Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejtajnější sen 25. kapitola

Otočila jsem se za sametovým, i když hrubým mužským hlasem. Samozřejmě, kdo jiný.

„Do toho Vám nic není, pane Smithe," řekla jsem možná přehnaně naštvaně, ale vážně mu do toho nic není, ne? Pobaveně se na mě podíval, ani trochu se ho to nedotklo. Proč by také mělo, že?

„Ale no tak, Isabello. Nemáte žádný smysl pro humor," řekl a uchechtnul se.

„To Vám tedy děkuju!" řekla jsem naštvaně, oklepala z bundy vodu a vydala se na sesternu.

To mi to tak scházelo, další upír, který se přimotal do mého života. Bylo jich snad málo? Opět se mi vybavily všechny tváře mé rodiny, bývalé, zapomněla jsem dodat. A ta jeho. Srdce neviditelně krvácelo, ale já už tu bolest ani nevnímala. Byla jsem dokonale otupělá. Pozdravila jsem ostatní zdravotní sestřičky, které se na mě lítostivě a některé neidentifikovatelně dívaly. Nevšímala jsem si jejich zkoumavých pohledů a začala se převlékat. Okamžitě jsem byla hotova a šla do ordinace.

Doktor už seděl u PC a něco do něj zapisoval. Věděla jsem na sto procent, že ví, kdo vešel. Chvilku jsem stála na místě a prohlížela si jeho postavu. Jeho černé vlasy se krásně leskly ve světle zářivek, mužná ramena se schovávala pod doktorským pláštěm. Opět jsem si vzpomněla na... Na něj. Slušelo mu to mnohem více v doktorském plášti, který dokonale splýval s jeho bílou pokožkou. Tolik jsem toužila ho zase vidět, avšak věděla jsem, že se mi mé přání nikdy nevyplní. Rychle jsem se rozešla ke stolku se základními pomůckami a začala je skládat a rovnat.

Nic okolo sebe jsem nevnímala.

„Je to zajímavé vás pozorovat, jak si mrštně pohráváte se skalpelem, Isabello," řekl hlas těsně vedle mého ucha. Nadskočila jsem a pohotově se otočila. Pan Smith stál těsně za mnou, jeho oči mě propalovaly a byly temně černé. Musela jsem se pousmát. I když jsem nechtěla, aby věděl, že vím, co ví jen on, hlavou mi prolétla myšlenka, že bych mu to vše řekla. Přišlo mi to jako dokonalý nápad, ale nebyla jsem si jistá, jestli je zrovna dobrý nápad mu to říkat zrovna teď a v tuto dobu, když by sem do ordinace mohl kdokoliv přijít. Navíc pacienti už čekali a tak jsem se rozhodla mu to sdělit až na konci naší služby.

„Udržujte si odstup, pane doktore. Mohlo by to být pro nás pro oba nebezpečné, nemyslíte?" řekla jsem znuděně a šla pozvat do ordinace prvního pacienta. Čekárna byla narvaná, někteří pacienti se dokonce opírali o zeď.

Více míst na sezení již nebylo. Smith mě probodl podezíravě očima a mně nezbývalo nic jiného, než uhnout pohledem a dělat jen svou práci. Pacientů bylo opravdu mnoho a další přicházeli, takže jsem neměla ani pomyšlení na to, co mě čeká za několik málo hodin, které uběhly rychleji než voda. Žádný vážný případ se nevyskytl, takže vcelku pohodová a klidná šichta. Z ordinace odešel poslední pacient a tiše se za ním zaklaply dveře. Unaveně jsem se posadila na židli vedle lehátka, kde většinou seděl doktor Smith, jenže ten posledních pár minut něco rychle naťukával do počítače. Věděla jsem, že mu to chci říct, avšak stále jsem nemohla přijít na způsob, jak mu to povědět. Vím, co jste zač? Nedělá vám problém odolávat té spoustě krve? Napadlo mě mnoho otázek, ale ani jedna mi nepřišla zrovna nejvhodnější. Nevím, co jsem čekala, když to na něj tak vychrlím, že dostane infarkt? To těžko!

„Byla to dlouhá šichta, že, Isabello? Vypadáte dost unaveně..." řekl doktor Smith, aniž by odvrátil svůj pohled od počítače.

„Pro mě ano, pochybuju, že vy jste to nějak pocítil," řekla jsem. Pomalu se ke mně otočil a zkoumavě si mě prohlížel. „Ale samozřejmě, že to pro mě bylo vyčerpávající, jen to na mně není tak znát," řekl a přitom se mi přímo a pevně díval do očí. Asi bych nezvládla tak lhát lidem okolo, jako to dokáží jen oni.

„To chápu. Musel jste se každou chvilku kontrolovat, to zabere mnoho úsilí, ale jsem si jistá, že jakmile si zajdete na lov, vše se vrátí do normálu," řekla jsem sebejistě a ani na vteřinu jsem neuhnula pohledem. Vyvalil na mě oči a já se uchichtla. Chtěla jsem to už mít za sebou, a tak jsem pokračovala.

„Ano, vím, co jste zač. Upír. Nemusíte se bát, že bych to někomu řekla. U mě je vaše tajemství v bezpečí. Jen prosím, nehrajte si přede mnou na člověka," vydechla jsem a sklopila zrak. Pamatuji si, jak jsem poprvé potkala Carlislea. Okamžitě  jsem poznala, že není člověk, stejně jako Edward nebyl. A to se tak snažili si hrát na lidi. Nesnášela jsem to.

„Isabello..." řekl Smith a já ho musela přerušit.

„Bella," řekla jsem a on věděl, že může pokračovat.

„Bello, jak jste se to dozvěděla? Od koho? Chtěl bych vědět vše, kdybyste byla tak laskavá," řekl tichým hlasem, jakoby se bál, že nás někdo uslyší. Pohlédla jsem na hodiny. Ukazovaly něco málo po desáté hodině večer, ve všech kavárnách již bude zavřeno.

„Samozřejmě, chápu. Kdyby nebylo tak pozdě, mohli jsme jít někam do kavárny, ale budete se muset spojit s mým autem," řekla jsem zběžně a už se zvedala k odchodu.

„Počkejte na mě za pět minut u vchodu,"