Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 28. kapitola

22.06.2011 (13:30) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1346×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

28. KAPITOLA (Edward)

Všechny úkony jsem dělal mechanicky. Bez přemýšlení. Kromě toho už jsem to dělal tolikrát, že jsem nad tím nemusel přemýšlet. A mé momentální úkoly nebyly složité – stačilo vnímat bezeslovné pokyny venirů, nacvičená gesta, kterým jsme vzájemně rozuměli.

Svíral jsem v rukou jednoho z nováčků. Z těch, kteří se odmítali poddat. A snažil se neposlouchat proslov, kterým jeho i ostatní nepoddajné zahrnoval šéf venirů, Venomova pravá ruka. Beztak už jsem ho slyšel mockrát.

V téhle hře jsem byl jen loutka, pomocná síla. A v tuhle chvíli jsem ani neměl sílu se bránit. Těžko jsem v sobě hledal sílu na cokoli dalšího. Nevěděl jsem kudy kam, neviděl jsem před sebou jedinou cestu, která by mohla někam směřovat. Tohle byl čas, který jsem potřeboval k nadechnutí. K tomu, abych v sobě opět objevil život. Nikdy dřív jsem nebyl víc podobný živoucí mrtvole, kterou jsem ve skutečnosti byl.

Byli jsme tu uvězněni, já i Bella. Znásilnění a přinucení k životu, který nebyl náš. Někde vzadu v mé mysli pálila jediná poslední myšlenka: jak ještě dlouho? Jak dlouho to ještě budeme muset snášet? A jedinou jistotou, se kterou nemohlo pohnout nic, jednoduše nic, bylo, že jsem byl ochoten to snášet třeba do nekonečna. Dokud tu bude ona, budu tu i já. Ať si to trvá třeba roky, ale já ji odsud dostanu. Nakonec se své příležitosti dočkám. Neopustím ji. Nenechám ji tu. Spoutanou, zadušenou.

Na pokyn jsem odvedl novorozeného ke dveřím a předal ho do rukou stráže, která ho odváděla na další fázi výcviku. Spolu s ostatními Stíny, kteří plnili tu samou úlohu, co já, jsme na pranýř přivedli další novorozené. Tentokrát se v mých rukou ocitla žena. Ne příliš mladá, oblejší postavy. Bojovnice z ní jistě nebude, ale pokud podlehne, jistě se bude hodit na jiné práce v Paláci. Zastavil jsem se s ní na místě, naučeným chmatem jsem ji vzal pod krkem a stisknul. Zároveň jsem zkroutil její ruce do velmi nepohodlné pozice. Takhle byla připravena na příděl slov, kterým neměla šanci uniknout.

Pro mě to ale byla chvíle klidu. Zběžně jsem zkontroloval Venomovu přítomnost v Paláci. Věděl jsem jen to, že je pryč. Když jsem se vrátil z posledního tažení, už tu nebyl. Nepodařilo se mi zjistit, kam odešel. Kromě toho to nevypadalo, že by si s sebou někoho vzal. To nebylo obvyklé. Ale nic jsem neslyšel. Nepodařilo se mi zachytit jeho myšlenky. Chtěl jsem to vypnout, když v tu chvíli se na mě snesl řev, jaký jsem dlouho neslyšel. Málem jsem sebou trhnul. Zubožený, vzteklý, naštvaný řev. Venomovým hlasem. Vtrhl do mé hlavy jako přílivová vlna. Pevně jsem tisknul čelisti k sobě, vědom si toho, že kdybych to nedělal, nejspíš bych zůstal zírat s otevřenou pusou. Donutil jsem svou tvář opět zkamenět, když jsem se nořil do té turbulence uvnitř mé hlavy.

Zabiju ji, děvku. Já ji zabiju!!! Nikdo nebude silnější než já… natož ona! Přes jeho slova se míhaly obrazy. Žena s vlajícími sukněmi na útesu. Obličej malého dítěte s velkýma pronikavýma očima. Zuřivý běh lesem. Nedokážu to udělat sám! Krucinál, já to nedokážu!!! Jeho vztek nebral mezí. Ale i tak je zabiju. Udělá to někdo jiný. Postarám se o to. Skoncuju s touhle špínou! Před oči mi skočil další obraz: vyděšená, zoufalstvím zkřivená tvář jakési ženy. Nedokázal jsem potlačit zachvění. Hrůza, která šla z jeho myšlenek, byla děsivá. Zuřil jako smyslů zbavený.

Ale nedávalo mi to smysl. Zatím ne. Nic na světě by mě nedonutilo v téhle chvíli přestat vnímat jeho myšlenky.

Nemá nejmenší naději, že bych ji mohl ušetřit! Ani přesto, co se dneska stalo…!

Další vlna neskutečného hněvu: Udělala ze mě zbabělce. Porazila mě. To si odnese. Ona i ta její malá mrcha. Sue a Anaîs. To jsou jména mých příštích dvou obětí. Tyhle dvě čubky se tu už dlouho poflakovat nebudou!!!

Sue!!! To jméno zasvítilo v mé hlavě ostře jako nejjasnější světlo.

A hned nato se mou myslí mihnul další její obraz. Opět její tvář. V tu chvíli jsem doopravdy zkameněl. A přestal dýchat. Moje ohromení bylo obrovské, když jsem pochopil, kdo takovým způsobem rozdráždil Venomovy myšlenky.

Poznal jsem ji. Žena z Dizzyho vize. Sue. Lidská žena, která dokázala utéct z Paláce. A kterou Venome usilovně hledal.

Zůstal jsem stát jako po úderu blesku. Byla to ona. Okolnosti jsem zcela nechápal, ale ta žena z Dizzyho vize byla Sue.

„Edwarde!“ probral mě důrazný hlas jednoho z přítomných venirů. Zaměřil jsem na něj svůj zrak, nebo se o to aspoň pokusil. Pohodil hlavou na stranu a já si uvědomil, že celá řada za mnou čeká, až se pohnu. Moje ohromení bylo tak obrovské, že jsem přestal vnímat. Naprosto jsem zapomněl, kde zrovna jsem, a co dělám.

Rozešel jsem se a napojil se zpět na Venomovy myšlenky. A doufal jsem, že moje práce tady už brzo skončí. Zdržovala mě od něčeho, co bylo nesrovnatelně důležitější. Přinutil jsem se opět bezchybně se zapojit do procesu, bez toho, abych opustil Venomovy myšlenky.

Nemůžu se tam vrátit… zachytil jsem další příliv jeho temně hořké a děsivé zlosti… Ta čarodějnice mě má v hrsti. Příliš dobře jsem jí ukázal svou slabinu. Nevrátím se tam, nenechám se porazit. Už nikdy je nechci vidět. To dítě mě na kolena nesrazí. Ne podruhé.

Moje dítě. Moje. Moje dítě.

Ksakru. K čertu s tím. Parchant. Podřadná nedokonalá rasa.

Žasl jsem. Můj údiv nebral mezí. Dítě? Jeho dítě? Slabost? Podruhé? Nechápal jsem.

Co na tom, že je moje? Ne-zá-le-ží mi na něm. Nestál jsem a nestojím o něj. Kdybych mohl, sám bych jej zabil. A vychutnal si sladkou chuť jeho krve a sladkou chuť pomsty.

Udělá to Chris. Bezodkladně. Jen co ji znovu najdeme… Nepochybuji, že tentokrát už budou vědět, kam zmizela.

Vydechl jsem překvapením. Nebyl jsem schopný dál ovládat své reakce. Byly příliš prudké. Tušil jsem, že to, co se nyní děje, znamená hodně.

Dizzyho vize. Věci do sebe začaly zapadat.

- - -

Věděl jsem dost. Přecházel jsem po své cele jako lev v kleci. Všechno se ve mně vzdouvalo. Mé smysly nikdy nebyly bystřejší, pozornější, víc zjitřené. V uších mi hučela bouře myšlenek. Jedna létala přes druhou, zcela nekontrolovaně. V prstech jsem drtil jeden kámen za druhým, a přesto mě to napětí málem roztrhlo.

Sue a Venomovo dítě. Neměl jsem tušení, jak ho dokázala porodit, ale byla to dívka, s geny poloupíra. Dívka odsouzená k nelítostné smrti, stejně jako její matka. Snažil jsem se ignorovat bílá místa v té skládačce, co jsem měl v hlavě, a poskládat k sobě alespoň to, co šlo.

Byla to žena, která hraje klíčovou roli v tom, co Dizzy uviděl. Ona a její dcera. Žena, se kterou se Venome už znovu nehodlal setkat. Žena, které ho donutila k něčemu, čemu se usilovně bránil. A já už věděl, co to bylo, i jakou to pro něj mělo příchuť. Cítil se poražený, pokořený. A právě tohle neskutečným způsobem burcovalo jeho vztek a nenávist - nenávist míchanou s pocitem, který se jí příčil. Bylo to snad poprvé, co jsem v jeho myšlenkách zahlédl kousek citu podobný něžnosti. A dokonale jsem chápal, že právě tomuto citu se bránil. Oslaboval ho. Nejhorší jeho představa spočívala v tom, že by mohl… milovat své dítě. To byla slabost, které se děsil. Které se odmítal podřídit.

Proč vlastně? Nerozuměl jsem jedinému kousku tohohle bordelu. Nicméně jsem nepochyboval, že to bylo přesně tak.

Chtěl je obě zabít, aniž by se k nim musel ještě jednou přiblížit. Ale co potom Dizzyho vize? Viděl je přece spolu! A nejen je. Viděl i sám sebe. A Happy, Bellu… i mě… Přesně tam povedou naše kroky. Tam se sejdeme. Ať už se to stane jakkoli. Pokud se Dizzyho vize nemýlí.

Jak ale?

Připadal jsem si jako uprostřed velmi divokého příboje. A zároveň jsem poprvé po dlouhé době ucítil náznak pevné půdy pod svýma nohama.

Vyrušilo mě zaklepání na dveře. Trhnul jsem sebou.

„Co se tu flákáš? Kámo, to bych neriskoval. Nahoře tě shánějí. Jestli se to dozví šéf…“

Ksakru… Bella a její dnešní dávka. Mám nejvyšší čas. Krutá realita mě strhla z těch vířících výšin zpět na tvrdou zem. Udělalo se mi málem zle při představě, co musím udělat, navzdory všemu, co se odehrávalo kolem. Další setkání s ní, další osten do hrudi. Její chladné pohledy - pohledy očí, za kterými se skrývá zubožené, uvězněné nitro.

- - -

Nevěděl jsem, jestli je to jen moje zdání a nebo skutečnost, ale její výraz byl čím dál tím více netečný, prázdný. Jako by velmi pomalu umírala. Pokaždé, když jsem se s ní měl setkat, přál jsem si, aby na tom byla lépe. Aby se její oči probudily k životu. A pokaždé, když jsem ji uviděl, moje naděje opět pohasla a ty okovy, které nás poutaly, se opět těsně utáhly.

Stejně tak i dnes. A přesto, že jsem umíral touhou jí vyložit všechno, co se kolem ní odehrávalo, ten příval slov se zastavil a toužil jsem mít tu možnost jí dát to, co jí chybělo. Ať to bylo cokoliv.

„Paní,“ mírně jsem se uklonil a natáhl ruku s pohárem.

Vzala ho ode mě. „Děkuji, Edwarde.“ Přesně dle naší každodenní rutiny.

Ale potom se otočila a podívala se na mě mírně unavenýma a mírně zmatenýma očima. „Ráda bych, abys se mnou dnes malou chvíli zůstal. Už jsem příliš dlouho sama. Nechceš se posadit?“ ukázala rukou na křesla v rohu předpokoje.

Zaváhal jsem. Věděl jsem, že nedokážu odhadnout její motivy. Potom jsem ale přešel k nabízenému křeslu. „Děkuji, paní. Má společnost ti už není proti mysli?“

Posadila se naproti mně. „A má tobě?“ trpce se usmála. „Za tu dobu jsem si na tebe už zvykla. Nemám moc na výběr. Ostatně, ty také ne.“ Upila z poháru, ve kterém zůstávala už jen polovina jeho obsahu.

„Ano. Rozhodně není příliš mnoho voleb, které by se před námi otevíraly,“ souhlasil jsem.

„Jsi mezi Stíny šťastný, Edwarde?“ zeptala se najednou.

Co to bylo za otázku? Nechápal jsem, kam tím míří. Zakroutil jsem hlavou. A téměř okamžitě jsem věděl, jak zní odpověď. I když mě samotného šokovala.

„Ano, paní. Těžko by se mohl najít lepší způsob života, který bych si v současné době mohl zvolit.“ Věděl jsem příliš dobře, že nemůže pochopit pravý smysl těch slov.

Pokývala hlavou a zahleděla se do neurčita. Pocítil jsem silné nutkání ji vzít do náruče a posadit si ji na klín.

„A ty, paní? Jsi šťastná?“ zeptal jsem se měkce. Svou troufalost jsem moc dlouho nehodnotil, v tu chvíli nebyla podstatná.

„Ano…“ řekla po chvíli. „Velmi šťastná. Jen opuštěná. Venome má teď příliš mnoho povinností. A bez něj mé štěstí není úplné…“ Znovu zvedla pohár a přitiskla si ho k ústům. Ruka se jí sesmekla, pohár jí málem vypadl a já jsem rychle zvedl svou, abych ho zachytil. Naše prsty se setkaly. Nechal jsem je tam a zatímco pila, mírně jsem hladil hřbet její ruky. Měl jsem to být právě já, kdo ji utěší? Zrovna u mě hledala podporu ve svém osamění…?

Dopila, ale nechala pohár spočívat na svých rtech. Jako by s ním nechtěla pohnout, aby neporušila ten okamžik. Vzal jsem mezi dva prsty jeho nožičku a zatáhl směrem ke stolu.  Ruku v ruce jsme jej postavili na leštěnou kovovou desku před námi. A ani potom se naše ruce nehodlaly rozpojit. Cítil jsem, jak se mi pod silou toho okamžiku stahuje hrdlo. Znovu v její přítomnosti začaly na povrch vyplouvat pocity, které jsem si nesměl připustit.

Její oči směřovaly k zemi, potom je pomalu zvedla a zadívala se na naše ruce. Jemně mě pohladila po několika prstech. Na zlomek vteřiny jsem pevně stiskl oční víčka, nápadně hluboce vydechl a uchopil její dlaň do své. Bello, lásko, to nemůžeš…

„Brzo to už skončí,“ pronesl jsem slova, kterými jsem utěšoval ji i sám sebe. A kterým jsem chtěl věřit možná víc než ona. Kdybych mohl, řekl bych jí toho mnohem víc, všechno mě to pálilo na jazyku. Ale věděl jsem, že tady jsou zatím všechna slova zbytečná. Můj a její svět se dokonale míjely.

Naše ruce se konečně oddělily. „Pokud dovolíš, raději půjdu, paní Isabello,“ řekl jsem váhavě.

Nerozhodně se na mě podívala. „Znamenáš pro mě všechny mé vzpomínky na můj předchozí život. Občas o tom přemýšlím. Zdá se mi to tak vzdálené. Ale je to všechno, čím jsem kdy byla. Předtím. Nic jiného si nepamatuji.“ Její nálada mě mátla. Tak málo jsem jí rozuměl. Váhal jsem, co na to odpovědět.

„Chci jen říct,“ pokračovala, „že je zvláštní, že jsou si dva lidi nejprve tak blízcí a hned potom tak vzdálení. Všechno se to změnilo tak rychle. Nikdy bych nic takového nečekala.“

Její slova mě bodla do srdce. Pokýval jsem hlavou. „To bezesporu, paní.“

„Děkuji ti, Edwarde, za chvilku společnosti. Můžeš jít,“ uzavřela náš dnešní rozhovor a podávala mi prázdný pohár. Naše prsty se opět setkaly, když jsem ho od ní bral.

Jakmile se za mnou zavřely dveře od jejích pokojů, dovolil jsem těm prudkým citům, aby mě ovládly. Rázoval jsem chodbou a v hlavě mi pulzovalo. Už brzo, miláčku, brzo.

Ale jak, ksakru, jak se to má stát?!

Vrazil jsem do své cely, popadl papír a napsal vzkaz domů. Měli by o všem vědět. Tohle by Alicinými vizemi zatím nemuselo proniknout… Měli by vědět, kdo je Sue, kdo je její dítě, co znamená Dizzyho vize. A měli by vědět, že cesta, která tam má vést, je zatím uzavřená.

Počítal jsem s tím, že dopis stihnu odeslat ještě před setměním a tak jsem pro Alici ve své budoucnosti vytvořil výborný materiál, který nemohla minout. Věděla přesně, kdy a kde ho zanechám. A že je mimořádně důležitý. Když jsem ho na tom místě v lese později nechával, málem jsem cítil ve vzduchu její vůni. Nedivil bych se, kdyby netrpělivě čekala, až si ho bude moci převzít. Naléhavost svého sdělení jsem ještě pojistil plánovaným vzkazem na zrcadlo. Byl jsem si jistý, že tahle zpráva dorazí domů velmi rychle. A očekával jsem Alicinu brzkou návštěvu v mé hlavě.

- - -

Tahle noc se táhla jako had ovíjející se kolem kotníků své oběti. Nabízela spoustu času k přemýšlení. A moje hlava se usilovně držela tématu, které mě nedokázalo nechat v klidu, a ani jsem po tom netoužil. Každý sval v mém těle byl připravený k boji. Připravený vyrazit a udělat cokoli, co by konečně mohlo k něčemu být. Po tak strašně dlouhé době jsem ucítil jasnou příležitost.

Bude volná. Ten netvor, co ji poutá, bude poražen. Probudí se do nového rána…

Projela mnou vzpomínka na náš dnešní dotek. Na její smutek a opuštěnost. Na její štěstí, ve kterém byla uvězněna jako v té nejtmavější kobce. Tohle už skončí. A ať už potom bude cokoli, tohle bude za námi.

Za předpokladu, že se Dizzyho vize nemýlí. Za předpokladu, že se Venome opět setká se ženou, kterou už nikdy nechce vidět. Za předpokladu, že Dizzy v té vizi viděl opravdu jeho smrt. Kéž by jeho schopnost nebyla tak čerstvá! Kéž bych měl jistotu!

A co Bella? Co přijde potom? Pochybnosti, které jsem si už nějakou dobu nechtěl připustit, mě nyní, kdy jsem konečně viděl alespoň náznak možného konce, strhávaly dolů. Co bude potom? Co se stane, pokud Venome opravdu zemře? Co to pro ni bude znamenat? Jak se změní její svět? Nedokázal jsem to odhadnout. Všechno bylo možné. Ale přál jsem si, aby ji v okamžiku jeho smrti pustila ta neviditelná ledová ruka, která ji svírá. Aby se vše proměnilo jako mávnutím proutku.

Prohrábl jsem si rukou vlasy a zakroutil hlavou.

Příliš mnoho věcí jsem nechápal. Znovu jsem se zadíval ve své paměti do obrazů, které mi ukázal Dizzy. Nedávalo to vůbec žádný smysl. Zíral jsem na Venomův posmrtný výraz. Jeho ústa byla ještě potřísněna krví toho dítěte… a jeho oči byly naprosto prázdné, strnulé.

Jedno bylo ale jasné. On se s ní musí ještě setkat. Setká se s ní. A ať už se potom stane cokoli, tohle je základní podmínka.

Jenže nic nenasvědčovalo tomu, že by se k tomu schylovalo – a jedna věc byla právě proto beze vší pochybnosti: donutím ho se s ní znovu setkat. Udělám všechno proto, aby se Dizzyho vize naplnila. Stane se to tak, přesně tak. Sama vize mi navíc svojí existencí dávala naději.

Myšlenky mi létaly hlavou jako splašení koně. Zvažoval jsem kudy kam, když mou hlavou nečekaně projel proud Venomových myšlenek, které náhle něco vyburcovalo. Byl jsem už zvyklý být na něj stále naladěn, ať jsem dělal cokoli. Ne všechno jsem musel poslouchat, přesto to mé podvědomí zpracovávalo.

Takže jste ji našli. V pevnosti jižně pod zálivem Tillamook… Výborně! Tam se tedy ta mrcha schovává… Až tahle práce bude skončena, vybereš si odměnu pro sebe i pro své muže. Předpokládám, že Chris ví, co má dělat, ale přesto… pošli ho ke mně.

Ztuhnul jsem a celou mou bytostí prolétla vlna děsu, jakmile jsem pochopil význam těch slov.

Co tohle mělo znamenat?! Takhle to přece být nemělo… Nemůže ji nechat zabít!!! Oči se mi rozšířily napětím. Tohle bylo opravdu zlé. Moje situace byla kritická. Ano, musel jsem ho k ní dotáhnout, stůj co stůj, dřív, než by ji Chris dokázal zabít. Kolik jsem mohl mít času?

Není tady? Najděte ho. A ať se ničím nezdržuje, nebudu čekat, pokračovaly jeho myšlenky.

Mírně jsem vydechl. Pár minut navíc.

Rychle jsem dýchal a nutil se přemýšlet. Musel tam jít on sám, ne Chris. Naléhavě jsem potřeboval vymyslet důvod, který by přebil jeho rozhodnutí. Důvod, kvůli kterému by udělal cokoli.

Před očima mi znovu přelétly obrazy z vize…

A najednou to bylo zcela jasné.

Happy.

Kvůli Happy tam půjde. Nemohl jsem si nyní dovolit zvažovat riziko s tím spojené, zapadalo to do sebe jako kousky skládačky.

Jenže jak ji tam dostat? Navíc rychle! Jak jí dát vědět?

Beznadějně jsem zakroutil hlavou. Chris bude rychlejší.

Nejrychlejší cesta, jak ji tam dostat, byla můj útěk z Paláce a běh na Stormdale. Neexistovalo žádné rychlejší spojení… Zaúpěl jsem. Příliš pomalé!!! To nemůže vyjít. Hledal jsem jakékoliv další východisko… hledal jsem způsob, jak donutit Alici, aby ji sem poslala… ale ten vzkaz byl příliš komplikovaný…

Edwarde!!! Edwarde, prosím!!! Zaslechl jsem náhle ve své hlavě křik. Happyin hlas!!! V první chvíli jsem věřil tomu, že se mi to zdá. To přece nebylo možné!!! To nemohla být Happy. Ne v tuto chvíli. Ne tak blízko Paláce.

Musíš mě slyšet! Byla to ona! Rozhodně to byla ona. Potřebuji s tebou mluvit, nutně… Prosím, pojď za mnou. Čekám na okraji té louky, kde se scházejí jeleni… Prosím, přijď za mnou. Prosím!

Její hlas zněl stejně naléhavě jako moje nedávná zbožná prosba dostat ji sem co nejdříve. Nechal jsem své pokusy o to pochopit tuto situaci na později a zamířil jsem k východu z Paláce. Vděčný za tuhle hru osudu.

V nohách jsem nejistě cítil, že na tomto temném kamenném místě má úloha skončila. Že nastal čas, kdy budu muset odkrýt své karty.

Prošel jsem branou a zamířil k louce.

Po několika krocích jsem pochopil, že těmito kroky se nejspíš nezvratně vzdaluji od Belly.

Pokračování:
29. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 28. kapitola: