Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 42. kapitola

05.09.2011 (22:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1336×

42. KAPITOLA (Bella)

Pozorovala jsem loďku, uvázanou u mola, jak se pohupuje na vlnách, a poslouchala jsem zvuk vody šplouchající o její boky. Připomínala mi náš výlet do jedné ze zátok s pláží zarostlou ostrým vysokým rákosím před dvěma dny. A taky naši plavbu na blízký ostrůvek. Těch několik dní, co jsme tu byli, bylo barevných a klidných. Vlastně… až moc klidných. Zvláštně klidných. Nevím, kolik je to dní, kdy jsem si všimla, jak je Edward zasmušilý. Jakoby se mi vzdaloval. Snažila jsem se vypátrat a odhadnout důvod toho smutku, ale bylo to jako odhadovat, pod jakým kelímkem je schovaná kulička - mohla být pod kterýmkoli. Mohl bojovat se strachem, že je to stejně všechno k ničemu a já už se nikdy nezměním. Mohl mít pocit, že na to všechny naše síly nestačí. Mohl se bát toho, co přijde. Anebo mohl propadat čím dál větší beznaději. I já se jí bránila. To, co se stalo ve Forks, už se neopakovalo. Dlouho ne. Byla jsem stále stejná – zamrzlá a chladná. I já jsem se ze všech sil snažila nevzdávat naděje.

Kolik času ale vlastně máme? Jak dlouho se bude dát doufat, než bude jisté, že je vše ztraceno? Měsíc? Rok? Jak dlouho budeme čekat, vzdorovat a snažit se, dokud nás nepřemůže beznaděj?

Vzdychla jsem a opět zvedla zrak z hladiny moře k loďce, když o ni šplouchla větší vlna.

Něco by se mělo stát. Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho se ještě udržím nad hladinou. A snažila se vytušit, čím si prochází on. Doufala jsem, že nepřestal doufat. Jeho oči posmutněly a často jsem mívala pocit, že je jinde než já. Jakoby se na mě díval a neviděl mě. Na okamžik, než se plně zpřítomnil. Ale ty chvíle tu byly a znepokojovaly mě. Dokonce jsem ho párkrát přistihla, jak si kouše stažené rty.

Za zády jsem uslyšela jeho kroky, otočila jsem se a nejspíš jsem se mimoděk usmála, když jsem ho uviděla přicházet. Posadil se vedle mě na kraj mola, jednu nohu si opřel o jeho kraj a druhou nechal volně viset ve vzduchu. Nejspíš proto, že tak na mě dobře viděl. Pootočila jsem se k němu.

„Bude pršet…“ okomentoval mraky visící nad obzorem.

„Jo, to bude,“ přikývla jsem a nejméně posté se pátravě zadívala do jeho obličeje.

Usmál se. „Jestli nechceš zase sušit oblečení, měla by ses jít schovat,“ řekl, zatímco zvedl ruku a projel jí mými vlasy. „I když tvoje vlasy… když zmoknou… nádherně voní…“ Usmál se a jeho úsměv jako už tolikrát jakoby na svém konci uvízl v bažině bolesti. Opět. Opět, opět!

„Ráda kvůli tobě zmoknu, když budeš chtít. Myslím, že v Dartmouthu k tomu budeme mít hojně příležitostí,“ odpověděla jsem.

„V Dartmouthu?“ zeptal se.

„Zmiňoval jsi, že bychom se mohli jet podívat na některou z našich škol…“

Přikývl. „To jo.“

„Myslím, že ta první by byla skvělá. Tenkrát, propadla jsem kouzlu toho místa. Tak strašně dlouho jsme tam nebyli. Naposledy jsi tam jel sám, když bylo třeba sehnat nového správce k našemu domu… Já měla moc práce.“

„Takže: chceš jet do Dartu?“ usmál se znovu, tentokrát jinak. Opravdově.

„Proč se usmíváš?“

Jeho úsměv získal ještě větší jiskru. „Měl jsem stejný nápad, předběhla jsi mě.“

To jsem se usmála i já a pokývala jsem hlavou. „Takže kdy?“

„Hned?“ zeptal se a nadzvedl obočí.

„Hned,“ odpověděla jsem.

- - -

Na letišti v Lebanonu, asi pět mil od Dartmouthu, nás čekalo připravené auto. Nový správce zařídil všechno podle našich pokynů. A vlastně jenom kvůli němu jsme museli hrát hru na lidi a těch pět mil ujet autem. Na Stormdale jsme běhali mnohem větší vzdálenosti, ale tady to bylo jiné.

Když jsme otevřeli dveře našeho auta, na sedadle ležel malý balíček a vzkaz, který vysvětloval jeho původ. Správcův vzkaz byl ale zcela zbytečný. Už samotný balíček toho prozrazoval dost – adresa byla napsána Aliciným písmem. Podívali jsme se jeden na druhého, načež ho Edward otevřel. Uvnitř nebylo nic než moje stará sponka do vlasů. Nechápala jsem nic a o to zvědavěji jsem si prohlížela Edwardovu tvář, ale kromě lehkého úžasu, když pochopil, co se v balíčku skrývá, se z jeho tváře nedalo nic vyčíst. Na okamžik zadržel dech a možná krabičku sevřel trochu větší silou, než bylo třeba, ale o tom všem jsem se mohla jen dohadovat.

Co to mělo znamenat? Zcela jistě neměl balíček důvod v tom, co mohla Alice vidět díky mě. To tajemství mělo svůj původ v Edwardovi. Co mohla Alice vidět? Co se Edward chystal udělat? Marně jsem vzpomínala na všechno, s čím bych mohla mít právě tuhle sponku spojenou… Nakonec jsem jen bezradně zavrtěla hlavou.

Edward ji nakonec vyndal z krabičky a otočil se ke mně.

„Neptej se…“ zabrumlal a lehce mě otočil k sobě zády. Vzal mé vlasy, svinul je do uzlu a přišpendlil je v divoce rozkošatělém účesu k mé hlavě. Cítila jsem, jak se mi prameny vlasů pomalu usazují do pro ně přijatelnějších poloh a skousla jsem rty, abych mlčela.

Náš návrat, po bezmála osmdesáti letech, byl snad už vcelku bezpečný. I to byl důvod, proč se vrátit zrovna na tuhle universitu. Ale nebyl jediný. Pamatovala jsem si ji nejlépe ze všech, nejspíš právě proto, že byla první. Pamatovala jsem si to místo hlavně z podzimu, když se červená krása cihlových budov zanořila do barevného listí. Téhle doby jsem se nemohla dočkat, každý rok jsem ji vyhlížela. Nyní se ale město nořilo do zeleně, řídké a vzdušné. Příroda tu byla jiná než na západě, na který jsem byla zvyklá. Přehlednější a sušší. Přesto ale po našem příjezdu bylo dostatek mraků, pod kterými jsme se skryli.

Sledovala jsem, jak klíče rachotí v zámku od hlavních dveří našeho domku. Vůbec se nezměnil. Jeho červené cihly, lemované bílými okraji zdůrazňujícími architekturu stavení, možná jen malinko vybledly. Zatímco jsem čekala, až Edward odemkne, můj pohled bezděky zaletěl vzhůru ke špičce naší malé věžičky, stoupající už od základů domku. Její svrchní okno, to, které vedlo do naší bývalé společné studovny, bylo částečně zarostlé břečťanem. V oknech se odrážel soumrak a na Dartmouth pomalu padalo večerní šedé světlo.

Dveře se konečně otevřely a Edward mi nabídl ruku, když jsme vstupovali dovnitř. Jen co jsme překročili práh, zůstali jsme na okamžik stát a já jsem zhluboka nadechla vůni toho místa. Ani ta se nezměnila - a rázem mě uvrhla do mých vzpomínek. Všechno se mi to vrátilo. Ten pocit, kdy jsem se vrhala do všeho nového. Sotva jsem zvládla nový život, krev a vůni lidí… objevila se nová výzva. Studium. A navíc ještě tady, na škole, na které jsem si nikdy neuměla představit, že budu studovat. Tedy nikdy, dokud jsem byla člověk… Edward stál celou dobu při mně, podporoval mě, a dokud se moje specializace neoddělila až příliš od té jeho, dělil se se mnou o své vědomosti.

Když jsem přebírala svůj první diplom, stěží jsem tomu mohla uvěřit, zatímco Edward se vedle mě jen potutelně usmíval.

A potom přišly další školy. A další a další. Moje specializace se prohlubovala a zároveň rozšiřovala, jak se na ni nabalovaly další příbuzné obory. Ale já chtěla vědět všechno. A byla jsem si čím dál tím jistější, studium určovalo celý můj život.

Ale tady, tenkrát? Stála jsem na nejistých nohách a doufala jsem, že mě unesou. Že to zvládnu. Nejen studium, zkoušky a semestrální práce, ale i… bylo to poprvé, co jsem se odvážila mezi lidi. Do posluchárny plné studentů. Do knihovny nebo na koleje… Byly chvíle, kdy jsem byla opravdu ráda, že mohu utéct sem, na samotný kraj městečka, do našeho domku, vsazeného do začínajícího lesa.

Uvědomila jsem si, že se na mě Edward celou dobu, co jsem tam stála a vzpomínala, dívá, aniž bych si toho všímala. V tu chvíli se tok mých myšlenek zastavil a pohlédla jsem na něj.

„Ta vůně…“ zkonstatovala jsem a bylo mi jasné, že bude vědět přesně, co tím myslím.

Pokýval hlavou. „Jo, přesně tak…“

Pustil mou ruku a rozešel se přes místnost. Brzo jsem pochopila, kam míří. Zastavil se v patě naší věžičky, hned vedle klavíru postaveného uprostřed jejího kruhového půdorysu. Zvednul ruku a obkroužil jí křivku křídla. Věděla jsem, na co myslí. Nemohl se dočkat. Ale vzápětí se otočil a zadíval se na mě, zamyšleně.

Váhavě udělal krok, ticho se prodlužovalo. Nemohla jsem z něj odtrhnout pohled.

Nakonec přišel až ke mně a vzal mou ruku do své. Ucítila jsem jeho dotek a snažila se ignorovat absenci jakýchkoli pocitů. Snažila jsem se alespoň si představit, že tam jsou. Edwardovy oči byly… něžné a jakoby přemožené.

„Bello…,“ řekl tichým vemlouvavým hlasem. Ve večerním soumraku byl nádherný. Přímo přede mnou stál můj sen, který se proměnil ve skutečnost. Uprostřed hrudníku mě píchlo tak silně, že jsem musela na okamžik zavřít oči. Nedokázala jsem to snést. Nedokázala jsem stát před ním, takhle, a nic necítit. Ale musela jsem. Neměla jsem na výběr. Nespouštěla jsem z něj oči.

„Bello…“ zopakoval znovu, téměř poraženě. „Nemůžu tomu odolat. Tady ne. Tohle místo… “ Jeho hlas se téměř ztrácel v tichu a jeho oči zatěkaly po místnosti. „Neměl bych tě o to žádat, vím to až moc dobře, ale… Ta myšlenka mě pronásleduje už od moře. Už nějakou dobu vím, že tě o to poprosím. Možná bych to měl alespoň nechat na později, ale…,“ prsty pomalu prohrábl mé vlasy stažené do uzlu, „jsi tak krásná. Nedokážu čekat, nedokážu… mlčet.“

Prsty se mu třásly a já mu visela na rtech. Věděl, že čekám, až bude pokračovat.

„Prosím, chtěl bych tě vidět…“ Poslední slovo se mu zpříčilo v krku, když se pokusil nabrat trochu vzduchu. „Alespoň vidět. Tak jako tenkrát, když jsme byli tady a ty jsi tak milovala položit se nahoře na postel… a nechat mě se dívat.“

Hrklo ve mně. V tu chvíli se na mě navalily snad všechny pocity, které si vůbec dovedu představit. Došlo mi to. Ta sponka v mých vlasech, tenkrát tady… Viděla jsem to přímo před sebou…Ten okamžik, ten den.

„Nic víc nežádám.“ Na okamžik zavřel oči. „Jen tě zase tak vidět, na chvíli. Hraj si se mnou…“ Ucítila jsem naléhavější stisk jeho jemných prstů. Snažila jsem se, ale nedokázala jsem odpovědět, ta představa byla… úchvatná a děsivá, obojí zároveň.

Sklopil oči. „Jsi tak krásná. Nedokážu si tě stále odpírat. Nedokážu v tobě nevidět to, co jsem viděl dřív.“

Když jeho prsty doputovaly do mých dlaní, pevně jsem je sevřela a postavila se. Pochopil a rovněž vstal. Zatáhla jsem za jeho ruku a přála si, aby mě následoval. Když jsme stoupali po schodech nahoru, ze všech sil jsem doufala, že mu budu moci dát to, po čem toužil tak, že jsem téměř cítila jeho vyčerpání. Doufala jsem a zároveň se děsila toho, co by se mohlo stát… co by tahle chvíle pro nás mohla znamenat, když duha se už podruhé neukázala… a možná se už nikdy nevrátí. A každý schod nás přibližoval k nevyhnutelnému.

Zastavila jsem se až před postelí v ložnici. Cítila jsem vůni čerstvě povlečených prostěradel a opatrně jsem se nadzdvihla na špičky, abych Edwardovi mohla vtisknout polibek na skráň. Strach a naděje mě stlačovaly ohromnou silou a já se jim snažila vzdorovat. Téměř jako na vlastní kůži jsem cítila Edwardovu touhu.

Vzápětí se mě začal dotýkat. Z mých ramen bez váhání sjel ke knoflíčkům na mé halence. Netrvalo dlouho a všechny byly rozepnuté a halenka mi sklouzla z ramen. Uslyšela jsem jeho potlačený výdech a prsty se mu chvěly něhou, když mě potom pohladil po tváři. Sejmula jsem jeho dlaň ze svého obličeje, abych se uvolnila a dovolila mu pokračovat. Otočila jsem se k němu zády a jeho ruku si posunula po zádech výš, až tam, kde bylo zapínání, které měl rozepnout. Věděla jsem, jaká vzpomínka ovládla jeho mysl a dovedla ho až k této prosbě, pamatovala jsem si to také. A na tomhle místě v mé paměti všechno ožilo tak jako v té jeho.

Jeho prsty nahmataly zapínání, které se po chvilce uvolnilo a nechala jsem i tuhle část oděvu sklouznout z mých ramen. Potom jsem obešla postel a posadila se na její kraj. Edward zůstal stát tam, kde byl, a sledoval mě.

Posunula jsem se až k polštáři, ale když jsem se o něj chtěla opřít, najednou byl u mě a skláněl se nade mnou. Jeho obličej se zastavil jen kousek od toho mého, naše oči se střetly. Potom zvednul ruku, nahmatal sponu v mých vlasech a uvolnil ji. Stejně jako tenkrát. Stejně jako v den, kdy jsem tohle udělala poprvé. Nechala ho se dívat… A byla to právě tahle spona, kterou mi tenkrát vyndal z vlasů.

Vlasy mi spadly na ramena a zahalily je. Uslyšela jsem, jak Edward zadržel dech a uhnul pohledem. Když se jeho oči opět vrátily zpět na mě, byla v nich taková něžnost a láska…!  Síla jeho pocitů jakoby ve mně odkrývala neuvěřitelnou hlubinu, skrývající se pod několika různými hladinami mého bytí. A čím hlouběji jsem se nořila, tím více jsem musela bojovat se svým strachem. Odmítala jsem ho, popírala, znásilňovala ho. Neměl tu místo. Ne teď a ne tady.

Edward se pomalu narovnal a opřel se o sloupek postele, zatímco já jsem se opatrně opřela o polštář. Cítila jsem jeho pohled, jeho oči se do mě zabodávaly a hladily mě. Pozorovala jsem je, jak kloužou po obraze, který se před nimi rozprostíral a kterého se nemohly nabažit. Uslyšela jsem lehounké vrzání dřeva, které sténalo pod sevřením Edwardových prstů.

„Povídej mi něco…“ řekla jsem stejně jako tenkrát. A stejně jako tenkrát jsem věděla, že neuslyším nic. A nic jsem také nečekala. Znala jsem svou ženskou sílu a tenkrát si ji chtěla vychutnat. Pokochat se pohledem na něj, neschopného slova před obrazem, na který se díval. A dnes to byl on, kdo si to chtěl znovu prožít.

Namísto slov zkroutil rty potlačovaným napětím a prudce vydechl… „Bello…“ Jeho oči klouzaly po posteli, po mně, než několika váhavými kroky přišel až ke mně a rozhrnul vlasy ležící kolem mě na polštáři.

„Jsi nádherná, tak nádherná…“ hlesl, a ať už se tomu neubránil nebo jestli v něm nezůstalo nic, co by ho mohlo zastavit, hřbetem ruky pohladil má ramena a jeho rty se dotkly mého čela. I přes jemnost toho doteku jsem ucítila napětí, které v něm bylo. Jeho rty se na okamžik oddálily, aby mi vtiskly další polibek na tvář. A další těsně vedle mých rtů…

Ne…! vzpříčilo se ve mně cosi při představě dalších vteřin. To nebylo správně! Ne takhle…! Bolest mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Během jediného zlomku vteřiny bylo jasné, že za touhle mezí v sobě nenajdu nic víc, co bych mu mohla nabídnout než mráz a led, kterým bych ho mohla spálit. Já to zkrátka necítila, necítila jsem nic z toho, čeho on byl plný. Všechno ve mně vybuchlo v jednom šíleném ohňostroji palčivé bolesti.

To jsem nemohla dovolit. Za žádnou cenu jsem nechtěla, aby se ta květina, která rozkvetla přímo před mýma očima, zčernala mrazem. Zoufale jsem škubla přikrývkou, na které jsem ležela a schovala se do ní, jako bych v ní chtěla schovat všechno ve mně, co by mu mohlo ublížit. Nebo alespoň co by mu mohlo ublížit ještě víc…

Edward okamžitě pochopil. Narovnal se a bez váhání se otočil, nepochybovala jsem, že proto, aby přede mnou skryl výraz své tváře. Uslyšela jsem jeho trhané nádechy, které se ze všech sil snažil ovládnout. Klekla jsem si, abych na něj dosáhla, toužila jsem ho nějak utěšit, když vtom se otočil zpět na mě. Jeho tvář byla strhaná, napjatá a vyčerpaná.

„Je mi to líto. Neměl jsem chtít víc, než oč jsem požádal,“ řekl s podivně sevřenými zuby a krátce se na mě zadíval. V jeho pohledu se mísila omluva s bolestí, kterou se snažil zakrýt.

Nato jsem uslyšela jen klapnutí dveří.

- - -

Dívala jsem se do svého klína a neměla jsem sílu se pohnout. Neplakala jsem, ani jsem necítila napětí, které by mohlo pláč vyvolat. Cítila jsem jen bezmezný, vyčerpaný smutek.

Viděla jsem své ruce. Prázdné, unavené, staré ruce, které nemají sílu k dalšímu pohybu. Po tom všem, co už udělaly, došla jim energie k jakémukoliv dalšímu třeštění.

Dýchala jsem. Ale každý pohyb mého těla, každý nádech, byl jako znova a znova zvedat tíhu celého vesmíru. Jako znovu a znovu si dobývat místo v kamenném sevření, které mě věznilo a které mi nenechávalo prostor ani pro další centimetr vzduchu v plicích.

Dýchala jsem odevzdaně a snažila se na tu tíhu přivyknout. Byla mojí součástí, nyní ano. A věděla jsem, že s ní budu muset umět žít, protože nebyla jiná možnost, než s ní žít… anebo to vzdát. A já věděla, že to nevzdám, dokud to nevzdá on.

Rozhodli jsme se pro bolest, a tak jsem věděla, že ji musím umět snést. Ať byla jakkoli těžká. Rozhodla jsem se, že tu sílu najdu, dokud budeme moci doufat.

Dýchala jsem ve své strnulosti a věděla jsem, že až přijde čas, znovu se pohnu. Že udělám cokoliv, co bude třeba. Zatím jsem ale dovolila smutku, aby mě zahalil a aby mě stáhnul do své šedé krajiny. Neměla jsem sílu s ním bojovat.

Na dlani jsem ještě cítila Edwardův dotek, když se se mnou loučil. Na dně jeho očí jsem viděla ránu, kterou se přede mnou pokoušel schovat, a na jeho rtech jsem zahlédla úsměv, tak vzdálený jako obzor ledového moře. Odešel. Chápala jsem, že potřeboval být sám.

Oba jsme dostali příležitost k tomu prokousat se svými pocity. Ve tmě noci jsme čekali na nové ráno.

To ráno přišlo. Přišlo hned několik nových rán. A všechna byla stejná.

Ze všech sil jsme se snažili to nevzdat. Já pro něj a on pro mě.

Každý jsme našli svůj způsob, jak se udržet na nohou, zatímco jsme čekali na vykoupení. Nebo na popravu. V každém případě na odpověď.

Já jsem se ponořila do knih a Edward začal komponovat. Domem se nesly tóny nové skladby, a čím více nabírala svůj tvar, tím více jsem chápala, že její podstata prýští z toho, co nás obklopovalo, svíralo a trýznilo.

S nůžkami v ruce jsem ostříhávala větve břečťanu, které stínily okno do studovny. Větve odpadávaly směrem dolů a já se za nimi občas podívala. Sledovala jsem jejich dlouhý pád. Zvedla jsem oči a odmítla se nechat strhnout k podobným myšlenkám, když jsem znovu uslyšela zvuk klavíru. Ozvala se známá rozpracovaná melodie, ale něco mě donutilo se znovu zaposlouchat. Ne… to nebyla ona. To byla… jiná. Eyes to be blind… Skladba, kterou pro mě napsal právě tady. Neslyšela jsem ji celá desetiletí. Bylo v ní všechno z toho, co bylo tenkrát. On a já v roce… hmm, myslím, že 2023.

Odložila jsem nůžky a sešla k němu o patro níž. Zahlédl mě, a aniž by přestal hrát, věnoval mi úsměv. Byla jsem zvyklá vídat tyhle úsměvy, které jako by nebyly dotažené do konce, ale byla jsem vděčná i za ně. Dokud byl se mnou, dokud byl ochoten se mnou trpět, snášet to všechno, byla jsem vděčná za cokoliv.

Přišla jsem až k němu a přitáhla si stoličku ke klavíru, kousek za něj, téměř na dosah, abych mohla sledovat jeho prsty hladicí klávesy. Dotýkal se jich s takovou rozvahou a jemností – vždycky jsem ten pohled milovala. Nyní jsem byla ochotná díky němu snášet trýzeň té díry, která se přede mnou zase rozevřela, když jsem se dívala na jeho prsty a poslouchala tu skladbu. Kromě vzpomínek… tu nebylo nic z toho, co tu mělo být. Dívala jsem se na ty prsty a znovu si přála, aby to mohlo být jako tenkrát. Toužila jsem po tom okouzlení, které jsem znala, ale které bylo pryč, odstřižené, zakázané.

Melodie a vznosný zvuk tónů klavíru naplňoval prostor kolem nás a v nás. S každým dalším tónem jsem se nořila více do minulosti, ochotně za sebou zanechávajíc přítomnost. Nakonec jsem neodolala a dotkla se jedné jeho ruky vznášející se nad klaviaturou. Edward se po několika dalších váhavých tónech zastavil a melodie utichla. Otočil se na mě a já pohlédla do jeho očí.

V tu chvíli se kolem mě rozlila duha. Najednou tu opět byla! Konečně! Svítivá a zářící.

Její barvy byly jasné a prokreslené, překryla celý obraz, který dopadal do mých očí. A zároveň s ní mě zalila… láska. Ohromná, všespalující láska, která mě smetla takovou silou, že jsem zalapala po dechu.

„Ach, Edwarde!“ vzlykla jsem pod tím návalem citu. Nedokázala jsem mu vysvětlit jedinou vteřinu toho kouzla, které mě strhlo, slova přestala existovat. Jen jsem stiskla jeho dlaň, vzala ji mezi své prsty a přitiskla si ji k chvějícím se rtům.

Jeho oči si mě pátravě prohlížely a na jejich dně byla znát příměs strachu.

„Bello?“ zeptal se s úzkostí, ale já nemohla odpovědět. Tiskla jsem si jeho prsty ke svým rtům a snažila se vydržet štěstí, které mě svou silou drtilo a bralo mi dech.

„Edwarde, Edwarde…“ mumlala jsem, zatímco jsem ho chytla kolem krku a přitiskla ho k sobě. Teprve potom jsem si uvědomila, že jsem se octila v jeho klíně, tak blízko u něj, jak jsem vždycky měla být. Svýma rukama jsem putovala po jeho těle, dotýkala se ho pomalu a nevěřícně. A milovala jsem ho. Bezmezně a úplně. Ztrácela jsem se v tom pocitu, který mě dokázal zvednout z nejhlubšího dna a vynést mě až ke slunci.

Ucítila jsem jeho ruce a sledovala ho, jak přitiskl svou dlaň do mého pasu. Cítila jsem něžnost jeho dalších dotyků, které si propalovaly cestu od mého kolena vzhůru až ke krku.

„Bello…“ vydechl potom a náš další nádech se potom spojil v jeden sten plný štěstí a lásky.

Úpěnlivě jsem sledovala duhu a přála si, aby už nikdy nezmizela. Aby to takhle mohlo zůstat… Šestým smyslem jsem ale věděla, že vydrží jen pár vteřin a potom se rozplyne a s ní zmizí i lepší svět. Zmizí celý svět.

Když se to stalo, nestihla jsem si to ani uvědomit. Ponořila jsem se do hluboké tmy, ve které přestalo existovat vůbec cokoli.

„Bells, zvonku… takhle ne, prosím, takhle ne, ne…“ slyšela jsem jeho hlas, když jsem si znovu uvědomila, že mě jeho ruce stále podpírají. Ucítila jsem příliv energie, která mi jedním táhlým pohybem opět vklouzla do těla, aby mě znovu oživila. Netrvalo dlouho a dokázala jsem otevřít oči.

Edward se nade mnou skláněl, a když ucítil první můj pohyb, sevřel mě v náruči.

„Jsi zpátky. Jsi zpátky!“ vydechnul. „Už nikdy to nedovolím. Nedovolím, aby tě to zničilo!“ Jeho hlas byl čistý a ostrý.

„Omdlela jsem?“ zeptala jsem se ve snaze zorientovat se v situaci. Leželi jsme na zemi vedle klavíru.

Přikývl. „Na několik minut… Už se to znovu nestane, nesmí se to stát…“

Zamračila jsem se, když mi došlo, co říká. Opřela jsem se o ruce a pokusila se posadit. „Netoužím po ničem jiném, než právě potom, aby se to stalo, znova a znova, Edwarde…“

Odmítavě zavrtěl hlavou. „Ne, takhle ne…! Nevěděl jsem, jestli se vrátíš! Přesně takhle by to mohlo vypadat, kdyby…“ Větu nedokončil.

„Kdyby co, Edwarde?“ zeptala jsem schválně, ačkoliv jsem nejspíš věděla, co má na mysli.

Zavrtěl hlavou v marné snaze uvěřit, že to opravdu má říct.

„Kdyby co?“ zeptala jsem se znova.

„Přesně takhle by mohla vypadat tvoje smrt,“ řekl zpříma jedním dechem. „Vydržím všechno, zatraceně snad všechno, ale tohle ne… Tohle je zkrátka šílené.“ Jeho slova plynula z jeho rtů tak rychle, že jsem měla pocit, jako by se někde uvnitř něj protrhla přehrada, jakoby praskla hráz, která zadržovala všechny jeho děsy, bolest a strach.

Malinko jsem se od něj odšoupla, abych mu lépe viděla do očí. Ztracených a blouznících.

„Edwarde!“ málem jsem vzkřikla. „Tohle je to, po čem toužíme, ty i já… Chci tě opět milovat, a ať už k tomu povede jakákoli cesta, půjdu po ní. Nesmíš bránit tomu, aby se to stalo znovu. Nesmíš uzavřít jedinou cestu, která vede zpět! Jinou neznám…“ Zrychleně jsem dýchala v náhlém poryvu zděšení. S očima rozšířenýma jsem zírala do jeho obličeje. To nemohl myslet vážně!

„Nebudu se jen dívat, jak tě to strhává dolů, do tmy…,“ vrtěl hlavou, oči stažené do úzkých štěrbin, „nenechám ho, aby tě nakonec přece jen získal! Svět bez tebe… není svět. Potom už ne…“

Několikrát jsem se rozhlédla kolem sebe, ve snaze najít něco, čeho bych se ve svém prudce probuzeném zoufalství mohla chytit. Měla jsem pocit, že se mi má nad hlavou zavřít voda a já se v ní mám utopit.

Vstoupila do mě neobyčejná síla a rozhodnost.

Tohle prostě musí pochopit!

„Edwarde…,“ začala jsem znovu a snažila se donutit ke klidnému hlasu v panice, která mě obcházela. „I smrt by byla lepší, než takovýhle život. Nechci takhle zůstat. A pokud to nejde jinak, raději skončím ve tmě, bez lásky, bez tebe… ale i bez bolesti a hrůzy, kterou prožívám každý den. Nic dalšího mě nečeká, pokud se mi nepodaří vrátit. A bez tebe nebudu mít ani naději… Měl jsi pravdu – není nic horšího než věčnost, o kterou nestojíš…“ vydechla jsem při tak strašné představě. „Musíme jít dál, neopouštěj mě…“ prosila jsem zoufalým hlasem, který jsem už dál nedokázala ovládat. Zarývala jsem nehty do podlahy a slyšela její skřípění.

Edward vstal, prošel kolem klavíru a po pár krocích se na mě znovu otočil. „Nedokážu se dívat, jak umíráš, ani pokud budu vědět, že sis tu cestu sama vybrala...“ Hlas se mu zlomil.

Když zůstal stát uprostřed místnosti, vstala jsem a pomalu a opatrně k němu došla. Nechal mě přijít až k němu a po chvíli ke mně zvednul i oči.

„Co by sis vybral ty?“ zeptala jsem se.

Chvíli se na mě díval a jeho oči neklidně těkaly po mém obličeji. Potom sklopil zrak. „To samé.“

„A já si to vybírám. Bez váhání. Prosím,“ řekla jsem tiše. „Ani já, ani ty nevíme, co to znamená. Ale je to jediná cesta, kterou máme. Na jejím konci může být tma, stejně jako to nejzářivější světlo. A kdyby to mělo stát další bolest, znova a znova - je mi to jedno.“

Pevně semknul rty, až z nich na okamžik zůstala jen úzká čárka. Potom zvrátil hlavu dozadu a na okamžik se zadíval do stropu, než se jeho pohled vrátil na mě.

„Vím, co bys udělala na mém místě,“ řekl nakonec a zapíchl pohled do země. „Máš pravdu. Ani já tě tak nenechám, nesmíš zůstat sama.“ Popošel ke mně a znovu vzal mou dlaň do své.

Přejela jsem druhou rukou po našich propletených prstech.

„Edwarde… Nevím, co to bude znamenat. Ale ať už to znamená třeba to nejhorší, nedokážu se tě vzdát. Ani tak ne. Odpusť…“

Z hloubi jeho nitra se ozval dlouhý táhlý vzdech.

„Budu tě držet. Zatraceně vím, že budu,“ přerývaně vydechl.

Pokračování:
43. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 42. kapitola: