Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejtajnější sen 23. kapitola

11.04.2011 (22:00) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2345×

Skoro vždycky mě pronásledují tady v nemocnici buď vražedné, soucitné nebo závistivé pohledy, ale už jsem si zvykla, takže to pro mě už není zas takový problém. Dneska jsem měla pomáhat v ordinaci panu Sorchovi, ale jakmile jsem otevřela dveře do ordinace, zkameněla jsem a nemohla jsem se ani hnout...

V ordinaci seděl nádherný muž. Až moc. Na první pohled mi bylo jasné, že je to upír. Jeho oči byly zlaté, kůže sněhově bílá a byl nádherný. Srdce mi vynechalo jeden úder a já se zhluboka nadechla. Okamžitě se podíval mým směrem a jeho oči trochu ztmavěly. Bylo mi jasné, o co jde. Má krev byla esenciální a lákavější než všech ostatních. Zhluboka se nadechl, vydechl a zlatavá barva v očích se mu vrátila. Lehce se usmál, ale mně to ani za nic nešlo. Nechtěla jsem, aby věděl, že já vím, že je upír. Všechno by se tím zkomplikovalo a tak jsem dělala jako že nic. Vešla jsem rychlým krokem ke sloužící sestřičce a řekla jí, že už může odejít. Ten mladý neznámý měl právě nějakého pacienta a tak jsem mu beze slov podávala všechny pomůcky, které byly potřeba k ošetření. Jakmile se zavřely za naším pacientem dveře, okamžitě se otočil ke mně a pomalu ke mně přistoupil s nataženou rukou.

„John Smith," řekl svým, duši hladícím, hlasem. Jakoby nic jsem ruku stiskla a představila se také.

„Isabella Swan," řekla jsem potichu a podívala se do jeho nádherných očí. Byly úplně stejné jako ty Carlisleovy. Ne, Carlisle měl nejkrásnější oči na světě, ale ty pana Smitha mi je neuvěřitelně připomínaly.

„Velice mě těší, Isabello. Myslím, že tu spolu strávíme několik dlouhých chvil, nebylo by lepší tykání?" řekl s úsměvem a já už konečně byla schopna mu ho oplatit.

„Samozřejmě. Bella," řekla jsem a on se jen usmál.

Posadil se na židli u počítače a soustředěně mě pozoroval. Pohled mi byl nepříjemný, ale co jsem mohla dělat? Otočila jsem se zády a urovnávala jsem věci na stole.

„Jsi nervozní, Bello," řekl a dál mě pozoroval.

„Vůbec ne, ale je to nezvyk sloužit po několika letech s někým jiným než s panem Sorchem," řekla jsem, abych zakryla fakt, že vím kdo je.

Pravděpodobně mi to uvěřil, protože se otočil k počítači a nebylo slyšet nic jiného než rychlé cvakání kláves na klávesnici. Za tu noc pacientů moc nebylo v naší ordinaci, i přesto bylo ticho. Nikdo nepromluvil ani slovo, ale aby nestála tolik řeč, musela jsem promluvit. Oba jsme však začali mluvit najednou.

„Ptej se první," řekla jsem s úsměvem.

„Jak dlouho už tu sloužíš, Bello? Teda pokud se mohu zeptat..." řekl.

„Asi pět let. Proč?" zeptala jsem se s očekáváním v hlase a taky se špetkou zvědavosti.

„Já jen... Neznala jsi náhodou doktora Carlislea Cullena?" zeptal se a mně to vyrazilo dech. Okamžitě se mi do očí nahrnuly slzy, ale nechtěla jsem na sobě dát něco znát. Bylo vidět, že je tu nový, protože se k němu pravděpodobně ještě nedonesly všechny drby, které se točily jenom kolem mě a Carlislea.

„Ano," řekla jsem potichu a hlas se mi zlomil. Naštěstí si toho nevšiml. Jenom zadumaně pokýval hlavou a mně nedalo a musela jsem se ho zeptat.

„Proč se ptáš?" zeptala jsem se a on se na mě upřeně podíval.

„Jen tak..." řekl a rychle vstal a začal štrachat nesmyslně papíry na stole. Docela mě to naštvalo, jak je rozhazuje, protože jsem je před chvílí srovnávala, ale nevěnovala jsem tomu takovou pozornost. Pořád mi vrtalo hlavou, proč se mě zrovna na tohle ptal. Úplně mi vypadla z hlavy otázka, na kterou jsem se ho chtěla zeptat já.

Šichta ubíhala pomalu, ale já už měla odsloužíno a tak jsem se šla převléci na sesternu, ale vůbec se mi nechtělo domů. Bude to jako každý den. Opět se budu utápět depresivními myšlenkami na něj a poté usnu. Jako každý den... Převlékla jsem se a vydala jsem se opět do toho pochmurného počasí a na cestu domů.

Autor: ZdeLla (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejtajnější sen 23. kapitola: