Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 13.

29.09.2010 (11:15) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2660×

13. kapitola

A do háje. No, slyšels.

Ty jsi můj bratr? Jeho napřažená pracka pomalu klesla na zem. Nastražil uši.

Přes Billyho.

Jak… To není možné! Řekl by mi o tom!

On na mě nebyl moc pyšný.

Co, proč? Byl zmatený. Ještě víc, než při jeho prvních chvílích ve vlčí kůži.

To je jedno. Vlastně ani nejsme příbuzný. Billy posledních pár let nebyl můj otec nebo se tak aspoň nechoval.

To nechápu.

Já taky ne. Snažil jsem se od něj držet co nejdále a nepřátelit se s ním. Se vzrůstající délkou našeho rozhovoru mi to šlo hůř a hůř.  Ač jsem si to nechtěl přiznat, nebyl zase tak špatný. Jen jsem se stále nedokázal přenést přes to, že nahradil mé místo v Billyho srdci i domě. Dost! Nebudu nad tím přemýšlet, vždyť mě slyší i Trevor.

Co jsem ti udělal? Ptal se mě i docela smutným hlasem. Mohl jsem z toho lehce poznat, že ho to i mrzí. Odmítání rodiny není milé.

Billy je vdovec. Moje máma zemřela před patnácti lety. A tobě je kolik?

Sedmnáct.

A z toho vyplývá co?

Že táta podvedl tvou mámu.

Správně. Ještě se mi divíš, proč tě nemůžu vystát?

Docela jo. Já ti přece nic neudělal! Nemůžu za svou matku. Ukázal mi v myšlenkách její vzhled. Až nápadně mi připomínala moji mámu, ale tahle ženská byla o něco mladší s menším počtem vrásek. Protivila se mi už od samotného pohledu. Ale co na tom záleží? Už je to stejně jedno. Všichni hlavní aktéři téhle nevěry jsou mrtví. Už není co řešit.

Je podobná mámě.

To jsem pochytil.

Tak jdeme pro ty věci.

Jasně. Zavyl jsem a dával tím zprávu pro Leah. Doběhli jsme k domu a tam na nás už čekala. Když viděla nejen mě, ale i dalšího vlka, vytřeštila oči.

„Eh… To je Trevor?“ zeptala se a pohledem těkala mezi mnou a Lysinou.

No dovol? Jaká Lysina?

Máš skoro stejnou barvu jako já, ale na čele ti straší ta lysina. Proto.

Otočil jsem se zpátky na ni a souhlasně kývl. „A sakra,“ odpověděla a bez dalších okolků se vydala do domu pro nějaké věci, nejspíš Trevorovy. Pochybuji, že mi budou kalhoty takového tintítka, jako je on.

No dovol?! Ohradil se proti tomu Trevor.

Uznej, mám víc svalů než ty a jsem starší.

A o kolik, vlastně?

Asi o tři roky. Od oka.

Víš, že jsem vždycky chtěl staršího bratra?

Hmmm…

Co mám udělat, abys mě měl aspoň trochu rád?

Nebýt ve smečce a vlkodlak.

A jak to mám udělat?

Právě že to nejde.

Promiň. Snažil jsem se ho nevnímat nebo vytěsnit jeho myšlenky ze spletence svých úvah, ale on byl všude. Já se ho snad nezbavím.

„Tady to je, kluci. A mimochodem, Trevore, vítej,“ řekla Lysině a usmála se. Protočil jsem panenky, když on zavyl. Znělo to jako mučení kočky, ale raději nebudu vzpomínat já na svoje první vytí. Nebyl to zrovna hezký zvuk.

Přeměnil jsem se do kůže bez chlupů a oblékl si kalhoty. Kupodivu jsem je i zapnul. Když jsem se ohlédl po Lysině, už netrpělivě vyčkával za mými zády. Přestal jsem řešit jeho náturu a šel zpátky do domu, kde bylo shromážděno až moc lidí na velikost domku.

„Billyho už odvezli,“ zašeptal se skloněnou hlavou Harry, který se tu znenadání objevil. Já jsem to oznámení nijak neřešil, ale Trevor vedle mě začal natahovat. On Billyho měl rád, tak se do toho nemůžu montovat. Je to jeho věc, že brečí nad svou ztrátou.

„Jdu domů. Mějte se tu,“ oznámil jsem ledabyle vespolek a odešel ze dveří na čerstvý vzduch. Byly to tři roky, ale být v tom domě mi dělá problémy. Býval to můj domov.

Nadechl jsem se a vnímal vůni blížící se zimy. Vždycky pár měsíců před Vánocemi jsem cítil ve vzduchu vůni, která mi vždycky tenhle čas pohody a lásky připomínala.

Při pohledu na oblohu jsem si po dlouhé době vzpomněl na Bells. Je těžko uvěřitelné, že už jsou to tři roky od její smrti. Tři roky.

„Stýská se mi,“ pověděl jsem směrem k hvězdnému nebi. A v ten okamžik, přísahám, se jedna hvězda zablýskla. Slyší mě. Usmál jsem se tomu faktu a lehl si na navlhlou trávu, která mě příjemně chladila do zad. Pohled na jasnou oblohu plnou hvězd mě uklidňoval. Teď tam byl i Billy a dával pozor na svého syna… Možná syny.

Ne! Dost! Na tohle nesmíš myslet, Jacobe. On se na tebe sprostě vykašlal! Hádal jsem se se sebou, ale ani jedna moje část nevyhrála.

„Neříkal jsi, že jdeš domů?“ zeptal se ten slizký hlas mého nevlastního bratříčka. Zatnul jsem pěsti. „Slyšíš?“ naléhal.

„Jo, slyšim, ale nehodlám se s tebou bavit,“ odpálkoval jsem ho.

„Promiň,“ zarazil se a zastavil v pohybu. Rozhořčeně jsem vstal a rázným krokem jsem si to štrádoval domů. Neměl jsem náladu na tyhle debaty. Když jsem se otočil, Lysina se snažil se mnou držet krok.

„Jak jenom někdo může bejt tak otravnej?“ zeptal jsem se spíše sebe, ale on to samo sebou slyšel.

„Já nevim. A kdo je tak otravnej?“ Snažil jsem se uklidnit a nevrazit mu jednu do čumáku.

„Asi, ale nevím to jistě. Je to jenom moje teorie… Ty?“ Jeho oči pohlasly a nadšení bylo pryč. Zaradoval jsem se, že je odrazen od mého dalšího pronásledování, ale opak byl pravdou.

„A kam jdeš?“ zeptal se znova s dalším návalem nadšení.

„Co je ti do toho? A vůbec, proč za mnou lezeš jako vocas?“ Otočil jsem se proti němu a vyhrožoval mu prstem. Vykulenýma očima plnýma děsu se na mě díval.

„Já… Já nemám kam jít. A ty jsi můj brácha,“ řekl mi přiškrceně.

„Možná jsi můj přitroublej bratr, ale nejsem nějaká chůva, abych se o tebe staral. Seš snad už dost starej na to, aby ses o sebe dokázal postarat sám!“ křičel jsem na něj znovu. Tenhle kluk mě dokáže vytočit při pár slovech, i při obyčejném ‚ahoj‘.

Neohlížel jsem se na něj a rychlejší chůzí jsem se dostal k hlavním dveřím. Pod rohožkou jsem vyštrachal klíč, který tu na mě každou noc čekal. Potichu jsem otevřel dveře, ale v ten moment mi na rameni spočinula něčí ruka. Přál jsem si, aby to byl kdokoliv jiný.

„Co zase chceš? Copak nemáš svůj domov?“

„Mám, ale tam,“ zajíkl se, „nikdo není.“

„Hold to je smůla,“ odbyl jsem ho bez milosti. Vstoupil jsem do dveří a chtěl zabouchnout před jeho nosem, ale mně neznámým způsobem se vecpal dovnitř.

„Co si myslíš, že děláš?“ okřikl jsem ho důrazně šeptem, abych nevzbudil Sue. O Elizabeth jsem strach neměl, protože bydlíme spolu v dvoupokojovém bytečku nad garáží. Sám jsem to tam několik týdnů předělával a upravoval. Nakonec se tam dalo krásně žít.

„Já dneska nechci být sám,“ skuhral. Hodil na mě psí pohled, díky kterému jsem měl ještě větší chuť ho nakopat do zadku a poslat do háje. Ale něco malinkého se ve mně zlomilo a já neměl to srdce ho poslat spát pryč. Nevím, co se to se mnou dělo, ale já změkl!

„Dobře. Ale jen dneska! Budeš tady na gauči.“ Ukázal jsem na pohovku, kde jsem i já byl nucen nějaký čas spát. „Jestli tě tu najde Harry a bude ti nadávat, tak to na mě neházej. Je to na tebe!“ vylíčil jsem mu pravidla.

„Díky, Jacobe.“ Nadšeně mi padl kolem krku, ale já ho znechuceně shodil.

„Jo a ještě jsem zapomněl… Nevstoupíš do těch pokojů nad garáží! Ani kdyby hořelo, chápeš?“ zeptal jsem se ho důrazně a on souhlasil.

S neochotou jsem mu popřál dobrou noc a odebral se nad garáž, kde jsem padl na svou postel a usnul. Jen na chvilku, protože mě asi za hodinku vzbudila Elizabeth.

„Jakeu, Jakeu!“ Lomcovala se mnou, až mě opravdu probudila do plného vnímání.

„Copak se děje, zlatíčko?“ optal jsem se jí, když jsem si všiml její uslzené tváře. Posadil jsem si ji na klín a sevřel v náručí. Chvilku mi vzlykala do rukávu, ale po chvilce se vzchopila a utřela si slzy z tvářičky.

„Mně se zdálo o mámě,“ oznámila mi a natáhla. Podal jsem jí kapesník z nočního stolku.

„To je snad dobře, ne?“

„Není!“ osočila se. „Já ji viděla, jak…“

„Co?“ zeptal jsem se nedočkavě.

„Jak umírá,“ dokončila. Nasucho jsem polkl.

„To je mi líto, zlatíčko.“ Začala brečet znova. Nechtěl jsem se v tom znova pitvat, ale raději jsem se snažil odvést její pozornost jinam. Zkusil jsem broukat znělku z jejího nejoblíbenějšího seriálu z dětství. Netrvalo dlouho a ona se ke mně přidala a dodala mému mručení trochu na snesitelnosti. Už dávno jsem si všiml, že má nádherný hlas a umí úžasně zpívat.

„Jacobe, přestaň,“ zamračila se. „Neumíš zpívat,“ dodala dotčeně a já se rozesmál.

„Tak zpívej jenom ty,“ navrhl jsem jí. Nenechala se dlouho pobízet a spustila první tóny z jedné starší písničky, kterou jsem jí odmala pouštěl. Tuhle skladbu měla ráda už Bella a já ji pouštěl i Elis. Nevím proč, ale i mě učarovala.

„Děkuju,“ pískla, když jsem jí začal potichounku tleskat. Měla moc ráda něčí pozornost, hlavně když zpívala. Jenomže se nemohla prezentovat nikde venku. Pořád jsem ji musel přes den držet v domě, aby si jí nikdo z ‚nezasvěcených‘ nevšiml. Podobnost mezi Elizabeth a Bellou už byla naprosto zřejmá a všiml by si jí každý, kdo někdy Bells viděl. Kromě očí.

„Co se tu děje?“ ozvalo se ode dveří.

„Co tu děláš, sakra!“ zakřičel jsem na Trevora, který stál ve dveřích jako opařený. Jeho oči hleděly jakoby do prázdna, ale pohledem směřoval na Elis. Ta mě za chvilinku nervózně zatahala za rukáv, nelíbilo se jí, jak na ni zírá.

„Co stojíš a čumíš? Vypadni!“ Teprve teď se trochu probral, ale neodvracel pohled od Elizabeth. Co dělá? On vážně usiluje o to, aby dostal jednu přes pusu.

„Já…“ spustil, ale nedokončil. Vyjeveně jsem těkal očima mezi Trevorem a Elis a docházela mi ta odporná pravda. Tohle ne… Tohle už nezvládám!

Sundal jsem Elis ze svého klína, protože jsem se přestával ovládat. On se opovážil otisknout do Elizabeth? Tak tohle je na mě moc! Jak je to vůbec možné? Vždyť já…

„Ty… Okamžitě vypadni!“ procedil jsem skrz zuby. Chtěl jsem mu začít nadávat, ale před Elis jsem nemohl.

„Nemůžu. Něco mě u ní drží. Jako bych k ní byl připoutaný. Já nevím, jak ten pocit popsat. Prostě…“ Snažil se mi to vysvětlit, ale já to chápal. Věděl jsem, co ten jeho pohled znamenal a vyjadřoval.

„Byl to jasný náznak toho, abys odešel!“

„Určitě ne!“ nedal se. Takhle se ho vážně nezbavím.

Otočil jsem se na Elis, která se krčila na posteli. Její pohled mě zarazil. Čeho se bojí? V tu chvíli jsem si uvědomil, že stojím v bojovné pozici a jsem připraven po Trevorovi vystartovat. Okamžitě jsem se stáhl a sedl si vedle ní. Objal jsem ji a konejšivě začal hladit po vláskách.

„Zlatíčko, neboj se. My si jenom povídali,“ snažil jsem se ji uchlácholit, ale to byla marná snaha. S jejím rozumem…

„Tohle není povídání. Vy jste se málem poprali, kvůli mně! A já nevím proč,“ chrlila ze sebe slova a slzy. Chápala pravou podstatu naší rozepře – ona. Jak jí mám tohle celé vysvětlit? Neví nic o otisku. Nechtěl jsem jí to říkat, aby se necítila nějak vázaná na mě. Ale na druhou stranu zase nechci, aby byla s cápkem, jako je on!

„Jsi chytrá,“ konstatoval jsem. „Tohle je naše věc.“ Teď prostě není vhodná doba na tyhle rozhovory.

„Ale povídal jsi, že si budeme říkat všechno a pravdu,“ nedala se. Ji jen tak neobalamutím. Její smutná očka se na mě upřela a její kouzlo mě omámilo.

„Máš pravdu. Ale teď je čas spinkat, ano? Dočkej času jako husa klasu.“ Odpovědí mi bylo obrovské spontánní zívnutí. Donesl jsem ji do postele a uložil. Samozřejmě jsem měl vlezlého Trevora za zadkem. Zavřel jsem dveře a zhasnul.

„Co to bylo?“ optal se vyjeveně, když jsme byli už v pokoji sami. „Cítil jsem takové podivné mravenčení v hrudi a jakoby se mi zatemnil mozek,“ dodal pro vysvětlení. Chtěl jsem mu odpovědět, že nevím, ale má cenu lhát? Stejně se to jednou dozví. Dříve nebo později, hraje to nějakou roli?

„Otiskl ses, nejspíš,“ oznámil jsem mu stroze. Zamračil se.

„A to znamená co?“

„Že jsi našel něco jako svou druhou polovičku.“

„Je jí deset!“ osočil se a vykulil oči.

„Ty prase!“ okřikl jsem ho, když jsem si uvědomil, na co může v tenhle moment myslet. „Takhle to není.“

„Jak teda?“ zeptal se zmateně.

„Je pro tebe něco jako slunce, důvod k bytí, střed samotného vesmíru. Byl bys ochoten pro ni snést modré z nebe, zemřít pro ni, kdyby bylo třeba,“ popisoval jsem jen okrajově vztah mě k Elizabeth.

„No páni! A ty ten pocit znáš?“ zeptal se. Zaskočil mě tou otázkou. Mám mu rovnou říct, co se stalo za omyl, nebo to nechat na jindy?

„Jo, znám ten pocit.“

„Kdo to je?“ optal se zvědavě. Váhal jsem. Možná k němu mám být fér a říct mu pravdu. Ale co bude následovat? Boje? Nejspíš. Tohle neskončí slavně. Vzpomněl jsem si na hodinu literatury v prvním ročníku, kdy jsme brali antiku a drama. Tragédie, konec, který měl příchuť smrti. Bude to i v našem případě tak?

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 13.: