Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 43. kapitola

09.09.2011 (13:45) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1334×

43. KAPITOLA (Edward)

Ani jsem se už nesnažil soustředit na stránky té knihy, nedokázala upoutat mou pozornost a vyhnat mi z hlavy všechno ostatní. Až moc často jsem od ní zvedal oči, abych průhledem do vedlejší místnosti - studovny plné rovných dlouhých stolů, nad kterými se skláněly řady studentů - spatřil ji. Očima jsem znovu a znovu sledoval, jak se dotýká knihy, kterou četla, jak obrací stránky a hledá ve slovníku, který ležel vedle.

V téhle knihovně objevila nejnovější odborné výtisky týkající se jejího oboru a dokázalo to přitáhnout její pozornost. Doprovázel jsem ji sem a byl jsem rád za každou podobnou chvíli, která připomínala náš předchozí život. Byl to náš způsob, jak se držet nad hladinou, zdání klidu překrývající vlny bouřící pod povrchem. Ta slupka byla velmi tenká – oba jsme věděli, že je to jen iluze, a s tím vědomím jsme se jí drželi.

Nepochyboval jsem, že jí její knihy pohltily. Sotva z nich zvedla oči a téměř nevnímala okolí. Byl jsem rád za každý okamžik, který jí umožnil na chvíli nemyslet na to všechno, vzdálit se té tísni, která ji rozdírala. Získávala tak další sílu a občas to zdánlivě byla ta samá Bella jako dřív. Oba jsme chtěli uvěřit dojmu, že se nic nezměnilo. Ale oba jsme věděli, že teď kráčíme se zavázanýma očima, cestou, která může vést do pekla.

Snažil jsem se na to nemyslet, ale nešlo to.

Zakazoval jsem si představovat tu nejhorší možnou variantu – její pád, ze kterého se už neprobudí. Nechtěl jsem to vidět. Ale ten obraz se mi s neudolatelnou vytrvalostí vracel.

Viděl jsem ji, nehybnou v mých rukách, a cítil všechnu lásku, kterou jsem jí ještě mohl dát. Snažil jsem se ignorovat svoji bolest, nebyla důležitá. Pokud by se to stalo – byla by to její volba. Pochopil jsem to, navzdory krutému zármutku, který se na mě lepil jako černá hustá mlha. Věděl jsem, že ji nemohu nutit vzdát se svého snu. Nemohl jsem jí vzít naději. Ale věděl jsem, že bych ji nenechal odejít samotnou, jiná možnost by pro mě nebyla. Ať už by odešla kamkoli, šel bych za ní.

Sklonil jsem zrak a pokusil se alespoň chvíli vnímat řádky textu.

… tónování nástroje – bez mechaniky klávesnice, klavír je pozvolna připravován na velký tlak strun…

Tenhle text nebyl dostatečně podrobný. Věděl jsem, že výroba klavírů je magická záležitost, kterou nelze pochopit jen ze stránek knihy. Každý nástroj musí mít duši, eleganci… To, co jsem četl, patřilo mezi sny. Vzdálené a nedosažitelné. Ale tak jako ona se držela svého snu o dalším životě, já také. Doufal jsem, že přijde čas, kdy se vrátím do světa lidí, znovu se s ním propojím, podobně jako tenkrát, když některé mé skladby získaly svou popularitu. Jejich autor, skrývající se pod falešným jménem, se nikdy neukázal na veřejnosti. Držel jsem se v pozadí a sledoval své skladby, jak si nacházejí cestu k lidem. Sledoval jsem reakce na ně. Ale potom se změnilo příliš mnoho věcí, které mě donutily tuhle cestu opustit.

Tentokrát to bylo jiné. Od té chvíle, kdy jsem poprvé sáhnul na dřevo, které mělo tvořit součást velkolepého nástroje, začal jsem chápat, že tohle bude moje další volba. To budu dělat, pokud… pokud… Násilně jsem utnul tuhle myšlenku v zárodku a zestručnil ji do slova potom. Potom to budu dělat.

Oči mi sklouzly na nákres pod textem, ale obraz se mi brzo rozmazal. Před očima se mi objevila další představa. Pokolikáté už? Její oči zbavené chladu, který jsem v nich teď viděl. Jejich hloubka sahající až k jejímu srdci. A úsměv, úplný, ničím nekažený, úsměv na její tváři. A další a další obrazy: Bella v bílém plášti, zpět ve svém životě. A… Bella v mé náruči. Uzdravená a šťastná.

Tu představu jsem utnul. Bylo až moc snadné jí podlehnout. Nemělo smysl se nechat lákat něčím, co krutá realita, ve které jsme oba vězeli, nenaznačovala. Ta představa byla tím nesnesitelnější, čím víc mi připomínala situaci, ve které jsme byli, a nemilosrdnou hrozbu, která nad námi visela.

Jak velkou naději jsme měli? Pořád ta stejná otázka, bez odpovědi.

Hej, tahle holka, to je kus… ozvalo se v mé hlavě a já se podíval tím směrem. Automaticky jsem hlídal cokoliv, co by se mohlo dít v její blízkosti. Vedle jejího stolu postával kluk, v ruce několik knih a natahoval se k volné židli vedle Belly.

A vedle ní je místo, super… Zkusím zavést řeč, to by bylo… třeba to vyjde…

Ten kluk nevypadal zle. Nechtěl jí ublížit.

Bella k němu zvedla oči a chvíli si ho prohlížela, potom se podívala mým směrem. V jejím pohledu byla tichá prosba.

„Je tady volno?“ zeptal se.

Ne, to ať tě ani nenapadne, zastavil jsem jeho úmysl.

Hned nato si přejel rukou po čele, jakoby se snažil vzpomenout, co sem vlastně přišel dělat.

Několikrát jsem mu z hlavy vyhnal ten samý nápad, který se mu vracel, až se konečně otočil a zmateně odešel. Bella se na mě přes celou místnost usmála a já jí úsměv vrátil.

Úsměv.

Znovu jsem ho uviděl před sebou. Její úsměv, který jsem tak strašně chtěl vidět. Potom.

- - -

Silný proud široké řeky plynul říčním korytem a na hladině se odrážely koruny stromů a naše obrysy. Nad rozlehlým tokem řeky se rozevíralo otevřené nebe.

Connecticut river, řeka obkružující Dartmouth. Už pouhým pohledem bylo jasné, že je tu více vlaštovek a morčáků než dříve. Podobně jako všude, zvířata pro sebe nacházela čím dál větší prostor. Změnil se celý svět, změnil se i Dartmouth a jeho okolí.

Mířili jsme směrem od města až tam, kde se od řeky vzdálila dokonce i silnice a zůstaly jen stromy a voda.

„To bylo přesně tady,“ pronesla Bella, když jsem se na tom místě zastavil.

„V noci,“ dodal jsem.

„Morgan a ti, které přivedla s sebou. Přišli až sem. A snažili se na nás zaútočit.“

„Aymon nebyl na světě úplně sám… Jeho smrt nakonec přece vyvolala touhu po pomstě. A kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se to nestalo právě tenkrát.“

„Už několik dní předtím jsem pomalu začínala chápat, co se to děje…“

„Ale poprvé se to stalo právě tady. Poprvé jsi to udělala vědomě. Nebylo to snad více jak dva dny, co ses se štítem naučila pracovat a právě tady jsi ho, naprosto nečekaně, mohla - musela použít proti nim.“

„Neměla jsem o tom tušení, ani oni neměli. A já se třásla strachy, nevěděla jsem, jestli to dokážu…“ pousmála se. „Povím ti přesně, co by se stalo, kdyby… se to nepovedlo. Dostali by tě. A mě taky. Když si spojíš všechny jejich schopnosti, padli bychom jim do rukou jako dřevěné loutky.“

Pokýval jsem hlavou a musel jsem se usmát. „Nikdy nezapomenu na Morganin výraz, když se jí nepodařilo proniknout až k tobě. Zachránila jsi nás oba.“

Zasmála se. „Na to se zapomenout nedá, byla vzteky bez sebe.“ Potom se ale zamyslela. „Tenkrát to bylo neuvěřitelné štěstí. Měli jsme šanci zmizet. A přitom to bylo jen jednou jedinkrát, co jsem štít použila. Nikdy nebyl znovu potřeba, kromě…“ zvedla ke mně oči. „… jediné chvíle, kdy se ale ukázalo, že je příliš snadné ho rozbít.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Není to snadné. Dokázal to jen on. Jeho jed byl silnější, oslabil tvou mysl. Kdyby to tak nebylo, ubránila by ses.“

Chvíli zamyšleně koukala do plynoucí vody. I bez toho, aby něco řekla, poznal jsem změnu její nálady. Jakoby ji přímo před mýma očima zakryla křídla černých vran. Díval jsem se na ni, až ke mně nakonec zvedla oči.

„Nedokážu snést pomyšlení, že by Venome měl být tím posledním, koho bych kdy směla milovat. On! Zrovna on – ten, kdo mi vzal úplně všechno a udělal ze mě mrzáka…“

Její bolest pronikla na povrch.

„Nebude tím posledním,“ odpověděl jsem a snažil se zadusit vzrůstající vlnu vzteku, který se nejspíš nikdy neměl unavit. „Nesmí být. Měla bys znovu milovat… Musíš,“ vrtěl jsem hlavou jako bych tím mohl vyloučit tu druhou možnost.

„Život bez lásky…“ odfrkla si, „je jako uschlá tráva. Podobný smrti…“ Na okamžik zavřela oči a potom se na mě podívala očima hlubokýma a plnýma toho, co mi chtěla říct. „O takový život nestojím… Ať to stojí cokoliv - budu se rvát, za každou cenu.“

Já vím… Pohlédl jsem do dálky a skousl jsem rty. Věděl jsem, že se rozhodla. Věděl jsem to všechno zatraceně dobře. Za celých sto let se nikdy nevzdala, neudělá to ani teď.

- - -

Moje prsty na klaviatuře pomalu zastavily, když jsem uslyšel ten zvuk. Šumící voda. Sprcha. Povytáhl jsem obočí a nechal ho zase klesnout. Další chvíle k nepřežití.

Vzal jsem tužku a zapsal jsem do not posledních pár tónů. Potom jsem nechal ruce opět klesnout na klávesy, ale melodie, a vůbec celá skladba, zmizela z mé hlavy a vystřídala ji jiná představa, válcující mě vždy s o trochu větší silou. Bella… bez jediného kousku látky… pod proudem tekoucí vody, její pohyby, kterými hladí své tělo, když  si po něm roztírá mýdlo… a mé ruce vychutnávající si její dokonalé křivky… chuť její mokré kůže na mých rtech…

Šílené představy. Sny.

Zaťal jsem prsty do desky klavíru a snažil se ho nepromáčknout.

Nedalo se to snést.

Připadal jsem si jako blázen. Ve všem tom šílenství, ve kterém jsme se snažili přežít, se všemi těmi zuby a drápy trhajícími nás na kusy, jsem po ní zoufale toužil. Po všech těch nekonečných dnech v Paláci, na Stormdale, na naší cestě… V její blízkosti a přitom bez naděje. Stačil sebemenší podnět a byl jsem ztracený.

Prsty jsem si přejel po čele, jako bych si tím pohybem mohl upravit své myšlení tak, abych netýral sám sebe. Bez úspěchu.

Voda. Bella. Kapky a cestičky od vody na jejím těle. Její vůně… její…

Zadíval jsem se na schody vedoucí nahoru, k ní, a moje nohy se málem zvedly a vyběhly po nich.

Přinutil jsem se zůstat sedět, načež jsem se rozmáchl a zkusil něco zahrát, abych přehlušil tu tepající vtíravou věc, která ovládla mou mysl. Musel jsem si to vyhnat z hlavy dřív, než udělám nějakou hloupost.

Ale hraní bylo k ničemu. Vstal jsem od klavíru a zjistil, že mé tělo je podivně napjaté a strnulé. Posadil jsem se na gauč a vrazil si hlavu do dlaní. Nemyslet!

Jak ale? Bylo toho tolik, co jsme spolu prožili. A vzpomínky zaplavovaly mou představivost, pálily mě zevnitř a posilovaly nevyhnutelnou reakci mého těla na to, co se dělo s mým mozkem.

Vzpomínky.

Teď ne! Alespoň tentokrát ne… zaprosil jsem, i když jsem věděl, že to mám předem prohrané. Viděl jsem všechno, celou naši dlouhou cestu. Ty první roky, kdy mě spalovala svou vášní stejně jako já ji. Roky, kdy jsme objevovali nový svět, který nás pohltil. A všechno v něm bylo zvláštní. Já, ačkoli jsem nikdy dříve nevyužil žádné z příležitostí, jsem díky tomu všemu, co se mi v jednom kuse cpalo do hlavy, věděl o každém detailu, který by bylo možné vyzkoušet. Věděl jsem jak na to mnohem lépe, než ostatní muži v mé situaci, a pomalu jsem získával jistotu. A ona – na rozdíl ode mě, mohla srovnat svůj jediný lidský zážitek s tím, co přišlo potom.

Obrazy se mi střídaly před očima. Vždycky byla nádherná. Ve všech z těch chvil. Viděl jsem ji a dokonce jsem ji slyšel. Její zavřené oči, pootevřené rty, její roztávání pod mými doteky… její slast a výdechy její vášně – nejsladší zvuk, který jsem si dovedl představit.

Ty první roky toho byly plné. Těžko by bylo možné spočítat, kolika věcem, mřížím, postelím… byla naše vášeň osudná. Pouhým pohledem jsem narážel na nespočet věcí, které musely projít opravou i v tomto domě.

A potom se Bella začala z mých rukou vytrácet. Začala být opatrnější, rozvážnější. A mně trvalo další roky, než jsem pochopil, že chce, abych o ni usiloval. Nechtěla mi zevšednět. Byla jako prchavý stín, obratná jako lasice. Znovu a znovu klouzala z mých rukou, aby si potom vychutnala sílu touhy, která se v nás obou naplnila až po okraj.

Zavřel jsem oči a nechal je chvíli zavřené, když jsem znovu ucítil smršť, kterou to vždycky znamenalo, podobnou výbuchu vulkánu. Celou dobu, kdy mě nechávala čekat, jsem myslel jen na to – na extázi, která nás strhne, šílenou a intenzivní.

A potom jsme začali ukusovat různých chutí. Po letech jsme znovu začali objevovat. Země pod našima nohama se chvěla a kameny se tříštily. A některé z těch chutí ulpěly na našem jazyku a já si je velmi dobře vybavoval. Bella s řemínky kolem zápěstí, Bella s vysokými podpatky zarývajícími se do mých zad, Bella jako anděl Páně… nebo Bella, divoká, nezkrotná upírka bez zábran…

Nemohl jsem nechat všechny ty obrazy, aby mě zadupávaly pod zem. Utnul jsem to, silou vůle.

Ale zůstal poslední obraz, neměl jsem možnost před ním utéct: Bella, několik metrů ode mě, nahá, krásná, svůdná…

Ten běs o trochu polevil, když přestala téct voda.

A zase zesílil, když jsem uslyšel její kroky na schodech. Bosá chodidla.

„Miluju horkou vodu…“ pronesla a prošla kolem mě zabalená jen v osušce. Její vůně mě strhla rovnou do pekelné výhně.

Díval jsem se na ni, na její mokré vlasy, nohy vystupující zpod okraje osušky a snažil se nezešílet.

„Já vím,“ odpověděl jsem pokud možno neutrálním tónem a zadržel dech.

Ohnula se k šuplíku v komodě a začala se přehrabovat v čistém oblečení.

Zalapal jsem po dechu a zatnul pěsti. Ve chvíli, kdy jsem věděl, že na mě nevidí, jsem si dovolil zírat. Nepokrytě a naprosto. Hltal jsem očima její krásu, každý její kousek.

Ach, Bello… Jako bych uslyšel své přidušené zaskučení.

Toužil jsem po ní vždycky. Ale netušil jsem, že po ní budu toužit i nyní, navzdory všemu. A netušil jsem, že touha může být tak krutá, když není naděje. Bylo to tak strašně dávno, kdy jsem si ji musel naposledy odpírat.

Otočila se a s několika svršky zamířila nahoru do ložnice. Sledoval jsem ji, jak elegantně vyběhla schody a zmizela v chodbě.

Vydechnul jsem, postavil jsem se a přešel k oknu. Jednou rukou jsem se držel rámu a strnule jsem čekal, až se ta bouře uklidní. Jako už tolikrát předtím.  A jako už tolikrát předtím jsem uvažoval nad tím, co působilo jako ten nejledovější mráz: možná už se to nikdy nestane. Nikdy se s ní už nebudu moci smět milovat.

Touha se napíchla na ostré hroty bolesti, která se s ní prolnula.

- - -

„Tys je nechal utéct…“ spíš zkonstatovala, než že by se ptala. Cítil jsem ji za svými zády, když jsem se díval po stopách kořisti, která mi zmizela z dohledu. Nechtěl jsem se na ni otočit, nedokázal jsem potlačit stažené rysy své tváře tak, aby na mě nebylo nic poznat.

Položila mi ruku na rameno a pokusila se mě obrátit.

„Co se děje?“

Otočil jsem se a stále ještě jsem zrychleně dýchal, zuby zaťaté. Ne, ona to nesměla vědět. Tohle byl jen můj boj, ne její. Měla dost svých zápasů.

„Edwarde?“ zkusila mě znovu pobídnout k odpovědi.

„Chytím je později,“ odpověděl jsem s co možná největším klidem, ale sám jsem věděl, jak je má snaha žalostná. Vytrhl jsem se jí a pokusil se utéct, získat trochu času, ale byla rychlejší než já a v dalším momentu mě tiskla ke kůře stromu, rty stažené do úzké linky.

„Tvoje oči jsou černé, umíráš hlady. Proč jsi je nechal utéct?!“ zeptala se přísně – nedávala mi možnost se rozhodnout, jestli odpovím nebo ne.

„Nemám takovou žízeň…“ procedil jsem skrz zuby.

„Edwarde!“ Málem na mě křikla. „Mluv se mnou! Co se s tebou děje?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne… Tohle ne,“ odmítal jsem o tom mluvit.

„Myslíš, že jsem si nevšimla, že se vyhýbáš kořisti? Jako by ses jí bál… Co to znamená? Nemůžeš hladovět do nekonečna, to sám dobře víš… Řekni mi to, ať už se děje cokoliv.“

„Máš toho málo, s čím bojuješ? Ještě ti to nestačí? Chceš ještě víc?“ cedil jsem slova skrz hořkost, ve které jsem se topil.

Její oči se najednou uklidnily a promluvila měkkým hlasem, který hladil: „Řekni mi to, ať je to cokoliv. Já to snesu… Každý tvůj boj by měl být i můj.“

Měla pravdu. Zatraceně měla pravdu. Věděl jsem, že nemám na výběr, teď už jsem před tím neměl šanci utéct. Skousl jsem rty, než jsem promluvil.

„Vidím v nich lidi.“

Prudce vydechla a znovu nabrala vzduch, když pochopila.

„Všechny ty tváře, které jsem zabil. Jakoby se vrátily a pronásledovaly mě. Je to pokaždé stejné. Jako bych to musel dělat znovu a znovu…“

„Nejsou to lidi, už ne,“ řekla. „Jsi zpátky tam, kde jsi vždycky byl. Edwarde…“

„Ty to nechápeš!“ málem jsem vybuchnul. „Musel jsem zabít desítky, stovky lidí. A udělal bych to znovu, abych tě vyrval z jeho pařátů… Za jakoukoliv cenu. Ale musím za to zaplatit. Byli tam všichni. Mladí, staří, ženy, muži, dokonce děti…“ stěží jsem udržel svůj hlas, abych mohl mluvit.

„Kdybys nemusel, nikdy bys to neudělal. A víš to moc dobře.“

Zkřivil jsem rty do podivného úšklebku, když jsem se jí zadíval do očí tak, aby pochopila plnou hrůznost toho, co mě sžírá. „Bello… Nevidíš mě správně. Nikdy jsi mě neviděla správně. Já to dělal s potěšením. Jako bestiální stvůra… Nebyl jsem víc než chladnokrevný zabiják, všechno, co ve mně zbylo, byla jen touha zabít a ucítit jejich krev.“

Její upřený pohled se ani nepohnul.

„Své instinkty nikdy úplně nepotlačíš,“ řekla pevně. „Ani ty, ani já, nikdo z nás. Vždycky to v nás bude. Vášeň pro lidskou krev, pro naši přirozenou kořist. Máme zabíjet lidi. Kolikrát myslíš, že jsem já na to myslela? Myslíš, že po tom netoužím? Mívám pocit, že to nezvládnu… Vždycky to tu bude. A čím víc své démony potlačujeme, tím silněji se derou na povrch, když dostanou příležitost. Nedivím se ti. Musel jsi zabíjet – a neznám nikoho, kdo by se v tu chvíli neproměnil… v dokonalého upíra. Chamtivého dravce, který dokáže myslet na jediné. Dovedu si představit sama sebe na tvém místě,“ odfrkla si. „Stejně šílená, stejně divoká, stejně nenasytná a stejně nemilosrdná.“

Viděl jsem ji před sebou tak, jak se právě popsala. Na mém místě, v lidských sídlech kolem Paláce. S vyceněnými zuby, temně vrčící, se zvířecíma očima, které ani zdaleka nepřipomínají oči člověka. Ta představa snad byla ještě nesnesitelnější.

Vzala mě za ruku a zatáhla, aby mě odvedla od stromu na sluncem zalitý výsek mezi stromy, na jehož dně mezi jehličím rostla štíhlá nízká tráva. Posadila se do ní a stáhla mě k sobě dolů.

„Musíš si odpustit, Edwarde,“ řekla, dívajíc se přímo před sebe, kamsi mimo mě. „Jsi to, co jsi, a už nikdy to nebude jinak. Udělal jsi daleko víc proto, abys vyhrál sám nad sebou, než většina z naší rasy. A od té doby, co jsi zpátky, jsi zase sám sebou. Nekroužíš kolem lidských domů, abys našel svou další oběť, nenecháš se vábit lidskou krví. Je to tak?“

Neochotně jsem přikývl.

„Potom… tvá vůle vyhrává. Dopřej si to vítězství.“

Díval jsem se na ni, na její oči zahleděné do dálky. Nakonec sklopila zrak a řekla tiše: „Nejsi sám, koho pronásleduje děs.“ Otočila se na mě. „Nevíš, co všechno si vyčítám já. Šílenství, kterému jsem propadla. To, že jsem se mu nedokázala ubránit. Že jsem vůbec dovolila, aby na mě sáhnul… To, všechno, co jsi kvůli mně musel vytrpět. Nevíš, jak moc to bolí tě takhle vidět. A pamatovat si to všechno, co jsem dělala. Žít s vědomím, že jsem tě zradila a zrazovala znova a znova, každý den, když jsem žíznivě sahala po poháru s jedem a zároveň tě odmítala…“

Nenechal jsem ji domluvit. „Nemohla jsi za to,“ řekl jsem důrazně. „Ovládl tě.“

„Ty taky ne,“ vrátila mi stejným tónem a otočila se na mě. „Nemohl sis vybrat.“

Chvíli jsme se na sebe dívali, než ke mně zvedla ruku a pohladila mě po tváři. „Nesmíš si nic vyčítat.“

Došlo mi, že po mně chtěla jen to, co já chtěl po ní.

Složil jsem nohy, abych na ni lépe dosáhl a projel jí prsty ve vlasech. „Ani ty ne. Zneužil tě…“

„Šššš…“ zastavila příval mých dalších slov. „Vím o jednom rysovi… tady nedaleko… Tvé oči jsou černější než noc…“

Její ruka se třpytila, když se mě dotýkala na tváři. Zavřel jsem oči, abych si mohl vychutnat ten dotek a její pouhou přítomnost. Jakoby mě její prsty hladily i někde uvnitř. Se zavřenýma očima jsem náhle ucítil její druhou ruku ve svém pase a pohyb, kterým se přisunula blíž. Mé tělo se lehce napjalo, když jím projela pomalá vlna uspokojení z nádhery jejích dotyků. Oči jsem nechal zavřené a poslepu ji chytil, abych si ji přitáhl, když náhle jsem ucítil její hebké rty dotýkající se těch mých. Vydechl jsem překvapením. Pokusila se mě políbit… Strnul jsem a zároveň se poddal tomu sametovému doteku, jejím dokonalým rtům, které se pootevřely, aby mi dala ochutnat i špičku svého jazyka.

Měl to být pomalý, něžný polibek, plný podpory a lásky. Nedokázal jsem odhadnout, proč to udělala, ale přestal jsem nad tím uvažovat, když se ten polibek změnil.

Vzal jsem si ji. Její ústa a slad, který mi nabízela. Vtiskl jsem se k ní, pronikl k ní do úst a zároveň si ji pevně přitlačil k sobě – cítil jsem její tělo, poddajné a ohebné. Jednu ruku jsem tlačil proti jejím zádům a druhou jsem zajel do jejích vlasů, abych podepřel její hlavu, když jsem ji líbal…

Do mých uší proniknul ten nejkrásnější zvuk, který mě pozvedl až do nebes – její krátké zasténání. Pohltilo ji to, stejně jako mě…a to vědomí mě donutilo přestat myslet, ztratit se v té opojné tmě, ve vzduchoprázdnu, které nás obklopilo.

Hned nato se mi svezla do náruče. Nehybná a omráčená. Znovu, potřetí.

„Ne…“ zaprosil jsem zbytečně, když jsem ji chytil a zvednul ji k sobě. „Znovu ne…“

Choval jsem ji, její hlava se opírala o moje rameno, podepíral jsem ji, bezvládnou a vzdálenou. Vědomí, že pokaždé, když se mi trochu přiblíží, ji hned zase ztratím, bylo k nesnesení.

A děs z toho, že to tak už zůstane, že se jednou nemusí vrátit, se podobal doteku smrti.

Ta doba, kdy byla tam, kam já za ní nemohl, byla delší než věčnost. Ty dvě věci k sobě měly tak zatraceně blízko: mdloby a smrt. U upíra obojí vypadá k nerozeznání stejně. A já mohl jen čekat a doufat.

Celou tu dobu jsem ji nepouštěl a doufal, že se znovu vrátí. Rozdíraly mě ostré drápy bolesti, trhaly mě na cáry, ale na tom nezáleželo. Záleželo na ní.

Nevím, jak dlouho jsem tam byl, bez hnutí, s ní v náruči. Každou vteřinou jsem doufal, že ucítím, jak její tělo znovu nabírá sílu. A stále se nic nedělo, zůstávala na druhé straně, kdesi… věděla alespoň ona kde?

Bello! Prosím, vrať se mi! Musíš se vrátit… zaúpěl jsem nejspíš napůl nahlas, když se ta věčnost nesnesitelně prodlužovala.

Její tělo nereagovalo, bylo prázdné a bez vůle. Každou vteřinou jsem si uvědomoval víc, že tu se mnou není. Že jsem na tomhle místě sám, jediné vědomí naplňující okolní prostor.

Z hrdla se mi vydral tlumený sten, když jsem nakonec vstal, abych ji zvedl. Její tělo na mých rukách nevážilo téměř nic a rozešel jsem se zpátky k domu. K domu, který možná už navždy ztratil svůj smysl. Vracel jsem se… bez ní. Nedokázal jsem snést to pomyšlení a odrážel jsem nápor paniky, která se mě snažila dostat.

Jak dlouho budu čekat? Jak to, že ještě není zpátky? Nikdy to netrvalo tak dlouho.

Nikdy jsem nepoznal tak strašlivý strach, děs, který rozrýval moje vědomí.

Kroky, kterými jsem kráčel, byly pravidelné, nesmyslně pravidelné…

Bello, miláčku… málem jsem zařval.

Ne, tohle není konec. Ještě ne. Nemůže být.

Ale proč se nevrací?!! Nemohl ji dostat! Ne on! Ne takhle…

K domu zbývalo pár posledních kroků, když jsem konečně ucítil pohyb v jejím těle. Děs, strach a hrůza se vznesly a rozplynuly se v řídkém vzduchu, úleva a štěstí mě srazily na kolena, dopadnuvší na vlhkou zem.

„Bello…“ zavzlykal jsem štěstím do jejích vlasů, zatímco jsem pokládal její tělo do jehličí.

Zvedla hlavu a ztěžka otevřela oči. Chvíli ještě trvalo, než dokázala promluvit.

„Edwarde - už vím, co to všechno znamená.“

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 43. kapitola: