že jsem na ni tak vyjela, měla jsem jít a omluvit se jí. Měla jsem se tam vrátit a poděkovat jí, že má o mě zájem. Měla jsem jí být vděčná, že mi chtěla dělat společnost v těchto těžkých časech. Ale nic z toho jsem necítila. Nechtěla jsem, aby mě někdo litoval. Nestála jsem o žádný soucit.

Než jsem stačila odložit tác, opět jsem cítila ten pohled. Propaloval mě, a kdyby mohl, spálil by mě. Ruce mě začaly svědět, jak se mi zpotily. Otřela jsem si je do kalhot a otočila se.

„Doufám, že jsi na sebe pyšná,“ prskla Jessica a zkřížila si ruce na prsou.

„Proč?“ zeptala jsem se otráveně a na chvilku uhnula pohledem.

„Protože jsi právě otrávila posledního člověka, který měl ještě tu kuráž říkat si tvůj přítel,“ pronesla vševědoucně.

„Nestojím o žádný soucit!“ zařvala jsem a dala ruce v bok. Věděla jsem, že má pravdu. Ale nestála jsem o nikoho. Ten nejdůležitější člověk tu nebyl a s ním to prostě všechno stálo, ale i padalo. Proč to nikdo nechápal? Proč nikdo nechápal, že jsem chtěla být sama a truchlit. Potřebovala jsem truchlit, ale nemohla jsem, protože jsem se zlobila. Zlobila jsem se na něj, že odešel a mě tu nechal samotnou. Žádná Angela mi ho nemohla vynahradit.

„Ani žádný nedostaneš, Bello. Protože možná kdybys na chvíli vystrčila hlavu z té tvé ulity, tak by sis všimla, že už jsi úplně sama,“ rozhodila rozčileně rukama.

„Kdybych vystrčila hlavu z ulity, říkáš…“ zopakovala jsem její volbu slov a pak se na ni podívala.

„Kdybych vystrčila hlavu z ulity, musela bych si všimnout, že tě někdo pozval na vánoční ples. A ten někdo je Mike Newton. A ty víš, jak ho Tommy nesnášel. Jak jsme ho my všichni nesnášeli,“ řekla jsem a dívala se, jak se Jessice pootevřela pusa. „Takže jistě pochopíš, že svou hlavu budu radši strkat dál do ulity, než abych si tě přestala vážit,“ pronesla jsem chladně. Myslela jsem, že tím je to ukončené, ale ona ne. Ona si pokoj prostě nedala.

„Tommy je mrtvej, Bello. Mrtvej,“ zašeptala a opět se jí v očích mihnul ten soucit.

„Nemusíš mi to opakovat, já ho viděla umřít,“ šeptla jsem téměř neslyšně. V ten okamžik jsem měla pocit, že se na nás dívá celá jídelna, ale nemohla jsem to zkontrolovat, protože její bolestivý výraz mi to nedovolil. Děs, který křižoval její obličej, mi na chvíli připomněl mě. Mě a můj vlastní bol.

„Tím, že budeš kopat kolem sebe, ho ale zpátky nevrátíš. Kdy to pochopíš a vrátíš se zpět, Bello? Protože mi vážně, vážně moc chybíš,“ řekla a v koutku oka se jí zaleskla slza. Dívala jsem se na ni a v tu chvíli si vzpomněla na moment, kdy jsem ji takhle zničenou viděla naposledy…

…

„Už jdu!“ volala jsem seshora a sbíhala schody po dvou. Pro jistotu jsem se přidržovala zábradlí, abych si nenatloukla, což se mi při mé šikovnosti stávalo dost často. Přiběhla jsem ke dveřím a prudce je otevřela. Pohled, který mě za nimi čekal, mě vyděsil. K smrti vyděsil.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se okamžitě, jak jsem uviděla Jessicy uplakaný obličej. Když ke mně zvedla pohled, v té chvíli by se ve mně krve nedořezali.

„Jess, co se děje, strašíš mě…“

„Tommy mě nemiluje,“ vysypala ze sebe a pak už se jen začala zalykat slzami.

„Co to povídáš? Ale no tak, pojď sem. Pojď dovnitř,“ vzala jsem ji za ruku a zatáhla ji dovnitř.

„Co se stalo? Pohádali jste se?“ ptala jsem se, hned jak jsem zavřela dveře. Beze slov se mi vrhla kolem krku a plakala.

„Vím to… Prostě to vím,“ lámala ze sebe mezi vzlyky.

„Ale no tak,“ odtáhla jsem ji od sebe a urovnala jí vlasy, které se jí lepily na obličej. „Půjdeme ke mně a tam mi všechno hezky povyprávíš, jo?“ mluvila jsem k ní jako k retardované, ale kupodivu to opravdu zabíralo. Sice dál nezadržitelně natahovala a vzlykala, ale dostala jsem ji do svého pokoje.

„Řekneš mi teda konečně, co se vlastně stalo?“ začala jsem opatrně a sedla si vedle ní na postel.

„Já to prostě nechápu,“ rozhodila rukama a pak je zase složila do klína a žmoulala si dlaně nervozitou.

„Tak to jsme dvě,“ ujistila jsem ji a lehce se pousmála.

„Já vážně nevím, co jsem udělala špatně… Asi jsem jako holka selhala nebo já nevím… Neumím si to vysvětlit,“ začala a já ji prostě nechala mluvit. Neměla jsem v plánu ji nijak přerušovat.

„Nechápu, jak mohl zapomenout!“ řekla naštvaně.

„Na co?“ vyhrkla jsem.

„No, na naše výročí, přece!“ Áha, tak o to tady šlo…

„Vaše výročí…“ konstatovala jsem a v duchu začala přemýšlet, co teď…

„Víš…“ vstala a začala pochodovat po mém pokoji jako lev v kleci. „Já se vážně snažila dávat mu nějak nepřímo najevo, že se náš den blíží. A myslela jsem, že to pochopí, ale…“

„Nepochopil,“ doplnila jsem ji a dál ji sledovala. Zarazila se a podívala se na mě.

„Nejenže to nepochopil, ale dokonce, když jsem se ho dnes ptala, jestli budeme večer spolu, víš, co mi řekl?“

„Nevím.“ Jak překvapující to byla odpověď.

„Že ne, protože se bude dívat na baseball. Chápeš to? Ještě mi začal vysvětlovat něco o tom, že je to poslední zápas sezóny…“ šermovala rukama, jak s nimi gestikulovala.

„Ale to ty přece víš, že je to poslední zápas,“ řekla jsem rozhodně, no, po jejím výrazu jsem si řekla, že jsem měla radši mlčet.

„Jasně že to vím!“ Couvla jsem na posteli trochu dál do bezpečnější vzdálenosti.

„Ale on řekl, že se bude dívat s Dennym! Vždycky jsme se dívali na poslední zápas sezóny všichni! Ty, Tommy, já, Denny… všichni… Děláme to tak už od základní školy, co jsme se tehdy rozhodly, že budeme tvého bráchu a jeho kamaráda při tom zápase prudit, pamatuješ?“ rozčilovala se dál a já přemýšlela, jak se odsud bezpečně dostat, než tahle sopka vybuchne. Ale byla to má nejlepší kamarádka. Měla jsem tu přece být pro ni…

„Jasně že si to pamatuju.“ Sedla si na postel, tak jsem se k ní přišoupla.

„A teď?“ fňukla. „Nejenže poruší naší tradici, ještě zapomene, že dnes máme naše první výročí,“ zase začala natahovat.

„Ale no tak, určitě se to nějak vysvětlí,“ objala jsem ji okolo ramen a přitáhla k sobě. Po chvilce utěšování dole bouchly dveře a za chvíli jsem slyšela, jak bouchly u Tommyho v pokoji. Dalo se to krásně identifikovat, protože naše pokoje byly průchozí skrz společnou koupelnu.

„Myslím, že je doma,“ řekla jsem a odtáhla ji od sebe na délku paže.

„Nechci s ním mluvit,“ utřela si slzy a vysmrkala se.

„Zajdu za ním,“ řekla jsem, ale než jsem stačila vstát, chytila mě pevně za ruku.

„Nechci, abys s ním mluvila ani ty,“ řekla a udělala u toho štěněčí pohled.

„Ale, Jess, je to chlap. Je to Tommy, co věčně na něco zapomíná. Mě zapomněl v družině. A taky se za to na něj už nezlobím,“ řekla jsem s úsměvem. „Určitě ti to potom několikanásobně vynahradí,“ mrkla jsem na ni a ona se konečně trochu pousmála.

„Jo, to on umí,“ řekla a znovu si utřela oči do rukávu.

„Myslíš, že mě má vážně rád?“ zeptala se mě, tentokrát opravdu vážně.

„Vím to,“ řekla jsem od srdce. „Ale co je hlavní, já tě mám ráda a to je důležitější!“ zatvářila jsem se důležitě, načež jsme se obě zasmály a objaly se.

„Půjdu za ním a řeknu mu to,“ rozhodla se, aniž bych ji k tomu musela přinutit.

„To rozhodně. Budu tu,“ řekla jsem a pak ji už nechala jít. Prošla do koupelny a pak chvíli zaváhala.

Vešla jsem za ní a opřela se o futro. Otočila se na mě a pak se zhluboka nadechla. Otevřela oči, podívala se do jeho pokoje a na chvíli úžasem oněměla. V duchu jsem se usmála. Věděla jsem, co tam právě viděla. Pokoj posypaný lístky růží, na stole dvě skleničky a láhev vína. Všude byly rozmístěné svíčky, aby to dodalo na atmosféře. Věděla jsem to moc dobře, protože jsem to skoro celé odpoledne dávala dohromady…

„Co tu děláš?“ vyhrkl překvapený Tommy. Jessica jen prošla dveřmi a vstoupila k němu.

„Já… Ty…“ koktala a nemohla dát větu dohromady.

„Ale tohle jsi neměla vidět!“ zaprotestoval a odhodil tričko, které si akorát sundával.

„To jsi… To jsi připravil pro nás?“ vykoktala nakonec a konečně se podívala na objekt své lásky.

„Jo, ale až na potom. Až po zápase… Nejdřív jsme se měli všichni podívat na zápas a sníst tu pizzu, co jsem objednal. A pak jsem tě chtěl vzít sem. Mělo to být překvapení,“ pronesl důležitě. „A Bella tě měla zdržet, jenže, jako vždy, to zase pokazila…“ zašklebil se a já se usmála.

„Ale říkal jsi, že se budeš dívat s Dennym, jak jsi mohl vědět, že tu budu?“ nedalo jí to. Tommy se na chvíli nadechl, ale potom se uličnicky usmál.

„Kam vždycky jdeš, lásko, když tě naštvu?“ zeptal se a úsměv mu z tváře nezmizel.

„K Belle,“ vydechla Jessica a usmála se.

 „Myslela jsem, že jsi zapomněl, i přes všechny moje náznaky,“ řekla trochu posmutněle.

„Jak bych mohl, ty jsi jemná jako dynamit, miláčku,“ zasmál se.

„Miluju tě, víš to, viď,“ řekla dojatě a docupitala k němu. Dala mu pusu a pevně ho objala.

„Já tebe taky,“ políbil ji do vlasů, ale nespouštěl ze mě zrak. Pak rty naznačil slůvko děkuji a já na něj jen spiklenecky mrkla. Otočila jsem se na podpatku a zavřela za sebou dveře od koupelny. Protože to, co se mělo dít potom, jsem vážně vidět nemusela.

…

Mlčky jsem prošla kolem ní a odešla z jídelny. Doběhla jsem za roh a tam se na chvíli opřela o zeď. Nohy se mi klepaly a můj zrychlený dech se mi zadrhával v hrdle. Potřebovala jsem vydechnout. Postupně jsem zjišťovala, že když někdo přede mnou zmínil jeho jméno nebo mi ho jen připomněl, vždycky to na mě mělo špatný vliv. Nemohla jsem dýchat, v uších jsem měla ozvěnu, nohy se mi třásly a měla jsem pocit, že každou chvíli jsem musela zákonitě omdlít. Po chvilce jsem zase přicházela k sobě. Hluboký nádech a výdech mi opět začal okysličovat mozek. Úlevně jsem vydechla, když jsem zjistila, že se mi puls vracel do své normální tepové frekvence. A pak to přišlo…

Ten studený závan větru, který šel ruku v ruce s tím zvláštním pocitem v podbřišku. Prudce jsem otevřela oči a podívala se před sebe. Nikdo tam nebyl. Neztrácela jsem čas, věděla jsem… cítila jsem, že tam někdo byl. Zběsile jsem se rozhlížela okolo, ale na první pohled jsem tam byla sama. Sklopila jsem zrak s tím, že už vážně začínám blouznit. Nechápala jsem, proč jsem měla ten pocit, proč se mě stále držel, proč jsem nikoho neviděla. Ztrácela jsem snad zdravý rozum? Měla jsem se toho přece bát a snažit se tomu vyhýbat, místo toho jsem to vyhledávala. Chtěla jsem vědět, co se to dělo. A pak jsem to uviděla. Na podlaze odražený stín siluety, který se postupně zvětšoval tím, jak se jeho předloha vzdalovala. Na nic jsem nečekala a vyběhla za roh. Rychle jsem vzhlédla, ale už bylo pozdě. Nikdo tam nebyl.

Spolu se zvoněním se kolem mě začali objevovat studenti, co spěchali na další hodinu. Já jsem se na chvilku opřela o zeď a pokoušela si uvědomit, připustit si, že se mi to opravdu nezdálo. Někdo tam skutečně byl. Někdo se na mě díval…

Ahojky, vyšla třetí kapitola téhle povídky. Vůbec nás nenapadlo se zeptat, co vy na to. Celkem by nás to zajímalo. Děvčata, trochu života do toho umírání. :D Kor před Vánoci. 

Přejeme krásné svátky a bohatého JÉÉžíška.

Torenc a mmoník 

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdo se dívá 3: