Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 5. kapitola

11.02.2011 (21:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2243×

5. KAPITOLA (Listar)

Bylo kolem půlnoci, když jsem šel uprostřed skupiny Stínů, jejímž úkolem bylo zabíjení a novotvoření. Věděl jsem, že monstra, mezi která jsem patřil, myslí jen na jedno: nacucat se a přivést Venomovi nějaká další kuřátka.

V tu chvíli jsme to ucítili všichni a jako na povel jsme se zastavili, když se zastavil Chris, náš vůdce. V blízkém lesíku, nacházejícího se poblíž předměstské obytné čtvrti, byla skupina mladých lidí. Zjevně dost v náladě.

„Ať se to červená!“ zavelel požitkářsky a surově Chris, mávnul na nás a všichni jsme nejvyšší rychlostí vyrazili jejich směrem. Jejich překvapení, když jsme se jim objevili tváří v tvář, bylo obrovské. Někteří se zapotáceli a jedna plavovlasá dívka vykřikla hlasem sevřeným hrůzou. „Já vám to říkala! Neměli jsme sem chodit!“

„Tuhle nechte, zbytek je váš,“ rozhodnul bleskově Chris a ukázal na dívku s tmavými krátkými vlasy.

V tu chvíli se někteří z nich rozprchli do všech stran jako králíci, ale právě ti to měli spočítané nejdřív. Nedostali se ani pět metrů od místa, kde stáli, a už je svírala železná náruč některého z upírů. Poslední náruč, ve které za svého života spočinuli.

Chris chytil tmavovlasou dívku. „Tak schválně, jestli budeš pro našeho šéfa dost dobrá!“ Ozval se mlaskavý zvuk, když se zakousnul do jejího hrdla.

Věděl jsem, že nemohu déle čekat. Vyhlédl jsem si tu ustrašenou blondýnku a musel jsem zakročit dříve, než se jí podaří provést něco hloupého. Skočil jsem k ní, popadl jsem ji pod krkem a zdánlivě brutálně ji odtáhl mezi blízké keře, stranou dění. Ječela strachy, přikryl jsem jí ústa.

V úkrytu křovin jsem ji otočil na sebe a než jsem uvolnil její ústa, naznačil jsem jí, že má být zticha. „Pšššt.“ Stála jako by zkameněla a hleděla na mě upřeně očima rozšířenýma čirou hrůzou. Opatrně jsem ji pustil. Ani nepípla, její ruce ale bezděčně vylétly nahoru, aby si jimi zakryla krk.

Chvíli jsem si ji prohlížel a věděl jsem, že k ní nemohu promluvit. Vždycky jsem je zachránil bez jediného slova. Někdo z mých kolegů by mě mohl slyšet a to jsem nemohl riskovat. Přesto jsem na ni hleděl a chtěl jsem ji nějak utěšit. Nakonec jsem jen pokývnul hlavou do strany a postrčil ji směrem od sebe. Chvíli na mě nechápavě koukala, potom pochopila a rozběhla se pryč.

Vrátil jsem se do toho běsnění. Chris mezitím už svíral v rukou dívku, divoce se zmítající v počínajících bolestech přeměny. Ostatní vraždili oběti, které byly již napůl v bezvědomí. Chris se samolibým zachechtáním položil nebohou dívku na zem. „Ty už stejně neutečeš, co?“ Hned potom se vrhnul ke Stínu, který k němu byl nejblíž, a vyrval mu z rukou tělo, které svíral. „Dej to sem!“ zavrčel na něj a zakousnul se do druhé strany jeho krku.

Z toho pohledu se mi dělalo zle, nicméně neměl jsem na výběr. Sklonil jsem se k jednomu z těl, která ležela kolem, a zakousnul se do něj.

„Zase dojíždíš zbytky, Listare?“ ozvalo se nade mnou Chrisovým hlasem. „Ta křehulinka ti nestačila?“

Zvedl jsem se a hrubě jsem se zasmál. „Dobrý krve není nikdy dost.“

„Tak to máš pravdu, kámo.“ Jeho oči zářily rudě z jeho bělostného krutého obličeje.

- - -

Věděl jsem, co musím udělat. Neměl jsem na vybranou – abych mohl zůstat v Paláci, moje oči musely zůstat rudé, rudé jako čistá krev. Mojí potravou museli zůstat lidé, ačkoliv jsem ostatní právě z této cesty odváděl. Ale odmítal jsem lovit dobré lidi, náhodné oběti. Můj výběr byl vždy zcela specifický.

Věděl jsem, kde ji mám hledat. Ublížila už tolika dětem. Věděl jsem, že její patologická nenávist k dětem nikdy nevyhasne. Příliš se litovala, příliš záviděla ostatním děti, které osobně nikdy nemohla mít. Sama si tak zpečetila svůj osud ve světě, ve kterém její smrt může pomoci zachránit životy dalších – a ne pouze jejích obětí.

Obešel jsem její dům, neslyšně nadzdvihl okénko do kuchyně a skočil dovnitř. Nestihla se ani otočit a její krev proudila mým hrdlem a hasila žízeň, která ve mně už nějakou dobu žhnula. V rukou jsem po nějaké době pocítil váhu jejího bezvládného těla a nakonec jsem ji položil na zem. Snažil jsem se namísto jejího těla, kterému jsem vlastnoručně vzal život, vidět celou řadu lidí, kteří díky tomu zůstanou naživu, přesto mě jako vždycky ovládla lítost, marnost a vztek. Nebýt jeho, tohle bych nedělal. Celé roky, desetiletí… jsem nepotřeboval vraždit lidi. Nepotřeboval bych to ani teď. Moje nenávist k němu byla nezměrná, ale právě proto jsem věděl, že musím zůstat v jeho těsné blízkosti. Jednou ho zničím. Jednou ano. A do té doby nepřestanu rozrývat zem, na které stojí.

„Lo siento,“ hlesnul jsem směrem k oběti. Eleanor Smithová. Otočil jsem se, proskočil oknem a zamířil zpět k Paláci.

- - -

Na hlavní lodi kostela, který se nacházel v samém středu Paláce, stál Venomův trůn, jak všichni nazývali zdobené křeslo, které mu patřilo. A kolem řady dalších vyřezávaných vysokých židlí pro jeho nejbližší přisluhovače, pro sortu vyvolených, která mu byla víc než podobná.

Jakmile ho někdo jednou poznal, nedivil se, že si za svou hlavní pracovnu zvolil zrovna vysoký majestátní prostor kostela. Zcela přesně to odpovídalo jeho zvrácené existenci. Těžko by se mohlo kostelu dostat většího znesvěcení, a právě proto si z něho Venome udělal svůj hlavní stan.

Prudký kontrast mezi štíhlými vysokými okny zdobenými barevnými vitrážemi s obrazy svatých, pečlivě modelovanou štukovou výzdobou a malbami na stěnách a účelem, ke kterému tyto prostory nyní sloužily, mi byl proti srsti. Nemohl jsem se tu nikdy zbavit mrazení v zádech.

Trůn zel zatím prázdnotou, ale místnost byla naplněná očekáváním. Stál jsem při zdi u pilíře, od kterého se zvedala klenba a pozoroval Stíny, jak přivádějí novorozené. Ty, kteří už si prošli proměnou a kterým byla už vysvětlena některá zásadní kritéria přežití. Venomovým záměrem bylo prohlédnout si plody svého destruktivního úsilí a tím mým bylo seznamovat se zde s lidmi, proti jejich vůli proměněnými ve stvůry, a udělat si první odhad o možnosti je odsud odvést. Už od prvních chvil bylo možné rozpoznat jejich osobnost a postoj ke světu, do kterého byly uvrženi. Přesto jsem musel být opatrný a možnost odejít nabízet jen těm, u kterých jsem si byl maximálně jistý, že mou nabídku přijmou. Nemohl jsem riskovat prozrazení. Přesto, že na tomto místě moje práce teprve začínala, první odhad, který jsem si zde mohl udělal, byl velmi užitečný.

Zatímco jsem si prohlížel řadu novorozených, které sem přivedli dnes, na hlavní loď vstoupil Venome. Upírky přítomné v místnosti zatajily dech. Málem jsem obrátil oči v sloup. Tohle už jiné nebude – ženským se z něj vždycky podlamovala kolena. Nemusel dělat vůbec nic a padaly mu k nohám. Jeho nedbale upravené černé vlasy a především jeho pronikavé modré oči (po proměně změněné na pronikavé rudé oči) společně s výraznými rysy tváře byly nejspíš pro většinu žen příliš silné kafe. Už za svého lidského života si s nimi hrál jako s panenkami a po upíří proměně, která jeho „osobní kouzlo“ ještě posílila, to pro něj bylo ještě snazší. Nerozlišoval mezi ženami a upírkami. Nehodlal se zatěžovat starostmi s tím, jestli lidské ženy noc v jeho ložnici přežijí, či nikoliv. Hlavní bylo je dostat. A proti krvavému potěšení, které mu mohly nabídnout lidské ženy ještě navrch, neměl sebemenších námitek. Tomu krvelačnému násilnickému zvířeti to přesně tak vyhovovalo.

Ano, jeho předchozí lidský život vytvořil ideální podmínky pro to, aby do něj vložil veškeré předpoklady pro takovou bezcitnost prostou svědomí. Vyrůstal jako všemi obletovaný hýčkaný synek bohatého obchodníka. Prestižní školy, samozřejmě bez jakéhokoli vloženého úsilí, peníze, ženy, golf a nezřízené výdaje na uspokojení jeho lovecké vášně. Všichni kolem něj ho utvrzovali v tom, že právě on je středem vesmíru. Pro jeho otce byl jeho syn vrcholem jeho životního úsilí a podle toho s ním také zacházel. Ten malý bastard dostal všechno. A navrch, dílem osudu, ještě upíří moc a sílu, která neměla obdoby.

Bylo mu dvacet sedm let, když se vydal s partou svých kamarádů do brazilských lesů lovit zvěř. Tedy, on tomu říkal lovit. To, co tam ale se svými kamarádíčky provozoval, byla pouhá jatka, ke kterým měl jediný důvod: potěšení ze zabíjení, potěšení z nadvlády. Zatímco se ale vyžíval ve vraždění zvířat, která vždy nechal ležet tak, jak padla, netušil, že tyhle lesy mají ještě další obyvatele. Obyvatele, o jejichž existenci neměl tušení. A tyhle bytosti se uměly velmi dobře schovávat, zatímco mu byly na stopě. Nesnesly pohled na jeho brutální zábavu a proto se kolem něj a jeho přátel uzavíral čím dál užší neviditelný kruh.

Byli už blízko, připraveni zaútočit, když Venome, tehdy ještě nesoucí své občanské jméno David Adam Hursley, bez náznaku strachu a se zbraní v ruce, obklopen svými kumpány, šlápnul na kousek půdy, který se pod ním propadl. Jeho noha zůstala vězet v díře pod zemí, když ucítil, jak mu kůží projely malé zuby ostré jako trny, a hned potom mu nohu začala zachvacovat ostrá bolest. Když se podíval dolů, uviděl malého modrého hada s černým proužkem za hlavou vylézajícího z díry a mizího v okolním hustém porostu. Nebyl větší než užovka, ale jeho blankytná barva byla víc než zlověstná.

Venome ještě stačil vytáhnout nohu z propadliny, než prudký hadí jed otrávil jeho krev a ta se mu dostala do mozku.  Než upadl do bezvědomí, uvědomil si, že jeho a jeho skupinu obklopila horda podivných odhodlaně se tvářících domorodců. Jeden z nich, z kmenu divokých brazilských upírů, se k němu sklonil a prokousl mu tepnu na krku. Jeho vědomí hned potom zahalila černá žhnoucí tma, ve které prožíval muka pekelné výhně. V jeho těle se spojily účinky dvou jedů, které ho současně začaly proměňovat. Jeho starý život tak skončil, aby se začalo něco, o čem se mu ani nesnilo. Tedy, alespoň tak se ta historie říká.

Nyní tedy ležérně přešel po místnosti, naprosto si vědomý svého mimořádného postavení. Zamířil k řadě novorozených, se kterými se dnes měl setkat. Každý z nich měl u sebe svého strážce pro případ, že by se jim zachtělo vymknout se kontrole.

Už tolikrát jsem tenhle výstup viděl a uvidím ho znova a znova. Samolibost prosycovala atmosféru místnosti jako pach kyseliny. Roky tréninku mě ale naučily tvářit se neutrálně i ve chvílích, kdy se ve mně zvedala bojovnosti a odpor. Abych se uklidnil, prohlížel jsem si podrobně tváře novorozených. Někteří z nich tu nebyli poprvé – zřejmě stále odmítali. První dva (ti, co ke mně stáli nejblíže) nevypadali nadějně. Oběma se v obličeji prozrazovala zvědavost a rozhodně se tvářili potěšeně, že ho konečně vidí. Jeden z nich měl na tváři dokonce téměř dychtivý výraz. Jejich rysy byly hrubé a oči mělké. Žena, která stála vedle nich, Venoma přímo hltala očima, ve kterých nebylo nic než chlípné zaujetí. Téměř neznatelně jsem nadzdvihl obočí. Zatím to nevypadalo moc dobře. Další dvě ženy měly na tváři neproniknutelný výraz, zapamatoval jsem si tedy jejich tváře, abych se k nim později mohl dostat blíž.

Zato dvojice stojící hned vedle nich, asi uprostřed řady, mě zaujala na první pohled. Dívka a chlapec. Ta dívka mě zaujala už když jsem ji tu viděl poprvé, asi před týdnem. Ano, byla to ona. Dlouhé vlnité měděné vlasy a ve tváři odmítavost spojenou se strachem. Nebýt toho strachu, její obličej by byl něžný a milý. A vedle ní kluk, krátké světlé husté zvlněné vlasy, který měl ve tváři přímo děs, podezíravost a něco jako roztržitost. Tihle dva mi rozhodně nesmí ujít. Navíc mi neušlo, že blonďák až příliš často zalétával pohledem k měděné krásce a v každém tom pohledu byla nová dávka starostlivosti.

Vedle nich stál chlap v obleku, vzbuzující dojem, že v době svého stvoření, zrovna opouštěl svou kancelář. Díval se do země a snažil se na sebe nepoutat pozornost.  Ti, co stáli na druhém konci řady, byli jen další dva chlapi, evidentně rváči, kteří podle všeho měli úspěšně nakročeno na cestu do upířího podsvětí. Stáli klidně, sebevědomě a upírali své oči s mírným úsměvem na místního vůdce, o kterém už zajisté leccos slyšeli.

„Takže…“ promluvil Venome, přičemž u toho sotva rozevřel rty, na kterých se mu usadil pokřivený úsměv. „… všichni se máte?“ Očima přejel řadu před sebou. Jeho pohled se zastavil na dívce, která z něj nemohla odtrhnout zrak. Podíval se jí zpříma do očí. „Dostali jste už svoji červenou dávku?“ Dívka se na něj usmála. „Vidím, že ano,“ pokračoval. „A nebojte se, na to pravé potěšení z vlastního úlovku taky dojde. To všechno patří k radostem tohoto zbrusu nového života.“ Jeho hlas zněl téměř oslavně.

„Hej, Carsone, přiveď mi ho sem,“ ukázal rukou na muže v obleku. V příští minutě stál muž přímo před ním a Venome se mu upřeně díval do očí. Chlapík ani nedutal a stál jako by měl v krku vražené pravítko. „Jsou i další radosti, které ti můžeme nabídnout. Koukám, že jsi nikdy nevyrostl z usmrkance, který v jednom kuse poslouchá ostatní, co?“ Mluvil k němu, ale dával si záležet, aby ho slyšeli i ostatní. Mezi dvěma prsty opovržlivě sevřel klopu jeho výprodejového saka. „Co kdyby teď pro změnu všichni poslouchali tebe, he? Jak se by se ti to líbilo?“ pokračoval slizce a podbízivě. Potom se rozhlédl po ostatních. „Jak by se to líbilo vám všem? Ani jeden z vás si už nemusí hrát na hodné chlapečky a holčičky. Teď jsou z vás Stíny. Stíny!!! Moc je ve vašich rukách! Není to skvělý pocit?“ Někteří v řadě novorozených souhlasně zašuměli.

Venome udělal pár kroků zpět a rozvalil se na trůn, nohu si přehodil přes jednu z područek. „Pokračuj, Carsone,“ pobídl svého služebníka.

Carson se ochotně ujal slova. „Skončilo pro vás neustálé ohlížení se, jestli náhodou nejde papínek. Co chcete, to si prostě vezmete. Nic vám nebude stát v cestě. Skončila doba, kdy jste museli brát ohledy pořád a na všechno. Navíc… lahodných jednohubek je všude jen naseto. A čím více nás bude, tím lépe pro nás, protože v množství je naše síla.“

V duchu jsem se uchechtl. Pitomci. Podřezávají si větev, na které sedí, a je jim to jedno. Počet jednohubek se za poslední století zmenšil o třetinu a dělají, že to nevidí. Oni to vážně nevidí, opravil jsem se. Jediné, co vidí, je moc a ovládnutí světa. Zajímají je jen jejich vlastní požitky a nemají ani snahu podívat se dopředu. Ten jejich omezený intelekt…! Ušklíbl jsem se.

„Na naší straně máte všechny výhody, o jakých se vám může jen snít. Síla, neporanitelnost, moc. Odejděte a uvidíte, co se stane. Budete se muset skrývat, budou vás zkoušet dostat. Budete jako nahatý králíci uprostřed zoraného pole. Zatímco mezi Stíny se vaše síla znásobí. Nikdo vás nebude moci dostat, nikdo vás neporazí. Naše řady jsou neprůstřelné, silnější než cokoli, co tu kdy bylo.“ Díval se střídavě do tváří novorozených. „Každý z vás teď má sílu, kterou se musí naučit správně používat. Naučíme vás jak. Jste u-pí-ři,“ řekl s důrazem na každou slabiku. „Byli jste stvořeni k tomu, abyste byli neporazitelní. Máte sílu, rychlost, obratnost, o jaké jste dřív neměli ani tušení. Máte vybroušené smysly, zuby ostré jako břitva a v nich jed, který vám otevírá všechny dveře. A především máte neukojitelnou chuť po krvi. Jste stvoření k zabíjení, tak se naučte všechny svoje výhody využívat. Vášeň po krvi je váš nový životní cíl. A slast ukrytá v krvi překoná všechno, co jste dosud poznali.“

Měděná kráska se zachvěla odporem a pevně stiskla víčka.

„Moment,“ přerušil ho Venome. Vstal, přešel k novorozeným a zastavil se přímo před ní. Její oči se zvětšily další dávkou strachu.

„Tak co, Faye?“ zeptal se jí. „Víš, jaký je můj zájem o tebe,“ řekl překvapivě změklým hlasem. „Kolikrát ti ještě bude muset Carson přednést všechny výhody, které pro tebe tvůj nový život má, aby sis to rozmyslela? Ne, že bych tě nemohl prostě donutit, ale tak nějak bych zrovna v tvém případě udělal výjimku. Dám ti šanci se rozhodnout. Víš, že pro tebe mám slabost. Buď má, Faye. Moje první dáma. Ty pro mě nejsi jako ty ostatní…“

„Bude ti muset stačit ty ostatní,“ odpověděla ostře Faye a ve mně se zvedla vlna nadšení. Jo, to byla moje holka! Fandil jsem jí. Odmítat Venoma, na to jen tak každá neměla. Slíbil jsem si, že tentokrát ji co nejdříve vyhledám. Mé přesvědčení o ní dnešním dnem nabralo jistotu. Musí vědět, že má ještě i jinou možnost.

„Nechceš mě políbit?“ ptal se Venome drze, jako by její odpověď ani neslyšel, a díval se jí zblízka do obličeje, jako by ji hypnotizoval. „Věř mi, ten polibek bude o mnoho sladší, než očekáváš…“ Začal se k ní sklánět, zatímco ona se odtahovala.

V tu chvíli se blonďatý kluk stojící hned vedle Faye pokusil o cosi, co v jeho podání nebylo úplně zřetelné, ale vypadalo to, jako by chtěl Venoma od jeho úmyslu odvrátit. Místo toho se ale rozplácl na zemi jak široký tak dlouhý, protože si při pokusu vykročit přišlápl tkaničku od boty. Upadl na Venoma a při pokusu se něčeho zachytit mu urval kapsu. V následující chvíli visel kluk dvacet centimetrů nad zemí, Venome ho svíral pod krkem a zasyčel: „Dej si bacha, abys nebyl další na řadě, kdo pozná sílu mého jedu. Šetřím si ho právě pro takové ničemy jako jsi ty!“ Pustil ho, mladík zavrávoral a nakonec našel rovnováhu.

Venome mávl rukou. „Pro dnešek stačí! Odveďte je pryč a udělejte všechno, co je třeba.“

Přistoupil jsem ke dveřím vedoucím do další části Paláce, kam je nyní měli odvést, otevřel je a zůstal u nich stát. Stíny a jejich novorození procházeli kolem mě. S Faye jsme si stihli vyměnit jeden hodně krátký, leč povzbudivý pohled. Vytáhnu tě odsud, querida seňorita. Slibuju. Litoval jsem, že mě nemohla slyšet. Zatím.

- - -

Než jsem stihnul zareagovat, omotala kolem mě svoje křehké paže a stiskla mě silou novorozených. „Faye!“ hlesnul jsem, „no tak…“

„Nemůžu tomu uvěřit! Nemůžu! Ale jestli je cesta ven, chci ven! Ať to znamená cokoliv!“ mluvila přerývaně, zatímco zrychleně dýchala. Její nadšení ji ovládlo.

Opřel jsem dlaně do jejích ramen a odtáhl ji od sebe. „Ne, že by mi tvé objetí bylo nepříjemné, ba právě naopak, ale schovej si ho raději pro někoho, koho skutečně budeš chtít objímat, jo? Víš, jak to myslím,“ řekl jsem s vlídným pobavením, zatímco jsem si se zalíbením prohlížel její jemný obličej. Plaše sklopila zrak, potom se na mě podívala a usmála se. V tu chvíli jako by se té sklepní místnosti, ve které jsme se ukrývali, dotkl paprsek slunce. Začala se uklidňovat.

„Takže kdy?“ zeptala se.

„Brzo. Zatím ale musíš být trpělivá. Jestli ale opravdu chceš, dostaneš se odtud.“

„Je to vážně tak? Existuje jiná možnost? Nemusím zabíjet lidi? Nemusím snášet slizkou přítomnost toho…“ chvíli hledala nějaké přiléhavé pojmenování, zatímco se jí na tváři vystřídala celá škála výrazů, „…hada?“

„Jestli opravdu chceš, tak nemusíš. Ale, Faye, nebude to snadné. Pro nás je přirozené pít krev lidí. Je sice možné ji nahradit krví zvířat, ale lidskou krev budeš chtít stále. Do nekonečna. Ta touha nikdy nezmizí. Není lehké s tím žít, roky, desetiletí, staletí… Dokážeš to?“

Zamyslela se a olízla si rty. „Nevím. Od té doby, co se to stalo, nemyslím na nic jiného. Jako by mi někdo v hlavě všechno vymazal a nechal jen tu část mozku, kvůli které mám žízeň. A je tak těžké to aspoň na chvíli vypnout,“ zatvářila se ztrápeně a snad i trochu provinile.

Mlčky jsem si ji prohlížel. Jistěže si nebyla jistá. Nemohla být. „Časem to bude snazší. Vášeň novorozených je nejsilnější,“ pokusil jsem se ji povzbudit.

„Po pravdě, Listare. Je mi jedno, co budu muset podstoupit. Vezmi mě odsud. Jestli je jakákoliv cesta, která by mě mohla vyvést z tohohle pekla, ukaž mi ji.“

V duchu už jsem ji předával Edwardovi, ale věděl jsem, že to ještě musí pár dní počkat. Příležitostí nepozorovaně odvést někoho z Paláce zase nebylo tolik.

„Dobře, Faye,“ řekl jsem a pokýval hlavou, zatímco jsem se jí díval do očí, ve kterých se rozsvítily jiskřičky slunce, které jsem tam až dodnes neviděl.

„Říkej mi Happy. Všichni mi tak říkají,“ řekla s milým, trochu smutným úsměvem.

Pokračování:
6. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 5. kapitola: