Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 39. kapitola

18.08.2011 (16:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1422×

39. KAPITOLA (Bella)

Sledovala jsem šedou silnici a snažila se uhodnout, co to všechno má znamenat. Tušila jsem…, ale směr tomu nenapovídal. Napadalo mě hned několik možností, ale přesto jsem beznadějně tápala. Edward mi zřejmě nechtěl poskytnout jedinou stopu.

Kufr našeho auta byl plný věcí a já ani nevěděla jakých, protože tentokrát mi balila Alice. Bylo to poprvé, co jsem nevěděla ani, co mám v taškách. Divný pocit. Ale to zvláštní napětí, které jsem cítila, bylo povznášející. Co mám čekat? Alice i Edward to věděli. Dost možná Alice to věděla ještě lépe, než Edward… jak u ní bývá zvykem.

Otočila jsem hlavu a chvíli si prohlížela Edwardův profil. Soustředěně se díval před sebe. Jako vždy nepoužíval žádnou z automatických funkcí automobilu. Neměl to rád, chtěl vytvářet svoji cestu, vnímat ji.

Co ho ale donutilo opustit všechno tak, jak to bylo? Boj se Stíny, práci s Listarem, svou rodinu… Nebylo pochyb o tom, že tahle cesta musí být velmi důležitá. Přesto jsem se snažila nevyptávat. Všechny mé dosavadní otázky skončily ve vzduchoprázdnu. Ti dva byli jako neprůstřelná zeď.

Najednou jsem si uvědomila, že auto se pohybuje jinak. Plynuleji, monotónně, pomaleji. Řídil ho automat. A v ten samý moment jsem věděla, že když se otočím, shledám se s jeho očima. Cítila jsem jeho pohled.

„Bells…“ promluvil konečně. „Jedeme do Forks.“

Takže přece. Pousmála jsem se a uvnitř mě se objevil zvláštní teplý pocit. Ale… „Tudy?“ zeptala jsem se.

Usmál se. „Ne, tudy ne… Pojedeme do Forks, až změníme směr. Pokud budeš chtít. Nechtěl jsem, abys to předem uhádla.“

A přesto jsem to tušila, Edy… Stáhla jsem rty, abych se neusmívala.

„Stejně jsi to věděla…“ vytušil.

„Napadlo mě to,“ přiznala jsem se.

Potěšeně zakroutil hlavou, vydechl a podíval se na mě. „Chci ti dát možnost, aby sis na všechno vzpomněla,“ pronesl něžně a já věděla, že dříve… dokud jsem to ještě byla já… by se mi v ten moment zatočila hlava. Tentokrát se nestalo nic, ale poslouchala jsem dál.

„Chci, aby ses dotkla sama sebe, svých vzpomínek a toho, jaká jsi byla, dokud jsi byla úplná…“ mluvil a díval se na mě.

Dokud jsem byla úplná… Jaké to vlastně bylo? V tu chvíli mi to připadalo jako roky. Nemohla jsem si vzpomenout. Nervózně jsem zatěkala pohledem po okolí. Ano, chápala jsem ho.

„Můžeme to zkusit…“ řekla jsem nakonec a snažila se nevnímat slizká chapadla, která mě omotávala. Pomalu jsem si na ně začala zvykat. „Ale co boj s veniry? Co Listar? A co ostatní…“

„Nomádi pronikli do Paláce. Mají tam své špehy, zatímco skrytě zjišťují možnost použití protijedu proti venirům… Mé služby už nejsou potřeba. A všechno ostatní počká… Nic jiného není tak důležité,“ odmlčel se a potom pokračoval. „Bells, řekni, chceš tam jet? Vrátit se tam, kde to všechno začalo… a kde to pokračovalo…, kde jsme byli spolu. Do Forks, do Carlisleova domu, kde jsem tě proměnil… na universitu, alespoň na jednu… Do našeho domu na pobřeží… Kam budeš chtít…“

Docházelo mi, jak velká cesta mě čeká. Vydechla jsem a zašeptala… „Na Esméin ostrov…“ doplnila jsem jeho výčet.

Usmál se a přikývl. „I na ostrov.“

To bylo… tak dávno. Snad před tisíci lety. Tak dávno. A ačkoli jsem nedokázala odhadnout, co to bude znamenat, věděla jsem, že se tam chci vrátit. Strašně moc. Dřív, než jsem si to uvědomila, přikývla jsem. Teprve potom mi došlo… „Carlisle…“

„Ten se bez tebe obejde. Mluvil jsem s ním…“ přerušil mě.

Byl připravený na všechno. Zadívala jsem se na něj. Čekal na mou odpověď, za jeho úsměvem byla znát napjatá trpělivost.

Usmála jsem se a přikývla. „Potom tedy… do Forks. Určitě do Forks.“

Pocítila jsem zvláštní příliv energie, když mě Edward krátce, ale silně objal, vypnul automat, otočil auto a znovu nabíral rychlost. Jeho výraz ožil, atmosféra v malém prostoru jakoby začala jiskřit.

Náhle se na jeho tváři objevil poloviční úsměv: „Jen nevím, co si bez tebe počne Dizzy pod Happyinou taktovkou…“

Zasmála jsem se do zesilujícího bzučení motoru.

- - -

Nebylo možné dojet až tam. Silnice byly zničené a nikdo je nepoužíval. Forks bylo už celých čtyřicet let opuštěné město. Nezůstal v něm nikdo a některé domy, podobně jako i v ostatních opuštěných městech, dokonce zůstaly zařízené. Jejich obyvatelům nestálo za to je vyklízet.

Na všem ve městě se ale už dávno podepsal čas. Kdy jsme tu vlastně byli naposledy? Natrvalo jsme ho opustili už před devadesáti lety… A od té doby jsme se sem vrátili už jenom párkrát, našli jsme nový domov. A potom další a další, až jsme nakonec zůstali na Stormdale. To bylo ale až v době, kdy přestalo mít smysl utíkat, kdy se síla Stínů stala až moc výraznou. A v době, kdy jsme se pustili do boje proti nim. Na Stormdale jsme zůstali v izolaci od lidí a ve spojení se světem upírů, který jsme chtěli změnit. Jedině Carlisle a já jsme měli své stálé místo mezi lidmi…

Zaparkovali jsme na rovince před městem, na které nerostlo příliš mnoho trávy. Jen co jsem vystoupila z auta a nadechla se, bylo to tu. Vůně Forks. Stále stejná. A vůně začínajícího léta. Oč bylo tohle léto lepší, že zima, kterou jsme měli za sebou… Zimou a chladem prodchnuté stěny Paláce, do kterého jaro neodvážilo vstoupit.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nebylo možné počítat s tím, že by staré cesty ještě existovaly. Kolem nás byla jen vysoká tráva sahající nám až k ramenům. A když jsem se znovu nadechla, ucítila jsem i vůni zvěře. Jeleni, sobi, zajíci a rys… Nepochybovala jsem o tom, že okolní lesy jsou plné zvířat.

Věděla jsem, že najdeme Forks k nepoznání změněné. Že sotva poznáme místa, která si pamatujeme. Věděla jsem, jak vypadají opuštěná města. Zpustlá a osamocená. A přesně to nás čekalo tady.

„Možná to, co hledáme, už tu není…“ hlesla jsem, vzpomínajíc na ruiny starých domů. Sídel, která kdysi byla impozantní… a ze kterých nakonec zbylo jen několik kamenů, jež by bylo možné snadno přehlédnout.

„I tak to ale chci vidět. Dřív, než celé město zmizí dočista…“ dodala jsem rychle, když se na mě Edward otočil.

„Dobře,“ usmál se. „A kam nejdřív?“

„Na úplný začátek,“ odpověděla jsem a on se usmál.

Při pohledu na všechnu tu trávu a větve jsem ještě sáhla do auta pro provázek a svázala si vlasy. Bylo jisté, že nenajdeme jedinou schůdnou cestu.

- - -

Forkská střední byla zničená stejně jako zbytek budov. A cestou k ní jsme zjistili, jak Forks vypadá doopravdy. Dřevěné domy byly rozpadlé, často z nich zbývaly jen základní zdi, těm zděným chyběly střechy, okna, dveře… A všude byla velká spousta trávy, kapradí, mechu a stromů. Forks pomalu pohlcoval les a všude, kde to bylo možné, se plazily popínavé rostliny.

Sem tam skrz město vedly cestičky od zvěře. Mezi stopami lesních zvířat jsem objevila i stopy divokých koček a psů.

Stáli jsme na místě bývalého parkoviště. Pod našima nohama byly zbytky popraskaného asfaltu, kterým prorůstala tráva, a cesta ke škole jakoby nikdy ani nebyla. Jakoby tudy nechodilo denně tolik lidí. Tenkrát… když jsem ještě i já byla člověk. Pokusila jsem se nabrat vzduch do plic a zakroutila jsem hlavou. To není pravda. To nemohla být pravda. Bylo to tak dávno… Isabella Swanová, dívka z Forks… Vzpomínky mě dočista zaplavily, když jsem si na sobě uvědomila Edwardův pohled. Otočila jsem na něj hlavu – prohlížel si mě tiše a zamyšleně.

„Je to… neuvěřitelné, že ano…“ zeptal se.

„Tenkrát, to jsem snad nemohla být ani já…“ vydechla jsem.

Pokýval hlavou.

„Ty už to znáš…“ došlo mi náhle. „Ty už víš, jaké to je. Věděl jsi, na co se máš připravit.“

„Ano… ale pokaždé je to jiné. A s tímhle se nedá srovnat vůbec nic.“

Odvrátila jsem pohled od naší školy a podívala se na něj. „Kam všude ses už vrátil?“

Chvíli mu trvalo, než odpověděl. „Do prvního domu, kde jsem bydlel s Carlislem… Potom do nemocnice,“ ušklíbl se. „A na místa, kde jsem byl sám.“

„Když…“ došlo mi, co tím chtěl říct, „…když jsi žil podle svého?“

„Vrátil jsem se na místa, kde jsem zabíjel. Kde jsem si myslel, že jsem spáchal ty nejhorší zločiny. Jel jsem tam tenkrát právě odsud.“

Nejhorší zločiny… Ten výraz mi zůstal viset před očima. Nejhorší, co tenkrát udělal, bylo, že se nakrmil podle své přirozenosti. Neuniknul mi jeho krátký úšklebek, když tu větu vyslovoval. Jaké zločiny si asi vyčítá dnes…

Zastavila jsem směr svých myšlenek. Nechtěla jsem u toho znova skončit. Ne teď a tady. Otočila jsem se zpět ke škole.

„Takže kudy?“ zeptala jsem se. „Tak jako každé ráno?“

Usmál se. „Jak jinak…“

Našli jsme ji. Starou učebnu biologie. Ta část budovy zůstala neporušena, dokonce v ní ani nebyla cítit plíseň a vlhkost. V rohu místnosti ještě zůstaly některé lavice, na první pohled to ale byly jiné než ty, které tu byly tenkrát. Když jsme vstoupili dovnitř, zamířila jsem ke zbytku tabule, stále ještě visící na rozpraskané omítce… Přejela jsem po ní prstem a setřela z ní prach a špínu. Ve stopě mého pohybu se objevil kus čisté plochy a moje vzpomínky ožily jako na povel.

„Tady…“ nedokázala jsem dokončit větu. „Tady jsme se poprvé setkali, mluvili spolu. A já se tě snažila pochopit.“

Omluvně se usmál. „Tady jsem poprvé ucítil tvou vůni, tvou krev.“

Žasla jsem. „Kdybychom tenkrát tušili jen zlomek z toho všeho… Co všechno to bude znamenat. Že získáš sílu ukrytou v mé krvi, že dalších více než sto let budu mít tvé jméno… Nebo že se sem vrátíme, takhle.“

Stál přímo za mnou. „Myslím, že dost z toho jsem věděl… hodně brzo.“

Popošla jsem k oknu a zadívala se z něj. To, co jsem z něj vídávala před sto lety, se mi prolínalo s tím, co bylo vidět dnes. Postavy studentů jakoby procházely přerostlou travou…

„Máš vlastně pravdu. Já taky…“ přikývla jsem.

Oč hroznější byl pocit, který mě nyní zabíjel. Pocit, který nás rozděloval. Vědomí, že to všechno, co jsme tenkrát získali, nám nyní vyklouzlo z rukou. Potlačila jsem zachvění.

„Tenkrát jsi nevěřil, že k sobě najdeme cestu. Upír a člověk. Lev a jehňátko… A nechtěl jsi mi dovolit vstoupit do tvého světa. A přesto tu cesta byla.“

Stoupl si přímo za mě, cítila jsem ho. Otočila jsem se. Měl skloněnou hlavu a díval se stranou.

„Jsi stále stejná… a přitom tak jiná,“ zašeptal, zatímco se stále díval do země. Když potom zvedl oči zpět na mě, byly hluboké, něžné, milující. A na jejich dně spočívala bolest. „Bello, Zvonku… chci tě zpátky. Strašně moc.“ Jeho vyznání bylo prosté a šlo přímo z nitra. Jeho síla se téměř dala nahmatat.

Jak dlouho už mi tak neřekl? Co všechno se ukrývalo v jediném slově… jaký kus naší minulosti!

Zůstali jsme stát, beze zbraní, nazí… v rukách osudu.

- - -

Dívala jsem se na ten dům. Barva z něj už dávno zmizela, dřevo bylo téměř zetlelé a místy vypadané. Okenní tabulky tam snad ani nikdy nebyly a dveře byly sesunuté a vylomené z pantů. Ale nosné trámy stále stály. Střecha byla děravá, ale podlahy se ještě nepropadly. Tohle tedy zbývalo z Charlieho domu.

Charlie… V hlavě se mi objevila vzpomínka na náš konec. A na jeho hrob, který hrobem téměř ani nebyl. Jen dřevěný kříž u řeky - dnes už tam nebude nejspíš ani ten kříž. Vždycky jsem děkovala za to, že neumřel sám. Když ztratil mě – když už jsem se mu nemohla ukázat – potkal se s Carren. To ona ho pohřbila u řeky.

Otočila jsem se na Edwarda a vzala ho za ruku. „Oknem dnes raději ne…“

Pousmál se.

Schody pod námi vrzaly, když jsme po nich stoupali nahoru. Na zbytku zábradlí byly pavučiny a pavouci z nich utíkali, když uslyšeli šramot a ucítili chvění.

Když jsme vstoupili do mého pokoje, podlaha se pod námi povážlivě zhoupla. Okamžitě jsem na stěnách, tam kde ještě byla omítka, zahlédla zbytky tapet. To není možné, stále tu jsou! Vybledlé a zašlé. Tady jsem snila… o něm. Tady jsem sotva dokázala zastavit zběsilý tep srdce, když jsem se budila po nocích.

„Od té doby mi to chybí,“ promluvil Edward a záludně se pousmál.

Tázavě jsem se na něj podívala.

„Tvůj spánek,“ doplnil. „Tvá ztichlá krása. To, že o mně vůbec nevíš. A…“ zatvářil se jako šelma před skokem, „… tvé mluvení ze spaní.“

Dobíral si mě?! Užasle jsem vydechla. I po tolika letech to zabíralo, snažila jsem se skrýt rozpaky. Jako bych byla zase jen malá holka… Bože! Propíchla jsem ho pohledem.

Od srdce se zasmál. „Stálo mě to všechny síly být ti nablízku. Neproměnit tě, třeba hned, když jsi mě znovu a znovu nutila přestat myslet… Ale to, co bylo tenkrát… tlukot tvého srdce, barva tvé kůže, tvoje červenání, tvoje opojná vůně, která mě k zešílení sváděla… už nikdy se to nevrátí. A nikdy na to nezapomenu.“

Otočila jsem se na něj. „A co chuť mé krve?“

Pozvedl obočí. „Další věc, na kterou se nedá zapomenout.“

Za celých sto let jsem se nepotkala s krví, která by mi zpívala. Dodnes jsem nevěděla, jaké to pro něj bylo. A tak jsem jen přikývla a otočila se k oknu. Opřela jsem se o jeho rám, který tam dosud byl. A byl ještě pevný. Posadila jsem se na něj a otočila se na Edwarda: „Vždycky jsem to chtěla vyzkoušet…“

Přehodila jsem nohy přes okraj okna a skočila dolů. Tak, jak to dělal on, tenkrát, každou noc. Přistála jsem vedle stromu, který stále rostl pod oknem a než jsem se stihla otočit, ozvalo se mi u ucha: „Tak co, jaké to bylo?“

Stál vedle mě, snad skočil současně se mnou a pobaveně se usmíval.

„Bezva skok. A pro tebe?“

„Jde to pořád stejně snadno.“ Zase ten tajemný úsměv.

Oba jsme se zadívali za sebe nahoru. „Tenkrát to bylo jako neuvěřitelný šílený sen. Chtěla jsem být upír. Nezničitelná, nestárnoucí, silná, rychlá… A podívej se – jsem tu. Přesně taková.“

Mluvila jsem a pomalu jsem začala obcházet dům, až jsem se na něj nakonec dívala zezadu. Musela jsem se přitom vyhýbat stromům, které tam dříve nebyly. A potom jsem se ohlédla.

„Edwarde…“ zamířila jsem k jednomu ze stromů a pohladila jeho kůru. „Na tomhle místě jsme tenkrát stáli.“

Znovu se pousmál. „Myslíš svatbu…“

Přikývla jsem. Znovu jsem se podívala na strom, který na tom místě rostl. Velký, silný modřín. „To není možné…“ říkala jsem při pohledu na jeho sílu a výšku „Kolik je mu let… Tenkrát tu nebyl. Nebylo tu nic, jen  náš trávník…“

„Sto let je dlouhá doba, i když my to nedokážeme tak vidět. A tenhle strom,“ položil ruce také na jeho kůru, „…může být tak padesát let starý.“

Nejspíš jsem zapomněla zavřít pusu úžasem. Padesát let. Vysoký, zdravý, krásný strom. A jen polovina času, po který jsme byli spolu. Beze slov jsem dál hladila jeho kmen a dívala se vzhůru ve snaze zahlédnout jeho špičku, až jsem narazila na Edwardovu ruku. Když jsem se ho dotkla, podíval se na mě a já na něj. A potom na naše ruce. Dva páry spočívající na jednom kmeni. A dva prsteny. Stále stejné. Vlastně jsem ho nesundala ani v Paláci…

Úsměv z mé tváře zmizel, když jsem si uvědomila, jakou hodnotu měl mít, a jaká mu zůstala. Otevírala se pod ním propast, stejně jako pod námi. Hrozilo, že ho spolkne a roztaví žhavá láva.

Sáhnula jsem na Edwardovu ruku a sundala ji ze stromu. Druhou rukou jsem si sáhla do vlasů a vytáhla z nich provázek, kterým jsem měla svázané vlasy. Nevím, proč jsem to udělala. Snad z proto, že jsem si tak přála, abych to mohla přivolat. Abych mu mohla tu chvíli vrátit… Protáhla jsem provázek jedním prstýnkem a potom druhým.

Jakoby nám jen tohle gesto mělo dokázat vrátit to, co nám chybělo. Celou naši minulost. Naši budoucnost.

„I kdybych to už nikdy neměla cítit, stále to tak je,“ řekla jsem téměř nepřítomně. „Nehledě na to, co si dokážu uvědomit… Je to větší než ty a já. Jako vesmírný zákon… jako písmo napsané hvězdami. Vždycky to tak bylo. A kvůli němu to nebude jinak.“

V té chvíli jsem vnímala absolutní pravdu. Pravdu, která, ač mě dříve zachvacovala nesmírnou silou, nyní stála mimo mě. Ale nepřestala existovat.

- - -

Les se změnil k nepoznání. Nic z toho, co jsme znali, nebylo tak jako dříve. Jakoby to byl dočista jiný les. Ale doufali jsme, že naše louka ještě bude existovat. Blížili jsme se k ní – anebo přinejmenším k místu, kde dříve byla. Snažila jsem se tam dohlédnout už zdálky. Tohle byl přesně ten čas, kdy by měla být plná květů…

Když jsme nakonec stanuli na jejím okraji, nemohla jsem uvěřit. Stále tam byla. Stejná jako vždycky, jen v jejím prostředku se objevila skupinka vzrostlých bříz – jediné stinné místo na celém, květy posetém, prostranství.

Otočila jsem se na Edwarda a usmála se na něj. „Tak přece…“

Vstoupila jsem do světla, které ji zalévalo. Večerní slunce. Když se má kůže zatřpytila, uvědomila jsem si, že jsem tu nikdy nebyla jako upír. Vždy jen jako člověk. A že je to místo, kde jsem poprvé viděla třpyt upíří kůže a poprvé ucítila naprosté okouzlení z té nádhery.

„Koukej, už mám taky kůži zabijáka…“ vrátila jsem Edwardovi jeho rýpnutí z mého pokoje a vychutnala si ten zlomek vteřiny, na který ztratil svůj zasmušile zamyšlený výraz. Potom se zasmál.

„Nikdy jsi nezabíjela…“ zkonstatoval.

„Ale měl jsi co dělat mě udržet,“ uvedla jsem na pravou míru.

Přikývnul na souhlas a uchechtl se. „Ale udržel jsem tě. Mě nezastavil nikdo. Tedy alespoň ne hned.“

„Nikdy to nebylo tak hrozné, jak sis myslel. A jak ses mi snažil vnutit. Nikdy jsem tomu nevěřila. Věděla jsem, co jsi zač. A teď už tě krev lidí neláká,“ odpověděla jsem mu vážně.

„Bez tebe by to tak nikdy nebylo. Bez tvé krve, která mi pomohla překonat to nejhorší pokušení.“

„Odolal jsi mu. Ty sám… To ostatní přišlo až potom,“ nesouhlasila jsem.

„Odolal jsem tobě. Ale za jakou cenu…“

„Žádný jiný upír, kterého znám, by to nedokázal.“ Dívala jsem se na něj přímo, abych ho přesvědčila.

Sklonil hlavu a vzal do ruky mou dlaň. Otáčel ji na slunci a pozoroval to jiskření, jakoby ho ještě nikdy neviděl.

„Vždycky mě to okouzlovalo,“ přiznal nakonec. „Ten třpyt zesiluje tvou krásu. Bylo tomu tak od první chvíle.“

„Takže…“ zadívala jsem se na něj koutkem oka… „takže už chápeš, proč se mi to tak líbilo.“

Chvíli váhal, ale nakonec odevzdaně přikývl. Teprve po tolika letech přiznal celou pravdu. „Jen jsem nechtěl, abys to tak viděla. Znamenal jsem pro tebe to nejhorší nebezpečí.“

Chvíli jsem se na něj ještě dívala, potom jsem se otočila a udělala pár kroků do středu louky. V místě, kde bylo mnoho rozkvetlých květin pohromadě, jsem si klekla do trávy.

„Tohle místo jsi mi chtěl připomenout… tam dole, ve sklepení, kam nás zavřel.“  Ty květy mi připomněly jeho slova. A jeho pokus o to dostat nás z Paláce. Pokus, který jsem zmařila, když jsem uviděla a ucítila jed.

„Měla jsi to tu vždycky ráda. Doufal jsem, že ti to pomůže… myslet. A překonat tu bolest.“

„Nepomohlo…“ ušklíbla jsem se sama nad sebou. „Příliš jsi mi věřil.“

„Musel jsem. Jinak nebyla cesta ven.“

Nyní to bylo stejné, blesklo mi hlavou. Museli jsme věřit svým slibům.

Kleknul si vedle mě. „Přesto nakonec máme druhou šanci na věčnost…“ pronesl tiše.

„Věčnost je v podstatě děsivá věc,“ odpověděla jsem. „Ale já se jí nikdy nebála. Ne s tebou. A není nic, o co bych stála víc.“

Z úst mu unikl tlumený vzdech, když se naklonil, aby mi lehce přejel prsty po krku. „Není nic horšího, než věčnost, o kterou nestojíš, to mi věř.“

Paprsky zapadajícího slunce se odrážely v jeho očích, které začínaly znovu nabírat hnědou barvu. A v jejich odrazu jsem viděla sama sebe, se vším tím třpytem kolem nás. Když mi došlo, co chtěl říct, otřásla jsem se. Ta černá, chladná ruka se znovu ovinula kolem mého krku.

- - -

Po okolí se snášel soumrak, když jsme se zvedali k odchodu. V hlavě mi zněly verše, ke kterým jsme se vraceli. Na tomto místě znovu ožily v naší paměti. Střídavě jsme je pronášeli, zatímco slunce pomalu mizelo. Verše slavných autorů, které Edward znal bezchybně už tenkrát, když já teprve objevovala jejich krásu.

„Ještě je tu jedno místo…“ začal, když jsme se postavili.

„… které rozhodně nesmíme vynechat,“ dokončila jsem.

Bez dalších slov jsme se rozběhli stejným směrem. A já se cestou v duchu připravovala na to, co uvidím. Dům Cullenových. Dům, který kvůli mně opustili brzo potom, co jsem musela ‚zmizet ze světa‘. Kolik toho z něj ještě zbývá? Kolik domů se vlastně může rozpadnout za jeden upíří život?

Doběhli jsme na místo a zůstali jsme před ním stát.

Bože. Sotva jsem ho poznala. Od našeho odchodu v něm nikdo nebydlel. Ne jako v domě Charlieho. Tenhle byl… téměř zničený. Velká okna tam už dávno nebyla, dokonce i střepy bylo obtížné najít. Stropy podpíraly už jen ocelové nosníky. Betonové části byly rozpraskané. Schodiště ale ještě drželo, jen kovová místa byla pokryta rzí. Všechno dřevěné bylo pryč a většina místností tak zůstávala otevřená. Na podlahách bylo napadané jehličí a staré listí.

„Půjdeme tam i přesto,“ rozhodla jsem a bez čekání se rozběhla dovnitř, schodištěm nahoru, na místo, které bývalo jeho pokoj. Když jsem zůstala stát, chvíli jsem sledovala lesní mravence, jak se snažili dostat z naší blízkosti. Edward se držel hned za mnou a uslyšela jsem jeho energické pousmání.

A hned potom… něco mi zaznělo v uších. Hudba. Chvíli jsem zůstala zmateně stát, abych se přesvědčila, že se mi to nezdá. Slyšela jsem hudbu! Doopravdy nebo jen ve svých uších?!? Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a málem se mi podlomila kolena, když mi došlo, co to vlastně slyším. Prudce jsem vydechla a zbavila se tím veškerého vzduchu. Abych mohla promluvit, musela jsem se zase nadechnout.

Otočila jsem se za sebe. „Edwarde…“ pátrala jsem po vysvětlení.

Tajuplně se usmíval.

„Claire de lune…!“ vymáčkla jsem ze sebe přerývaně.

Usmál se, něžně a nádherně. Potom vyndal z kapsy zapalovač a sklonil se k zemi. Na ní bylo několik svíček.

„Alice mi trochu pomohla…“ vysvětlil mi prostě.

Aha… takže ta její nedávná cesta… byla sem, ne do Portlandu… A ta hudba… svíčky… všechno tady připravila. On věděl, ona věděla… věděli, že sem půjdeme. Nahlas jsem ale nedokázala říct nic, jen jsem ohromeně sledovala jeho prsty, jak rozsvěcí knoty.

Potom se zase postavil. Přišel až ke mně. Blízko. V té chvíli jsem odmítla věnovat třeba i tu nejmenší pozornost mrazivému pocitu, který se mě zase chystal strhnout do hlubin. Ne. Vzepřela jsem se mu.

„Zatančíš si se mnou?“ zeptal se, když uchopil moji ruku do své a pomalu ji zvedal nahoru, zatímco druhou mě chytil v pase.

Bez přemýšlení jsem mu ovinula ruku kolem ramen a poddala se jeho pohybům. Byl tak blízko. Sklonil hlavu k mé šíji a mně se sevřelo hrdlo. Děsem a… krásou. Nedokázala jsem dýchat. Jeho náruč jsem vítala, stejně jako jsem ji nedokázala přijmout a obě dvě síly se ve mně stavěly proti sobě. Měla jsem chuť opřít si hlavu o jeho rameno… ze všech sil jsem to chtěla udělat. Překonat těch několik centimetrů vzdálenosti, které mezi námi nechal, nejspíš z ohleduplnosti ke mně…, a přitisknout se k němu. Ale nemohla jsem to udělat. Jako bych zamrzla, neschopna poslechnout svou vůli. Nedýchala jsem ve snaze zpracovat to napětí, které mě spalovalo zevnitř.

Nenáviděla jsem ji. Tu zeď, která nás rozdělovala. Která mi nedovolila vstoupit tam, kam jsem chtěla. Stála jsem v samém středu rozbouřeného moře, ale na mé kůži neulpěla ani kapka vody.

Při posledních tónech Edward pustil moji ruku a svou přejel zvolna po mých vlasech. Po mé tváři, mém krku. A jeho ruka pomalu sklouzla ještě níž, ke kraji mé košile, kde se váhavě zastavila. Mráz zesílil. Vnímala jsem jeho touhu vzít si víc. Alespoň kousek toho, co jsem mu nemohla dát. Ne v této chvíli a možná už nikdy.

Nedokázala jsem vnímat nic, než to. To pnutí, ve mně i v něm. A trýznivou bolest, která, ačkoliv jsem se ji snažila ignorovat, stále zesilovala, s každou vteřinou, jako s údery bojového bubnu.

Chtělo se mi křičet, místo toho jsem ale vší silou stiskla rty, rozhodnutá nevydat ani hlásku… Podobalo se to násilí, nelítostně jsem bojovala sama proti sobě… když náhle jsem uviděla… duhový záblesk. Kolem mě se rozsvítilo duhové světlo. Otevřela jsem pusu a šokovaně se dívala kolem sebe. Několikrát jsem zamrkala, ale světlo tam bylo stále. Zářilo v kruzích kolem plamenů svíček, zářilo kolem mě a kolem něho. Svět se proměnil v barvy duhy. Stočila jsem svůj pohled a podívala se Edwardovi do očí. A náhle to tu všechno bylo. Jeho potlačovaná láska z nich prýštila a naplňovala mé vyprahlé srdce jako příliv toho nejsladšího nektaru. Tohle byla skutečnost! Láska, silná a čistá mi podťala nohy a já, bez rozmýšlení, jsem ho objala oběma rukama. Jako tenkrát… jako vždycky dřív. V tu chvíli se mi vrátil. Naše štěstí bylo společné, alespoň na prchavý okamžik. Bála jsem se uvěřit a zároveň jsem skrze své štěstí cítila vlny nedobrovolné úlevy… Ucítila jsem dotek jeho dlaní na mých zádech, cítila jsem, jak mě svírá v náruči, opatrně, nevěřícně a horoucně, dokud…

…duha nezmizela. Klesla jsem na kolena, sražena krutou silou, která mi vzala schopnost ovládat své tělo. Ten úder mnou praštil o tvrdou zem. Všechno zmizelo. Náhle jsem byla vyčerpaná, strašně vyčerpaná, nedokázala jsem ani udržet otevřené oči… Klesla jsem dolů a ucítila jsem, jak mě zachytily Edwardovy ruce.

„Bello!!!“ uslyšela jsem jeho hlas. Zděšený a napjatý.

„Ed… war… de…“ vložila jsem všechnu svou zbývající sílu do těchto tří slabik.

Pokračování:
40. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 39. kapitola: