Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 29.

27.11.2010 (12:45) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2471×

„Elis, máme menší problém,“ ozval se vedle mě Jacob a probudil mě. Pokusila jsem se rozlepit svoje oči, ale bylo na ně v místnosti moc světla.

„Co je?“ zanaříkala jsem a otočila se k němu čelem. Ne že bych na něj viděla.

„Zaspali jsme, lásko,“ řekl mi a ve mně to mělo vyvolat paniku, ale já se jenom pohodlněji uvelebila.

„Tak spi dál, stejně to už nemá cenu vstávat.“ Znovu jsem usnula. Zdál se mi sen. Poletovali v něm motýli společně se včelami a tvořili složité obrazce. Najednou se všichni rozlétli a já zůstala sama. Po chvilce jsem uslyšela to, co je rozehnalo. Bylo to nějaké drnčení, co mi trhalo ušní bubínky. Znělo to jako budík, ale vzdálenější. Zvonek ode dveří!

Neochotně jsem odlepila oči od sebe a snažila se trochu probrat. Matně jsem si vzpomínala na to, že jsme s Jacobem zaspali. Vstala jsem z postele a malátným krokem scházela ze schodů, abych otevřela.

Myslela jsem, že Jacob odešel do práce a mě nechal doma samotnou. Tuhle domněnku mi vyvrátil pohled na třesoucího se Jacoba před otevřenými dveřmi. Slyšela jsem jejich myšlenky – Jacoba a Edwarda. Jacob používal v myšlenkách všechny nadávky angličtiny a jeho chabé francouzštiny. Třásl se, hodně se třásl a to znamenalo, že se za chvíli promění ve vlka. Chtěli spolu bojovat? Jacob určitě ano, ale Edward se tomu snažil vyhnout. Nemluvili. Jen se na sebe dívali.

„Co tu děláte?“ upozornila jsem na sebe, jinak by si ani nepovšimli, že na ně zírám.

„Lásko? Schovej se,“ procedil Jacob mezi zuby a nahrbil se přesně tak, jako když mi ukazoval svou přeměnu. Zkoprněla jsem a nemohla se pohnout. Bylo hodně zle! V podvědomí jsem to cítila, ale moje tělo nereagovalo.

„Ne! Nechte se!“ zakřičela jsem hystericky. Jacob mě neposlouchal a hlasité lupnutí mi oznámilo, že už není v lidské podobě. Já to neviděla. Cítila jsem jen závan větru, a pak ránu do břicha. Byla tak silná, až jsem trochu odlétla někam dozadu. Spadla jsem na zem. Uslyšela jsem tříštivý zvuk. Možná konferenční stůl…

„Elizabeth!“ křikl Edward. Nechápala jsem, proč je jeho hlas tak panický a žalostný. Chtěla jsem mu odpovědět. Místo slov jsem naříkala. Cítila jsem palčivou bolest na temeni hlavy a zatemňovala se mi mysl. Ve vzduchu jsem cítila krev, svou krev. Vyděsila jsem se. Jen pomalu mi docházelo, že se mnou v místnosti je upír, který mi může ublížit.

Chtělo se mi spát a zároveň mi bylo špatně od žaludku. Chtěla jsem naklonit hlavu, abych se nezačala dusit, ale já neovládala svaly, abych to mohla udělat. Místo mě to udělal někdo jiný.

A potom? Nemám tušení. Slyšela jsem hlasy řvát i šeptat hezká slova i nadávky. Nedávalo mi smysl nic. Moje jméno pro mě bylo tajemstvím. Bolest se stupňovala. Hlava se mi točila. Za každou cenu jsem chtěla usnout a nevnímat to, co se kolem a ve mně dělo.

Chvíli mi bylo dobře. Necítila jsem tu hnusnou bolest v hlavě. Jako bych se vznášela, nebo se nechávala unášet řekou po proudu. Takové to bylo – lehké, jednoduché. Bezvědomí – dokázala jsem to pojmenovat – se mi náramně líbilo.

„Elis, prober se,“ šeptal mi prosící hlas. Jistým způsobem mi byl povědomý, ale zároveň úplně neznámý. Byl příjemně hluboký a milý.

„Myslíš, že je všechno v pořádku?“ zeptal se pro změnu ženský hlas. Strach v jejích slovech byl skoro hmatatelný. Oba dva hlasy se mi líbily. Nedovedla jsem si představit, že by takové hlasy patřily lidem, kteří by mi mohli ublížit. Nesmysl! Oblíbila jsem si je. Příjemně se poslouchaly. Měli o mě opravdový strach.

„Určitě, už by se měla probouzet.“ Měl pravdu, probouzela jsem se. Ale jen moje mysl byla vzhůru. Nemohla jsem pohnout jediným svalem, ani jsem je necítila.

Moje tělo se začalo hlásit k životu, stejně jako bolest v hlavě. Nepřekvapilo mě to. Pamatovala jsem si, že předtím se něco stalo, jen mi unikalo co.

Pokusila jsem se otevřít oči a skoro se mi to povedlo. Zamrkala jsem a otevřela je úplně. Nade mnou se klenul něčí obličej. Usmíval se. Byl to muž, jemu určitě patřil ten hlas, který se o mě tak staral. Měl krátké blond vlasy a podivné oči. Zaměřila jsem se na ně a došlo mi, že byly zlaté. Fascinovaně jsem se na něj dívala.

Ucítila jsem chlad. Na mé ruce viselo něco ledového. Podívala jsem se, co to je. Někdo mě držel za ruku. Byla to žena. Její delší hnědé vlasy splývaly na ramena kolem obličeje, který byl sám o sobě starostlivý a líbezný. Konejšivě se na mě usmívala a po ruce mě hladila. Její dotyk mě už nestudil. Tedy fyzicky byl ledový, ale duševně hřál.

„Kdo…?“ zachraptila jsem. Chtěla jsem si odkašlat, ale v tu ránu mě rozbolela hlav ještě víc.

„Ššš, nenamáhej se. Já jsem Carlisle a tohle je moje žena Esmé,“ říkal mi sametovým hlasem. Carlisle. To jméno jsem už někde slyšela, ale od koho? Možná od Edwarda? Ano, určitě od něj.

„Jsou to moji rodiče,“ ozval se z druhé strany hlas Edwarda. Takže moji prarodiče? Znovu jsem si je prohlédla a nemohla jim odolat. Zamilovala jsem si je už na první pohled. Možná to bylo předčasné, ale já jim věřila.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se. Edward se zatvářil vážně a jeho výraz byl tvrdý. Vyděsila jsem se.

„Jacob tě odstrčil ocasem a tys spadla na stolek. Máš naprasklou lebku a otřes mozku. Bude to ale v pořádku,“ konejšil mě. Jacob! Kde je? A vůbec! Kde jsem já? Chtěla jsem vstát a poohlédnout se po něm. Hlava se mi zatočila jako na kolotoči. Edwardovy paže mě zatlačily zpět do postele, ve které jsem celou dobu ležela.

„Musíš odpočívat, jinak se ti to bude hojit pomaleji,“ káral mě Carlisle.

„Já chci za Jacobem!“ prosila jsem. Hlava mě bolela jako střep.

„Carlisle, dej jí nějaké prášky na bolest.“ Carlisle na Edwardovu ponuku šel někam pryč z místnosti.

„Kde jsem?“

„Jsi u nás doma,“ vysvětlovala mi Esmé.

„Proč? Kde je Jacob?“ naříkala jsem. Chyběl mi. Jeho objetí bylo najednou tak vzdálené. Po tváři mi stekly slzy.

„On… On za tebou přijde, uvidíš.“

„Kam šel?“ panikařila jsem.

„Odešel někam do lesa. Vyčítá si, co ti udělal.“ Ale on mi nic neudělal! Vždyť mě chtěl jenom chránit před… před Edwardem!

„Proč jsi přišel?“ vyhrkla jsem.

„Neukázala ses ráno ve škole, bál jsem se o tebe!“

„To tě ještě neopravňuje k nám chodit!“ procedila jsem skrz zuby na něj. Musel vědět, že ho Jacob nemůže vystát a přesto se opovážil přijít.

„Já nevěděl, že s ním žiješ,“ bránil se.

„A s kým jiným bych žila? S mámou? Ta je mrtvá. S tátou? Tomu nebyla máma dost dobrá, a tak šel o dům dál! S kým jiným bych měla podle tebe žít?“ vyjmenovávala jsem své možnosti ironicky se zvýšeným hlasem. Všechna moje hořkost vyplavala napovrch. Nekoukala jsem na to, jak mu svými slovy ubližuju. Možná mi to bylo fuk.

„Tak to nebylo,“ hlesl Edward a sklopil hlavu. Nebylo mi ho líto, ani trošku.

„Tak jak?“ vyhrkla jsem bez myšlenek. Dívala jsem se na něj a čekala. Jeho obličej se zkřivil do bolestného úšklebku.

„Na, tohle polkni.“ Carlisle mi podal nějakou oranžovou tabletku společně se sklenkou vody. Automaticky jsem si prášek vzala. Po chvilce čekání na Edwardovu odpověď se mi zachtělo spát. To nemohl být obyčejný prášek na bolest. Dali mi něco na spaní!

„Musíš spát,“ řekl monotónně Edward. Nezmohla jsem se na protesty. Zavřela jsem oči a usnula. Ve spánku je člověku i poloupírovi stejně nejlépe.

Nezdálo se mi naštěstí nic určitého, jen se mi před očima míhal Jacobův obličej a já si stále říkala, jak mi chybí. Pro mě to byla jen chvíle bez něj, ale i ta byla mučivá. Chyběl mi jeho hlas i teplo. Teď se mě stále dotýkaly jen studené ruce. Štvalo mě, že jsem je od sebe nedokázala odlišit. Děsila jsem se, že mě drží za ruku Edward.

Nevím, co se to se mnou dělo, ale najednou na mě dolehla minulost a já se přes ni nedokázala přenést. V jeho očích jsem viděla máminu bolest, o které mi vyprávěl někdy Jacob. Pochybuji, že mi říkal celou pravdu. Jisto-jistě to bylo mnohem horší. Máma ho milovala a on se k ní takhle zachoval.

Bála jsem se, že bych si na něj zvykla a on mi udělal to samé. Neviděla jsem v něm jistotu, kterou bych potřebovala. Možná přijde časem, ale to nikdo neví.

Pomalounku jsem se probouzela do reality. Otevřela jsem oči a první, koho jsem viděla, byla moje bab… byla Esmé. Srdečně se usmívala. Bylo to nakažlivé. Ač jsem byla jakkoliv naštvaná na Edwarda, ona mi svou vlídností vykouzlila lepší náladu.

„Jak je ti, srdíčko?“ zeptala se sladce a potichu. Pohladila mě po obvazu. Kupodivu mě to nebolelo. Znovu jsem si uvědomila pach, který jsem už dokázala přiřadit k upírům. Čekala jsem, že se mi opět zvedne žaludek, ale nic se nedělo. Cítila jsem jen sladké lízátko.

„Už líp než předtím. Ani se mi tolik nemotá,“ odpověděla jsem jí a pokusila se sednout. Překvapivě mi to šlo celkem bez problémů.

„Uzdravuješ se rychle,“ prohodila jen tak. Na to už jsme přišli, když jsem si zlomila ruku.

„Jak dlouho jsem spala?“

„Skoro dva dny,“ odpověděla mi.

„Kde je?“ vyhrkla jsem.

„Pryč, dole je jen Carlisle,“ řekla mi.

„To je dobře. Nemůžu ho ani cejtit!“ ulevila jsem si.

„Ale je to tvůj otec.“

„Tím se stane, až se tak začne chovat,“ procedila jsem skrz zuby.

„Ale ty mu nedáváš šanci. On by chtěl a jak. Promiň, ale ty nevíš, co ho tenkrát k tomu jednání přimělo. Věř mi, že to nebylo bezdůvodné,“ bránila jeho jednání Esmé.

„Co ho teda k tomu vedlo?“ zeptala jsem se narovinu.

„Neměla bych ti to říkat, tohle je mezi vámi…“ zdráhala se.

„Já s ním mluvit nechci,“ stála jsem si na svém.

„Jsi paličatá jako tvoje maminka. Nikdy nedala na rady ostatních.“

„Znalas ji?“

„Moc ne, nechodila k nám často. Její táta – tvůj děda byl proti. Často jsme si s Edwardem povídali a on o ní mluvil pořád. Už mi to přišlo, jako bych ji znala sama,“ vyprávěla a já se zaposlouchala do jejího hlasu.

„Miloval ji?“ zeptala jsem se a ani nevím proč. Snad jsem ani nechtěla znát odpověď.

„Miloval a stále ji má v srdci. Udělal by pro ni první i poslední.“

„Ale stejně ji nechal.“

„On doufal, že bez něj bude mít lepší život. Doufal, že na něj časem zapomene, jako to lidé dělávají. Neměla, ale čas zapomenout…“ vyprávěla a její hlas byl podivně nakřáplý, jako kdyby plakala, ale na její tváři nebyla jediná slza.

„Proč to bez něj?“

„My nejsme lidé. Žijeme stále stejně a náš život je bez možností. Nemůžeme mít děti a on pro ni chtěl plnohodnotný lidský život. Miloval ji natolik, že doufal v její lepší budoucnost bez něj,“ rozplývala se. Začal mě pálit nos, jak se mi chtělo brečet. Jestli tohle všechno byla pravda…

„On ji opravdu musel milovat,“ hlesla jsem a hlas se mi zlomil.

„Víc než cokoliv na světě,“ ujistila mě.

„Zní to jak z reklamy na pohádku od Walta Disneyho.“

„Možná trošku. On ti to jistě řekne všechno ještě sám,“ řekla a vstala. Přistoupila nade mne a objala mě. Nečekala jsem, že něco takového udělá. Kdyby to byl kdokoliv jiný z jejich rodiny, odstrčila bych ho. Ale ji jsem nemohla. Ona se opravdu chovala jako moje babička.

„Díky, babi.“

„Nemáš za co, Elizabeth.“ Odešla ode mě z pokoje. Najednou tu bylo podivně pusto. Chyběl mi tu něčí hlas nebo alespoň přítomnost. Přemýšlela jsem, kde je asi Jacob. Přišlo mi divné, že by mě nechal u nich docela samotnou.

Uprostřed mých myšlenek se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále.“ V cizím domě jsem dovolovala někomu vejít. Ironie.

„Jak se ti daří?“ ozval se hlas, který bych tady ani náhodou nečekala.

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 29.: