Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 24.

06.11.2010 (17:15) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2698×

„Pospěš!“ zakřičela na mě Leah zezdola. První den a já už nestíhám! Hold, dneska se budu muset obejít bez líčidel. Na vlasech jsem si vytvořila během pár vteřin neohrabaný drdol a na sobě jsem měla svůj nový model. Možná nezazářím, ale nevypadám alespoň jako šmudla!

„Už letím!“ odvětila jsem jí a hledala nějaké papíry k přijímačkám. Všechno jsem bez váhání naskládala do tašky přes rameno a seběhla schody dolů. Leah trvala na tom, že mě do školy první den odveze. Já se samozřejmě bránila, ale ona byla neoblomná.

Netrpělivě na mě troubila a houkala, ale po chvíli mi to už bylo jedno. Přišla jsem k Jacobovi, abych se s ním rozloučila.

„Tak se měj,“ zašeptala jsem a políbila ho letmo na rty.

„Ukaž jim, s kým mají tu čest!“ řekl mi.

„Neboj. A ty něco nesmontuj blbě,“ rýpnula jsem si do něj.

„Já jsem mistr v oboru!“

„A samochvála smrdí,“ oplatila jsem mu.

„Já vím. Vykroč pravou,“ upozornil mě. Udělala jsem, jak mi poradil, a šla ven k netrpělivé Leah. Celá nabroušená seděla v autě a já raději přidala do kroku.

„No konečně!“ ulevila si a nastartovala. Omluvně jsem se usmála a nedutala. Ani ne za pět minut jsme byly před školou. Trošku mě vyděsila její velikost. Najednou se mi zdála obrovská.

„Přece se nebudeš bát,“ rýpla si Leah. Ironicky jsem se na ni usmála a vystoupila jsem. Napodobila mě.

„Dovnitř se mnou snad nejdeš?“ zeptala jsem se jí v obavách. V některých chvílích se chovala jako moje přehnaně ochranitelská máma.

„To si ještě rozmyslím!“ vyhrožovala mi a pak se zasmála. Dělala si samozřejmě srandu. Usmála se a objala mě.

„Hodně štěstí,“ popřála mi.

„Díky, budu ho potřebovat. Dneska v jednu, jo?“ Odsouhlasila to a já vyšla směrem ke škole. Šla jsem přes parkoviště a pozorovala auta, která stála vyrovnaná v řadě jako vlaštovky. Zarazila jsem se, když mi do zorného pole vstoupila, nebo spíše vjela, další auta. Ale ta se od všech tady markantně lišila. Byla supermoderní a jistě i příšerně drahá. Místní smetánka, domyslela jsem si.

Dál jsem se už těmi auty nezaobírala a hledala v davu před hlavním vchodem Trevora. Jeho bylo těžké přehlédnout. Čněl nad všemi ostatními o dobrých deset čísel.

„Hojda,“ pozdravila jsem ho s radostí.

„Čau. Promiň, že jsem nepřišel, ale ty’s u sebe nebyla a já nemohl čekat,“ omlouval se mi za chodu. Musela jsem se nejdřív dostat k sekretářce a tam si vyzvednout nějaké další papíry. On už svůj rozvrh hodin a rozpis učeben měl, ale já ne.

„V pohodě. Nic se nestalo. Počkej tu na mě,“ poprosila jsem ho a zaklepala u sekretariátu. Na vyzvání jsem nečekala. Jen jsem vstoupila, ohlásila se, dali mi patřičné dokumenty a mohla jsem jít. Moc to tu asi neřešili.

„Máš všechno?“ zeptal se mě.

„Doufám.“ Zakoukala jsem se do papíru a hledala, kde mám další hodinu.

„Hele, už zvoní, tak já půjdu na svou hodinu.“

„Dobře, měj se.“ Neodlepila jsem oči od toho papíru, který byl podle mě úplně na nic. Jak to mám asi najít? Hmm… Super!

Rozhlédla jsem se kolem sebe v domnění, že se někoho zeptám, ale najednou tu nikdo nebyl. Všichni zalezli do svých tříd a já byla nahraná. Tak jsem to zkusila odhadem.

Vyšla jsem před školu a uviděla další budovu se stejnou fasádou. To bude určitě budova B! Zamířila jsem k ní a do nosu mě opět uhodila sladkost shnilého bonbónku. Žaludek se mi zhoupl, ale snídani jsem v sobě udržela. Snad jsem si už začala zvykat. Nebylo mi příjemně, ale nemohla jsem nic dělat.

Uvnitř mi už nedělalo žádný problém se orientovat. Třídu číslo 22 jsem našla hned. Přede dveřmi jsem se zastavila a nadechla. Směle do toho!

Otevřela jsem a pohledem vyhledala profesora, abych se mu omluvila za svůj pozdní příchod.

„A tohle bude jistě slečna Swanová, že?“ ozvalo se od katedry. Před ní stál malý poloplešatý mužík s pivním mozolem a já ho tipla na mého třídního profesora. Pěkně jsem se tu zapsala, jen co je pravda.

„Ano,“ kníkla jsem a chtěla zaplout do prázdné lavice vzadu, ale on mě zastavil.

„Nejdříve pojďte sem, slečno.“ Neochotně jsem se otočila a šla k němu. Bylo mi trapně.

„Ano?“ kuňkla jsem.

„Představte se nám, prosím.“ A sakra!

„Jmenuji se Elizabeth Swanová a pocházím z La Push ve státě Washington. Mám jednoho nevlastního bratra. Bydlím u pěstounky.“ Tohle by mu mohlo stačit.

„Proč jste se rozhodla pro obor zpěv?“ zeptal se. Naštěstí na tuhle otázku jsem odpověď nemusela hledat daleko.

„Mám zpěv ráda. Odmalička zpívám.“

„Pff… Posaďte se,“ ponoukl mě a já si sedla. Rudá jako rak jsem zaplula do poslední lavice u oken. Tenhle učitel mě asi rád mít nebude.

„Jmenuji se Berry Peterson, pro vás jen Berry. Působím na této škole jako kariérový poradce a pro mě neméně významným postem je i třídnictví téhle třídy, tedy vás. Doufám, že s valnou většinou spolu budeme vycházet v míru a pokoji. Nějaké dotazy?“ pronesl do davu. Nikdo se neozval. Snažil se to říct vlídně, ale já mu na to neskočila. Berry si k sobě začal zvát jednotlivce podle abecedy.

Teprve teď jsem popadla odvahu a rozhlédla se po svých spolužácích. Vypadali mile a bez problémů. Zdání může klamat, ale já mám čas.

Přes uličku seděl kluk, který mi až nápadně někoho připomínal. Zaboha jsem si nemohla uvědomit koho. Ale byl docela hezký. Měl trošku delší tmavě hnědé vlasy a sahaly mu přes blankytně modré oči. Celý obličej měl tak nějak mile uspořádaný a vytvarovaný. V ruce si hrál s trsátkem od kytary. Že by kytarista? Nebo… Jasně! Vypadá jako dokonalá kopie Tobiase Sammeta z Avantasie! Páni! Jako by mu z oka vypadl…

„Co to?“ vyjekla jsem, ale naštěstí mě profesor neslyšel přes štěbetání mých spolužáků. Někdo mi poklepal na rameno. Prudce jsem se otočila. Za mnou seděla drobnější dívka s velkými hnědými kukadly. Její vlasy se mírně vlnily na ramena a její úsměv byl upřímný a vřelý.

„Promiň, nechtěla jsem tě polekat,“ omlouvala se mi. Překvapilo mě, jak se mnou mluví. Nebyl v tom žádný ostych nebo nervozita. Byla naprosto přirozená, svá.

„To nevadí. Já jsem už odmala dost lekavá.“

„Mimochodem jsem Olivia Fox,“ představila se mi a nastavila ruku. Přijala jsem ji.

„A já Elizabeth Swanová,“ opáčila jsem jí.

„Já vím,“ zasmála se. „Ale nic si z něj nedělej, tohle někomu udělá pokaždý.“

„Jak to víš?“ zeptala jsem se jí. Přeci byla v prváku stejně jako já.

„Mám v učitelským sboru tátu.“

„Aha,“ kývla jsem na souhlas.

„La Push? Kde to je?“

„Ve státě Washington, na Olympském poloostrově. Malá rezervace, pochybuju, že bys to znala,“ odpověděla jsem jí.

„To já jsem původně z Česka. Víš, kde to je?“ Nasucho jsem polkla, protože jsem to doopravdy nevěděla. Tak kontinentů není nekonečno, třeba se trefím.

„Evropa?“

„Jo, taková malá země s bohatou historií a hodně památkama. Naše hlavní město je… To je jedno. To tě určitě nezajímá,“ zamyslela se. Začala jsem trošku panikařit.

„Zajímá mě to! Já si řikala, odkud máš tak krásný přízvuk.“

„Díky. Žila jsem tam do osmi let. Naši se rozvedli a táta mě vzal s sebou do Ameriky. V Čechách dělal na jedný škole lektora angliny,“ řekla mi a sklopila oči.

„Vidělas od té doby mámu?“ zeptala jsem se a kulila oči.

„Ne,“ hlesla. V tu chvíli jsem měla neodbytnou touhu něco říct. Nemohla jsem se na ni dívat, jak skoro pláče!

„Moje máma umřela těsně po mém narození. V podstatě za její smrt můžu já,“ řekla jsem jí jistou část pravdy, která pro ni byla bezpečná.

„To je mi líto.“ Tenhle krátký rozhovor nás neuvěřitelně sblížil. Nevím, co to způsobilo, ale stalo se to. U ní jsem si musela dávat pozor, abych neřekla moc. Ale to předbíhám událostem…

„Swanová?“ upozornil na sebe zase učitel. Otočila jsem se k němu, co po mně chce. „Hlas se v učebně číslo 39. Potřebujeme vás ještě prozkoušet,“ oznámil mi suše a já se omluvně podívala po Olivii.

„Jen běž. Držím ti palce!“ S úsměvem jsem vstala ze svého místa. Potěšilo mě, že jsem ve třídě o dvaceti lidech našla alespoň jednu spřízněnou duši.

Cestou ke dveřím se mi zamotala hlava a začalo v ní hučet Japonsko. V mysli mi drnčely různá slova, ale teď se i shlukovaly do vět a souvětí. Měly různé hlasy. Nohy mě přestávaly poslouchat. Zaškobrtla jsem a málem spadla. Horko těžko jsem se dostala ke dveřím, abych se chňapla kliky. Naštěstí jsem to dokázala a snad nikdo nepoznal, že nemám blízko k psychickému zhroucení.

Zavřela jsem dveře do třídy zvenčí a opřela se o ně. Na chodbě nikdo nebyl. Zkoušela jsem se nějak uklidnit nebo hučení přebít vlastními myšlenkami. Nešlo to. Když jsem to nepřehlušila, zkusila jsem se do toho randálu vžít.

Naslouchala jsem těm hlasům jako nějaké básničce. Jeden mě učaroval nejvíc. Byl zvonivý a jeho tón byl usazen v příjemném rozsahu. Byl to muž. A byl nešťastný. Přemýšlel o nějaké dívce. Miloval ji, ale prý udělal nějakou osudovou chybu a ztratil ji. Stále padala sprostá slova o jeho osobě. Ale ve chvilce, kdy mu snad došly všechny nadávky angličtiny, začal přemýšlet o něčem jiném. Ptal se, kdo je ta dívka, co sedí na chodbě na zemi. Jeho hlas jsem slyšela stále hlasitěji. Jakoby se přibližoval.

„Stalo se ti něco?“ optal se někdo vedle mě starostlivě. Jeho hlas byl stejný jako ten, co jsem poslouchala. Uvědomila jsem si, že sedím na zemi opřená o dveře. To o mně mluvil.

Z očí mi tekly slzy. Nebyly moje, ale jeho. Já smutná nebyla, to on.

Fascinovaně jsem se dívala do jeho alabastrové tváře obklopené delšími bronzovými vlasy. Jeho ostré rysy byly zkřiveny šokem. Copak jsem vypadala tak špatně?

„Jsem v pohodě,“ pronesla jsem, abych ho snad uklidnila. Pomohl mi vstát. Jeho dlaň studila jako led vytažený čerstvě z mrazničky. Zlatýma… Zlatýma! Zlatýma očima mi do zorniček propaloval díru. Ten pohled mě děsil, ale ještě víc mě děsilo, co říkal. Ale jeho rty se nehýbaly… Ano! V ten moment jsem si uvědomila, že to jeho myšlenky ke mně šeptaly a křičely. Nic neříkal a já přesto slyšela, jak promlouvá. Přirovnával mě ke své milované. V jeho myšlenkách se ukázal obrázek krásné dívky s dlouhými vlasy a kaštanovýma očima. Nepochybně to byla moje máma.

Se zděšením jsem vykřikla a vymanila se z jeho sevření paží. Nebránil mi, byl v šoku, možná víc než já. Utíkala jsem, co mi nohy stačily. Ani jsem netušila kam.

„Bello!“ vykřikl za mnou, ale já se neotáčela. Volal na mě, ale jejím jménem. Myslel si, že jsem máma. V hlavě jsem měla chaos. Jeho hlas jsem ztratila ve změti dalších. Naštěstí jsem ho už nemusela poslouchat.

Moc dobře mi docházelo, kdo to mohl být a nejspíše také byl. Svět je tak veliký a…

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 24.: