Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 31.

01.12.2010 (20:15) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2952×

Celé odpoledne jsme debatovali a snažili se nějak nahradit ty dlouhé roky, co nám unikly. Dozvídala jsem se mnoho zajímavých věcí ohledně jejich života. Kdo by tušil, že i upíři mají svůj vládnoucí rod? Rod Volturiových byla starodávná královská rodina. Dávali pozor na dodržování zákonů... a tak podobně.

Jejich život mě fascinoval. Nemohla jsem si pomoct, ale toužila jsem do jejich života patřit. Jenže v tu chvíli jsem si uvědomila, kdo je mou pravou rodinou. Nemohla jsem něco takového Jacobovi a Leah udělat. Vždyť oni tu pro mě byli vždy i v dobách, kdy jsem byla pro ostatní vyvrhel.

Moc dobře mi docházelo, že teď nadešel čas volby a rozhodování. Jacob by jen těžko skousl to, že žiju s Edwardem nebo upírem všeobecně a zase Edward by nepřenesl přes srdce, kdybych ho teď opustila. Byl to začarovaný kruh, ze kterého nebylo cesty ven. Moje naprasklá hlava to jen stěží dávala dohromady.

A ještě k tomu všemu mě tlačil čas. Podle vize, kterou jsem vyplodila já a Alice, se tu měl Jacob s celou smečkou objevit kolem večera. Ale jisto-jistě jsem věděla, že nesmím dopustit, aby se bojovalo. Znala jsem Jacobovu horkou palici a mohla jsem si domyslet, co se chystá udělat.

„Neboj, my to zvládneme,“ konejšil mě Edward. Nebylo pochyb, že by to zvládli, ale já si dělala starosti, aby to zvládli bez ztrát.

„Co to Jacoba napadlo?!“ zanaříkala jsem a položila si hlavu do dlaní. Promnula jsem si oči. Dost mě bolely.

„Já ho docela chápu,“ řekl Edward. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„A kde, prosím tě?“

„Má tě rád a bojí se o tebe. My jsme pro něj nebezpeční a myslí si, že i pro tebe.“

„To je blbost,“ nedala jsem se.

„Není. Znám ten pocit moc dobře. Nechtěl jsem za ním Bellu pouštět, bál jsem se o ni. Tou dobou byl čerstvý vlkodlak a nedokázal se ovládnout. Je to logické,“ vysvětlil mi.

„No jo, ale on je můj přítel! Já ho miluju a nechci se rozhodovat mezi váma dvěma!“

„Rozhodovat? Myslíš mezi mnou a Jacobem?“ zeptal se zmateně Edward.

„Jo! Vy dva se nesnesete a já…“

„Já tě nenutím se rozhodovat. Chápu, že Jacoba miluješ a chceš být s ním. To, jak tě zranil, byla nehoda. Nechci narušit tvůj život. Nechci, aby ses ke mně celá nadšená stěhovala a abychom žili společně až do nekonečna. Ne. Nenávratně jsem to zkazil a vím to. Jen chci být malou součástí tvého života a abys mě nezavrhla. Omlouvám se ti. Tisíckrát se ti omlouvám, ale stejně to nebude dostačující. Kdybych mohl, odprosil bych tvou mámu na kolenou, aby mě vzala zpět. Ani nevíš, jak rád bych vrátil čas a byl pro tebe už od narození dobrým otcem. Elis, promiň. A vrať se k Jacobovi,“ zakončil svůj dlouhý monolog. Ta slova se zlatou tuší vepsala do mého srdce. Byla jsem si na sto procent jistá, že on musí zůstat v mém životě za každou cenu. V tuhle chvíli se snad choval jako opravdový otec – chtěl jedině moje dobro.

„Děkuju!“ řekla jsem potichu a usmála se na něj.

Najednou se Edward napřímil a ztuhl. Jeho výraz zkameněl a jako by něco urputně poslouchal. Podivila jsem se tomu.

„Už jsou tu.“ Hrklo ve mně. Nasucho jsem polkla a vstala. Moje nohy byly malátné. Chtělo se mi spát, ale moje mysl byla v tu ránu úplně bdělá. Svižným krokem jsem došla do obýváku, kde byli nashromážděni úplně všichni.

„Jdeme?“ zeptal se nás Carlisle. Ozvaly se jedině souhlasy. Vyšli jsme před dům. Neodvážila jsem se zvednout hlavu a pohlédnout Jacobovi do očí. Pouze jsem se krčila za Edwardem, aby mě nikdo neviděl. Správně jsem měla být v čele a vyjednávat, ale já na to neměla sílu. Strach mě odzbrojil.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil je slušně Carlisle. Ozvalo se jen opovržlivé ufrknutí nebo zavytí.

„Nazdar!“ ozvalo se z úst Jacoba. Že by měl funkci vyjednavače?

„Co si přeješ?“ zeptal se ho ve vší slušnosti Carlisle.

„To snad moc dobře víš, pijavice odporná! Zrzku uhni! Vim, že se za tebou schovává!“ řekl burácivým hlasem Jacob. Lekla jsem se. Edward neustoupil ani o kousíček.

„Přestaň si dovolovat, pelicháči blechatej!“ ozval se Emmettův hlas zleva. Postoupil o kousek dopředu. Postavil se do bojového postoje a zatnul pěsti. Jeho výraz měl vlky varovat před jeho připraveností a odhodlaností zasáhnout.

„Nebo co?“ odpověděl mu bez náznaku strachu Jacob. Všimla jsem si, že jediný on byl v lidské podobě. Ostatní ze smečky výhružně vrčeli a kousali naprázdno. Byli připraveni mě bránit.

„Tak pojď!“ zasmál se Emmett a laškovně vyzval nejvíc nabroušeného vlka. Bylo mi automaticky jasné, že se pod šedým kožichem s mírně narudlými prackami a tlamou skrývá Paul. Napětí tu bylo cítit na sto honů.

„Paule, ne!“ snažil se jej ukočírovat Jacob. Nedbal na jeho rozkazy. Paulovi se naježily snad všechny chlupy na těle a vztyčil ocas. Zavrčel. Emmett se zasmál a vyběhl proti vlkovi. Jejich rychlost byla ohromující. Když se dvě matná těla střetla, ozvala se dutá rána a Emmett ležel na zemi pod vlkem. Paul se musel na chvilku přestat soustředit, protože se Emmett dostal zpod jeho těla nějak moc rychle a uskočil od něj. To se Paulovi nelíbilo. Začali kolem sebe kroužit a navzájem na sebe vrčeli.

Edward mě bránil pažemi před případným útokem. Mně vlci nechtěli nic udělat. Panicky jsem se snažila vymyslet něco, čím bych jim mohla pomoct nebo je od sebe dostat. Věděla jsem, že by to bylo zbytečné. Edwardovy ruce by mi v tom zabránily a navíc by mě asi kluci omylem přizabili, kdybych se k nim přiblížila.

„Emmette, nech toho! Chováš se jako malej!“ okřikla ho Rose, když zrovna Paul bolestně vyl. Jak by ne, když ho můj milý strýček tahal za ocas? Edward se zasmál mým myšlenkám. Zajídalo se mi, jak pořád ví, o čem přemýšlím.

„Promiň,“ hlesl potichu, aby nerušil scénu před námi. Znejistěla jsem. Paul se zakousl Emmettovi do ruky a on zařval snad na celý les. Pustil jeho ocas a celý nakvašený mu šel po krku. Snad se mu snažil zlomit vaz? Moje srdce se roztlouklo jako splašené a začala jsem se nefalšovaně bát. V ten okamžik se mi vybavily všechny chvíle, které jsme strávili s Paulem… Nemohla jsem dopustit, aby se mu něco stalo. Zatahala jsem dětinsky Edwarda za triko v domnění, že něco udělá.

„Přestaňte!“ zařval na ně Edward a oni jako by zkameněli. Setrvali v pozici, kdy se chystali vystartovat jeden na druhého. To byl povel pro mě. Já se pohnula ze své skrýše. Vystoupila jsem, aby na mě bylo vidět. Postoupila jsem pár kroků před ostatní a zvedla pohled. Pohlédla jsem do Jacobovy tváře zkřivené obavami a starostmi posledních dnů. Vyčítala jsem si, že jsem ho nechala tak dlouho čekat.

„Jacobe, já…“ nedořekla jsem svou omluvu. Jeho hruď se chvěla. Byla jsem přesvědčená, že kdyby se na nás nedívaly páry upířích očí, plakal by. Já se držela a moje oči zůstávaly suché.

„Pojď,“ řekl mi chraplavým a chladným hlasem. Otočili jsme se zády k domu a šli do lesa. Vlci nás následovali.

Svižným krokem jsme prchali lesem někam do neznáma. Únava mě znovu zmohla a začaly se mi nohy motat do jednoho korbáčku. Jacob si toho hnedka všiml a vzal mě do náruče. V tu ránu jsem usnula. Kolébavé pohyby jeho chůze mi dělaly dobře.

„Lásko?“ snažil se mě probudit hlas Jacoba. Já na to měla ale jiný názor.

„Miláčku,“ pokoušel se o to dál.

„Dojdu si pro studenou vodu a poleju tě!“ vyhrožoval mi. Studená voda? Ne!

„Už jsem plně vzhůru!“ přiznala jsem a posadila se. Ještě se mi nepodařilo odlepit oči od sebe. Pomalounku jsem si uvědomovala, kde to jsem. Cítila jsem v nose vůni svého pokoje a na kůži teplo domova. Nebo to bylo Jacobovo teplo? Určitě bylo jeho, držel mě za ruku.

„Chybělas mi!“ hlesl potichu a očima probodával naše sepnuté ruce.

„Vždyť ty mně taky! Tohle mi už nedělej,“ zanaříkala jsem a chytla se za hlavu. Nebolela mě už ani trochu.

„Promiň,“ kníkl Jacob. U něho nebylo zvykem, aby se mi za něco omlouval.

„Jakeu, já jsem v pohodě. Hold mám smůlu, no,“ ujistila jsem ho. Zvedl pohled a střetl se s mým. V tu chvíli jsem myslela, že čas snad zamrzl. Pomalu se blížil k mým rtům a políbil je. Líbal mě jako kdyby závodil o můj dech.

„Miluju tě,“ pošeptal mi procítěně do ucha. Uvědomila jsem si, že tohle je naše úplně první vyznání lásky. Usmála jsem se.

„Já tebe taky.“ Padl mi kolem krku. Chyběly mi jeho vroucí doteky. S tvrdou kůží upírů se to nedalo srovnat. Přivlastňovala jsem si jeho teplo a vlastně celou jeho osobu. Rukama jsem mu přejížděla po těle. On zaplétal své prsty do mých vlasů a hladil mne.

„Lásko, nemáš hlad?“ zeptal se najednou, když opustil rty ty mé.

„Docela jo. Jak dlouho jsem spala?“

„Jen pár hodin. Dali ti zabrat, co?“ ujišťoval se tvrdým hlasem.

„Ne, byli milí. Docela jsem si je oblíbila,“ přiznala jsem se na rovinu.

„Jo, to oni umí! Obalamutit a pak při první příležitosti odkopnout!“ chrlil ze sebe ironicky slova Jacob. Jeho tváře začaly rudnout zlostí.

„Miláčku, uklidni se. Vysvětlili mi, jak to tenkrát bylo…“

„Jo? Tak to mi pověz!“ vyštěkl sarkasticky.

„Bylo to pro její dobro! Miloval ji a chtěl pro ni lidský život, protože ona se chtěla stát upírkou!“ ospravedlňovala jsem Edwardovo jednání před několika lety. Jacobův výraz se neměnil. Pořád byl nabroušený.

„Kecy! Nemiloval ji. Chce tě jenom na svoji stranu a odtrhnout ode mě! Copak to nechápeš?“ Zuřivě mi cloumal rameny a svá slova mi vtlačoval do mysli.

„To není pravda!“ nedala jsem se a stála si na svém. Setřásla jsem ze sebe jeho dlaně.

„Ale je! Umí moc dobře manipulovat, to je na tobě vidět! Vzpamatuj se, Elizabeth!“

„On by mi nelhal! Je to můj otec!“ hádala jsem se s ním.

„Ale nechoval se tak. Copak mu to jen tak odpustíš?“ zeptal se žalostně.

„Možná.“

„Lže ti! Jen tě chce přetáhnout k nim, na jejich břeh,“ zoufal Jacob a rukou praštil do mého nočního stolku.

„Já nechci být na ničí straně! Budu stát uprostřed mostu, jestli se ti ty metafory tak líbí! Laskavě mi přestaň ničit pokoj! A vůbec, vypadni!“ zařvala jsem na něj bez milosti a ukázala prstem ke dveřím. Hledal v mých očích nějakou pochybnost, ale žádnou nenašel. Trvala jsem si na svém.

„Fajn!“ Na patě se otočil a odešel z místnosti. Slyšela jsem bouchnout dveře od jeho pokoje. Rána to byla obrovská.

„Pako!“ ulevila jsem si pro sebe.

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 31.: