Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 33. kapitola

24.07.2011 (09:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1369×

33. KAPITOLA (Bella)

Jed. Jistě. Všechno mi začalo docházet. Hlava se mi pomalu čistila a dávala jsem si myšlenky dohromady. Jed. V hlavě jsem si nejasně vybavila vzpomínku na mříže, Edwardovy ruce, ampulky, náš pokus o útěk z Paláce. A jeho slova.

'Omamoval tě pomocí… svého jedu. Plnil jím tvou mysl a přetvářel si ji ke svým vlastním účelům.'

'Svými polibky. A v pohárech s krví…'

Nebyl to sen, opravdu se to stalo.

Venome. Vydechla jsem a posílila sevření svých rukou kolem hrudníku. Netvor, kterého jsem ze všech sil milovala. Taková zvrácená obludnost. Měla jsem pocit, jako by mi vysychalo v krku. Zadívala jsem se na Edwarda, trpělivě mě sledoval. Hlavou mi vířilo tisíc myšlenek v nesourodé změti, které jsem nerozuměla. Měla jsem tolik otázek, ale nedokázala jsem se zeptat, jen jsem začala usilovně vrtět hlavou. Jedno bylo jisté. Venome byl mrtev. Vybavily se mi plameny šlehající z jeho těla. A cítila jsem Edwardovu náruč cestou domů. Pomalu jsem se začala rozhlížet po pokoji. Byla to naše ložnice, náš domov. Všechno tu bylo jako dřív – až jsem na okamžik zapochybovala, jestli to není jen další divný sen. Otočila jsem hlavu k oknu a zadívala se do zahrady. Ne, nezdálo se mi to. Skutečně jsme byli zpět na Stormdale. V náhlém návalu pocitů jsem prudce vydechla a sklopila hlavu mezi ramena.

Edward si sednul na kraj postele a zlehka se mě dotknul. „Jsme doma, miláčku. Už se tam nikdy nemusíš vrátit. Skončilo to.“

Podívala jsem se na něj. Vypadal tak jinak, bez šedého obleku Stínů. Připadalo mi, že takhle jsem ho neviděla už celé roky. „Edwarde… co se to stalo?“ zašeptala jsem a položila prsty přes dlaň, kterou mě hladil. Jako bych se potřebovala přesvědčit, že je skutečný. Při tom pohybu jsem ucítila bolest v rameni. Ach ano – rána od jedu… Matně jsem si vzpomínala na Venomovo sevření a kapky jedu, který nechal stékat na mé tělo.

„Bolí to? Jak je ti?“ zeptal se rychle.

Všimla jsem si, že se moje ruka mírně chvěje, když jsem se s ní pokoušela hýbat. A uvědomila jsem si, že stejně je na tom celé mé tělo. Zvedla jsem dlaň do vzduchu, abychom to oba dobře viděli. „Bude se to zhoršovat, že ano…“ konstatovala jsem. „Budu chtít další jed.“

Edward jen němě sevřel rty a kývnul.

„Ale já žádný nechci. Trvalo to už dlouho. Chci z toho ven.“

Na jeho tváři se objevil poryv pocitů. Úleva, nadšení, obavy. Vydechnul a důrazně pokýval hlavou: „Pomůžu ti, budu s tebou, celou dobu.“

Rozpačitě jsem přikývla. „Děkuju.“

Mou pozornost znovu přitáhla místnost kolem mě. Nemohla jsem uvěřit, že jsme zpátky. Spustila jsem nohy z postele, vstala jsem a udělala pár kroků. „Nevěřím, že tohle místo ještě existuje.“

„Ani já ne,“ odpověděl mi snad ještě dřív, než dozněla má slova.

Hlavou se mi opět proháněly obrazy z Paláce, smíchané s obrazy z naší minulosti. Edwardova náruč v nich kontrastovala s Venomovou. Nakonec jsem si dala hlavu do dlaní. „Kéž bych mohla říct, že to všechno byl jen sen. Že se to nestalo.“ Bránila jsem se přicházejícímu pláči.

V tu chvíli byl Edward u mě a svíral mě v náručí. „Nebylo to víc, než sen. Nic z toho nebylo skutečné. Všechno ti vzal, i tvoji vůli. Nenechal ti nic, čím by ses mu mohla bránit.“

Cítila jsem jeho prsty ve vlasech a poddala jsem se vzlykům. Jeho náruč byla tak známá, tak blízká. Snažila jsem se to všechno pochopit, ale můj mozek odmítal spolupracovat. Myšlenky mi zběsile běhaly hlavou a trýznily mě. Edward. Je u mě a já u něj. Celou tu dobu byl se mnou. Byl v Paláci. Zamrazilo mě, když jsem začala chápat celou pravdu. Byl v Paláci kvůli mně. Nic z toho, co tam o mně říkal, nebyla pravda. Všechno to dělal kvůli mně. Dokonce patřil mezi Stíny…

Přestala jsem dýchat a podívala se na něj. Chtěla jsem se zeptat, chtěla jsem něco říct, ale v tu chvíli se mé nohy roztřásly a zeslábly. V hlavě mi začala pulzovat bolest, které mě donutila přestat myslet. Obraz získal jen černobílé barvy. Ucítila jsem Edwardovy ruce, jak mě podepřely a položily zpět na postel. Pokoušela jsem se otevřít oči a natáhnout k němu ruku, ale neměla jsem dost síly.

„Carlisle…“ slyšela jsem Edwarda volat svého otce, než se mi v hlavě zatáhla černá opona.

- - -

„Jak je možné, že to jde tak rychle?“ Skrz temnotu ke mně doléhala slova, jakoby z velké dálky. Nedovedla jsem jim ani přiřadit smysl, který měly nést. Pro mě to byly jen zvuky, které se měnily v čase. A jediný hlas, který jsem dokázala rozlišit v té změti, byl Edwardův. Nejspíš proto, že jsem ho tak dobře znala.

Mnohem více jsem vnímala horkost ve svém těle a píchání tisíců jehliček všude v mé kůži. V ústech jsem měla sucho a dokonce i v očích, jejichž víčka jsem nedokázala otevřít, jsem cítila pálivou bolest. A toužila jsem po jediném – po pocitu, který by to všechno zastavil. Po poháru, který jsem pila každý den. Čím bylo pálení horší, tím méně jsem tomu dokázala odolat. Potřebovala jsem cítit známé uvolnění v mém těle i mysli, které mi přinášela ta slastná tekutina. Potřebovala jsem cítit tu dokonalou chuť…

„Dostala příliš mnoho jedu, proto…“ Konec věty zanikl v ostré křeči v mém žaludku.

„Bude trpět víc?“

„Dokážeš získat ten protijed?“

Najednou se mezi mužskými hlasy objevil hlas ženy. „Zůstanu u ní. Udělejte, co je třeba.“

„Potřebuju víc času.“

„Kam ti to mám poslat?“

„Do mé pracovny.“

Hlasy se vytratily, zůstalo jen ticho. Někdo mě držel za ruku, cítila jsem tlak na dlani. Uvnitř mé hlavy pálilo a mrazilo zároveň a svět kolem mě - jako by se mi vzdaloval. Jako bych zůstala sama a všechno ostatní bylo nedosažitelně daleko. Dokázala jsem myslet jen na jediné – na chuť a působení jedu. Na klid, který mi dával. Na jeho moc zbavit mě utrpení. Nedokázala jsem tomu vzdorovat. Celé mé tělo se chvělo chutí, kterou nebylo možné potlačit.

„Bello,“ uslyšela jsem zase Edwardův hlas. „Jsem u tebe, vydrž, možná ti pomůžeme.“ Ucítila jsem jeho doteky. Pokusila jsem se zvednout, náhle jsem chtěla být u něho v náručí, chtěla jsem, aby mě někdo držel… Ale mé tělo se třáslo tak silně, že jsem se nedokázala pohnout. Ucítila jsem jeho ruku, jak mě hladí po těle.

„Jak je možné, že je to tak silné?“ Edwardův hlas.

„Musí hrozně trpět…“

„Esmé, prosím, zajdi za Carlislem… Musí si pospíšit.“

Opět ticho.

Čísi ruka mě hladila po čele. Musela být Edwardova, cítila jsem, že jsme spolu v místnosti sami. „Vydrž, brzo bude po všem. Už nikdy se to nevrátí,“ potvrdil to vzápětí jeho hlas. „Budeš opět volná. Vezmu tě všude, kam budeš chtít, udělám cokoliv. Ale teď to musíš vydržet.“

Konečně třas ustal. Zničehonic. Na okamžik se mi ulevilo – než jsem ale zjistila, že bolest díky tomu dosáhla mučivé úrovně. Jako bych uvízla uprostřed ledovce. Led kolem mě pálil a řezal a ochromoval mě. I Edwardovy doteky pálily. Musela jsem něco udělat, nedalo se to snést. Potřebovala jsem se napít, potřebovala jsem jed, aby zastavil tu trýzeň. Cítila jsem, že přicházím o schopnost uvažovat…

Prudce jsem srazila Edwardovu ruku z čela a zkroutila mu ji křečovitým stiskem. „Potřebuju… jed… Prosím…“ zaúpěla jsem z posledních sil.

Edward se vykroutil z mého sevření. „Bellinko, ššš, bude to dobré… Vydrž, vydrž ještě chvíli.“ Díval se přímo do mých očí a snažil se mě položit zpět na postel. Když se mu to povedlo, zachvátila mě další vlna třesu. Další už ne, zaprosila jsem, to už nevydržím, už ne…

„Carlisle, konečně…“ v Edwardově hlase zaznívala úleva. „Bude to fungovat? Co je to za látku? Neublíží jí?“

„Nestihl jsem udělat všechny testy, ale působí to jen proti jedu. Jen nevím, jestli toho bude dost. A jestli účinek bude dost silný…“

Hlasy se vzdalovaly a mé tělo zachvátila nevýslovná tíha. Toužila jsem vzlétnout, vznést se a už se nikdy nevrátit. Zpátky do reality mě přitáhnul dotyk něčeho chladného na mých rtech.

„Lásko, pij, pomůže ti to… Zkus to vypít. Je to protijed, který to zastaví.“ Edwardův hlas z dálky.

Na jazyku jsem ucítila cosi odporného. Každá buňka v mém těle se postavila proti tomu. Dál jsem slyšela zvuk Edwardova hlasu, ale nedokázala jsem rozeznat slova. A dál se mi na rty tiskla ta chladná věc a ústa se mi plnila pachutí. Odstrkovala jsem je, snažila jsem se toho zbavit, ačkoliv mi něco říkalo, že to musím vydržet, musím to dokázat. Jakási síla mi bránila se vzepřít, něco mě drželo pevně na posteli. Nevím, jak se mi nakonec podařilo polknout, ale jakmile jsem to udělala jednou, další doušky už šly snáz a nakonec se objevila modrá mlha. Třes zeslábnul. Všude kolem, jako by bylo modré ploché světlo a já v něm hledala cestu. Z toho světla nakonec začaly vystupovat tvary, obličeje, postavy. A nakonec jsem viděla o mnoho lépe. Měla jsem otevřené oči. Mým tělem prostupovala slabost.

Carlisle s Edwardem se nade mnou skláněli a s jistým úsilím tiskli mé tělo k posteli. V jejich tvářích se zračilo napětí smíchané s překvapením. Esmé za nimi napjatě žmoulala své dlaně.

Olízla jsem si rty. Bolest se podstatně zmírnila. Opatrně jsem se rozhlédla a pokusila se posadit.

„Bello?“ zeptal se Edward opatrně.

„Jak je ti? Cítíš se lépe?“ ptal se Carlisle.

Jako by nějaká síla zadržovala další vlny trýzně. Jakoby ji ode mě držela dál. Protijed nejspíš začal působit. Byla to úleva, přesto jsem byla tak slabá, že jsem stěží dokázala odpovědět.

„Mnohem lepší…“

Oba vydechli úlevou. Carlisle se ke mně sklonil. „Pravděpodobně ještě není úplný konec, možná se to ještě vrátí, ale teď, když už víme jak, můžeme ti pomoci. Nejhorší máš za sebou.“ Potom se otočil na Edwarda: „Vrátím se do laboratoře.“

Edward kývnul a zůstali jsme sami.

„Děkuju… Za všechno…“ podařilo se mi promluvit.

Zakroutil hlavou. „Neděkuj. Udělal bych to všechno kdykoliv znova.“

Kousla jsem se do rtu a jen tiše vnímala tu bouři, která se uvnitř mě rozpoutala. I kdybych chtěla, nedokázala bych ji vložit do slov. V té změti zčeřených vln jsem se sotva vyznala. Jen jsem dovedla říct, že z toho, čím jsem byla, nezůstal kámen na kameni. Všechno to bylo příliš živé, příliš silné a příliš matoucí. Jeden druh pocitu byl ale silnější než ostatní. Hlas mého svědomí. Co všechno jsem udělala? Co ze mě vlastně zbylo? Jak moc jsem jim ublížila? Všechno se ve mně svíralo, nedokázala jsem na to myslet. Na svou vinu. Na to všechno, co se kvůli mně proměnilo v trosky.

Ale ať už to bylo jakkoliv, jedno bylo jisté. Zahrnovali mě láskou a péčí. Edwardova náruč i náruč celé rodiny zůstala otevřená. Sotva jsem se dokázala udržet na svých nohách a oni mě podpírali. Nedokázala bych vyjádřit míru své vděčnosti, ani svých pochyb, zda za to za všechno stojím. Nechtěla jsem být hadem, kterého si hřejí na prsou, ale byla jsem příliš slabá, nejistá a zmatená, abych v tuhle chvíli dokázala rozhodnout, co to všechno znamená. Obrazy před mýma očima byly rozostřené, neměla jsem dost sil.

- - -

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale zdálo se mi to jako věčnost. Dny a noci se střídaly za okny ložnice a já se je ani nesnažila počítat. Chvíle zdánlivého klidu se střídaly s dalšími nápory bolesti a pokaždé jsem dostala další lék od Carlislea. Konečně jsem ale ucítila sílu a energii ve svém těle a barvy kolem mě začaly nabírat na sytosti. Rána na mém rameni byla zahojená, jakoby tam ani nikdy nebyla. A mé smysly začaly fungovat jako dříve. Zaslechla jsem vzdálený rozhovor, hlasy z dálky, které jsem doteď neslyšela. A mé oči začaly, tak jako dříve, rozeznávat nejmenší detaily okolí.

Nehodlala jsem čekat, jestli se to ještě vrátí, anebo je to nadobro pryč. Chtěla jsem konečné vstát. U mé postele v tu chvíli nikdo nebyl. Když jsem znovu ucítila váhu svého těla na svých chodidlech a přesvědčila se, že se mi vrátila veškerá jistota, vyšla jsem na chodbu a zamířila za hlasy. Mé kroky vedly do salónu ve středu. Zdálo se, že tam jsou všichni, celá rodina. Začala jsem rozeznávat jednotlivá slova a věty.

„Nejsme v bezpečí,“ Rosaliin hlas. „Někteří venirové se budou chtít pomstít. Musíme odsud pryč…“

„Rose,“ odpovídal Carlisle. „Ano, je tu jistá pravděpodobnost, že budou chtít pomstít smrt svého krále, pokud se najde dost těch, kteří mu byli dostatečně oddáni.“

„Bylo jich víc než dost…“ Edward.

„K útoku by se ale museli zorganizovat, někdo by je musel vést.“ Carlisle.

„A museli by si troufnout.“ Emmett. „Myslím, že bráchovy schopnosti jim to mírně zkomplikují.“

„Vyloučit se to ale nedá…“ Esmé.

Došla jsem až ke dveřím do salónu a opřela se o jejich rám. Ještě chvíli jsem je jen pozorovala, všechny pohromadě. Před očima jsem měla výjev, kterým jakoby přímo před mýma očima ožila dávná minulost. Něco, co už jsem dlouho neviděla, ale co bylo zakořeněno hluboko ve mně. Byla jsem ráda, že jsem doma.

„Bello!“ Jako první zareagovala Alice. „Konečně!“ Vrhla se mi kolem krku, silně mě stiskla a pohladila mě ve vlasech.

„Alice, opatrně…“ nabádala ji Esmé.

„Jak se cítíš? Je ti už lépe?“ ptal se Carlisle.

„Ano, je mi dobře. Cítím se… v pořádku.“

Carlisle se usmál. „Už bylo na čase, trvalo to dlouho. Ale ještě se to může vrátit. Ta otrava byla neuvěřitelně silná.“

„Já vím,“ kývala jsem hlavou. „Děkuji. Raději si nepředstavuji, jak hrozné by to bylo, nebýt tvého léku.“

Pokýval hlavou. „Co se toho týká, budu potřebovat tvou pomoc… Některé postupy znáš jenom ty.“

„Carlisle, to nech na později…“ ozvala se měkce Esmé.

Usmála jsem se, když jsem si uviděla, jak Carlisle krotí svou dychtivost. A rychle mi došlo, co to pro něj musí být. Protijed proti takovému druhu jedu…

Jeho místo nakonec zabral Edward. „Jsi si jistá, že už nepotřebuješ odpočívat?

„Ráda bych se podívala ven,“ zvednula jsem k němu oči.

„Prší,“ odpověděl a usmál se na mě.

„To nevadí.“ Potřebovala jsem cítit svěží vzduch. A prostor. „Půjdu i tak.“

„Půjdu s tebou.“

„Nechci rušit vaši debatu. Je důležitá…“ chtěla jsem namítnout.

„Vlastně, také zrovna musím něco udělat,“ vložila se do toho Esmé. „Můžeme to nechat na později.“

- - -

Dešťové kapky dopadaly na všechno kolem nás. Pršelo velmi drobně a řídce, ale podle množství kapek usazených na listech trávy a stromů už dlouho. Brodila jsem se trávou, mé boty se okamžitě promáčely, ale to nebylo důležité. Cítila jsem vedle sebe Edwardovu přítomnost, a ačkoli mé tělo již bylo celkem v pořádku, všechno ostatní byly jen pouhé střepy. Některým věcem jsem rozuměla jen částečně, některým vůbec. A některé věci, které mi dříve byly důvěrně známé, najednou jakoby se vzdalovaly z mého dosahu. Jakoby někdo pošlapal a rozdrtil můj svět a já si ho nyní potřebovala znovu osahat, znovu ho poznat.

Jedna věc ale pálila více než ostatní. Edward a všechno, co jsem mu způsobila. Jak zlé to bylo? A jak bylo možné, že stále zůstával v mé blízkosti? Po tom všem? Tohle bylo to nejbolavější místo… Děsila jsem se hrůzy, která se přede mnou objeví, až ve svých vzpomínkách rozkryji každý detail posledních měsíců.

Došli jsme k altánku v zahradě a vstoupili do něj. Kousek suchého místa. Opřela jsem se o jeden z jeho sloupků a zadívala se na stříšku, ze které padaly kapky vody. Před očima mi bleskla vzpomínka na oslavu, kterou pro mě Edward přichystal… Projela mnou jako ostrá dýka. Kontrast mezi tím, co bylo tenkrát, a tím, co bylo nyní, byl nesnesitelný.

Edward se ke mně pomalu přiblížil a jemně mě pohladil na krku. Jeho prsty se zastavily pod mojí bradou, kterou lehce podepřely. „Bello…“ zašeptal. „Čekal jsem tak dlouho…“ Jeho oči byly plné lásky. „Nemyslel jsem na nic jiného, než jak tě získat zpátky.“

Prudce jsem vydechla a vložila si hlavu do dlaní. Nepatrně jsem couvla. „Edwarde… Co jsem to udělala? Tak moc jsem ti ublížila.“ Snažila jsem se potlačit pláč, který mě začal strhávat.

Okamžitě mě uchvátil k sobě do náruče, jakoby mě nechtěl nechat plakat. „Nebyla to tvoje chyba. Nic z toho. Nemohla ses bránit. Jeho zbraně byly silné. Bylo toho na tebe příliš. Tvé slzy si nezaslouží.“

Jeho slova a jeho náruč byla tak konejšivá, tak moc se mi chtělo tomu věřit. Ale mé svědomí bylo těžké jako olovo. Ta špína mě strhávala dolů. „Nic z toho se nemělo stát. Kdybych mu nepodlehla, kdybych tě nezradila, nemusel sis to zažít. A já neudělala nic proto, abych ti v tom pomohla…“ Prohrábla jsem si rukama vlasy a zatřásla hlavou. Všechno bylo špatně.

„Nemohl jsem mu dovolit, aby mi tě vzal. Udělal bych to znovu…“ Zadíval se do mých očí. „Nevíš, jak moc mi chybělo vidět v tvých očích to světlo, které je tam teď.“

„A já ti tenkrát věřila, když jsi říkal, že mě nenávidíš. A… bylo mi to jedno. Sotva mi na něčem záleželo.“ Hledala jsem vzduch, který by mi umožnil tahle slova vůbec vyslovit. „A ty mezitím…“ Věděla jsem, že to nedokážu domyslet do ve své plné hrůznosti. „Co všechno jsi musel snést! Tvé oči jsou červené.“ Zakroutila jsem hlavou. „Zabíjel jsi… lidi?“

Podíval se stranou, jakoby nechtěl odpovědět, nakonec ale kývl, když se podíval zpět na mě. „Občas se tomu nedalo vyhnout.“

Prudce jsem vydechla. „Bojoval jsi se Stíny?“

Přikývl.

„A co mučení? Byl jsi u toho? Pomáhal jsi s tím?“

„Bello,“ řekl tiše… „Byl jsem jedním z nich. Jinak to nešlo. Byl to jediný způsob, jak být u tebe. Myslím, že podrobnosti bychom měli vynechat.“

Zvedla jsem oči k nebi, ze kterého se vytrvale snášely drobné kapky vody. Dlouze a těžce jsem se nadechla. Obětoval všechno. Jako anděl, který na sebe vzal podobu démona. Nedokázala jsem myslet na všechno, čím si prošel. Bylo to příliš hrozné.

„Měl jsi mě tam nechat, zapomenout na mě… Bylo by to lepší.“

„Víš, že to bych nedokázal. Všechno by pro mě bylo snazší, než tohle.“

Kousla jsem se do rtu, až to zabolelo. „Bojím se, kolik nám toho zůstalo… Všechno je tak… rozbité. To, co bylo dřív, je teď tak neskutečně daleko…“

Jeho prsty se proplétaly mými vlasy a potom se na mě podíval. „Jsi můj anděl, vždycky jsi byla,“ odpověděl. „Zranil tě, ale už je to pryč. Už ti neublíží. A zůstane nám všechno, co si nenecháme vzít. Nehodlám mu nechat nic z toho, co se pokusil urvat. Miluju tě, víc než cokoliv. A to žádná síla na světě nemůže změnit.“

Jeho láska byla bezmezná, po jeho slovech jsem se ztratila v její nekonečnosti. A konečně jsem podlehla vzlykům, když jsem si položila hlavu na jeho rameno a kývala na souhlas. Ano. Nesměl dostat nic, co mu nepatří. Ale jeho přízrak byl prozatím až moc zřetelný, děsivý. A krajina kolem nás až moc spálená.

Pokračování:
34. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 33. kapitola: