Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 30.

28.11.2010 (12:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3040×

„Dále.“ V cizím domě jsem dovolovala někomu vejít. Ironie.

„Jak se ti daří?“ ozval se hlas, který bych tady ani náhodou nečekala. Edward.

„Dobře, asi jsem už v pohodě.“ Pokusila jsem se postavit na vlastní nohy. Zavrávorala jsem. Neuvěřitelnou rychlostí se přesunul ode dveří ke mně, aby mě chytil. Lekla jsem se ho.

„Promiň, já si myslel, že jsi na tyhle zvláštnosti zvyklá,“ omlouval se mi. Jakoby v mé mysli nastal zlom. Věřila jsem mu. Ne nijak závratně, ale i to málo se počítá, ne?

„Jsem zvyklá, ale ne na takhle velkou. Jacob mě vždycky vedl spíš k lidskýmu životu,“ řekla jsem mu. Levý koutek jeho úst se zvedl, pokřiveně se usmál.

„Mohu se tě na něco optat?“ Pomohl mi se posadit zpátky na postel. Přece jenom moje hlava nebyla v naprostém pořádku, jak jsem si myslela.

„Jestli na to moje hlava bude stačit,“ odpověděla jsem mu, abych odlehčila atmosféru, která byla dosti napjatá.

„Čím se stravuješ?“

„Lidské jídlo a krev hodně výjimečně, spíš jen o svátcích,“ zažertovala jsem.

„Ach tak.“

„A co ty?“

„Já jím jedině krev. Neboj se, jsme vegetariáni. To znamená, že jíme jedině zvířecí krev,“ dodal, ale já věděla od Jacoba, že lidem neubližují.

„Řekni mi popravdě, jak to bylo. Esmé mi něco naznačila, ale já to chci slyšet od tebe.“

„Tomuhle jsem se chtěl popravdě vyhnout…“ řekl.

„Myslim, že mám právo to vědět, ne?“

„Máš, to je jasné. Určitě to chceš slyšet teď?“ zeptal se a snažil se to oddálit na jindy, ale já se nedala.

„Ano.“

„Já nevím…“

„Edwarde! Mám na to právo!“ napomenula jsem ho.

„Dobře. Byla pro mne tajemnou neznámou. Lákala mě a já ji musel poznat. Vymklo se mi to kontrole a já se zamiloval. Za nějaký čas se zamilovala i ona do mě. Udělala mě snad nejšťastnějším upírem pod sluncem. Jenže štěstí nikdy netrvá věčně, to si pamatuj. Přišly její narozeniny. V ten den jsem si uvědomil, že je v neustálém nebezpečí, když je se mnou. Nemohl jsem tomu jen tak přihlížet. Byla tu možnost, že bych ji svým jedem proměnil. Já to odmítal, ale ona se do toho hrnula. Chtěla se stát jednou z nás. Nemohl jsem dopustit, aby z ní stalo to, co jsem sám. Věděl jsem, o co by tím přišla. Odešel jsem. Zapomněla by na mě a žila svůj život. Ale já pitomec…“ nedořekl to. Věděla jsem, na co myslel. Přehrával si noc před jejími narozeninami ve svých myšlenkách.

„Vyspal ses s ní, a pak čekala mě,“ dokončila jsem to za něj. Jeho obličej se zkřivil.

„Stručněji řečeno.“

„Lituješ toho?“ vyhrkla jsem.

„Čeho?“ nechápal.

„Že jsem se narodila.“

„Popravdě ne. Nejdříve jsem nemohl překousnout to, že v podstatě kvůli tobě zemřela. Ale nějak se ve mně probudil rodičovský instinkt nebo tak něco. Chtěl bych být pro tebe otec, ale upřímně mi nedáváš možnost to dokázat.“ Opravdu jsem ho automaticky odmítala, ale jen kvůli tomu, že nechal moji mámu. A teď jsem věděla, že to udělal v podstatě z lásky k ní.

„Ale pochop i ty mě. Jaký to asi pro mě je, když jsem já zabila svou mámu, ale tím, co mám po tobě? Nenáviděla jsem tě a sebe taky,“ řekla jsem mu narovinu.

„Sobě si to za vinu nedávej. Já za to můžu a vím to.“

„Hele, tímhle nic nespravíme. Ji nám to nevrátí,“ utnula jsem to.

„Máš pravdu. Je načase žít přítomností a budoucností.“

„Souhlasím.“

„Dáš mi šanci?“ zeptal se najednou.

„K čemu?“ nechápala jsem.

„Chci, abys mě přijala za člena své rodiny. Chápu, že to bude chtít čas, ale já mám věčnost a ty taky,“ řekl mi. V tu chvíli jsem byla úplně naměko.

„Možná,“ odpověděla jsem mu. Setřela jsem si z tváře neposlušnou slzu, která mi stékala po tváři.

„Děkuji,“ hlesl a pohladil mě po ruce. Starostlivě mě položil zpátky do postele. Přikryl mě dekou. Choval se vážně jako… jako otec. Zasmál se mým myšlenkám.

„No co?“ Uvelebila jsem se na boku a v momentě, kdy jsem zavřela oči, jsem usnula. Byla jsem šíleně unavená. Spánek přišel právě včas. Moje tělo se uvolnilo a odpočívalo společně s myslí.

Zdál se mi sen. Paradoxně o tom, jak jsem se probudila. V místnosti jsem byla sama. Podle zvuků nebyl nikdo ani v domě. Vykoukla jsem z okna a tam se mi naskytl ohavný pohled, ale hlavně mě bolel u srdce. Na zahradě se odehrávala velká bitva. Bojovalo se mezi upíry a obrovskými vlky. Některé z postav jsem znala – Esmé a Carlisle. Edward bojoval ve středu s vlkem, kterého jsem milovala – s Jacobem! Kolem nich ležely kousky rozdrcených upířích končetin a byly potřísněny krví, vlčí krví! Netrvalo dlouho a na zahradě zůstal jen Jacob s Edwardem. Motali se mezi mrtvými těly své rodiny. Chtěla jsem je zastavit, ale v tu chvíli jsem se probudila.

Celá zpocená jsem začala křičet, co mi hlasivky dovolily. Neuvěřitelně mě bolelo vidět obě své rodiny padlé na bojišti. Netušila jsem, co to mohlo znamenat, spíše jsem doufala, že nic. Moje mysl si v tom poškození jen vymyslela pomstu za to, že jsem nedávala pozor.

„Co se děje?“ ptal se starostlivě Edward a přisedl si ke mně. Schoulila jsem se v jeho náruči. Strnul. Nečekal, že něco takového bych kdy udělala.

Celý sen jsem mu v myšlenkách přehrála. Nasucho polkl. Přimkl mě blíž k sobě a konejšil.

„Že se to nestane!“ kníkla jsem.

„Nevím,“ hlesl.

„Jak nevíš? Co to mělo znamenat?“

„Jen mi to potvrdilo moji teorii,“ odpověděl.

„Jakou?“

„Přejímáš dary ostatních.“

„Jak to dělám?“

„Svým darem. Jako já čtu myšlenky a Alice vidí budoucnost, tak ty dokážeš přejímat schopnosti jiných a jak je vidno, i zdokonalovat.“

„Počkat, počkat, počkat… Vysvětli mi to pomalu a pokud možno s obrázky. Nezapomínej, že mám otřes mozku,“ upozornila jsem ho. Zasmál se.

„Dobře. Když jsem u tebe blíž, dokážeš využít mého daru a čteš ostatním myšlenky. Že je to tak?“ Kývla jsem. „Už ses ho naučila líp ovládat než já. Já je slyším pořád, ale ty to dokážeš utlumit. Alice, moje sestra, vidí budoucnost. Jenže tebe a vlkodlaky ona nevidí. V tom snu, co se ti zdál, byl Jacob, ty a ostatní. Zdokonalila jsi to. Už to chápeš?“ ujistil se a jedno obočí mu vystouplo výš.

„Asi jo,“ odpověděla jsem mu nejistě a pomalu si řadila všechny nové poznatky do mozkové kartotéky.

„Skvěle.“

„Takže to znamená, že ten sen byla budoucnost, co se někdy stane?“ vyjekla jsem v panice a zakryla si pusu.

„Nejspíš ano.“

„To nejde! Vždyť jste všichni umřeli!“

„Ale její vize se mění. S dalšími rozhodnutími se naše cesty ubírají jinak. Nemusí se to stát,“ klidnil mě a hladil po zádech. Já urputně přemýšlela.

„Co když jsem to zase já zdokonalila? Že tohle je konečná verze, hm?“ nahodila jsem.

„To není možné. Budoucnost se mění neustále. Nemůže být předem napsaná,“ uvažoval. Zněl přesvědčivě. Zřejmě za těch několik let, co už tímhle světem brouzdal, něco pochytil.

„Co teda teď budeme dělat?“ zeptala jsem se zoufale.

„Mají přijít až k večeru. Ve tvém snu byla skoro tma. Takže do té doby máme čas.“

„A kolik bylo u Alice?“

„Alice viděla jen temnotu.“ A jo! Vlkodlaky a mě nevidí! Kývl.

„Myslíš, že bych mohla poznat… ostatní?“ Cítila jsem se už připravená poznat ostatní.

„Čekají na tebe dole,“ odpověděl a mrkl.

„Dík.“ Vstala jsem z postele. Přede dveřmi jsem se nadechla a dodávala si odvahy.

„Nenech se odradit, jsou trochu zvláštní.“ Zvláštní? To jako mají velký nos nebo jednu nohu kratší? Zakroutil hlavou. Už jenom z té zvědavosti jsem vyšla z pokoje a pospíchala dolů, kam mě vedl Edward.

Ocitla jsem se v prostorném obývacím pokoji. Nestihla jsem si ho ani prohlédnout, poněvadž můj pohled upoutaly čtyři neznámé postavy. Carlisle a Esmé stáli opodál a na celou scénu se dívali s odstupem.

Cítila jsem v sobě napětí, které se současně míchalo se štěstím, překvapením a vřelostí. Nějak se mi nezdálo, že bych tyhle všechny emoce pocházely jen ode mě. Tušila jsem, že nejsou jen moje. Edward kývl a hlavou pohodil směrem k prvnímu páru mých nových příbuzných.

Drobnou černovlásku zezadu objímal vysoký blonďák. Oba se vřele usmívali. Vedle nich stála božsky krásná blondýnka, kterou držel kolem pasu obrovský svalovec s černými nebo tmavě hnědými vlasy.

Při pohledu na ně jsem si uvědomovala, že tohle byla mámina druhá rodina a teď měla být i moje. Překvapivě jsem si to dovedla představit. Ale na takové závěry bylo ještě brzy. Ani jsem neznala jejich jména.

Jako bych to myšlenkami přivolala. Černovláska přicupitala ladnou chůzí ke mně. Vlasy jí neposedně vlály.

„Jsem Alice. Strašně ráda tě poznávám.“ Podala mi ruku, ale vzápětí mi visela u krku. Mačkala mě ve své náruči, ani dýchat jsem nemohla.

„Počkej, umačkáš mi ji!“ napomenul ji Edward. Kupodivu mi bylo příjemné, jak si mě přivlastňoval. Bylo alespoň zřejmé, že mu na mně záleží.

„Tohle je Jasper,“ představil muže za Alicí Edward. Přistoupil přede mě a sevřel mou ruku v dlaních. Usmál se od ucha k uchu.

„Jsem potěšen.“

„Koukám, že jsi stejný nemehlo jako tvoje máma!“ zasmál se vysoký muž s úsměvem malého raubíře. Zaťukal mi na hlavu, ale potom mě popadl kolem pasu a zatočil se se mnou. Jakmile jsem začala křičet, pustil mě.

„Emmette, nech ji, ještě ji vyděsíš!“ kárala ho blondýnka vedle něj a praštila ho do hrudi. Otočila se zpátky ke mně se zářivým úsměvem jako z reklamy na zubní pastu. Vlastně ona celá byla jako z nějakého filmu. Její krása mě oslnila. Ona opravdu musela mít všechny muže hned u nohou. Dcera Afrodité…

„Já se jen tak nenechám,“ zastala jsem se Emmetta. Edward mě pohladil po rameni.

„Jmenuji se Rosalie. Vítám tě tu,“ řekla mi a objala mě. Všichni kolem mě byli tak vřelí a srdeční. Nemohla jsem dopustit, aby se jim něco stalo. Už i po těch pár minutách mě k nim vázala jistá povinnost. Nesmím dopustit, aby se jim něco stalo – ani jim, ani Jacobovi a jeho smečce.

„Dáš si něco k jídlu?“ zeptala se mě Esmé. V tu chvíli můj žaludek odpověděl za mě.

„Vy tu máte jídlo?“ podivila jsem se.

„Byla jsem nakoupit, když tě Edward přivezl.“

„Něco si dám, děkuju,“ odpověděla jsem jí. Ona se otočila a šla do jiné místnosti. Hádala jsem, že do kuchyně.

„Jako bys jí z oka vypadla,“ řekla najednou Alice se zářivým úsměvem. Pohladila mě po tváři.

„To mi říká hodně lidí, co ji znalo. Ale až na ty oči…“

„Ty máš po mně,“ dořekl mou myšlenku Edward.

„Ty mám po tobě,“ odsouhlasila jsem mu to já.

„Přeji dobrou chuť,“ popřála mi Esmé. Položila přede mě tác plný jídla. Vykulila jsem oči. Jak to mohla stihnout?

„Ehm, tohle asi nesním.“

„Jen neříkej.“ Dala jsem se do jídla. Sem tam se mě někdo na něco zeptal ohledně mého života. Odpovídala jsem jim s plnou pusou. Hlavně se zajímali o to, jak se cítím mezi lidmi a jak vnímám krev jako potravu. Všechno jsem jim řekla. Mnou samotnou byli fascinování a stále opakovali, že upíři mít děti nemůžou.

„Jak vidíš, tak asi můžou,“ řekl Edward a ukázal na mě.

„Ale ženy ne!“ zanaříkala Rose a založila si ruce na prsou.

„Zmetci!“ přidala se k ní Alice.

„Smůla,“ zasmál se Emmett a vyplázl jazyk. Přilétla mu na tvář facka od jeho družky Rose.

„Kolik vám je?“ zeptala jsem se najednou. Odložila jsem tác s prázdnými talíři.

„Mně je sto osmnácti let,“ odpověděl mi Edward. Vykulila jsem oči. Tušila jsem, že bude starší než normální lidé, ale o tolik?!

„Eh, no páni!“ vydechla jsem.

„Carlisleovi je kolem tři sta padesáti let,“ smál se mi. Koukla jsem na Carlislea, abych se přesvědčila, že si Edward nedělá legraci.

„Vážně,“ odsouhlasil mu to. Páni! Tahle rodina bude ještě hodně zvláštní, řekla jsem si pro sebe. Edward reagoval na mé myšlenky a kývl.

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 30.: