Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 8. kapitola

12.11.2009 (18:45) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3830×

8. kapitola - Nebe nebo peklo? Očistec...

Kolem mě se míhala bílá nadýchaná oblaka. Předtím jsem se nemohla dočkat, ale najednou, když už se ten sen uskutečňoval, jsem neměla pražádné nadšení. S takovou náladou jsem se už probudila a bylo jedno, jakou jsem pak vstala nohou. Měla jsem náladu pod psa a vůbec netušila, co to zapříčinilo. Sally po mě neustále házela zkoumavé pohledy, měla o mě starost. Nepokoušela se mě rozveselovat, ale ani se nezlobila. Byla jsem jí za to nesmírně vděčná, i když jsem to zrovna nedokázala dát najevo tak, jak bych si přála a jak by si zasloužila. Pokoušela jsem se svou kamarádku nijak neobtěžovat, nechtěla jsem to kazit, ale já se nemůžu přetvařovat,ne teď. Štvala mě má náladovost. Vždycky jsem taková. Jednu chvíli neskonale nadšená a štastná, pak zase ztrápená a na dně. Nevím, proč jsem tak divná. Vím, že to může dost ubližovat lidem v mém okolí, ale někdy to nedokážu ovládat. Prostě to ovládne ono mě. Raději jsem měla obličej připlácnutý na sklo a pozorovala bělostné beránky, jak se honí po jasně modrém nebi. Vypadalo to tak krásně, tak nevinně. Nebe...Věřím, že nebe i peklo existují. Stejně tak věřím, že peklo už mě očekává. Ať se snažím začít znova jak chci, nemůžu smazat ani změnit, co se stalo. Navždy to budu mít vyrité někde uvnitř v sobě. Můžu nasdit masku pro okolí a snažit se sžít se s ní. Ale nikdy nezapřu sama sebe před sebou. Ostatní nic neuvidí, ale já vždycky budu vědět. Jsem obyčejná hříšnice.

Lenost. Nebyla jsem nikdy líná. Vždycky slušná a pilná dívka. Ta, co poslouchá na slovo a všechny povinnosti poctivě plní.

Závist. Jak často jsem se ptýkala  s tímto pocitem. Jak paní ve středních letech kráčí po chodníku, spěchá aby zastihla doma své děti a je zahlcena svými všedními starostmi. Kluk, který běží do květinářtví, aby stihl koupit kytici pro svou dívku, než mu odjede a rozloučit se s ní. Bezradný mladý otec, který dostal na starost své novorozeně místo manželky a je ztracen. Ty malicherné problémy. Záviděla jsem normálním lidem jejich obyčejný život, protože já byla podprůměr.

Obžerství. Ano, téměř každého kolikrát trápí. Ovšem mě ani ne. Byla jsem sycena tou milosrdnou lží od Edwarda pak mě pro změnu absolutně přecházela chuť.

Marnivost. Mnohé dívky v mém věku jsou marnivé a je to normální. Já si ale nikdy nemyslela, že jsem nějak hezká, tudíž jsem neměla snahu, svou krásu podtrhovat.

Zlost. S tou jsem ovšem obeznámena byla. Možná až moc dobře. Tolikrát jsem pociťovala zlost na něj, že mi tak ublížil. Na sebe, že jsem spadla tak hluboko. Na svůj život, že je tak ubohý. Na smrt, že když jsem na tom byla nejhůř, mi vzala Charlieho, místo, aby si milosrdně odnesla mě.

Lakota. Neměla jsem nikdy problém, dělit se s ostatními. Neřekla bych, že jsem byla sobecká. Ale když chcete přežít ve světě, kde jsem byla, musíte si umět určovat tvrdé hranice.

A nakonec, smilstvo...Hm, jak opojný pocit, že? Má láska k Edwardovi byla tak čistá, že ji nedokážu považovat za hřích. I když byla pouze z mé strany, i když vše zničil, pošpinil, zadupal. Nemůžu. Za to nikdy nepřetsanu litovat všech slov, polibků, doteků, od těch cizých mužů. I když jsem nemohla jinak, nikdy nepřestanu litovat, že jsem zaprodávala své tělo.

Tohle je sedm základních hříchů, nebo se to tak alespoň říká. Některé se mě zvlášť netýkají, některé až bolestně moc.

Věděla jsem, že vypadám hrozně. Mé vlasy byly jako sláma, ale mě to nezajímalo. Byly poválené a rozcuchané na všechny strany, nevadilo mi to. Rty jsem měla suché a popraskané, ale neobtěžovala jsem se, nějak je oštřit. Pokožku bledší než jindy, extra průsvitně a hrozně nezdravě. Pro mnohé by to byla změna, všichni znaly dokonalou namejkapovanou tvářičku. Ale i na ten mejkap jsem se vybodla. Měla jsem oyčejné útlé světlé potrhané džíny a černou mikinu. Ta mikina byla bez rozepínání s velkou kapucou, kterou jsem měla naraženou na hlavě. Celkově mi byla velká, byla od Jacoba. Jednou , když jsem byla v chladný večer s Jacobem a pár lidma v La Push, byla mi hrozná zima a on mi ji půjčil. Chtěla jsem mu ji vrátit, ale namítal, že prý je mu už stejně malá. Ať i ji nechám a vzpomínám na něj. To teda vystihl. Je pravda, že rostl jako z vody, nejspíš mu už vážně musela být malá. A tak se tahle obyčejná čistě černá, mě velká mikina stala díky svému původu mou nejoblíbenější. Byla docela tlustá, rukávy mi byly tak o deset centimetrů větší a měla jsem ji až pod zadek, takže v ní navíc bylo teplo. Milovala jsem jí, stejně jako Jacoba. Byla jsem ráda, že mám od něj něco na památku. Ještě víc jsem se do ní zachumlala, svůj zrak pořád upínala k nebesům a vehementně se snažila plně se soustředit na píseň, řvoucí mi právě do uší. Moje mptrojka byla jedna z mála věcí, která mi zůstala. Vánoční dárek od Reneé.

Pořád jsem si nějak neuvědomovala, že že jsem na cestě za tím svým novým příběhem. Cítila jsem se trochu jako tenkrát v nemocnici; začínalo mi to chybět. Začínaly mi chybět přátelé, kteří byly ve stejné situaci jako já a rozuměli mi. Začínaly mi chybět všechny ty špatnosti, které jsem prováděla. Ty lehkomyslné večery a noci. Přervané kluby, bary a diskotéky. Propité chvíle a nekončící zábava. Vím, že bavit se určitě zase budu, ale už to nebude takové. Bude to dobré, neškodné, správné, legální...tak, jak to má být. Ale co, když ve skutečnosti nechci být dobrá? Co, když nechci být slušná? Co, když chci být dál ta zlá, nevázaná Railey?Začínalo mi docházet, že tak to je. A taky, že už je pozdě. Už není úniku zpět, tahle cesta, na kterou se vydávám, by byla zbytečná. To je ta má vysněná lepší budoucnost. A já to teď nemůžu zahodit.

Seděla jsem pořád stejně jako předtím, nehnutě, jen s tím rozdílem, že mi po tvářích kanuly slzy. Rozhodla jsem se špatně. Nechtěla jsem se měnit. Momentálně jsem chtěla umřít. A pak mi došlo, že po dlouhé době můžu uskutečnit přesně to, co chci. Po dlouhém stavu strnulosti jsem se šnečím tempem obrátila k Sall. I hned zpozorněla.

,,Půjdu na záchod." zachraptěla jsem. Od rána jsem ještě neřekla ani slovo, tak se to projevilo, můj hlas si vzal volno.S obavami jasně vepsanými ve tváři mi jen s lejkým úsměvem přikývla.

Zvedla jsem se a loudala se na záchod. Nohy jsem měla jak z rosolu, takže jsem byla ráda, že se na nich vůbec držím. Naštěstí tam bylo volno, zapadla jsem do kabinky a zamkla. Vděčně jsem se posadilo na zavřenou toaletu. Předtím jsem všechno z kabelky naházela do malé sportovní taštičky přes rameno, kterou jsem s sebou měla. Tak mě neudivovalo, kdyřž jsem našla, co jsem potřebovala. Malý pytlíček s papíkem, nejspíš návodem a injekcí s pochybným obsahem. Našla jsem hned pět takových pytlíčků. Potěšeně jsem se usmála. Měla jsem sice v úmyslu podřezat si žíly žiletkou, ale tohle bude lepší, ušetřím letištnímu personálu práci s vytíráním kaluže krve. Úsměv se mi ještě roztáhl, jsem to ale nesobecká dívka. V návodu bylo psáno, že jedna dávka je maximálně půl injekce. To bude snadné. Vzala jsem injekci do ruky a chvíli si jí jen zbožně prohlížela. Má malá pomocnice. Na chvíli jsem ji odložila, abych mohla rozbali i ostatní sáčky. Všechny jsem si připravila na malé umyvadýlko, hezky vedle sebe. Vůbec jsem si nemusela dodávat odvahu, vždyť já se přímo tetelila blahem, z toho, co mě čekalo. Vážně jsem blázen. Zabodla jsem si tenký hrot první injekce do hlavní žíly a převáděla tu divnou tekutinu do svého těla. Měla takovou křiklavou limtkově zelenou barvu. Stejně jsem to provedla i s ostatními. Pořád jsem víc a víc ztrácela síly, ale teď už stejně zbývalo jen čekat. Droga pomalu, ale jistě, brala energii mému tělu a otupovala mi smysly. Hlavu jsem měla jak na kolotoči, v uších mi dunělo, v ústech vyschlo, oči jsem držela otevřené všemi silami. Slouzla jsem ze záchoda a svalila se do kouta. Tam mi bylo fajn, byla jsem spokojená. Věděla jsem, že už brzo budu šťastná.Přemýšlela jsem znovu o nebi a pekle, kterým jsem teď byla blíže, než kdy jindy. I když nebi ne, to pro mě zůstává navždy dost vzdálené. Spíš jsem tedy dumala, jaké to asi bude v pekle. Nějak si to nedokážu představit. Třeba potkám lucifera! No, to nejspíš ne. Nejspíš mě hodí do obrovského kotle a usmaží za... mrtva. Ale když budu mrtvá, tak to asi nebude bolet. Nebo ano? Určitě ano, je to peklo.

Mé vysoce inteligentní myšlenkové pochody byly narušeny zuřivým zápasem droga vs. srdce. Ano, srdce má šanci...Ale ne, bohužel (haha). Droga vede a pro srdce to vypadá beznadějně. A droga skóruje...Slyšela jem naprosto zřetelně, jak bojácně tluče, ale má to marné. Údery vynechávaly, začínaly být nepravidelné. Srdce to nechtělo vzdát a bojovalo co mohlo, pralo se, ale mělo to spočítané. A já se ráda poddala volající smrti. Už mě čekala, šla si pro mě. Přece ji nenechám čekat, má to daleko až sem do letadla. Tak jsem se pokojně a s úsměvem na rtech nechala unášet nicotou.

***

Pokoušela jsem se otevřít oči, ale sotva jsem je na skulinku pootevřela, šlehlo mě do nich ostré světlo.Bylo to nepříjemné. Proč by vlastně bylo, jsem přece v pekle. Nejspíš už mi začíná mučení a týrání. Takže jsem v pekle, jak jsem říkala. Zkusila jsem to znovu a rychle pomrkávala, aby se oči pomalu přizbůsobyly.

Neee... To mi neříkejte! Žádný lucifer, jak jsem čekala, stála tam Sally.

,,Áááá!" zaskučela jsem ,,To snad nemůže být pravda! Proč mě pořád musí někdo zachraňovat, já o to nestojím! Nemůžou nechat člověka v klidu odejít?!" vylěvala jsem si zlost ještě sípavějším hlasem, než předtím. Sally na mě rozhořčeně koukala, z očí jí metaly blesky, skoro jsem si až říkala, jestli nemám pro jistotu uhýbat.Rty měla stažené do tvrdé linky.

,,Co sis jako myslela, že děláš?! Hm? Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat? Včera skáčeš radostí málem tři metry vysoko a denska se zabíjíš? Ja tomu nerozumím, Ray! Tohle prostě nepochopím. Vždyť jsi se tak těšila! Co se zvrtlo?" Její hlas už byl jen smutný nářek, doprovázený bolestnou grimasou. Oči měla červené a pouchlé, obličej celý uslzený. Ten pohled mě zraňoval. Má pravdu jsem sobec. Nepomyslela jsem na to, jak se asi bude cítit Sally. Jsem hrozná. I mé oči se zalily slzami. Cítila jsem se mizerně, že jsem ji tak zklamala. Jak jsem jí to mohla udělat? Sama jsem si to chtěla zlehčit a nezabývala se druhými.

,,Mě to tak mrzí! Nechtěla jsem ti ublížit! Jen jsem prostě hloupá.  V hlavě jsem měla zmatek a chtěla před tím uniknout. Jsem sobec!" brečela jsem a nadávala si do dlaní. Dvě teplé paže mě i hned objímaly, tak ráda jsem si je přivinula blíž.

,,Víš, jak jsi mě vyděsila?! Museli tě obživovat! Tvoje srdce se už zastavilo. Všichni mysleli, že nemáš šanci, že jsi mrtvá. Ty jsi taky byla mrtvá. Máš takové štěstí, že jsi měla nejlepšího doktora ve státech!" říkala potichu vystrašeným hlasem. Věděla jsem to, věděla jsem, že se mé srdce zastavilo. To já mu to nakázala...

,,Takže už jsme v Mexicu?" ptala jsem se už celkem normálnějším hlasem.

,,Ne, museli jsme nouzově přistát v Seattlu. Nevěděli si vůbec rady a zavolali jednoho doktora, který žije v nějakém nedalekém městě. Je nejlepší a zachránil tě." říkala a v obličeji měla přímo vyritý ten nevýslovný vděk, který cítila k tomu doktoru. Za to mě tu něco nehrálo. Seattle, nejlepší doktor, zachraňující už mrtvé lidi, město nedaleko odsud... Jen to ne! Ne! Bože, řekni, že to není pravda! Dej mi znamení, že se mýlím! Prosím, ať to není to, co si myslím.

,,Nevíš, jak se ten doktor jmenuje? Chtěla bych mu poděkovat." zeptala jsem se nevinně a snažila se, aby mi hlas stracem nepřeskakoval. Hrdlo jsem měla úplně stáhlé úzkostí a divila jsem se, že přes ten knedlík, co mám v krku mohou projít vůbec nějaká slova.

,,Taky jsem mu děkovala, takže to vím. Jmenuje se Carlisle Cullen." hlaholila nadšeně.

,,Nééé...! zakřičela jsem. Proč já? Co jsem komu provedla? Jak může mít jeden ubohý člověk tolik smůly? Sally mě jen zmateně pozorovala.

,,To je Edwardův otec." uvedla jsem zmučeně věci na pravou míru.

,,Oh... " vydechla pochopením. Obočí se jí úzkostně stáhlo a obličej naplnil soucit. příště asi pojedu na Antarktidu, to bude jistější. A nebo by možná stačilo nezabíjet se, neodpustila jsem si sarkastickou poznámku k mé osobě. Navíc, na Antarktidě jsou pro Edwarda krásné podmínky. Teplota akorát, žádné slunce, žádní lidé, ideální prostředí.Tak co takhle Afrika? Hm... Teď bych ten žhavý pekelný kotel brala všema deseti. Peklo by bylo oproti tomuhle vysvobození, odměna.

,,Musím pryč." oznámila jsem rozhodně, ale něco mě zastavilo. Bolestně jsem zasyčela a plácla sebou zpět na postel. V ruce jsem měla zapíchnutou jehlu, to byl ten pachatel. Znechuceně jsem od ní odvrátila zrak a poraženecky máchla rukama.

,,OK. Vzdávám to. Vztyčuji bílou vlajku." zabručela jsem nakvašeně. Podívala jsem se na Sall, ale ta se očividně skvěle bavila. Právě potlačovala nával smíchu. Zamračila jsem se ještě víc. Proč vždycky, když se mi něco stane a probudím se, jsou do toho zapleteni Cullenovi? To mi vážně nikdy nedají pokoj? Myslím, že už bych si ho docela zasloužila. Zrovna vešel do pkoje Carlisle, nadlidsky ladným krokem, jako vždy. V duchu jsem si nad tím odfrkla.

,,Sally." kývl směrem k ní na pozdrav a ona opáčila pozdravem.

,,Bello." pozdravil stejně mě. Odhalili mě. Bylo mi to jasné, ale proč bych se tím předtím zab´ývala, když jsem měla být v Mexicu. Takže Edward to už ví. Nejspíš to byl právě on, kdo na to přišel...

,,Carlisle." pozdravila jsem také... Celou dobu se mi zdálo, že přece jen není tak hloupý ani slepý a že něco alespoň tuší.

Dveře se rozlétly a vyřítilo se z nich na mě tornádo. Tedy oprava, Alice.

,,Bello!" vypískla. ,,Bello, Bello, Bello! jančila dál a vyvolávala... mé jméno. Nevím, jestli ho sama považuji za své, nějak ke mně už prostě nepatří. Řekněme spíše její jméno.

,,Uh... " vydechla jsem jenom. Nemohla jsem moc dýchat v Alicině kamenném sevření.

,,Ou, promiň. Bells, tak se mi stýskalo! Co jsi to provedla? Mohli jsme o tebe přijít."

,,Ano Alice, mě se taky stýskalo. Ale... nemůžeš přijít o něco, co nemáš... " huhlala jsem a zkoumala ten vysoce zajímavý vzor na nemocniční peřině. Odvážila jsem se vzhlédnout. Její obličej byl šíleně ztrápený a kdyby mohla, brečela by.

,,Já nechtěla! Opravdu ne! Ale musela jsem. Kvůli němu, kvůli nám všem. Bylo to jeho rozhodnutí a já to-stejně jako ostatní-musela respektovat."

,,Alice, ty se mi přece nemusíš omlouvat. Já se nezlobím, úplně to chápu. Jen říkám, jak to je." vysvětlovala jsem jí upřímně. Všimla jsem si, že Sally i Carlisle se během našeho rozhovoru nejspíš někam taktně uklidili.

,,Tvá nejlepší kamarádka?" zeptala se a já v jejích očích stále vyděla smutek.

,,Nejlepší a jediná." přiznala jsem s trvdým posměškem. Na chvíli vykulila oči, pak se její výraz změnil na chápavý a se sklopenýma očima porozuměně přikývla. Uvědomila jsem si, že to pochopila jinak.

,,Ne, tak jsem to nemyslela! Ty jsi kamarádka! Jsi úžasná kamarádka! Ale já už nejsem Bella... " omlouvala jsem se.

,,Pořád jsi Bella, někde uvnitř, jen vypadáš jinak." říkala a její obličej byl už mnohem rozzářenější.

,,Ne, Alice, to není jen o vzhledu. Jsem naprosto jiný člověk. Špatný člověk. Chovám se jinak. Nejsem ta, kterou jsi znala a milovala. Neměla by jsi mě ráda. Už ne. Změnila jsem se a ještě se změním. Věř mi, nechtěla by jsi za kamarádku někoho, jako jsem já. Nechtěla by jsi se kamarádit s Railey." vysvětlovala jsem jí. Pořád to ale nevzdávala.

,,Jsi jiná. Ale můžeš se zase změnit! Všechno bude jako dřív." zkoušela to vytrvale.

,,Ne, Alice! Nikdy to nemůže být jako dřív. Jsem Railey, Bella zemřela na lesní cestě ve Forks! Tam kde to on skončil, přesně tam skončila i Bella. Nemůžeš vzkřísit někoho dávno mrtvého, který navíc už vzkřísen být nechce. Jsem spokojená. Jsem Railey Croftová. Prostitutka, kuřačka, závislačka, alkoholička... jen sprostá holka z ulice, co se prodá každému, kdo zaplatí. Mám mluvit dál?" zvyšovalůa jsem už hlas a skoro křičela. Jedině tím, že na ní budu zlá, jí můžu otevřít oči a uchránit jí před sebou samou. Vyjukaně na mě hleděla, neschopná slova.

,,Vidíš Alice?! Jsem jiná! Jsem zlá špatná mrcha. Křičím na tebe, i když nemůžeš za nic, z těch ohavností, co dělám. Neber si to osobně. Ale nechci mít s tvou rodinou nic společného. Chci nový začátek." ubližovala jsem jí dál. Musela to pochopit. Že už nejsem jako dřív. Nemohla vidět ty vnitřní změny. Ona v tom viděla jen přebarvené vlasy. Neviěla, jak jiná jsem se stala. Nemohla vidět mé zničené tělo. Nemohla vidět cáry, co zbyly z mého srdce. Nemohla vidět to utrpení, co jsem uvnitř prožívala. A já ani nechtěla, aby to viděla. Chtěla jsem jen, aby na mě byla naštvaná a nstála o mě. Aby zapomněla, že jsem kdy existovala. Ne, moment, to poslední bych po ní nechtěla. Není to tak lehké, jak se to říká.

,,Mám tě ráda, ať jsi, jaká jsi." pronesla naprosto vážně. Tak ráda bych se na ní vrhla a objala jí.

,,Nemůžeš mě mít ráda, když mě neznáš." pronesla jsem stejně vážně, jako ona,ale s chladnou maskou. Dveř pokoje se otevřely znova a tentokrát zpoza nich vylezl Edward. Zrovna ten mi tu scházel.

,,Ahoj Bello." řekl neutrálně. Stočila jsem pohled k oknu, hned po jeho příchodu, takže jsem nemohla zvážit, jak se u toho tváří.

,,Tak na tohle fakt nemám." procedila jsem potichounku mezi zuby. ,,Kde mám oblečení?" zeptala jsem se ledově. Koukla jsem směrem, kam Alice mlčky ukazovala. Na židli pod oknem byla hromádka mého oblečení. Vytrhla jsem si jehlu s ruky a opět sykla trochu vyjekla. Bolelo to jako čert. Edward už mi chtěl rychle galantně pomoct. Zastavila jsem ho zdviženou dlaní a pokračovala v cestě. Vzala jsem si své oblečení. a položila ho na postel. Čekala jsem, až odejdou, ale nějak se k tomu neměli. Rozhodla jsem se dál hrát zlou husu.

,,Já vím, že jsi holka Alice. A že ty, Edwarde, už jsi mě nahou viděl, ale stejně bych se ráda převlékla o samotě." vyjela jsem na ně ironicky. Odešli. Radši. Převlékla jsem se zpět do svého oblečení a vylezla na chodbu. Nevyznala jsem se tady, ale zkusila jsem zabočit doleva a šla jsem správně. Došla jsem k recepci, u které na jedné ze zelených židliček seděla Sally.

,,Sall!" křikla jsem na ní a ona překvapeně vzhlédla. Hned se usmála a vstala.

,,Už můžeš domů?" divila se. No, tak nějak.

,,Jo, už jo. Jsem v pohodě." lhala jsem s lehkým srdcem. Railey byla dobrá lhářka.

,,Tak půjdem. Batohy máme tady na recepci." řekla mi.

,,Dobře, tak je vezmem a půjdem." souhlasila jsem. Chtěla jsem vypadnout. Ledová dotyk zaplavil mé zápěstí. Byla to Alice a za ní jako gang celá jejich rodina. Musela jsem se svému přirovnání usmát. Všichni, co mě ještě neviděli, na mě nevěřícně zírali. Dokonce ani Rosalie neskrývala svůj údiv. Že by dokonalou Rosalie taky někdy něco překvapilo? Tomu se ani nedá věřit.

,,Bello, nechoď!" zaúpěla Alice.

,,Jé, ahoj Alice! Vůbec jsem tě nepředstavila, jsem to ale nezdvořilá. Tohle je Alice, tohle je Sally. Sally je skvělá holka, něco jako moje sestra. Všechny jsem vás fakt ráda viděla lidi, ale bohůžel spěchám, znáte to." blábolila jsem přeslazeně a onijestli předtím zírali, tak nevím, co teď. Vysmekla jsem se Alicině ruce. Porosili jsme o batohy a vyšly ze dveří nemocnice. Zhluboka jsem se nadechla, když jsem na své ruce opět ucítila, že mě někdo chytil. Ale ten někdo měl teplou ruku. Zmateně jsem se otočila, byl to Emmet. Stály tam zase všichni za ním, kromě Carlisla a Esme.

,,Takže ty jsi teď rebelka, jo? A co takhle prachy, nechceš? Jestli jsi tak hustá, jak se děláš, nebude ti to dělat problém a budeš to mít skoro zadarmo." nabízel Emmet a čekal, co řeknu. V očích mu řádily jiskřičky zvědavosti. Chtěla jsem pryč, ale tu radost, vzdát to, mu přece neudělám. Určitě to byla něco jako zkouška.

,,O co jde?" zeptala jsem se lehce znuděným tónem. Potěšeně se ušklíbl.

,,Když se teď vykoupeš v támhletý fontáně, dám ti dvacet tisíc dolarů." objasňoval sázku. Bylo vidět, že ho ani nenapadlo, že bych to udělala. Já měla ale opačný plán, takové peníze...

,,Takový prachy se vřdycky hodí. Beru." přijala jsem a napřáhla ruku k uzavření dohody. Celá rodina, včetně Emmeta na mě vyjeveně zíraly. Pořád překvapeně mi stiskl ruku. Sundala jsem si mikinu a podala ji Sally. Stejně jsem to udělala s ostatním oblečením. Přece jenom, oblečení mi musí vydržet. Zula jsem si své černé conversky a do nich dala ponožky. Sally se jen usmívala, nijak ji můj bláznivý čin nepřekvapoval. Za to Cullenovým mohly oči z důlků vypadnout. Už jsem si říkala, jestli mám jít ty oči chytat. Už jen v podprsence a kalhotkách jsem šla až k Emmetovi.

,,Už nejsem Bella." řekla jsem ještě jednou důrazně. Na to jsem se s veselým křikem rozběhla do fontány. Ta voda byla ledová a tak, když se mé tělo dotklo vodní hladiny, jsem začala ječet. Už jsem byla celá mokrá a málem se utopila, protože jsem se hrozně smála. Ani jsem se nemohla zvednout. Ležela jsem ve fontáně, otřásala se smíchy a lidé se za mnou pobaveně otáčely. Nekteří to snad i fotily. Podařilo se mi vylézt, doběhla jsem zpátky k nim a otřásla se tak, abych co nejvíc postříkala Emmeta. A účel se splnil dokonale, Emmet byl celý od vody.

,,Chci svých dvacet táců, zlato," řekla jsem s úsměvem a nastavila ruku. Nejdřív koukal, ale pak se už taky smál a nemohl přestat. Do nastavené dlaně mi vložil ruličku bankovek.

,,Páni." vypadlo ze mě jen.

,,Tak. A teď jsem do konce týdne bez kapesnýho." postěžoval si smutně Emmet. Přišel další nával smíchu.

,,Teď už se vážně loučím. Mějte se všichni." rozloučila jsem se a mířila se svými věcmi na veřejné záchody. Tam jsem z byohu vytáhla ručník a usušila se. Vzala jsem si nové spodní prádlo a oblékla se. Když jsme vylezly, Cullenovi tam už naštěstí nebyli.

,,Vzhůru do Mexica?" obrátila jsem se na Sally se spikleneckým úsměvem a ta jen se smíchem horlivě přikývla.

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 8. kapitola: