Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 24. kapitola

17.05.2011 (20:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1744×

24. KAPITOLA (Dizzy)

Proboha… Happy! Zmítal jsem se mezi dvěma Stíny, kteří mě drželi a vláčeli lesem. Věděl jsem, že mám skončit na tom hrozným místě a strachy jsem sotva mohl myslet, ale když jsem myslel, tak na ni. Nehodlal jsem dopustit, aby mi ji vzali. Nedopustil jsem to. Zůstala v bezpečí. I tak jsem ale dovolil, aby nás rozdělili. Do háje! Raději jsem si nepředstavoval, jak jí asi je. Už tak jsem v tom vězel až po uši. I bez dlouhýho přemýšlení jsem ale věděl, že je zoufalá a že její svědomí ji nejspíše zabije. Všechno se ve mně svíralo. Už tak toho na ni bylo dost… Chtěl jsem ji ale jenom ochránit! Zatraceně.

Protáhli mě branou do pekla, kterému říkali Palác. Vzpomínky na můj krátký pobyt tady se mi ihned vrátily. Kolem mě se objevovaly chodby, až jsme se konečně zastavili uprostřed Venomova kostela. Drželi mě dokonce tři Stínové. Byli sehraný. Dva mi div neulomili ruce a jistili mi i nohy a třetí mě drtil pod bradou. Nemohl jsem se hnout. Venome prolétl kolem mě, přešel do kněžiště, sundal si kabát a praštil s ním o desku oltáře. Potom si rozepnul knoflíčky u košile a vyhnul si rukávy. Mírně jsem znejistěl. Tedy – abych pravdu řekl – strachy jsem nemohl ani dejchat. V hlavě se mi rojilo tisíc ohavných možností, co by se mnou jako mohli provádět, a to mě nutilo mírně panikařit.

Neměl jsem na to ale čas. Venome přišel až ke mně a podíval se mi zblízka do očí. Hned jsem měl chuť se scvrknout do velikosti vyschlé lesní jahody, ale jenom jsem se mírně přikrčil – víc to nešlo.

„Takže koukám, že se ptáček vrátil do svýho hnízda, co? Na tebe si pamatuju, ty skrčku. Uuuumf!!!“ zjevně potlačil nával vzteku, přičemž zavrčel. „Já jim dám! Happy nebyla jediná, koho odsud dostali… Zatracený všiví psi!“ Znovu se pokusil ovládnout a znovu se na mě podíval a já znovu ve svých představách bral nohy na ramena.

„Kde ses tam vzal?!!!“ štěknul na mě tak zblízka, že jsem leknutím málem umřel. Snažil jsem se z toho dostat a co nejrychleji vymyslet nějakou odpověď.

Zjevně to ale nebylo dost rychle, protože najednou mě držel za límec a vrčel: „Ptám se tě, kde ses tam vzal!“

„E-he…“ vyrazil jsem ze sebe, když jsem strnul další vlnou děsu. „Seděl jsem celou dobu za komínem…“ podařilo se mi ze sebe vymáčknout. Taková blbost!!! Ale nemohl jsem jim vykládat o podzemí – že ne?

Venome mi znova zavrčel do obličeje, pustil mě, otočil se, v tu ránu byl u zdi, ze které něco sejmul, a v tu ránu byl u mě zpátky a v ruce svíral… bič. Stínové, kteří mě svírali, zřejmě přesně věděli, co v takové situaci dělat, protože mě okamžitě dovlekli ke zdi, kde mi zkroutili ruce do příšerné pozice tak, že jsem s nimi ani nehnul, a přivázali je ke zdi.

„Koukej odpovědět!!!“ promnul v ruce jeho rukojeť.

„Už jsem řek – byl jsem za komínem… Ehe… Občas tam vylejzám… Kór když je hezky…“ Kruci, nechápal jsem, kde se ve mně ty bláboly berou. Co blbnu? Něco jsem ale sakra říct musel a fakt jsem měl v hlavě totální prázdno…

Venome se rozmáchl a bič mi s prásknutím omotal nohy. Jau, zaúpěl jsem!!! To tedy byla síla, málem jsem vylít z vlastní kůže.

„Přestaň si ze mě dělat blázny nebo se s tebou přestanu párat a teprve něco uvidíš!!!“ zahřímal.

Jenže já neměl na vybranou. Znovu jsem procpal nějaký slova skrz ten knedlík v krku. „Vážně! Vobčas si tam vylezu! A tentokrát mě nenapadlo nic lepšího, když jsem vás uviděl přicházet…“

Další prásknutí bičem a mnou projel další ohnivý pruh ve výšce stehen. Znovu jsem zaječel bolestí, to se fakt nedalo.

„Kdes byl?“ jeho oči mě přikovaly ke zdi.

„Za komínem,“ pípnul jsem zatvrzele.

Venome se podíval na jednoho ze Stínů. „Ten skrček se mi snad jenom zdá!!! Je tohle možný?!“

Stín přešlápl z nohy na nohu a zkusil odpovědět: „Co takhle cejchovací kleště?“

Venome se otočil zpět ke mně, stočil bič do kruhu a přejel mi jím po břiše: „Tvůj pach bychom snad museli cítit, nemyslíš?“

Křečovitě jsem pokrčil rameny. „Asi… vítr…“

„Otočte ho!!!“ zahřměl. V tu ránu jsem byl připlácnutý břichem na kamenech zdi, ruce mi natáhli k dalším řetězům, někdo mi strhl košili a na zádech mi začal přistávat jeden pruh ohnivé bolesti vedle druhého. Řval jsem. Řval jsem jako pominutý i přesto, že jsem se snažil zatnout zuby. Ale ta bolest byla k nesnesení. Moje tělo bylo napjaté jako struna a každá další rána byla více a více vyčerpávající. Zakousl jsem se do kamene, který jsem měl přímo před zuby, až se ho kus uštípl a zůstal mi v puse. S dalšími ranami jsem drtil ten kus šutru na prach… a když jsem nakonec zůstal viset na řetězech a toužil jsem už jen po tom se bezmocně zhroutit, konečně to přestalo. Hned nato mě nějaké ruce otočily a přímo před očima se mi objevilo do červena rozžhavené železo ve tvaru V.

„Eúúúech…“ uniklo mi ze rtů, když jsem to viděl, a celé mé tělo sebou instinktivně škublo, z místa jsem se ale nehnul. Už zase vedle mě stáli Stínové a drželi mě. Bylo to jak v nějakým šíleným filmu.

Venomovi lítaly z očí blesky, když rukou zastavil Stína, který přibližoval rozžhavené železo k mým prsům. „Mám tisíc druhů mučení,“ promluvil, „Bič, to bylo jen na úvod. Jestli se nedozvím pravdu, a otázek mám dost, vezmi jed, že budeš moci zasvěceně rozhodnout, které je z nich nejhorší. Rozžhavené železo, trhání kostí, jedové trny zapíchané do tvého jazyka, tvoje hlava, oddělená od těla, uložená na loži ze žhavého uhlí…“

Dál jsem to neslyšel. Kdybych mohl, zblednul bych jako stěna. „… dám ti den na rozmyšlenou,“ pokračoval. „Potom přijdu a buď mi všechno povíš a nebo… to budeme brát jedno po druhém, dokud se to nedozvím. A já se to dozvím. Pro dnešek poslední šance, chlapečku. Kde ses tam vzal?“

Nemohl jsem odpovědět. Zkrátka nemohl. Málem mě to zabilo, ale nemohl. I kdyby mě měli roztrhat. To železo bylo… blízko. Cítil jsem jeho žár.

Naklonil se ke mně a drapl mě pod bradou. Stiskl tak pevně, že kosti mojí čelisti začaly praskat. Ale já náhle, přes to všechno, uviděl něco, co jen hrálo duhovými barvami. Zíral jsem na tu vizi a vůbec nic jsem nechápal. Venome, kolem něj spousta z nás, známé tváře… a nějaká žena a její dítě… Venome jej drží v náručí… Venomova smrt!!! Pronikavá bolest mé čelisti se prolínala s tím, co jsem viděl. Zavřel jsem oči a mírně zakroutil hlavou, abych se toho zbavil. Obojího. Ale i za zavřenýma očima se ten obraz držel dál. A skrz bolest, strach a trýzeň jsem začal zrychleně dýchat úžasem. K tomu všemu se do mě nacpalo ještě něco jako nadšení, šok, překvapení, naděje…

Venome konečně prudce trhnul mojí hlavou do strany a pustil mě. Všechno zmizelo, opět jsem viděl jenom stěny kostela.

„Jak chceš,“ procedil potom Venome skrz zuby, dal povel rukou a to kruté písmeno V si propálilo cestu do mého tvrdého studeného těla. Zařval jsem jako nikdy v životě. Nikdy jsem tak strašnou bolest nepoznal. Tohle bylo utrpení.

„Odveďte ho,“ zasyčel Venome rozzuřeně. „Jestli si to pejsánek nerozmyslí, brzo si budeme mít s čím hrát…“

Zase mě popadly nějaký ruce a zase mě táhly chodbami kamsi… až se za mnou zavřely těžký lesklý dveře a já se ocitl v úplné tmě a tichu.

Sevřel jsem ztěžka oči a dotknul se svého břicha. Hojilo se rychle, ale nemohl jsem ani dýchat, abych se vyhnul další bolesti. Donutil jsem aspoň z posledních sil pracovat svůj mozek. Edwardeeeee! Edwarde! Začal jsem volat bez jediné hlásky, zato o to vytrvaleji. Všechnu svou zbývající energii jsem vložil právě do toho. Byl jsem strachy a zděšením bez sebe. Totálně ztracenej.

- - -

Trvalo to už dlouho. Rána na mém břiše se zahojila, i když na něm zůstaly tmavší stopy ve tvaru V. Nevěděl jsem, co mám dělat. Edward byl moje jediná naděje. Takhle nějak to přece holky, tedy myslím Alice a Esmé, musely dělat… Prostě ho volaly… Ale jak sakra zjistit, jestli mě slyší? Herdek… Ale nepřestával jsem. Jestli mě slyšel, věděl všechno. Věděl, že jsem tu a že potřebuju pomoc. Popsal jsem mu celu, ve které jsem vězel, a cestu k ní, jak nejlíp jsem dokázal. Což tedy nebylo nic moc, vzhledem k tomu, že jsem polovinu cesty nevnímal. Nezbylo než doufat, že mě odsud nějak… vytáhne. Doprčic. O co se asi snažil celou dobu s Bellou…

Zděsil jsem se. Nemám tolik času jako Bella. Jestli se odsud nedostanu, už za pár hodin mě budou… otřásl jsem se. Nehodlal jsem na to ani myslet. Ten první zážitek mi bohatě stačil. Začal jsem v panice zase volat Edwarda a měl jsem pocit, že se tady z toho do pěti minut zcvoknu.

Ale hodiny ubíhaly dál. Nervózně jsem přecházel po cele a usilovně si přál, abych se odsud nějakým zázrakem dostal. Ćím víc času jsem v té cele strávil, tím menší mi ta šance připadala… Nakonec jsem měl pocit, že se nemůžu ani nadechnout. Začal jsem šílet. Věděl jsem, že už je skoro čas, světlo dopadalo mrňavým oknem do cely stejně jako včera. Vysílením jsem už skoro ani nemyslel a doufal jsem přímo úporně.

Nakonec se otevřely dveře a… v nich se objevilo několik Stínů. V tu chvíli jsem plně pochopil, proč se jim říká Stínové. Vypadali jako by přišli přímo z pekla. Měl jsem naléhavou potřebu utéct – jako pták v kleci bezhlavě bijící křídly o mříže. Jen jsem ale konsternovaně stál na místě a sledoval, jak ke mně přišli, drapli mě a vytáhli ven. Čekal jsem další šílenou cestu chodbami, namísto toho se ale zarazili na místě, jako by náhle nevěděli kudy kam. Potom se podívali jeden na druhého.

„Co čumíš, osle? Neměli jsme ho odvést k šéfovi?“

„Ty tu stojíš jak tvrdý Y…“

Jenže místo, aby se rozešli, zase se zarazili. Tohle jsem už někde viděl. Tohle odněkud znám…

Zase jeden mrkl na druhého.

„K Venomovi, ne?“

„Jo, jasně.“

Udělali jsme krok a zase nic. Jako by jim něco stálo v cestě. V tu chvíli se mi rozsvítilo. E-d-w-a-r-d!!! Jako když mi někdo vleje krev do žil, hrklo ve mně a zachvátilo mě nadšení. Zalapal jsem po dechu. Pochopil jsem, co dělá – byl to on, kdo je zastavoval! A na mně asi bylo je zkusit ovládat.

Z místa, ve kterém jsme stáli, vedly dvě cesty. Jedna, po které se ti dva očividně chtěli vydat. A druhá – něco mi říkalo, že ta bude o něco vhodnější.

„Co je? Co tady tak postáváte? Máme jít támhle…“ nastrčil jsem špičku nosu kýženým směrem.

„Jo?“

„Na Venomův příkaz. Zapomněli jste to snad, nebo co?“

„Jo, no… Jo. Tak jdem.“

Vydali jsme se tím směrem. Nejspíš správným, protože tudyhle jim to šlo bez zasekávání. Před dalším místem, ve kterém se spojovaly chodby, se ale opět zastavili.

Co teď? Proč nejdeme dál? Jak mám vědět kudy? Najednou se ale před námi objevil Edward.

Edwarde, díky bohu…

„Odvedu ho sám, na Willův rozkaz,“ oznámil jim. „Vás nyní potřebuje paní Isabella. Vyrazila si na lov se svými dámami a Will je znepokojen, že není dostatečně chráněna. Máte okamžitě přijít na pomezí.“

„Ale…“ začal jeden, myšlenku ovšem ani nedokončil.

Chvíli na sebe ti dva a Edward upřeně hleděli a ani jeden z nich se neodhodlal k žádné akci.

„Jděte! Čím déle vám to bude trvat, tím hůř pro vás,“ změřil si je nakonec Edward přímým pohledem, po jejich vzoru mi zkroutil ruce za záda a strčil do mě. „Jdeme!“ Jeden ze Stínů sebou škubl a chtěl něco říci, ale oněměl. Za Edwardovou nehybnou tváří jsem tušil velké úsilí. Věděl jsem, že ho nejspíš stojí dost sil donutit ty dva nemyslet.

Když jsme zahnuli za druhý roh, zastavil se. Chtěl jsem něco říct, ale zakroutil hlavou a přikryl mi pusu rukou. Nehýbal se a soustředil se. Nakonec řekl tiše: „Ti dva mají v hlavě naprostý prázdno. Jediný, čeho se můžou držet, je můj rozkaz. Poslechli.“ A začal si z kabátu lovit nějaký kytky, který promnul v dlaních, a pak mi je začal cpát do kapes. Okamžitě jsem se začal dusit pachem těch rostlin. To by zabilo i koně.

„Tohle jsem našel v lese. A má to tak silnou vůni, že tě tím můžeme zamaskovat. Drž.“

Když mi ta tráva čouhala z bot, z kapes a ze všech možných dalších míst, ještě ji pořádně rozemnul v ruce a tím, co z toho vzniklo, mi pomazal obličej a vlasy. Umřít hnusem bylo ale lepší, než Venomovo trhání na kusy nebo podobný vyhlídky, a tak jsem držel a čekal, až to bude mít hotový.

„Edwarde, skvělý… díky! A co teď?“

„Pšššt, nemluv,“ okřikl mě a na jeho tváři se opět objevil soustředěný výraz. Tušil jsem, že opět krotí ty dva.

Rychlostí upíří chůze jsme se potom rozešli kamsi. Cestou jsme si dávali dobrý pozor, abychom nikoho nepotkali. Každou chvíli jsme stáli a čekali, až bude čistej vzduch. Poté, co jsem zakopl a málem vrazil do dveří od jakési cely, mě radši zase chytil a vedl. Kdo vymyslel nerovný podlahy?! Šel jsem tam, kam mi naznačil, až jsme se nakonec ocitli v jakési cele. Rozhlédl jsem se a poznal jsem to tam. To byla cela, ve které jsem naposledy viděl Listara. Zabouchl za sebou dveře a hned se ke mně otočil a dychtivě se ptal:

„Dizzy, co doma? Tady je takový zmatek, Venome zuří, ale co se stalo nepoznám… Jsou všichni v pořádku? Co Alice, Esmé, Happy? Jak ses sem dostal?“

„Hech…“ Zmatek. Na co odpovídat dřív? „Všichni jsou v pořádku, tedy snad. Odtáhli mě odtamtud… A dostal jsem se sem – no, jak jinak, než že to byla smůla… Happy se chtěla obětovat a zachránit dům, který chtěli zapálit… musel jsem ji zadržet…“ Edward mezitím u okna lomcoval s novou mříží, kterou umístili na okno, ze kterého jsem mříž posledně nedopatřením odnesl, a já jsem pokračoval. „Prali jsme se. No a zkrátka vylítl jsem z podzemí jak šašek z krabičky…“

Edward se zasmál a na obličeji mu i potom zůstal výraz plný úlevy a snad pobavení nebo čeho… Mluvil bych dál, jakmile se mu podařilo vyrvat mříž, zadíval se na mě, až jsem z toho zrozpačitěl: „Dizzy… ani nevíš, jak rád tě vidím, ale musíš utéct, nemáme čas. Ta mříž, to je cesta ven. Dal jsem si před časem práci s tím ji opět uvolnit… , i když jsem doufal, že ji využiju k jiným účelům. Musíš skočit dolů.“

Dolů! Už zase! Ale já ještě nemohl! „Ale, Edwarde… Já jaksi…“

„Musíš skočit dřív, než nás najdou. Hledají tě všude. Venome tě čeká v mučírně a kolem se rozpoutává mírná hysterie… A já jsem s těma dvěma ještě neskončil… Dělej! Není čas.“ strkal mě k oknu.

„Edwarde!“ řekl jsem důrazně, abych se prosadil. „Asi jsem viděl Venomovu smrt.“

Ztuhnul a zůstal na mě zírat „Cože?!“

„Venome se mě dotknul… a viděl jsem… myslím, že to byla jeho smrt. Svalil se na zem a zkrátka … no… bylo po něm,“ pokrčil jsem rameny. „Přesně tak to vypadalo.“

Edward zalapal po dechu, chytil mě za ramena a zatřásl se mnou. „Dizzy, ty jsi poklad! Prostě poklad. Co přesně jsi viděl?“

„Tebe, mě, Happy…. a kdo ví koho ještě v jakési… další kamenné stavbě, ale Palác to nebyl… nevím, jak to popsat, ale za okny bylo moře. Mořská hladina, vlny, bylo slyšet tříštění vody o skály. Venoma, nějakou ženu a její dítě.“ Ponořil jsem se zpátky do té vize. „Venome ho choval v náručí… Divný, že jo? I když… on ho asi nechoval…. Jéééžiš… Ale moje vize se zatím vždy staly…“

„Dizzy, takhle to nejde!!!“ rozhodil rukama Edward. „Takhle bychom tady byli do zítra. Ukaž mi to. Podívám se na to. Jen na to mysli, znovu od začátku.“

Zkusil jsem to. Stáli jsme namáčknutí na okno, kterým jsem měl utéct, a přehrával jsem Edwardovi v hlavě, co jsem viděl. A připadal jsem si už zase jako v nějakým šíleně divným filmu. Doufal jsem, že viděl všechno. Tu ženu, nás kolem a Venoma s dítětem.

Když jsem se na to díval znovu, něco mi došlo. S heknutím jsem se chytil za pusu. Cože? To nebylo možný. Odmítal jsem věřit vlastním očím. Venome to dítě nechoval. On se na něm krmil.

„Edy…!!!“ vyhrknul jsem až příliš nahlas. Edward rychle překryl moje dlaně na mý puse ještě svojí a kývnul hlavou. „Vím, co chceš říct, ale není čas. Díky, viděl jsem všechno. Teď už musíš jít, prostě musíš. Hned.“

„Ale…“

„Ticho a padej!!! Jestli si chceš zachránit zadek,“ sykl na mě, nacpal mě do okna a … skočil jsem dolů. „Díky…“ hlesnul jsem ještě cestou dolů, než jsem dopadl na zem pod Palácem. Už podruhý.

- - -

Prodíral jsem se lesem zpátky a nemohl jsem se dočkat. Tím hůř se mi šlo. Kalhoty jsem si roztrhl, už když jsem vyskakoval z okna, košili už dvakrát o větev, když jsem se pokoušel vymotat z nějakýho děsnýho křoví. A les jako by se tentokrát proměnil v jedno šílené prostranství plné pastí. Kam jsem šlápnul, tam byla díra, kořen, louže nebo aspoň šiška, po který jsem uklouz´. Už jsem se tam prodíral snad sto let a čím rychleji jsem chtěl jít, tím horší to bylo.

Myslel jsem ale na Happy. Na to, jestli tam budou… Jestli se nerozhodli někam utéct, schovat se… Jestli jim mezitím někdo něco neudělal… Potřeboval jsem ale být s Happy. Už teď, hned. Tak moc, až to bolelo. Kdybych ty poslední dva dny nezažil na vlastní kůži, nevěřil bych, že se vůbec staly. I tahle šílená cesta lesem se mi zdála jako sen. Zkrátka to všechno nebylo možný. V hlavě se mi to všechno míchalo.

„Dizzy!!!“ Alice – zčistajasna asi pět metrů přede mnou. „Vážně jsi tu! A jsi celý!“ přiřítila se ke mně a nacpala si mě do náruče. Když se odtáhla, nakrčila nos. „Probůh, co je to za smrad?“ Ale na odpověď nečekala, mávla rukou a pokračovala: „Viděla jsem to, ale už nevím, čemu věřit… Ale ty jsi to vážně dokázal! Jsi venku!!!“

Zírala na mě - visely ze mě cáry oblečení, odevšad mi koukala ta divná tráva. Potom tiše řekla. „Pomůžu ti domů, jo?“ Jen jsem němě kývl.

„Fajn,“ otočila se a hodila si mě na záda. „Tak se drž.“

Pokračování:
25. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 24. kapitola: