Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 8. kapitola

25.02.2011 (16:45) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1627×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

8. KAPITOLA (Edward)

„Dalo by se říct, že je tu opravdu veselo,“ ozýval se Listarův tichý hlas z reproduktoru komunikačního centra. Tentokrát jsem se neúčastnil konverzace sám, byla tu i Esmé, moje pravá ruka. „Stíny mají s některými z novorozených opravdu co dělat,“ od srdce se zasmál. „Špatné pro ně, dobré pro mě.“

„Mluvil jsi s někým?“ zeptal jsem se.

„Zatím ne. Nejsem si úplně jistý, i když někteří opravdu vypadají slibně. A jedna věc mi poslední době vážně leží v hlavě, hombre. Jeden z nich - pravda, sice jenom nedůležitý pěšák, ale přece – se čím dál tím víc příčí rozkazům. Pokaždé, když ho někde vidím, chová se odmítavě. Tak si říkám, že se nám dost možná podaří ulovit trochu větší sousto. Už kolikrát mě napadlo, že do něj zkusím trochu dloubnout, co to udělá,“ další vřelý smích.

„Nikdy jsem nepochopila,“ vstoupila do toho Esmé, „kam chodíš na tu dobrou náladu, Listare. Copak si vůbec neuvědomuješ to nebezpečí?“

„Jasně, že uvědomuju, mi bella!“ ozvalo se vyrovnaným hlasem. „Ale jsem tu už tak dlouho, tak co na tom sejde. A s každým dalším, komu pomůžu, se ten můj proklatej úsměv ještě zvětší.“

„Jen neříkej, Liste, copak by ti bylo jedno, kdyby tě dostali?“ nedala se Esmé.

„Jedno zrovna ne, protože nejdřív chci dostat já jeho, ale jinak…. Vážně, jsem v pohodě, Esmé! Nedělej si s tím starosti. Radši mi řekni, jak to jde Happy?“

„Happy je skvělá, prostě skvělá,“ odpovídala mu, „hned jsem si ji oblíbila. Připomíná mi věčně rozsvícené sluníčko. Její přítomnost jako by hřála. A to dokonce i ve chvílích, kdy jí není zrovna nejlépe.“

„U-hm… Něco konkrétního?“ zeptal se.

Esmé znejistěla a podívala se na mě, čímž si získala i mou zvědavost. „Řekla mi všechno o své proměně. Vážně si prožila opravdu ošklivé chvíle. A od té doby… Mám o ni strach. Mám dojem, že možná hraje roli, o které sama neví.“

Otočil jsem se na ni. „O čem to mluvíš, mami?“

Stiskla rty a mírně naklonila hlavu na stranu. „Liste, kdo by mohl mít zájem přivést ji do Paláce? Z toho co mi vyprávěla jsem získala pocit, že ji tam přivedli na něčí žádost.“

Na druhé straně na nějakou dobu bylo ticho, potom se ozvalo tiché zamručení. „Vlastně jsem o tom s vámi taky chtěl mluvit – až se trochu usadí. Chtěl jsem jí nejprve nechat chvilku klidu, který si zaslouží. Ale do kostela ji přivedli třikrát. A pokaždé se jí Venome pokoušel získat pro sebe. Nabízel jí místo po svém boku a… chtěl ji políbit. Moc jsem nechápal, jestli to měla být jedna z těch jeho věčných nadřazených her nebo co to mělo být. A ta holka, statečná jako medvěd, ho vždycky poslala k šípku.“

Hrklo ve mně. Tohle nebylo jen tak. A k tomu ten polibek. „Co to může znamenat?“

„To nevím, Edwarde. Některé věci jsou i pro mě página blanca.“

- - -

„Musíš si chránit záda. To je pravidlo číslo jedna. Svého nepřítele si udržuj naproti sobě, v rámci svých nejlepších možností,“ poslouchal jsem Jaspera, jak Happy vysvětluje základy boje, tak jako každému, kdo k nám přišel. Bylo důležité, aby každý z nás měl co největší šanci ubránit se střetu s jiným upírem, v horším případě se Stínem. V našem světě se rozhodně nestávaly jen příjemné a bezpečné události.

Happy zírala na Jaspera svýma bezelstnýma očima. Být na jeho místě, odzbrojilo by mě to. Byl jsem zvědav, co na to Jasper a vážně jsem měl chuť se v tu chvíli poslechnout jeho myšlenky, ale než jsem to udělal, zabodnul pohled do země a zkusil to znova. „Happy, nikdy jsi se neprala, že ne?“

„Ne,“ hlesla Happy a nervózně stiskla pěsti.

„Tak teď se to budeš muset naučit. Teď to prostě musíš umět. Uděláme z tebe silnou ženskou. Bojovnici.“

„E-che…“ uniklo jí ze rtů, zatímco se snažila přikyvovat.

„Tak fajn, zkus mě nějak praštit,“ vyzval ji Jazz.

„Praštit?“ ošila se a na tváři se jí objevil téměř úlek.

„Praštit, přesně tak. Až se jednou potkáš s upírem, který ti bude chtít ublížit, bude pozdě si to začít zkoušet. Zkus to teď. Představ si, že jsem ten, kdo tě odtáhl do Paláce.“

„Nejsi,“ šeptla.

Jasper zatnul pěsti. „Jsem. A nebo přinejmenším brzo budu taky tak zlej, jestli mě hned neposlechneš.“

Happyin výraz se změnil, ztvrdnul. A potom se po něm opravdu pokusila ohnat. Fajn, vypadalo to, že se věci pohnuly správným směrem. Brzy jsem se k nim přidal a nechal se využít k nácviku, zatímco Jasper vysvětloval vše potřebné. A to dokola, stále dokola, dokud neměl pocit, že Happy pochopila a vžila si aspoň jeden protichmat.

Louka kolem nás už byla celkem udupaná, když Jazz rozhodl, že by to pro dnešek mohlo stačit. Happy se zřetelně ulevilo. „Konečně. Doufám, že mě tohle nebude čekat každý den?“ otočila se na mě.

„Každý den ne, ale je to nutné. Musíš se naučit bránit. A Jasper tě toho může opravdu naučit hodně. Pochop to. Tenhle svět není bezpečný.“

Vzdychla. „Jo, věř mi, že tohle chápu.“

„Vážně?“ zeptal jsem se jako by nic a nečekaně na ni znovu zkusil chmat, kterému jsme se dnes věnovali celé odpoledne. Zareagovala přesně tak, jak měla, moje ruka zůstala uvězněná v jejím podpaží. Pustila mě a tvářila se ohromeně. „No téééda…“

„Vidíš, jsi dobrá. Jak vidím, vážně to začínáš chápat,“ zdvihnul jsem palec.

„Jo,“ najednou vypadala smutně, i když ten milý výraz se jí ze tváře nikdy neztrácel. „Bohužel až moc dobře chápu, že stejně nemám na výběr. V tomhle novém zatraceném světě je jenom jedna věc, která mi dělá radost: chtěli mě a nedostali mě. Já chci bojovat, když už jsem dostala druhou šanci.“

Díval jsem se na ní a přemýšlel jsem kolik bojovnosti se asi může vejít do malého ptáčka, který se sotva naučil létat. Zjevně víc, než by se zdálo. Usmál jsem se. „Dobře, Happy…“

„Myslíš, že vážně budu muset někdy… bojovat se Stíny?“ zeptala se zamyšleně.

Jen jsem se na ni otočil a mlčky si ji prohlížel. Co se jí honilo hlavou? Než jsem se ale stihnul naladit na její myšlenky, řekla:

„Víš, když jsem byla v Paláci, bylo tam pár chvil, kdy jsem přísahala, že to tak nenechám. Že něco, prostě něco, udělám, abych jim to vrátila.“ Zavřela oči.

„Jakých chvil?“ zeptal jsem se opatrně.

Zavrtěla hlavou, ale hned nato kývla. „Ukážu ti to.“

Vstoupil jsem do její mysli, ve které mě obklopily temné obrazy, její vzpomínky. Mokré vlhké zdi místnosti bez oken, ve které se probudila poté, co se její srdce zastavilo. Slizký Stín, který ji jako první přišel přivítat „do nového života“. Zachytil jsem její myšlenky na žízeň, která ji ihned po probuzení začala spalovat. Viděl jsem ruce, které ji potom chytly a odváděly ji do místnosti, jejíž vůně ji málem ochromila. Potom jí někdo podal kyblík s krví, kterou lačně vypila. Nenáviděla jsem všechno kolem a nejvíc sama sebe. V dalších vzpomínkách se objevovala Venomova tvář a pohledy, které na ni vrhal. Viděl jsem ho jak v hlavní síni kostela, tak přímo v její cele. V další vzpomínce ji dva Stíny tiskli ke zdi a vyhrožovali jí, že pokud nebude hodná holka, zjistí jaké to je, až se části jejího těla budou válet v různých koutech místnosti. Slyšel jsem ji říkat: „Ne“, „Ne“ a „Ne“ Venomovi do tváře, znova a znova a viděl jsem jeho zlostný obličej. A nakonec Stín, tisknoucí se k ní, nevybíravě svírající její ruce, aby jimi nemohla pohnout, vyhrožující, že jestli nebude Venomova, vezme si ji sám.

„Nechtěla jsem trpět, chtěla jsem umřít, ale oni mě nechtěli zabít. Chtěli mě pro něj. Ale za nic na světě bych nesouhlasila s tím být jeho…“… děvka. To slovo nedokázala vyslovit, ale já ho z její mysli slyšel zřetelně.

„To po tobě chtěl?“

Zavrtěla hlavou. „Nevím, co po mě chtěl.“ Zajíkla se a dlouze se nadechla. „Ale všechno, co mi říkal, znamenalo, že bych musela být s ním. Říkal mi věty jako: Ty musíš být má, právě ty. Budeš moje lady, moje královna… Dokonce mě chtěl i políbit.“

„Políbit?“ zarazil jsem se. Slyšel jsem jisté pověsti o účincích Venomových zákeřných polibků.

Přikývla. „Nebýt toho kluka, co na sebe strhnul pozornost, asi by se mu to i povedlo.“ Otřásla se. „A já nemyslela na nic, jen na to, ať si ty žvásty nechá, ať mě proboha nechá na pokoji.“ Najednou se usmála a její tvář ožila. „A potom se objevil Listar. Myslela jsem v tu chvíli, že jsem se dostala do nebe. Když mi řekl, že mi pomůže odejít, neváhala jsem ani okamžik.“ Potom znovu skousla rty. „A jestli se ke mně nějaký z těch všiváků ještě někdy přiblíží, nenechám je, aby mě znovu odvedli. To radši šlápnu na minu.“

Chvíli jsme zvažoval její šance, kdyby opravdu musela čelit tak hrozné přesile. „Promiň, ale musím se zeptat. Proč si tě Venome prostě nevzal? Nemívá ve zvyku se někoho na něco ptát…“

Pokrčila rameny. „Nevím. Vyhrožoval mi tím, ale neudělal to. Nejspíš to nestihl…?“

Zdálo se mi, že ten otazník, který zůstal viset na konci její věty vážil asi tak sto tun. Zavrtěl jsem hlavou, abych rozehnal složitost toho okamžiku.

„Uděláme všechno proto, aby to pro tebe už vždycky byla jenom minulost, Faye,“ řekl jsem. „A věř mi, už jsem slyšel i snadnější příběhy než je ten tvůj.“

Nadzvedla ramena. „Jak to? Každý kdo přichází z Paláce, si musel projít peklem, ne?“

„To ano, ale každé to peklo vypadá trochu jinak. Rozhodně máš pravdu v tom, že Venome pro nikoho nechystá zrovna procházku po růžích. I když některým to tak připadá.“

Na louce jsme mezitím zůstali sami. „Nepůjdeme?“ zeptal jsem se.

Ani se nehnula a upřela na mě pohled: „Jak je možné, že Venome má takovou moc? Zrovna on! Nemůže být přece neporazitelný.“

Povzdechl jsem si. „Jeho jed dokáže zabít i upíra. Není to obyčejný upíří jed, jeho síla je neuvěřitelná. Pronikne i naším tvrdým, mrtvým tělem, je jako kyselina. A kromě toho – není sám. Má kolem sebe nejen armádu Stínů, ale i veniry.“

„Veniry?“

„Stíny, které stvořil on sám. Nejsilnější část jeho gardy. Jejich jed má poloviční účinnost jako jeho vlastní. Většinou jsou to Stíny, kteří tvoří jeho nejbližší okolí, ale může to být kdokoliv. Není možné to rozpoznat. Ale je docela možné, že jich je víc, než bychom čekali. Jejich jed sice už nemá sílu zabít upíra, ale dokáže ho paralyzovat. A potom už není těžké ho roztrhat a spálit. Happy… Venome předvedl už několikrát, jak umí být krutý. Dokonce mu podlehl i dříve nejsilnější, vládnoucí upíří klan – Volturiovi. Tedy většina z nich. Od jejich porážky panuje v upířím světě bezvládí. A nikdo od té doby nenašel odvahu na něj opět zaútočit.“

„Fffff,“ znělo to jako by vypustila páru, „a jen tak asi nenajde.“

Mlčel jsem a zkoušel vymyslet cokoliv povzbudivého, co bych jí mohl říct. Upřel jsem pohled kamsi do zamračeného nebe.

- - -

Zaznamenal jsem ten zvuk a pátral po jeho původu. Bella také zvedla oči od stránek, které pročítala. „Co je to? To je krása,“ řekla.

Když jsem pohlédl z okna, pochopil jsem to. „Pojď se podívat,“ mávnul jsem na Bellu a brzo ucítil, jak se postavila za mě a zadívala se mi přes rameno. Slyšeli jsme hudbu, krásnou píseň, která přicházela z dálky. A na louce, ve slunečním světle, mezi travou, tančila Happy. Její ladné pohyby mě okamžitě zaujaly. Tohle nebyl ledajaký tanec – byl zkušený, vyspělý.

„To je krása,“ řekla po chvíli Bella. „Pojďme za ní.“

„Možná chce být sama, měli bychom ji nechat.“

Na chvíli se zamyslela, zatímco se stále dívala tím směrem. „A možná ne,“ řekla nakonec. „A tohle musím vidět zblízka. Neměla jsem tušení, že tohle umí. Pojď.“ Vzala mě za ruku.

Měla zavřené oči a její tanec fantasticky splýval s hudbou, když jsme k ní přicházeli. Pomalu, nechtěli jsme ji vyrušit. Stonky luční trávy jí hladily nohy a její špičky se zapichovaly do měkké hlíny, zatímco jsme na ni užasle zírali. Posadili jsme se do trávy a neodvážili jsme se říct slovo. Melodie té písně, písně o vodě, hlubině, tichu pod hladinou nekonečného oceánu, dokonale naplňovala ty momenty. A k tomu Happyin tanec – dokonale krásný. Její pokožka se třpytila na slunci – snažil jsem se vzpomenout, kdy naposledy jsem něco takového viděl. A jestli vůbec někdy.

Když píseň skončila, zůstala Happy s hlavou v dlaních, na kolenou, částečně skryta za stěnou z trávy. Otevřela oči a zahlédla nás. Lekla se, ale pak se usmála. „Jak dlouho tu jste? V tom zápalu jsem si toho ani nevšimla.“

„Nechceme tě rušit, jestli chceš, půjdeme pryč…“ řekl jsem rychle.

„Tančíš překrásně!“ začala mluvit zároveň se mnou Bella, zatímco nevěřícně a užasle kroutila hlavou. „Opravdu překrásně! A ta píseň!“

„Děkuju,“ usmála se a rozpačitě si prohlížela drobný luční kvítek na vysokém stonku, který rostl hned vedle ní. „Jestli chcete, klidně zůstaňte.“

„Viděli jsme tě z okna,“ řekla Bella, „Nikdy jsi se nezmínila, že umíš tak krásně tancovat. Jsi úplný profík!“

„Tancuju od svých šesti let. Máma mě začala učit… a já u toho potom už zůstala. A tady… doufám, že vám to nevadí. Byla jsem v té velké místnosti vedle pracovny a probírala se hudbou, kterou tam máte. A když jsem našla tuhle píseň a zaslechla prvních pár tónů, věděla jsem, že prostě musím jít ven. Že potřebuju vzduch, slunce, hudbu a tanec. A tak jsem si půjčila tohle,“ poklepala na náramek, který dokázal ve velmi dobré kvalitě přehrávat hudbu. „Má výborný reproduktor, opravdu! Nahrála jsem do toho některé písně a skladby, které jsem u vás našla a které mám ráda. A tohle zrovna byla píseň, na kterou jsem zkoušela těsně předtím než se to stalo.“ Na okamžik se zatvářila nepřítomně, potom pokrčila rameny. „Uvědomila jsem si, že od té doby jsem na tanec úplně zapomněla. Jako by ve mně přestal existovat.“

„Na to rozhodně nezapomínej, to by byla škoda. Je vidět, že je to tvoje druhá přirozenost,“ řekl jsem, zatímco jsem pokradmu mrkl Bellu.

„Hele, nech toho, všechno vidím,“ opáčila Bella a potom se mi pokusila vysvětlit: „Jsem něco jako tvůj pravý opak. Tancovat jsem se nikdy nenaučila. A Edward toho nikdy nepřestal litovat. Těch pár písní, ke kterým mě přemluvil, je rozhodně jen zlomek toho, o co by stál.“  Tentokrát mírně provrtala pohledem ona mě.

„Ani netušíš,“ upřesnil jsem a podíval se na ni opravdu „vyčítavě“.

Bella se usmála a šťouchla do mě loktem. Potom se obrátila na ni: „Happy, mohla bys zatančit ještě něco?“

Dotkla se náramku a když se rozezněly tóny další skladby – klavír a smyčce – ponořila se do melodie stejně jako předtím. Díval jsem se na ni – vypadala tak křehce a v jejím tanci bylo tolik citu. Působilo to tak lidsky. Zadoufal jsem, že se i v tomhle novém těle bude moci cítit co nejvíce jako člověk, protože ona to potřebovala. A věděl jsem, že jí s tím pomůžu jak nejlépe budu umět. Díval jsem se na ni, zapomněl jsem na všechno a alespoň na chvíli přede mnou byla jen Faye Adams, holka z předměstí. Jako by nic jako upíři ani neexistovalo.

- - -

Dešťové kapky už zase dopadaly na naši skleněnou střechu, když se velká část naší rodiny sešla ve středu v prostorném pokoji vedle pracovny, který měl převážně sdružovací funkci. Něco jako takový velký společný obývák – nevím proč se pro něj ujal Alicin výraz salón. Tentokrát jsme tam byli skoro všichni, jen Jasper chyběl, se Michaelem byli pryč.

„Tak, Edo, tak to vyklop, ať můžem zase jít“ pobídl mě Emmett. „Utíká mi match.“

Esmé ho pokárala pohledem.

„Jde o Happy. Moc toho nevím, ale něco se mi na tom nezdá. A asi byste to měli vědět. Vypadá to, že Happy nebyla náhodná oběť. Do Paláce se nedostala stejně jako ostatní. Znám jen útržky, ale někdo pro ni poslal. A za jejího pobytu v Paláci o ni Venome jevil až nezdravý zájem. Chtěl ji pro sebe.“

„Fffmmm, „ ozvala se Alice. „To opravdu nezní jako dobrá zpráva.“

„Co od ní chtěl?“ ozval se zcela konstruktivně Carlisle.

„Aby byla jeho,“ odpověděl jsem.

„To chce od každé druhé, ne?“ ozvala se Rosalie. „Kvůli tomu bych nevyšilovala.“

„Nemůžu se ale zbavit dojmu, že s ní to bylo jiné. Prostě jiné. Přemlouval ji, místo, aby si ji prostě vzal…“

Místností se rozlehlo překvapivé zamyšlené ticho.

„Obávám se, že v tom případě tvoje intuice správně zvoní na poplach,“ ozval se znovu Carlisle. Potom se otočil na Alici. „Nevidíš něco? V její budoucnosti?“

„Nic zvláštního,“ pokrčila rameny.

„Musíme zjistit víc,“ ozval jsem se znova. „Rosalie, Emmette,“ otočil jsem se na ty dva, o jejichž technologických dovednostech ve světě komunikací, dokonce i v tom nelegálním, nikdo nepochyboval – byli to vždycky oni dva, kdo zjišťovali nezjistitelné. „Najděte všechno, co se dá. O její rodině, minulosti. Třeba se nám podaří na něco natrefit.“

Rosalie se usmála a Emmetta to zjevně potěšilo. „Jasný! Jdeme na to.“

„Měli bychom požádat o pomoci i Listara,“ otočil se na mě Carlisle. „On je jediný, kdo by mohl zjistit něco víc. Pokud se mu podaří dostat dostatečně blízko k někomu, kdo o tom ví víc. Pokud je nějaké víc.“

„Už jsem na to myslel. Nemyslím si, že by bylo moudré vystavovat ho kvůli tomu ještě většímu riziku.“

„Ví, jak být opatrný, nech to na něm.“

Kývnul jsem. „Možná to ale potrvá.“

„Zcela jistě to potrvá. Není to zrovna zpráva, kterou by sis mohl přečíst ve vydání ranních novin. Budeme rádi, když se nám podaří vůbec něco zjistit.“

„Nemůžu se zbavit dojmu,“ ozval se opět Emmett, „že Venome si tu holku nenechá jen tak utéct. Jestli se to… Jestli se něco provalí, můžeme se připravit na nezvanou a pěkně ostrou návštěvu.“

„Toho se obávám od první chvíle,“ zareagovala nešťastně Esmé. „Riziku jsme vystaveni stále, ale tentokrát je to horší.“

Podíval jsem se po ní a hned potom na Alici. Alicin vážný výraz mluvil za vše a tak jsem se obrátil zpátky k Esmé: „Jestli ano, budeme mít náskok. Alice by to měla vidět, v budoucnosti alespoň někoho z nás.“

V tu chvíli jsme to ucítili všichni a všichni jsme ztuhli. Tohle tu nebylo obvyklé. Lidská vůně. Slabá, ale přece tu byla. Místností zavládlo ticho, jak se každý snažil poslouchat vzdálené hlasy. „Tady jsme asi špatně, Petere. Tady to určitě není,“ ženský hlas. „To vidím taky. Ale co po mě chceš? Jsem tu poprvý, vůbec to tady neznám,“ mužský hlas. „Mohli bysme se tady zeptat na cestu…“ Dva lidé se dohadovali přímo před naší bránou.

Happy! Hrklo ve mně a okamžitě jsem začal hledat její myšlenky. Určitě je také cítila. V tu chvíli vyrazil ze dveří Emmett s Alicí ve snaze co nejdříve najít Steva. Téměř ve stejné vteřině jsem vyběhl i já za Happy. To je k nesnesení! slyšel jsem její zoufalý nářek.

Stála u okna svého pokoje a svírala jeho rám, až se z něj odlupovaly kousky dřeva. Okno bylo otevřené a vůně v pokoji byla proto silnější, než kdekoliv jinde v domě. Když mě slyšela vejít, otočila se na mě a zavrčela. Její pohled byl… nebyl její. Byla to Happy, jakou jsem ještě neviděl. Tahle zkouška pro ni přišla příliš brzo. Věděl jsem, že ji budu muset udržet, i přes její obrovskou sílu, dokud ti lidé zase nezmizí. Uklidňovalo mě, že jsem slyšel kroky, i když zoufale pomalé kroky směřující po venkovním štěrku směrem k bráně. Vysvětlím jim to, musí co nejrychleji zmizet, slyšel jsem Carlislea. Hoď sebou! zaúpěl jsem v duchu, zatímco si mě Happy měřila bojovným pohledem a její myšlenky zalétávaly ke dveřím, které za mnou zůstaly otevřené. Couval jsem k nim, abych je zavřel, když se kolem mě pokusila prosmeknout. Chytil jsem ji, ale síla nárazu nás oba odhodila na stěnu. V tu chvíli jsem byl vděčný, že Jasperův výcvik Happy je v úplných začátcích. Mohl jsem na ní jednoduše použít chmat, který její sílu postavil do nevýhody a oslabil ji. Brzo měla obě ruce i nohy poskládané do opravdu nepříjemných pozic a sotva se dokázala pohnout. Přesto jsem na ni musel vynaložit všechno svou sílu a váhu svého těla. Pusť mě, pusť mě! Zmítala se jako smyslů zbavená a její myšlenky křičely.

„Happy, to nemůžeš. To bys přece neudělala. Nechceš to udělat,“ snažil jsem se ji uklidnit. Tahle slova jsem už použil tolikrát.

Chci, chci, je mi to jedno, naříkala zlostně a žalostně zároveň a nedokázala své myšlenky pořádně ani utřídit do vět. V tu chvíli sebou škubla, odhodila mě stranou a mé sevření se uvolnilo. Najednou byla u dveří, ale v tu chvíli se také do místnosti dostal čistý vzduch. Viděl jsem, jak se zhluboka nadechla. A znova a znova. Zuřivý výraz lovící šelmy pomalu mizel z jejího obličeje a svaly se jí uvolňovaly. „Edwarde… promiň,“ hlesla dříve, než ji ovládly zoufalé vzlyky. Její ramena se bolestně stáhla. Obejmul jsem ji. „To nic, Happy. To si nesmíš vyčítat. A neboj, všechno se naučíš. Zvládneme to.“

„Nezvládnu, já to nezvládnu!“ plakala.

„To si ze začátku myslí všichni. Ale nakonec to půjde, uvidíš.“

„Vůně zvířat zdaleka není tak… š-í-l-e-n-á jako tohle.“

„Já vím, já vím. Proto jsi tady. Dokážeš to, neboj.“

Zachvátila ji další vlna vzlyků a její myšlenky ostře řezaly do živého masa. Zabila bych je. Kdybys mi v tom nezabránil, zabila bych je! Jsem hnusná zrůda! Nechci, já tohle nechci!!!

„Happy, no tak… nebudeš taková, naučíš se to. Jsi dost silná, musíš si trochu věřit.“

Trvalo ještě několik minut, než se trochu uklidnila a nakonec se na mě zadívala pohledem, ve kterém začalo zase prosvítat slunce. Věděl jsem, že bych jí měl říct o rozhovoru, který jsme před chvílí vedli v salónu, ale teď zrovna na to nebyla ta správná chvíle.

- - -

Byla už noc, když jsem uslyšel vyzvánění komunikátoru v pracovně. Za dvě vteřiny jsem stál u něj - blikalo z něj na mě velké přeškrtnuté V. Listar. Přijmul jsem hovor, tohle nebyla zrovna obvyklá hodina, kdy jsme navazovali spojení.

„Edwarde, potřebuju tvoji pomoc,“ ozvalo se z druhé strany.

Pokračování:
9. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 8. kapitola: