Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 32. kapitola

19.07.2011 (16:45) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1487×

ČÁST TŘETÍ

32. KAPITOLA (Edward)

Konečně se přede mnou otevřel ten pohled – světlé kamenné stěny Stormdale, jezírko, Esméiny květiny… Málem bych už ani nevěřil, že náš dům skutečně existuje. Tolikrát jsem na tohle místo vzpomínal a tolikrát si zakazoval na něj myslet. A jak jsme se blížili a stromy se pomalu rozestupovaly, začal jsem chápat, že jsem zpátky. Že to není jen jedna z mnoha dalších představ trýznících mou mysl, ale že je to holá skutečnost. Některé stěny domu byly částečně osvíceny sluncem a náš domov v mé mysli zářil jako ten nejsvítivější klenot.

Přitiskl jsem Bellu ve své náruči k sobě ještě trochu blíž a ucítil jsem, jak se pohnula. Už dlouho mi na rukách spočívala jako hadrová panenka, dávka jedu v jejím těle konala své dílo.

Nepamatuji, jak jsem proběhl branami Stormdale ani jak jsme se s Carlislem a Bellou ocitli v jeho ošetřovně. Carlisle se nad ní skláněl. Za námi stála Sue s Any a ve dveřích se tlačili ostatní. Carlisle kontroloval její ránu a já jsem přešlapoval na místě. Rána se zatím nehojila. Neměla by se už začít hojit? Bellina oční víčka byla těžká, přesto je ale sem tam nadzvedla, aby se pokusila zjistit, co se děje kolem. Držel jsem ji za ruku a mluvil na ni. Jsme doma, lásko, konečně doma. Nový začátek... Kdo ví proč jsem se po tolika letech na světě zrovna v tuto chvíli cítil jako znovuzrozený. Jako fénix, který se chystá vstát z popela.

Carlisle se konečně narovnal. „Odnes ji k vám do ložnice. Rána se sice zatím nehojí, ale jed v ní se pomalu ztrácí. Musíme doufat.“

Podebral jsem ji a otočil se.

„Pomůžu ti…“ řekla Esmé svým měkkým konejšivým hlasem, který jsem měl tak rád.

Otočil jsem se na ni. „Ne, děkuji. Udělám to sám…“

Zamířil jsem přes chodbu k nám. Bez rozmýšlení jsem otevřel hlavní dveře a překročil práh. Dýchla na mě atmosféra našich pokojů, na niž jsem nebyl připravený, a vyrazila mi dech. Naše věci, nábytek, všechny možné drobnosti… Ten dojem byl silný, ale pro tuhle chvíli jsem ho odstrčil stranou a zamířil do ložnice. Položil jsem ji na postel. Uvědomil jsem si, co má na sobě – šaty z Paláce, špinavé od prachu a na několika místech roztržené. Na tomhle místě přímo křičely. Nečekal jsem na nic a začal ji svlékat. Když jsem rozepnul knoflíčky na jejím břiše, zaváhal jsem. Neměla by to přece jen udělat Esmé? Nebo Alice? Zavrtěl jsem hlavou. Nesmysl. Otočil jsem se, ze skříně vyndal její vlastní oblečení, které měla ráda a které vždy nosila, když se chtěla cítit pohodlně, a začal ji převlékat. Klekl jsem si vedle postele, posadil jsem ji a podepřel, abych mohl udělat vše, co bylo potřeba. Opřel jsem si opatrně její hlavu a ramena o svou hruď, abych mohl najít rukáv její oblíbené košile, která ležela ve skříni složená tak dlouho, že se k sobě jednotlivé sklady látky pevně přimknuly. Než se mi to podařilo, mírně nadzvedla ruce a objala mé paže.

„Ed… mmmm…“ zamumlala přitom. Na okamžik jsem strnul a potom položil dlaň na temeno její hlavy. Propletl jsem své prsty s prameny jejích vlasů.

„Bello, miláčku…“ Síla okamžiku mě nenechala domluvit… Jen jsem hladil její hedvábné dlouhé vlasy a vnímal, jak její dech při každém výdechu dopadá na kůži na mé hrudi. Bylo to tak neskutečně příjemné. Vnímal jsem její prsty, kterými svírala mé ruce těsně nad lokty, jako by se ke mně chtěla přitisknout, ale neměla dost sil. Její oči byly stále zavřené a já se snažil odhadnout, co se za nimi zrovna odehrává. Nakonec jsem se donutil pokračovat. Vsunul jsem její paže do rukávů a oblékl ji. Konečně ležela na posteli v čistém. Položil jsem jí ruku na rameno a sjel svou dlaní po celé délce její paže až k ruce.

„Mmm…“ zamručela znovu a mně se znovu zatajil dech. Chytl jsem její dlaň.

„Lásko, odpočívej, čas ti pomůže, s každou minutou to bude lepší a lepší, věř mi.“

A potom opět horší a horší… pomyslel jsem si hořce.

Téměř neznatelně kývla.

„Budu u tebe, budu se o tebe starat. Miluju tě.“

- - -

Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že očima vpíjím každý detail pokoje, který pro mě ztělesňoval můj bývalý svět. Snad každá věc v místnosti se pojila s nějakou vzpomínkou. Viděl jsem Bellu, jak věší závěsy vedle oken. Viděl jsem ji v tom starožitném obchodě v Portlandu, jak se zamilovala do svého psacího stolu, když ho uviděla. Viděl jsem ji, jak se nekonečné hodiny sklání nad knihami, které jsou nyní vyrovnané na policích. Snad v každé vzpomínce byla ona.

Ale nad tím vším nyní visela jedna velká otázka, těžká a tmavá jako bouřkový mrak. Může se to ještě vrátit? Budeme znova tak šťastní? Co bude teď? A tu nejpálivější otázku jsem se bál formulovat do slov, protože ta slova byla ostrá jako břitva. Nakonec mou hlavou ale přece jen prolétlo: Bude mě… milovat?

Stiskl jsem čelisti i rty, když se ve mně vzedmula vlna napětí. Ničím jsem si nebyl jistý tak jako tím, že já ji miluji. Nade vše. A že je tu možnost, že ji i přesto navždy ztratím. Možná jsem ji už ztratil, jen to ještě nevím. Tyhle myšlenky mě drásaly jako drápy na pařátech dalšího netvora, se kterým jsem se v tuhle chvíli právě seznámil. Příliš dobře jsem chápal, že těch běsů ještě nebylo dost. Ještě to neskončilo, ba právě naopak. Dokázali jsme sice už hodně, ale prozatím to nebylo dost.

Jak bude pokračovat působení jedu, který má v těle? Jak velké škody nadělal v její mysli, v jejím srdci? A bude vůbec schopna cítit opravdovou lásku, teď, když ta bestie, která jí v tom dokázala zabránit, je už po smrti? Jak velké rány na jejím srdci ten bídák způsobil? Neosvobodil ji přece – umřel dřív, než to mohl udělat. Přetrvá jeho zásah v její mysli i po jeho smrti nebo jeho síla vyprchala zároveň s ohněm, který spálil jeho tělo? Nic z toho jsem nedokázal odhadnout, Bella mi prozatím nemohla poskytnout žádné vodítko, a proto jsem se zmítal v ukrutné nejistotě, která nedovolovala ničemu v mém světě, aby získalo alespoň nějaké základy. Plaval jsem v moři trosek a neměl se čeho zachytit. A věděl jsem, že musím čekat. Stejně jako ona. Pro nás oba byl teď odpovědí čas.

Zadíval jsem se na ni a uvědomil jsem si, že přinejmenším vím, co nás čeká v nejbližších dnech. Prozatím ležela klidně a snažila se vydržet působení příliš velkého množství jedu ve svém těle. Později se ale misky vah převáží a nastane opačný problém. Bude se muset vyrovnat s tím, že jedu bude v jejím těle méně a méně, až tam nakonec nezůstane žádný.

Bude si tím muset projít znova. Odvyknout působení jedu, na jehož přítomnost ve svém těle a mysli byla tak dlouho zvyklá. Přál jsem si, aby to šlo jinak a aby si tím nemusela znovu procházet. Ale uklidňovalo mě alespoň vědomí, že tentokrát už to zcela jistě bude naposledy. Není další jed, který by mohla dostat. Vzpomněl jsem si na těch několik ampulek, které jsem sebral v pevnosti, to ano. A jistě bude ještě nějaký jed v Paláci. Ale tím to končí. Nejsilnější jed měl zmizet ze světa.

Ale co udělají venirové? Ti by mohli…

Mé myšlenky se přetrhly, když někdo zaklepal na dveře. Carlisle.

- - -

„Bude potřebovat pomoci. To, co jí čeká, nebude lehké. Alice říkala, že s tím už oba máte… jisté zkušenosti,“ prohlásil Carlisle, stojící naproti mně v mé pracovně, zatímco Bella zůstávala v ložnici.

Přikývnul jsem. „Kdy asi to přijde?“

„Těžko říct. Nějakou dobu to potrvá. Ještě je určitě dost času. Až se rána začne hojit, bude to první známka. Ale dříve nejspíš začne mluvit, takže ti nejspíš sama řekne, jak se…“ zadrhl se, když mu došel další smysl té věty, „… cítí.“

Přeběhl mi mráz po zádech. Co všechno mi řekne? Co bude cítit? Carlisle se na mě dlouze zadíval. „Vím, že se o ni postaráš. I přesto, že vaše budoucnost je nyní více než nejasná. Máš můj obdiv, synu.“

Nevěděl jsem, co odpovědět. Těmi dvěmi větami to vystihl. Zabodl se jimi přímo doprostřed té změti, co jsem měl v hlavě. „Pomůžu jí se toho zbavit. Jako jsem jí zbavil té bestie,“ okomentoval jsem nakonec to, co beztak bylo zjevné.

Zamyslel se. „Venoma zabila jeho vlastní krutost a strach. Tys ho jen nasměroval k tomu, co se mělo stát. Hlavní slovo měla jeho nenávist a malá Anaîs.“

Anaîs! „Jak je jí?“

„Její rána není velká, ale je mrzutá a malátná. Ošetřil jsem ji a určitě bude v pořádku. Teď jim Esmé ukazuje, kde tu mohou zůstat.“

Pousmál jsem se a Carlisle pokračoval. „Odebral jsem jí krev, abych zjistil, jestli není zasažena Venomovým jedem, případně abychom mohli sledovat, jestli se jeho koncentrace snižuje. S dovolením jsem si k tomu vypůjčil jednu z ampulek, které jsi odnesl z pevnosti, abych měl porovnání.“

Kývnul jsem. „A výsledek?“

„V její krvi není ani miligram jeho jedu. A kromě toho… chová se zvláštně. Udělal jsem pár pokusů…“

Potlačil jsem pousmání. Jak jinak… Carlisle a jeho vědecká zanícenost…

„Její krev při kontaktu s jeho jedem ten jed doslova pohltí a neutralizuje. Venomův jed jí nemohl ublížit ani v nejmenším.“

„Zato ona ublížila jemu,“ konstatoval jsem. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl o vizi, jsem něco takového tušil. Muselo to tak být. Nedokázal jsem ale pochopit, jak je to možné.

Carlisle poposedl, jeho pozornost zcela jasně zmohutněla. Dostával se pomalu do svého živlu. „Zajímavé, že? Její krev je naprosto speciální. Mohlo by k tomu být více důvodů… Venomova krev geneticky smíchaná s tou lidskou, k tomu jeho vlastní jed v krvi matky i dítěte během porodu? Nebo co když má Sue nějakou vlastnost, jejíž kombinace s tím, jaký byl Venome, stvořila Anaîs? Každopádně je to pozoruhodná hříčka přírody. Její krev pro něj byla jako jed.“

„Působila tedy i opačně. Neutralizovala jeho jed a sama jedem byla. To tedy…“

Nenechal mě domluvit a poposedl na křesle naproti mně blíže ke mně. „Edwarde, něco mě napadlo.“

Tázavě jsem k němu zvednul zrak.

„Možná je to protijed, který by mohl pomoci Belle.“

Okamžitě měl moji plnou pozornost.

„Možná bych dokázal izolovat z krve Anaîs látku, která tohle způsobuje. Nemělo by to být těžké, stačilo by odstranit všechny běžné složky krve… a prozkoumat ten zbytek.“

„Takže by Bella nemusela znovu odvykat?“ zeptal jsem se a pocítil příliv naděje.

„Bylo by sice lepší, kdyby mi s tím ona sama mohla pomoci, je výborná laborantka… Ale snad bych to svedl i sám. Myslím, že by bylo lepší, kdyby si nemusela znovu procházet tím, čím už jednou musela.“

Kýval jsem hlavou. „Zkus to, tati. Pokud to nebude zátěž pro Anaîs.“ Dívali jsme se jeden na druhého a já věděl, na co Carlisle myslí. Snažil se svým dlouhým pohledem v mých očích vyčíst stopy toho všeho, čím jsem si prošel. A já jen těžko skrýval šrámy, které tam nejspíš viděl. Měl o mě strach. Nakonec řekl: „Jsem rád, že jsi doma.“

Zadíval jsem se do země. „Budu v pořádku, tati. Nic jsem si celou dobu nepřál tolik, jako vrátit se sem. S ní. A to se stalo.“

- - -

Rukou jsem si prohrábl vlasy a zůstal stát, zatímco jsem se díval na další důkaz boje, kterým jsme si prošli. Klavír měl proraženou horní desku, z klaviatury zbyly jen rozházené klávesy a nohy byly polámané. Věděl jsem, že to nebyl jediný pozůstatek druhé Venomovy návštěvy. Nedalo se přehlédnout, že tu bylo mnohem více věcí, které připomínaly spoušť, kterou za sebou zanechal. Místo skleněné vodní stěny v hale byly střepy, některé obrazy chyběly na svých místech, byly postrkané po koutech, aby nebyly vidět cáry pláten, které z nich zbyly. Esméiny oblíbené kusy nábytku byly rozlámané. Nejhůře to odnesla pracovna středu, která nyní byla téměř prázdná, vyklizená.

Ucítil jsem za zády Alici.

„Esmé neměla moc chuť něco tu spravovat,“ vysvětlila mi tiše.

Pomalu jsem se na ní otočil, zatímco ona si sedla na gauč pod oknem. „Ty poslední týdny byly jen samé nervy, všichni jsme byli jako na trní, Esmé chodila jako bez ducha a stále jen opakovala, že teď není vhodná doba na opravy. Snad jen trochu se usmála, když jsem  sama nechala spravit ten malý stolek z pracovny, abych jí udělala radost…“

Zatímco mluvila, přešel jsem k ní posadil se vedle ní.

„Kéž byste bývali mohli zůstat stranou. Tohle se nemělo stát.“

Usmála se. „Zůstat stranou?! Co tím chceš říct? To bylo právě to nejhorší. Jen čekat a čekat, co bude dál. Vsaď se, že nemluvím jen za sebe, když řeknu, že jsem měla pocit, že mi z toho přeskočí. Nepřáli jsme si nic jiného, než mít možnost něco udělat!“

Usmál jsem se. Moje skvělá rodina. „Díky, že jsi za mnou chodila.“ Až teď jsem si začal uvědomovat, jakou to pro mě mělo váhu. Spojení s domovem. Se světem, ve který jsem věřil. „Bez vás bych to nevydržel.“

Na jejím obličeji se objevil jeden z jejích upřímných zářivých úsměvů, hned potom ale zvážněla. „Muselo to tam být strašné.“

Uvědomil jsem si, že nejsem ještě připravený vzpomínat. Jednou nohou jsem stále zůstával v Paláci… Jako by to ještě neskončilo. Ne dokud bude Belle v těle kolovat jeho jed, ne dokud nebude vše zase jako dřív. Pokud bude.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nejspíš ti nedokážu odpovědět. Ještě nejsme u konce. Nevím, co to s Bellou udělá… udělalo…“

„Zkoušela jsem se dívat,“ kývla hlavou. „Ale moc toho nevidím. Bellina budoucnost je zatím úplně zavřená. A tvoje… nejasná.“

Ztěžka jsem se nadechl a zabodl pohled do země. Nepřekvapovalo mě to. Alice mi mezitím položila ruku na rameno, což mě donutilo k ní zvednout oči.

„Zbyl z něj jen dým,“ řekla prostě, zatímco ze mě nespouštěla pohled. V jejích očích se obdiv, který jsem si nezasloužil, mísil s vděčností a úlevou.

„Byla to shoda náhod. Mělo se to stát,“ pokusil jsem se upřesnit.

Pokrčila rameny na znamení toho, že si o tom myslí své a já raději obrátil list: „Díky, že jste přišli. Kdo ví, jak by to dopadlo bez vás. Bez Jaspera…“

Opět zazářila. „Viď? Měla jsem co dělat to správně načasovat. Tak, aby naši nestihli zastavit Happy a zároveň, abychom tam byli včas. Když jsem to konečně uviděla, to, co viděl Dizzy, málem mě to porazilo. Znamenalo to totiž, že se to vážně stane...  Potom jsme vyrazili.“

Zničehonic mě pěvně objala. Klečela vedle mě a tiskla svou hlavu na moje rameno, zatímco si mě přitahovala rukama. „Edwarde, jsem tak ráda, že jste zase doma. Bylo to nekonečný.“

V tu chvíli jsme se oba otočili ke dveřím, bylo jasné, že se co nevidět otevřou, zvuky a vůně jasně prozrazovaly, že za nimi stojí nejméně polovina rodiny. Když se potom konečně otevřely, vešli dovnitř Esmé, Rose, Emmett, Jasper, Happy a Dizzy.

Jako první se ke mně přihnal Emmett, aby mě uznale praštil pěstí do ramene. „Jsi dobrej, Edwarde, zametl jsi s nima. Zdrhali, jako by jim za patama hořelo.“

Měl jsem chuť obrátit oči v sloup, ale neudělal jsem to. Objevila se přede mnou Happy.

„Konečně nás k tobě Carlisle pustil, nevadí? Jak se cítíš?“ ptala se.

„Proboha, Happy, jak by se cítil? Je rád, že je doma, ne?“ odpověděl za mě Dizzy. Happy se na něj nevěřícně podívala: „Není to tak jednoduché, jde tu přece i o Bellu…“ a podívala se zpět na mě. „Jak je jí?“

„Zatím stále stejně, ale dostane se z toho.“

„Jsi si jistý?“

Pokusil jsem se usmát. „Jedu se rozhodně zbaví,“ odpověděl jsem a zadíval se na ni. „Díky, Happy.“

Kousla se do rtu a sklonila hlavu. „To já děkuju. Všechno se to stalo kvůli mně…“

Tentokrát jsem ty oči protočil. Současně s Dizzym.

„Happy, už zase?“ káral ji Dizzy, zatímco si přivinul její hlavu na svou hruď.

Ale to už za nimi stála Rose. „Jsem ráda, že jsi konečně zpátky. Máma se málem zbláznila strachy,“ řekla s úsměvem. „A jsem ráda, že i Happy je z toho venku,“ dodala.

Náruč mé rodiny byla jako teplé místo na slunci uprostřed skal. Přesto nad námi zůstávalo viset hned několik otazníků. Velkých černých otazníků, jejichž tíha nás držela v tom bahně, ze kterého jsme se snažili dostat. Zdálo se, že se mraky nad námi konečně rozevřely a zasvítilo slunce. Ale to bahno bylo stále stejně mazlavé a zrádné.

Přesto jsem se ve společnosti své rodiny cítil… jako vyměněný. Poslouchal jsem jejich hlasy, které jsem tak dlouho neslyšel, a těžko mohl uvěřit, že jsem zase mezi nimi. Jejich společnost byla povznášející. Větší část mě ale stále zůstávala v ložnici vedle Belly, která se snažila nabrat síly a zbavit se otravy zachvacující její tělo.

- - -

Noc byla tak temná, že do místnosti nedopadalo téměř žádné světlo. A dům už byl tichý. V hlavě jsem neslyšel nikoho z ostatních, jen tiché šumění myšlenek stažené na minimum.

Vzal jsem do ruky sklenici s jelení krví a klekl si vedle Belliny postele. Potřebovala pít, měla žízeň. Jak to bylo dlouho, co se už nenapila? Doufal jsem, že by ji krev mohla posílit.

Když ucítila vůni krve, pokusila se otevřít oči, ale dlouho je otevřené neudržela.

„Bello, miláčku, napij se…“ přitiskl jsem jí sklenici k ústům.

„Konečně…“ zamumlala a zvedla ruce, aby mohla sklenici sama chytit. Její rty se ponořily do tekutiny a napila se, načež sklenici odstrčila. „To není… Co je to?“

Zamrazilo mě. Čekala svou dávku jedu? Tak málo byla při smyslech?

„Čistá zvířecí krev,“ odpověděl jsem. Na chvíli se na mě podívala a zkusila se znovu napít. Váhavě.

„Napij se pořádně. Musíš vypít všechno,“ povzbuzoval jsem ji. „Ochutnej znovu. Je to krev, kterou potřebuješ.“

Začala pomalu pít až ji nakonec uchvátila vášeň, kterou v sobě žádný z nás nedokázal popřít. Když vypila všechno, co jsem jí přinesl, oddychl jsem si. Nakonec si spokojeně lehla na moji ruku, kterou jsem jí podpíral a já ji položil na postel.

Nevím, jak dlouho to potom trvalo, ale od její postele jsem se nehýbal. Za okny byla stále neměnná černá tma, díky které jsem mohl donekonečna zkoušet hledat odpovědi na otázky, které mě pálily.

Co bude teď? Jak se změní život můj, Bellin, život mojí rodiny? Co všechno se mělo změnit? A co zůstat? Jak velká spoušť kolem nás vlastně je? Jak bude vypadat svět, ze kterého zmizela figurka černého šachového krále? Co udělají venirové? Dal bych nevím co za možnost vědět alespoň něco z toho. Namísto toho jsem se prozatím ještě pokoušel uvěřit, že Venome je skutečně a nenávratně mrtev. Jeho démon už nemohl páchat další škody. Nevím proč ve mně ale přetrvával dojem, že mě jeho rudé oči i tak propalují pohledem. Bude tomu vůbec někdy konec?

Očima jsem přejížděl po naší ložnici jako bych hledal něco, co mě od mých myšlenek odvede. Nakonec se mé oči zastavily na barevné stuze přivázané k pelesti postele. Kolem mě bylo příliš mnoho vzpomínek. Uplynulých sto let bylo plných její společnosti, plných zážitků a na všechny jsem si pamatoval. Krátce po její proměně několik neuvěřitelných měsíců na ostrově Esmé. Cestování po Evropě, v rámci možností. Většinu zajímavých míst jsme viděli v noci anebo v dešti, ale to nám vůbec nevadilo. Dalších neuvěřitelných pár let v domě na pobřeží. Potom se rozhodla, že bude studovat, a tak jsme vystřídali několik universit. Dartmouth, Aljaška, universita Dalhausie. A potom vědecká pracoviště, kde Bella získávala praxi a rozhled. Všechno se komplikovalo tím, že si čas od času musela změnit jméno i působiště a nakonec jsme se museli stáhnout na několik let do ústraní, její tvář už byla příliš známá. Mezitím se toho hodně změnilo, její práce byla důležitější než na začátku. Bella postupně ztratila svou rodinu, z Forks se stalo opuštěné město. Naše rodina se stále stěhovala, až jsme nakonec skončili tady.

A ta stuha… Před očima se mi objevila vzpomínka tak jasná, že jsem zamrkal. Ta vzpomínka se k téhle chvíli nehodila, příčila se jí. Přesto jsem si dovolil u ní na okamžik zůstat, ať už pálila sebevíc. Viděl jsem její ruce svázané barevným uzlem k čelu postele. A její oči zavřené, smyslné. K té stuze vedla dlouhá cesta. Zavřel jsem oči. Co všechno jsme spolu zažili, kolik druhů milování, kolik barev. Jak dokázala být divoká i krotká. Jak si hájila své území a své tajemství. A nakonec chtěla, abych dokázal zkrotit její vášeň, abych ovládnul její tělo tím nejsladším způsobem. Chtěla si ten pohár vychutnat až do dna, tantrickým způsobem. A tak jsem jí symbolicky svázal ruce, aby se naučila ovládat svou sílu a touhu… Před očima se mi střídaly obrazy ve vzpomínkách, až nakonec mě srazila k zemi ledová pěst. Poslední náruč, která ji objímala, byla náruč Venomova. Prudce jsem oči otevřel a tiše zasyčel. Vstal jsem a strhl stuhu z rámu postele. Nemohl jsem si teď podobné myšlenky dovolit. Neměl jsem na to dost sil.

Bella se přitom na posteli zničehonic pohnula a já si uvědomil, že se mírně chvěje. Posadila se a já jsem pohledem zkontroloval její ránu. Ano, začala se měnit, stahovat. Byla viditelně menší. Zároveň jsem pocítil úlevu i obavy. Věděl jsem, co mělo přijít teď.

„Ta krev chutnala… jinak,“ řekla překvapivě pevným hlasem a já si všimnul, že už dokáže udržet oči otevřené. Dívala se přímo na mě.

Vrátil jsem jí její přímý pohled. „Byla to čistá krev, bez jedu.“  Vzpomínky vystřídala syrová realita. „Je čas se ho zbavit. Potom bude všechno v pořádku. Budeš to zase ty.“

Sklopila zrak a omotala si ruce kolem hrudníku a mírně kývla.

Carlisle… zadoufal jsem v duchu.

Pokračování:
33. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 32. kapitola: