Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejúžasnější hrozné léto 1. kapitola

14.10.2013 (16:00) • tamias01, emam • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 3106×

Profesorku Jonsenovou jsem dávno nevnímala. Proč taky dávat pozor, když je dnes poslední den školy. Venku svítilo slunce a všechno okolo na mě křičelo: „Začíná léto!“

Tolik jsem se na letošní prázdniny těšila. Věděla jsem, že budou jiné než ty ostatní. Už se nebudu muset jen honit na brigádu a domů, kde mě občas čeká táta, když zrovna není v práci. Ne, letošní prázdniny si naprosto fantasticky užiju. Ani letos sice nikam nepojedeme a moje pracovní náplň v kavárně je stejná jako loni, ale volné dny budou tentokrát ve znamení báječné společnosti mého vysokého pana Božského.

Chodím se svým snědým zázrakem od svátku sv. Valentýna. Tenkrát konečně dostal odvahu a pozval mě na rande. Šli jsme do kina a dali si pizzu. Nebylo to asi nijak originální, ale pro mě to bylo první rande v životě a nedovedla jsem si představit nic lepšího.

Od té doby jsme se vídali skoro denně, tedy pokud mu to práce dovolila a můj táta nebyl doma. Nevím, jestli je to úděl každého newyorského policisty, ale můj táta chtěl asi získat titul policisty roku, jinak si nedovedu vysvětlit jeho pracovní nasazení. Doma se totiž téměř nevyskytoval. Věřil mi a neměl důvod se o mě bát. Vždyť jsem znala jen školu, knihovnu a práci v kavárně. Že jsem od února rozšířila svůj okruh zájmů ještě o jednoho snědého pana Úžasného, zatím netušil. Ale ani tak jsem jeho důvěru nezklamala.

Můj kluk z venkova, no, vlastně z nějakého malého městečka na severozápadě, byl naprostý gentleman. Popravdě, zase takový ne, přeci bych si nenechala ujít líbání s někým tak sexy. Ale nikdy jsme nezašli dál než ke vchodovým dveřím našeho bytu. Žhavý polibek na rozloučenou mi musel stačit až do dalšího setkání.

Jacob je o čtyři roky starší než já. Ví, že jsem ještě na střední škole. Když má volno, vyzvedává mě před školou ve svém ojetém Fordu F150. Kolikrát jsem si už představovala, že tu hranici slušnosti porušíme. Doufala jsem, že maturitní ples je vhodná příležitost. Dokonce jsem se i na něj odhodlala jít, i když se tanci vyhýbám jako čert kříži. Jenže všechny mé naděje skončily hned potom, co jeden z opilých čtvrťáků do nás při tanci vrazil. Můj dosud dokonalý partner zrudl vzteky a z ničeho nic se vytratil. Několik dní se mi ani neozval. Netušila jsem, co se děje a bála se, že je konec mé první lásky. Naštěstí to byl omyl. Uběhlo pár dnů a před školou stál můj pan Dokonalý s omluvnou kyticí. Co se mu tenkrát stalo, netuším. Tvrdil, že se mu udělalo špatně. Prosil mě, ať už se k tomu nevracím. S malým zaváháním jsem souhlasila a hned bylo všechno jako dřív. Na léto jsme si plánovali výlet do L.A. Toužila jsem po moři a věřila jsem tomu, že se dočkám uspokojení i v jiné touze.

„Země volá Bellu,“ zazněl vedle mě otrávený hlas, „přestaň lítat v oblacích a snes se zase k obyčejným smrtelníkům.“

„Jasně. Jo, stačí jen říct,“ otočila jsem se na Johanu, svoji věrnou společnici na střední škole.

„Jacob na tebe bude čekat nebo můžeme něco podniknout?“

„Ne, vlastně, táta dnes na mě čeká. Trochu se bojím, prý uvaří oběd.“ To Charlie nikdy nedělal. Asi bude něco potřebovat. Snad mi to nepokazí plány.

„Aha, škoda. Mohly jsme zajít do obchoďáku,“ řekla Jo zklamaně.

Nechápu to, nikdy jsem s ní její oblíbené návštěvy obchodních domů neabsolvovala, ale ona mě nikdy nezapomněla přizvat. Celé tři roky je to stejné. Je vlastně divné, že si ve škole tolik rozumíme. Volný čas totiž trávíme každá po svém, protože o zábavě mám zcela odlišné představy.

„A jak se dnes dostaneš domů? Dal ti táta peníze na taxi?“ Další ukázka odlišnosti našich světů.

„Proč, když můžu jet metrem,“ usmála jsem se na ni. Škleb v její tváři jsem čekala. Metrem totiž nikdy nejela a jestli ji k tomu nikdo nedonutí, tak ani nikdy nepojede.

„Já se ti divím. Když bys chtěla, můžeme tě s Tomem odvézt,“ nabídla mi.

„Díky, Jo, ale přeci vám nebudu dělat křena hned první hodinu prázdnin.“

„Jak chceš.“

„To je super, že ti máma dovolí jet s Tomem na celé léto do Miami.“

„Super?! To nemyslíš vážně. Co je super na tom, že ty a tvůj kluk budete mít pořád matku za zadkem.“

„Ani nevíš, co já bych za to dala,“ povzdychla jsem si.

„Jééé, promiň, Bello. Nedošlo mi, že tvoje máma...“ nedokončila. Moje máma je víc než pět let po smrti. Zmizela, nikdo o ní nevěděl, až po několika měsících našli její ostatky vyplavené kdesi na pobřeží Atlantského oceánu. Nikdo nechápal, co se stalo a už se to asi nikdy nedozvíme.

„To nic. Musím teď myslet na ty báječné prázdniny, které mě letos čekají.“

„Takže v létě bude tvé poprvé,“ zahýbala Jo obočím.

„Tiše, nemusí to každý slyšet.“

„Nemáš se za co stydět. Zdraví sexuální život přeci patří k životu každé správné Newyorčanky.“

„Neměla bys Sex ve městě brát tak vážně,“ napomenula jsem ji.

„To říká holka, která o svém klukovi mluví jako o panu Božském.“

„Když on takový je.“

„Já ti to přeci neberu.“

„Takže vám všem přeji krásné léto a na podzim na viděnou,“ zakončila profesorka Jonsenová poslední hodinu.

„Konečně, už jsem se bála, že ty kecy o zdravém životním stylu v období léta budeme poslouchat až do Vánoc.“

„Jo, je přeci od ní hezké, že má o nás starost.“

„Aby se jí Bella nezastala. Musím běžet, Tom na mě určitě čeká na chodbě.“

„Jasně, užijte si to v Miami.“

„Díky. A koukej mi napsat, jaký to bylo v L.A.“ Ještě že řekla to L.A., už jsem se bála, že o mém sexuálním životě-neživotě uslyší celá třída, přes kterou se hnala ke dveřím jako uragán.

S nikým dalším jsem se nijak extra neloučila. Kamarádku jsem měla vždy jen jednu, mámu. Snad proto, že už nebyla, jsem se dala do řeči s Jo. Nebyl tedy důvod se ve škole víc zdržovat. Spěchala jsem v obavách domů. Měla jsem hlad, ještě jsem dnes nic nejedla. Ale to, že vaří Charlie, nevěstí nic dobrého. A to jak se jídla týče, tak i těch novinek, co mi bude vyprávět.

…......

Poněkud nevábná vůně mě přivítala už u dveří. Tohle nedopadne dobře, pokud rychle nezasáhnu. Tašku jsem hodila na zem a dveře za sebou zabouchla.

„Tati, můžu ti pomoc?”

„Ahoj Bello, ohřát mraženou pizzu snad ještě zvládnu.”

„Jsi si jistý? Vždyť už jde z trouby kouř,” otevřela jsem troubu a okno v kuchyni.

„Mám ji rád trochu tmavší,” zabručel Charlie.

„Vážně, od kdy?”

Pizza měla nejen tmavé okraje, ale sýrový posyp byl na žmach. Musela jsem to oškrábat a polít pořádnou dávkou kečupu, aby se to vůbec dalo jíst.

„Tati, stalo se něco?” zeptala jsem se, když i po obědě mlčel a neměl se k hovoru.

„Bello, je tu něco, co bys měla vědět,” řekl a zhluboka se nadechl. „Dostal jsem pracovní nabídku na lepší práci a přijal jsem ji.”

„Ale to je přece dobrá zpráva,” zaradovala jsem se a vyskočila ho obejmout.

„To, ale není všechno, Bello, ta práce je ve Forks.” Zarazila jsem se, žádná část New Yorku se tak nejmenuje.

„Nic mi to neříká, kde to je?” Ještě než mi stačil odpovědět, vydala jsem se pro mapu.

„Ve státě Washington.” Chvilku mi trvalo, než jsem si plně uvědomila skutečnost.

„Washington, ale to je na druhé straně států!” Byla jsem v šoku, od malička žiju tady, mám tu školu, Jo a hlavně Jacoba. Nechci ho opustit, na léto jsem měla tolik plánů...

„Já vím, holčičko, ale nestane se denně, aby obyčejnému pochůzkáři nabídli místo ředitele stanice. Nikoho tam nemají a budou rádi za zkušeného ostříleného vlka,” povzbudivě se na mě usmál.

„A kdy máš nastoupit?” ptala jsem se s obavami.

„Za měsíc.”

„Cože! Už?! Já se teď nemůžu nikam stěhovat,” začala jsem zvyšovat hlas, jak mě zachvacovala panika. „Mám tu povinnosti a plány a Jacoba,” vyhrkla jsem bez přemýšlení a hned toho litovala.

„Kdo je Jacob?” Táta si mě zkoumavě prohlížel a evidentně se bavil mými rozpaky.

„Víš, on... My... Totiž, já s ním chodím.”

„Už mě napadlo, že někoho máš, když jsi přestala vyvářet jako dřív. Takže Jacob... Je ze školy?” A je to tady, policejní výslech mě nemine.

„Není ze školy, je trochu starší –”

„Jak moc je starší?” Ani mě nenechal domluvit. To je přesně ten důvod, proč jsem mu to neměla říkat.

„Jen o pár let, ale vraťme se k tvému místu. Já se teď rozhodně nikam nestěhuju,” řekla jsem rázně.

„Já bych ještě raději mluvil o tvém příteli. Čemu říkáš pár let?”

„Tati, nemusíš se ničeho bát. Je o čtyři roky starší a je to slušňák.” Jak jinak mu říct, že i když se mi to nelíbí, tak víc než pusu jsem nedostala?

„No, pokud je to ten pravý, rozhodně nemáte důvod nikam spěchat, že?” skenoval mě pohledem a hledal náznaky čehokoli.

„Je to ten pravý a proto tu zůstávám,“ nedala jsem se.

„Pokud je to ten pravý, tak tě neopustí, i když teď na rok odjedeš. Můžeš se sem klidně vrátit na univerzitní studia.“

„Ale tati!“ zoufale jsem vykřikla.

„Je mi líto, Bello. Tu nabídku jsem už přijal. Máme měsíc na to se sbalit a přestěhovat. Čeká nás služební dům a místo na tamější střední škole jsem ti už taky zařídil.“

„Ale co Jo a moje práce?“ snažila jsem se najít vhodné připomínky, které mi nemůže vyvracet.

„Co vím, tak s Jo se stejně vídáš jen ve škole. Můžete si přeci psát, ne? A ve Forks tě určitě čekají noví a třeba i lepší kamarádi. Práci si tam určitě taky najdeš a možná že ani nebude třeba. Jako ředitel policejní stanice budu mít přidáno.“

Jasně, už vidím, jak státní zaměstnanec dostává obrovské sumy peněz. To ať si vypráví někomu jinému.

„Já se nestěhuju!“ trvala jsem si na svém.

„Dospělá budeš až v září, co vím. Do té doby za tebe zodpovídám a to znamená, že budeme společně žít ve Forks.”

Oba jsme věděli, že máme stejně tvrdou hlavu. Nemělo cenu dál debatovat, ani jeden z nás by neustoupil. Jak moc nám chyběla máma, která tyhle situace mezi námi urovnávala.

Nechala jsem tátu sedět u stolu v kuchyni a rozběhla se do svého pokoje. Dveře jsem za sebou zabouchla s pořádným vztekem. Mrskla jsem sebou na postel a pěstmi bušila do polštáře. Proč teď? Teď, když jsem byla tak šťastná a spokojená se svým životem. Mám konečně přítele, práci a plány na léto a všechno je pryč. Nemůžu tomu ani uvěřit. Jak se to vůbec mohlo stát, že zrovna já mám takovou smůlu? Sice nejde o život, ale přijde mi, že já svůj život ztrácím. Tedy jestli ztratím Jacoba, tak určitě umřu. To mě probralo z mé zuřivosti. Nemůžu ztratit mého pana Božského. Musím si ho udržet za každou cenu. Třeba by se mohl přestěhovat s námi nebo by mohl za mnou jezdit nebo... Musím vymyslet, jak o něj nepřijdu. Můžu přijít o domov, o práci klidně i o školu a kamarády, ale ne o Jaka.

Ale co když se bude chtít rozejít? Vždyť se stěhujeme téměř na druhý konec Států! To bylo jako studená sprcha.

Nechtělo se mi na nic čekat. Musím s ním mluvit, ale dnes se za ním nedostanu.

Bez dlouhého přemýšlení jsem popadla mobilní telefon a vytočila Jaka.

„Ahoj Bells.”

„Ahoj miláčku.” Už jeho hlas mi pomohl, abych se uklidnila.

„Jaku, mohli bychom se zítra odpoledne sejít?” zeptala jsem se, nevěděla jsem, jak to má s prací.

„Samozřejmě, stavím se pro tebe v kavárně a můžeme zajít do parku.”

„Moc ráda. Budu se na tebe těšit.”

„Bello, děje se něco? Zdáš se mi nějak smutná.”

„To nic, promluvíme si o tom zítra, ano?”

„Samozřejmě. Jak bylo poslední den školy?”

„Ale, ušlo to, sice nás mohli pustit dřív, ale nevadí.”

Povídali jsme si o tom, jak jsme prožili dnešní den, ale pak rázem ticho. Překvapeně se podívám na telefon. Baterie je nabitá. Zkusím znovu vytočit Jaka, jenže místo vyzvání se ozvem jen: „Na účtu máte nula dolarů nula centů dobijte prosím svůj kredit.”

„To se může stát jen mně,” vzdychla jsem. Věděla jsem, že chci něco udělat, ale úplně jsem na ten kredit zapomněla.

Všechen klid, který jsem cítila při rozhovoru s Jacobem, byl najednou pryč. Místo vzteku mě ale přepadlo čiré zoufalství. Bylo to nesmyslné, vždyť se s ním zítra uvidím. Ale měla jsem pocit, jako by ten nedobrovolně ukončený hovor byl předzvěstí konce i naší teprve začínající lásky.

Mobil jsem zahodila kamsi na postel a vrhla se hlavou na polštář, abych svými nářky nerušila Charlieho. Citovým výlevům se sice vyhýbal, ale co kdyby ho tentokrát napadlo zaklepat na mé dveře a řešit se mnou, proč brečím. Vždyť za mé neštěstí může zrovna on.

Autor: tamias01 (Shrnutí povídek), emam, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejúžasnější hrozné léto 1. kapitola: