Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdo se dívá 13

10.10.2014 (20:45) • KairaTay, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 4110×

„Říkala jsem, že to není dobrý nápad,“ zajela jsem níž do sedačky a nedůvěřivě nakukovala bočním okýnkem ven na vyděšené spolužáky, kteří zvědavě okukovali Cullenovo auto, kde nezvykle seděly dvě osoby místo jedné. A to té jeho.

„Přece tě nenechám jezdit rozbitým autem. Nech si ho nejdřív spravit,“ pousmál se a zaparkoval na svém místě. Jo, jo. To se mu to řekne. Ale jak asi, když Jacob nemá vůbec čas? Nebo ho na mě spíš mít nechce...

„Jdeš?“ zeptal se se smíchem a přeměřil si mě pohledem. Byl to vážně pohled k popukání. Nohy zkroucené dole pod sedačkou a moje hlava v sedadle zároveň s okýnkem. Jen ta šošolka mi vykukovala.

„Ne?“ zeptala jsem se a chtěla odsouhlasení. S pousmáním se ke mně nahnul. Což mi nejen způsobilo ztuhnutí každého svalu v mém těle a zběsile bušící srdce, ale zároveň mi to vmetlo jeho vůni přímo do nosu. A byla to zatraceně pěkná vůně… Až moc pěkná. Přestala jsem dýchat a zmateně mrkala. Tu vůni jsem cítila. Znala jsem ji. Tím jsem si byla jistá. Aby ne. Jeho mikinu jsem čichala tak moc a tak dlouho, dokud z ní jeho vůně nevyprchala. Spíš bych měla říct, než jsem ji celou vyčichala…

Klika cvakla a dveře od auta na mé straně se otevřely. Zalapala jsem po dechu a cítila se v ten okamžik jako nahá. Nahá před celou školou. Ve skutečnosti to ale nebyla pravda. Byla jsem oblečená tak, abych Edwardovi nedělala ostudu. Sice v nepříjemné, již zmiňované pozici, ale zato nečekaně objatá Edwardem, který se nade mnou skláněl. Neodtáhl se hned, jak bych čekala. Podezřívala jsem ho, že to udělal schválně a pak se narovnal do své sedačky.

Nebylo úniku. S pohledem na usmívajícího se Edwarda jsem si odepnula bezpečností pás a z mé polohy horko těžko vylezla ven. S rozhlédnutím po celém parkovišti jsem si narovnala bundu a ze zadních dveří si vyndala tašku. To už Edward zabouchnul dveře a zjevil se za mnou.

„Nechtěla ses ještě před začátkem vyučování zastavit u týmu?“ zeptal se.

„U týmu?“ zopakovala jsem nejprve nechápavě, ale pak mi to došlo. Ano, náš tým. Sakra, jak mě mohl takhle rozhodit?

„Doprovodím tě, kdybys náhodou zapomněla, kde je hřiště,“ usmál se a strčil do mě, abych se rozešla.

„No, ha ha,“ zakřenila jsem se. Byla jsem ráda, že se dobře bavil. A k tomu ještě na můj účet.

„Ahoj Bello,“ zaslechla jsem hned u tribuny.

„Ahoj Scotte,“ usmála jsem se a mávla k němu rukou. Ale já nebyla ta osoba, kterou právě sledoval. Jeho zrak upoutal ten vysoký, namyšlený Cullen, který mi byl v patách, přestože jsem ho několikrát přesvědčovala, že vím, kde hřiště je.

„Ahoj Scotte,“ zopakoval po mně Edward a zakřenil se u toho. Strčila jsem do něj loktem a teď jsem to byla já, kdo ho šťouchal, aby pokračoval.

Došli jsme až do kabin, kde se všichni kluci z týmu dávali do pohody po ranním tréninku před vyučováním. Prošla jsem dlouhou chodbou až na samý konec, kde začínaly šatny a kde taky byla kancelář trenéra.

U nástěnky jsem uviděla stát Dennyho. Smál se a něco si říkal s Eliottem, který stál naproti němu stejně tak, jako stával Tommy. Byl opřený jednou rukou o zeď a přes rameno měl přehozený bílý ručník. Byl evidentně čerstvě po sprše a já se neubránila další vzpomínce.

***

Stáli tam. Naproti sobě. Oba v trenýrkách a bez trička. Chodbou se nesla vůně šampónů a sprchových gelů z vedlejší sprchy. Zaplať pánbůh. Dobře jsem znala ten zápach, který tomu předcházel. Zase rozebírali baseball. Protočila jsem oči v sloup, ale nezastavovala jsem.

„Ahoj Bells,“ vyhrkl Denny, když mě zahlédl. Kývla jsem hlavou na pozdrav a usmála se. Nejspíš jim. Přišli mi jako bůžkové z Olympu. Jen ten věnec jim chyběl…

„Á, moje sestřička… Copak nám neseš, dítě moje?“ Zase měl tu svoji vtipnou náladu, která nepřišla nikomu vtipná, jen jemu, ale všichni se vždycky zasmáli…

Beze slova jsem se usmála a ovála se velmi důležitým dokumentem. Tím, kvůli kterému jsem tu vlastně byla.

„Co to je?“ vyptával se okamžitě Tommy. Odlepil se ode zdi a udělal jeden nedočkavý krok ke mně. S úsměvem jsem mu to dala a on to okamžitě otevřel. Stoupla jsem si k Dennymu, který se na mě usmíval.

„Ne!“ vykřikl najednou překvapeně.

„Ano,“ odsouhlasila jsem. Zvedl ke mně zrak a jeho oči jasně říkaly, jak byl na mě v té chvíli pyšný. A hlavně jak byl šťastný. Aby taky nebyl. Na exhibiční zápas pro náš školní tým se mi letos povedlo s menší pomocí našeho táty domluvit unikátního soupeře. Ďábly ze Seattleské střední. Naše odvěké soupeře. O školní pohár se s nimi rok co rok střídáme. A tohle byla šance, jak jim to nandat na domácí půdě a ještě si omrknout jejich strategii do dalšího školního roku… Koho zajímalo, že to měl být pouze přátelský zápas ku příležitosti slavností…

„Jak se ti to povedlo?! Jak to, že s tím jejich trenér souhlasil?“ zajímalo ho, zatímco si to znovu celé četl.

„Jak? Tak, jak bys to ty nikdy neudělal…“ popíchla jsem ho. Zvedl ke mně tázavě oči a já se na něj trochu urazila. Co si o mně jako myslel?

„Táta…“ uvedla jsem věci na pravou míru. Pousmál se, ale nadšený z toho nebyl. Tátu by o nic takového nikdy neprosil. On nikdy našeho tátu o nic neprosil…

„Ségra, jsi nejlepší!“ řekl a pak mě v rychlém gestu objal okolo ramen.

„Asi bychom to měli jít říct trenérovi, aby se na to připravil,“ nadhodil Denny.

„Jo, to bychom měli… Ale nejdřív… Co se dělá s holkami, co porušej zákon a vejdou takhle blízko k našim šatnám?“

„Ne! Tohle ne!“ zaprotestovala jsem a chtěla vzít okamžitě roha. Jenže to by mě Tommy nesměl držet v kravatě.

„Á, jde se na to…“ řekl Denny a přidržel mě.

„Ne! Tommy! Ne! Já jsem přišla jen kvůli tomuhle! Tommy!“ varovala jsem ho, ale to už bylo pozdě. Přehodili mě Tommymu přes rameno a už mě vláčeli do klučičích sprch. Moje protesty jim byly k smíchu. Já jim byla k smíchu a já byla na smrt vyděšená a taky na kost promočená.

„Jsi debil!“ zahlásila jsem, když mě konečně pustil.

„Taky tě miluju, sestřičko,“ smál se na celé kolo. A půlka jejich týmu s ním.

„Však počkej! Toho budeš litovat!“ garantovala jsem mu, načež jsem hrábla po osušce, kterou mi Denny podával.

„Promiň… Ale pravidla jsou pravidla,“ uculoval se.

„Jdi se vycpat, Denny!“ zahlásila jsem, zabalila se do ručníku a nasupeně odkráčela. Rovně, přímo středem a snažila se neuklouznout, aby ze mě neměli ještě větší srandu než do teď.

***

„Ahoj Bello, stalo se něco?“ ptal se Denny okamžitě, když mě z dálky uviděl. Po svých zkušenostech jsem zůstala stát a blíž už nechodila. Ale Denny na nic nečekal a rozešel se za mnou.

„Ahoj, ne, nic se nestalo. Jen jsem se chtěla domluvit na pár věcech ohledně slavností,“ vysvětlila jsem. A teprve když docházel blíž ke mně, všiml si osoby, která mi dělala doprovod.

„Co ty tu chceš?“ zeptal se Edwarda značně nepříjemně.

„On je tu se mnou,“ řekla jsem a prstem na něj ukázala, aby bylo jasné, že vážně myslím Edwarda Cullena. Ten nic neřekl, jen si měřil Dennyho vážným a zamračeným pohledem. Vůbec se mi ten pohled nelíbil, ale to jsem v té chvíli řešit nemohla.

„Bello, já myslel, že jsme se na něčem dohodli,“ řekl starostlivě a naklonil se ke mně, aby nás Edward neposlouchal.

„Myslíš tím to, že se má ode mě držet dál?“ prolomil chvilkové ticho Edward. Překvapeně jsem se na něj otočila. Jak to sakra mohl vědět? Denny se na něj podíval stejně udiveně jako já.

„Aby se ode mě držela dál, a ty jsi ji tak mohl odvézt daleko a mít ji jen pro sebe? Daleko od rodiny, od kamarádů a prostředí, které zná a miluje? Jak šlechetné,“ pokračoval. Brada mi pod náporem jeho slov spadla až do mínus jedničky. Jak tohle mohl vědět? Nikomu jsem o tom Dennyho návrhu neřekla. Řekl to snad Denny někomu? Soudě podle jeho výrazu ne.

„A ty jsi co? Zasranej věštec nebo co? Říkám ti, drž se od Belly co nejdál, nebo to špatně dopadne,“ vytasil se proti němu Denny.

„Ale pro tebe, kamaráde. Pro tebe,“ nedal se Edward. Tak moment! Co tohle všechno mělo znamenat? Dva kohouti na smetišti? Copak já jsem nějaké smetiště?

„Tak dost!“ řekla jsem rázně a stoupla si mezi ně.

„Klid tady bude…“ Moc mi to nevycházelo, ti dva se měřili pohledy jeden na druhého a byli tak ledoví, až mě zamrazilo. Vlastně, jen Edward byl strašně ledový. Jak jsem zarazila svou ruku do jeho hrudi a tu druhou do Dennyho, teprve teď jsem mohla cítit jeho skálopevné tělo a zimu, kterou mi pouštěl do těla. Skoro jako…

„Myslím to vážně, Cullene. Ona není sama!“ varoval ho Denny.

„To bych řekl, že není. Jenom nevidíš, že to nejsi ty, ten, koho ona vidí,“ odvětil Edward. Denny zatnul čelist a ruce zaťal v pěst. Tohle nevypadalo dobře. Edwardovy jinak jantarově zlaté oči nabraly černý odstín. Byly antracitově černé a naháněly mi strach.

„Jdeme,“ rozhodla jsem a oběma rukama se zapřela do Edwarda ve snaze odvést ho pryč. Co možná nejdřív a co možná nejdál. Jen nerad couval pod mým usilovným strkáním, oči ale z Dennyho nespouštěl.

Když jsme byli už skoro u dveří, otočila jsem se na Dennyho:

„A ty!“ ukázala jsem na něj prstem, „čekám, že se večer zastavíš a všechno spolu domluvíme!“

Je pravda, že to ode mě nebyla otázka, nicméně jsem odpověď čekala. Žádnou jsem nedostala. Jen jsem měla špatný pocit, že se možná letošní slavnosti vůbec nevydaří a bude to jen kvůli mně…

„Co to jako mělo znamenat?!“ zakřičela jsem, hned jak jsme se dostali k hřišti, do bezpečné zóny.

„Je to debil!“ procedil skrz zuby.

„To samé by řekl on o tobě,“ ujistila jsem ho.

„Ty to nechápeš, Bello –“

„Ne, to ty to nechápeš, Edwarde!“

„Chce tě odvézt… Já mu to nedovolím… Nedovolím, abys ode mě odjela…“ vychrlil ze sebe jako lávu, která mě kompletně obklíčila a začala spalovat.

„Ale já se tě nebudu ptát na svolení, Edwarde,“ řekla jsem, teď už o poznání klidnějším tónem.

„Bello, já prostě…“ chytil mě za ruce. „Kdybys věděla…“ nekontrolovaně mi přejížděl po celé délce paží. Nahoru, dolů, nahoru, dolů.

„To bolí!“ řekla jsem, když mě mačkal už tak, že to opravdu bolelo. Přestal a pustil mě, jako bych ho spálila.

„Co se děje, Edwarde? Řekni mi, prosím, co se děje…“ Přistoupila jsem k němu blíž a položila mu jednu ruku na hrudník.

„Budeš mě nenávidět,“ sklopil zahanbeně zrak.

„To se určitě nestane. Ne potom, co...“

„Potom co?“ podíval se na mě a najednou mi pod náporem jeho pohledu ztěžknul jazyk a slova nechtěla vyjít. Jako by to znamenalo zradu. Ale ne Tommyho památky. Zradu Edwarda a zároveň mého neznámého. Nemohla jsem je mít současně, no, zároveň jsem se ani jednoho nehodlala vzdát.

„Edwarde, tohle není zrovna lehká situace, do které jsme se dostali…“ Chtěla jsem mu to vysvětlit, no, on se nedal…

„Potom, co, Bello? Řekni to, prosím…“

„Nemůžu. Není to tak lehký, jak si myslíš.“

„Je to lehčí než vzduch, když to tak skutečně cítíš.“

„Možná pro tebe,“ zašeptala jsem a odtrhla se od něj. „Musím jít,“ řekla jsem.

„Nechoď. Prosím…“ Otočila jsem se od něj a bez váhání se vydala zpět do školy. Nemohla jsem s ním v tuhle chvíli mluvit, natož se na něj dívat. Musela jsem to vstřebat a rozebrat to sama v sobě. Tentokrát jsem byla rozhodnutá, že se rozhodnu sama za sebe. Ne proto, co by chtěli ostatní, nebo co by chtěl Tommy. Ale co chci já.

…

„Dneska moc nemluvíš, Bello,“ nadhodila máma u večeře. Ještě před večeří se tady stavoval Denny, abychom dořešili ty slavnosti. Při té příležitosti se mi nezapomněl milionkrát omluvit za dnešní ráno a zároveň se milionkrát ujistit, že stále platí, že spolu jdeme na ples. Dokonce padla otázka na Floridu. Co čekal, sakra? Že jsem se už rozhodla o následujících rocích mého života? Vždyť to nebylo tak jednoduché. I když vidina oproštění se od minulosti a začít novou budoucnost byla stále lákavá.

„To přece není nic divného,“ prohodila jsem a znova si nabrala sousto. Měla jsem to už úplně studené. Byla jsem myšlenkami někde úplně jinde a v jídle jsem se akorát nimrala.

„Mám Dennyho ráda. Ráda jsem ho po dlouhé době viděla.“ Chtěla se snad se mnou začít bavit? To jako vážně? Po měsících a měsících totální ignorace mého života?

„Vy spolu…?“

„Ne.“

„Aha.“ Ta její spoluúčast na mém životě mě právě začínala dost štvát.

„Ale myslím, že byste spolu –“

„Prosím tě, mami! Nech toho,“ řekla jsem a vstala od stolu. Jídlo jsem odložila na linku.

„Jen jsem chtěla –“

„Denny není Tommy, mami. A nikdy nebude,“ řekla jsem, když jsem se otočila směrem k ní. Dívala se na mě a oči se jí zalily slzami. Mně se ale brečet nechtělo. Už ne.

Beze slova jsem prošla kolem ní a vešla do obýváku. Táta tam kupodivu nebyl. A až když jsem došla ke schodům, všimla jsem si, že šel otevřít hlavní dveře.

„Bello?“ sháněl se po mně, když jsem si stoupla na první schod, že půjdu k sobě.

„Ano?“

„To je pro tebe,“ řekl a ustoupil ze dveří a já tak mohla zjistit, kdo to k nám přišel.

„Co ty tady chceš?“ vyhrkla jsem ze sebe. Táta s udiveným výrazem vycouval ze dveří a zmizel v obýváku.

„Musím s tebou mluvit,“ řekl s patrným trápením v hlase.

„Já se o tom ale už bavit nechci, Edwarde…“ složila jsem si ruce na prsou do obranného postoje.

„Alice nás chce nacpat do fialové a já nevím, jak jí to vymluvit…“ řekl s lehkým úsměvem na rtech. Usmála jsem se a nevěřícně zakroutila hlavou.

„Nesnáším fialovou,“ řekla jsem a skousla si spodní ret.

„Já vím, proto jsem hned šel za tebou. Chce, abych měl fialový oblek a ty šaty. Musíš něco vymyslet. Má sestra je nepřekonatelná…“

„Tak s tím bychom určitě měli něco udělat,“ odsouhlasila jsem s úsměvem na rtech a rukou mu naznačila, aby šel dál.

Samozřejmě že fialová barva našich šatů na ples byla jen chabá zástěrka. Ale ocenila jsem tu snahu. A taky tu obrovskou bonboniéru, kterou přinesl s sebou. Znovu jsme prošli všechny body, které jsme už měli sice do detailu zpracované, a na většině se pracovalo, ale oba jsme chtěli natáhnout čas, který jsme spolu poslední dobou trávili. Byl neskutečný… A já? Já byla… zamilovaná.

„Děje se něco?“ zeptal se, když jsem byla chvilku potichu a jen tak se dívala z okna. Tedy, jemu to muselo přijít jako obyčejné zírání z okna, ale ve skutečnosti jsem vyhlížela mého neznámého. Cítila jsem jeho blízkost a takové to nepříjemné šimrání v podbřišku.

„Je už pozdě,“ řekla jsem tichým hlasem. Podívala jsem se na něj. Ležel na mé posteli a se sladkým pohledem mě sledoval. Bože, vypadal jako anděl. Otočila jsem se zády k oknu a opřela se o vnitřní parapet. Očima jsem ho neustále sledovala.

Posadil se a poposedl si blíž ke mně. To všechno aniž by ode mě odtrhl zrak.

„Pojď se mnou na ten ples, Bello,“ pošeptal sladce. Dívala jsem se na něj a chtěla mu v té chvíli říct ano. Tak moc, až mě to začalo v hrudníku dusit. Denny, neznámý… začínala jsem si uvědomovat, jaký nepořádek jsem ve svém životě měla…

„Nemůžu,“ řekla jsem, navzdory tomu, že jsem chtěla říct ano.

„Zeptám se tě znovu,“ postavil se a přešel až úplně ke mně. Bylo mi to trochu nepříjemné. Bála jsem se, aby nepřišel on.

„Pojď se mnou na ten ples, Bello.“ Mé jméno vyslovil s takovou něhou a láskou, až se mi zatočila hlava. Chtěla jsem, aby ho říkal stále dokola a dokola. Aby nikdy nepřestal.

Chytil mě za ruce a oba jsme se podívali na naše spojené ruce. Byl hladký, něžný, sladký a taky studený. Zvedla jsem k němu zrak a něco mi přišlo v tom setmělém pokoji povědomé. Jako bych ho takhle znala už měsíce, možná i roky. Ale dnes byl v mém pokoji poprvé. To jsem věděla jistě.

„Neříkal jsi, že na ten ples nepůjdeš?“ Rty jsem zvlnila do letmého úsměvu, který jsem před ním chtěla skrýt.

„Ty popíráš všechno, co jsem kdy řekl nebo udělal.“ Myslel to vážně a to mě přimělo chtít vědět víc.

„Jak to myslíš?“ Jeho oči potemněly a zrak sklouzl opět k našim spojeným rukám.

„Miloval jsem tě od první chvíle, co jsem tě uviděl. Všechny ty okolnosti, ty, moje rodina, já, Tommy… To všechno mě donutilo chtít tě ještě víc navzdory tomu, že ty jsi mě nechtěla. Přinutilo mě to milovat tě tak moc, až jsem ti chtěl ublížit. Ale potom, potom to najednou všechno pominulo a už tu zase byla jen ta nikdy neutuchající chuť milovat tě. Ty jsi mě donutila milovat tě.“

„Ty bys mi přece nikdy neublížil. Vím to. Cítím to,“ oponovala jsem mu a kroutila u toho nesouhlasně hlavou. Neměla jsem tušení, o čem to tady mluvil, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem měla pocit, že bych to vědět měla.

„Ublížil, Bello. A teď jsem takový zbabělec, že to nedokážu přiznat, protože vím, že bys to neustála. A já jsem až moc velký sobec na to, abych tě ztratil.“ Nedokázala jsem si jeho slova pospojovat, nechápala jsem, co mi tím vším chtěl říct. Jen jsem slyšela jeho hlas v mé hlavě. Miluji tě. Nikdy bych nevěřila, jak tahle dvě docela obyčejná slova dokáží zamotat hlavu a převrátit vám život vzhůru nohama. Najednou pro vás není nic důležitější a nechcete slyšet už nic jiného.

„Edwarde,“ pošeptala jsem jeho jméno. Zvedl ke mně pohled a já už na nic nečekala. Rukou jsem mu zajela do jeho věčně rozcuchaných vlasů a přitáhla jeho obličej k tomu svému. Zpočátku jsem ho něžně políbila na rty. Sama jsem nevěděla, co jsem od toho očekávala. Ale jistě vím, že ať to bylo cokoliv, ta skutečnost to rozhodně předčila.

Líbal mě tak vroucně a vehementně, že jsem se cítila opět milovaná a chtěná. Milovaná a chtěná Edwardem Cullenem. Nic pro mě nemělo větší váhu a já si začala uvědomovat, že můj život dostává znovu smysl.

„Půjdeš se mnou na ten ples?“ zašeptal mezi polibky tak tichounce, že jsem to málem přeslechla.

„Nemůžu,“ vydechla jsem a položila se na postel.

„Proč?“ chtěl vědět okamžitě. Vzepřel se na loktech, aby na mě viděl.

„Protože už doprovod mám,“ odhrnula jsem si pramen vlasů z obličeje a pak ho znovu políbila na rty.

„Ty mě zničíš, Bello,“ vydechl flustrovaně.

„Ne, já si s tebou zatančím, Edwarde Cullene,“ usmála jsem se a znovu se natáhla pro polibek.

…

Ještě dlouho potom, co odešel, jsem nedokázala usnout, natož na něj přestat myslet. Neustále jsem si to přehrávala dokola. Nemohla jsem tomu uvěřit a zároveň jsem se cítila tak dobře, jako už hodně dlouhou dobu ne.

Když se otevřelo okno do mého pokoje, prudce jsem zavřela oči. Byla už hluboká noc a já ho už dneska nečekala. Nebyla jsem unavená, no, nedokázala jsem si představit, že budu s někým jiným. Hodlala jsem předstírat, že spím. Zůstala jsem ležet tak, jak jsem ležela, zády k oknu, potažmo jemu. Cítila jsem jeho přítomnost a doufala, že odejde. Ale on ne.

Lehce jsem se otřásla, když se jeho sametová, ledová ruka dotkla mých zad. Pohladil mě po zádech a pokračoval dál, přes zadek a zadní stranu stehen, až k chodidlu. To už jsem to nevydržela a převalila se z boku čelem k němu.

Chtěla jsem říct, aby odešel, že už nechci, ale on byl rychlejší. Jeho rty obklopily ty mé. Ani jsem se nenadála a už byl nade mnou. Jednou rukou mi roztáhl nohy od sebe a zaklínil se mezi ně. Táhlo mě to k němu a bylo to neskutečně silné. Doufala jsem, že budu mít sílu s tím přestat, že moje city k Edwardovi jsou přece silnější než tenhle prostý pud. Ale to pouto, které mezi námi bylo, bylo stejně silné.

…

Skoro bych ho neslyšela odcházet, kdyby mě nevzbudila ta šílená bouřka, která venku byla. Zachytila jsem ho, jak stál u okna. Díval se na mě. Najednou mi jeho obrys už nebyl tak vzdálený. Sáhla jsem si na rty a ucítila tak znovu jeho chuť. Tu neskutečně povědomou chuť, kterou jsem dnes necítila poprvé. A vtom mi hlavou projela naprosto šílená myšlenka. Jako bych to věděla od začátku, jen jsem si to nechtěla přiznat, protože by to bylo skutečné. Protože by to najednou dostalo jméno a já bych tomu musela čelit. Jak strašně jednoduchá byla tahle naše hra. Najednou mi všechno dávalo smysl, on, já, jak o mně všechno věděl. Edwardovo divné chování. Ten nepříjemný pocit ve škole. To, že se mnou nikdy nezůstal do rána…

Ale přesto byl v mé hlavě malý, nepatrný červíček, který mě nahlodával k tomu, že to všechno je přece jen moje zbožné přání. Aby to byl on. Edward.

V momentě, kdy jsem v mysli řekla nahlas jeho jméno, obrysy neznámého začaly být daleko jasnější, dostával podobu tváře, kterou jsem já chtěla vidět. Nebo jsem ji skutečně viděla?

„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ zašeptal kompletně tichým pokojem.

„Nevzbudil,“ řekla jsem a dál se snažila najít sebemenší záminku k tomu, abych se utvrdila o správnosti mého smýšlení.

„Brzo se zase uvidíme,“ řekl a pak prostě zmizel oknem ven.

Doběhla jsem k oknu a vyhlédla ven.

„Možná dřív, než si sám myslíš,“ zašeptala jsem k neznámému, po kterém už ale nebylo ani památky. 

Předem děkujeme za krásné komentáře, které jste zanechaly u předchozí kapitolky. Doufáme, že setrváte až do konce a dočkáte se tak vytouženého konce. 

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdo se dívá 13: