Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění...6.kapitola

21.10.2009 (14:15) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3539×

6.kapitola-Změna plánu a vysoká cena

Edward:

Po cestě se tvářila hrozně uraženě, a já, abych byl upřímný, jsem z toho měl srandu. Když viděla, jak jsem v klidu, mračila se ještě víc. Očividně jí bylo absolutně proti srsti, že s ní jedu k nám. Kdyby jenom věděla, že s ní mám daleko horší úmysly...Dnes jsem ji chtěl; víc, než kdy dřív. Věděl jsem, že bych neměl, ale nešlo to ovládnout, něco na ní mě tak lákalo. Během cesty usnula, tedy spíš ztratila vědomí. Se zakrvácenou hlavou to nebylo moc roztomilé, ale i tak. Naštěstí její úraz nebyl moc závažný, dokážu to ošetřit sám, mé studium medicíny na to postačí.

Vyhodil jsem Emmeta, který měl ještě pořád úsměv na tváři, u našeho domu se vzkazem pro ostatní, že dnes budu ve svém bytě. Mám hezký byt na Manhattnu, který je jen můj. Někdy tam jezdím, když potřebuju být sám. Teď potřebuju být sám s ní.

Zaparkoval jsem před velkou rekonstruovanou budovou. I ve světle pouličních lamp vypadala velmi draze. Mě to bylo celkem jedno, nestaral jsem se, kolik byt stál, prostě se mi líbil. Byly to byty, nejlepší v New Yorku. Vystoupil jsem z auta a vzal ji do náruče. Nemusel jsem se extra ovládat, její krev mi moc nevoněla, asi to bylo tím alkoholem a určitě měla i něco jiného. Možná to bylo spíš tím, že po tom, co jsem trávil několik měsíců v stálém doprovodu Bellyny sladké vůně, už mě jen tak nějaká krev nerozhodí.

Vyjel jsem výtahem do posledního sedmého patra a jednou rukou si odemkl. Odnesl jsem ji do ložnice a položil ji na postel, která tu bývala tak zbytečná. Konečně jsem ji využil. Otevřel jsem velké prosklené dveře na balkon a nechal do pokoje vplout chladivý noční vánek. Šel jsem si pro lékárničku, tu hlavu potřebovala zašít.

Když jsem měl práci hotovou, už jsem ji jenom umýval čelo od krve. Zrovna se probudila. Lehce otevřela svoje širokéé oči a opět se jí úlekem rozšířily.

,,Ahoj" pozdravil jsem jí, jako by nic.

Railey:

Cítila jsem na své hlavě něčí doteky. K mé radosti už mi hlava netřeštila ani nebolela. Donutila jsem se otevřít oči. Zalekla jsem se a litovala svého předešlého rozhodnutí, radši bych teď spala, nebo to alespoň předstírala, i když by to poznal. Vedle mě seděl Edward s neutrálním, normálním výrazem.

,,Ahoj." pozdravil mě. Ahoj? Co to má být?

,,Kde jsem?" zeptala jsem se bez obalu se zamračeným výrazem.

,,U mě v bytě." odpověděl prostě. Aha.

,,Aha. A co tu dělám." zajímala jsem se, celá nervózní a trochu nakvašeně.

,,Předtím na schodech sis rozbila hlavu, odvezl jsem tě sem. Zranění nebylo moc vážné, tak jsem ti to ošetřil sám. A teď si se probudila. vyprávěl. Existuje jistá vysoká budova, kde je vše ve světlých barvách, lidé tam chodí v bílých pláštích a z pachu, co tam je se mi dělá na nic. Říká se jí nemocnice, sice jsem do ní nechtěla, ale radši než tohle, bych ji brala všema deseti. Měla jsem chuť to Edwardovi prsknout do obličeje, ještě, že mi nečte myšlenky.

,,Tak to jsi opravdu velice hodný, že ses o mě tak hezky postaral. Díky za vše. Ahoj." mlela jsem rychle a zvedala se, s účelem odejít. Byl ale samozřejmě rychlejší a překazil můj odchod. Jemně mě strčil zpátky na postel, dopadla jsem měkkce do sedu. On taky seděl, pořád vedle mě. Začal se přibližovat a alarm v mé hlavě začal pískat na poplach. Sunula jsem se po posteli pořád dozadu a dozadu, až jsem narazila zády do čela postele. Hrklo ve mně, ne, že bych se snad bouchla, ale zase jsem byla uvězněná mezi zdí a Edwardem. Tvrdé neústupné dřevo jsem si snažila snad vtlačit dozadu, už jsem byla vysílená, jak jsem se opět snažila o nemožné. Proč mi to dělá? Možná kdybych mu řekla, že jsem Bella, zůstal by opařeně sedět a já mohla utéct...Ale to nemůžu, to nejde. Má záda už vážně pomalu splývala se zdi, nohy jsem krčila, jak jen to šlo. Dal mi ruce na kolena a silou, proti které jsem neměla šanci je odsunul od sebe. Klečel mezi mými stehny, ruce stále na mých kolenech. Opět svůj obličej přibližoval k mému. Rychle překonal krátkou vzdálenost mezi nimi, celé to bylo dost rychlé, jen proc mě zpomalené. Mé chabé nevole si ani nevšiml. Má ústa, i přes můj nesouhlas, se proplétala v souladu s jeho, nenechala se dlouho prosit a skákala, jak on pískal. Byla to dokonalá souhra a já si zase uvědomovala, jak moc to bude bolet. Na chvilku mě propustil, abych se mohla nadechnout, už jsem to vážně potřebovala.

,,Nemůžu..." bylo jediné, co jsem stačila vydechnout. Pak už zase lepil jeho hruď na mou a zaměstnával mé rty. Pohrával si s mým jazykem a ten se stejně bezbranně, jako jsem se cítila, nechal. Ano, úplně mě odzbrojil. Opět. Jemu to vyhovovalo, tohle celé. Mému protestu před chvílí nevěnoval pražádnou pozornost. Zato mě se věnoval, víc, než bych potřebovala. Zase chvíle na dýchání.

,,Jak se jmenuješ, krásko?" využil chvíle oddychu a šeptal mi do ucha smyslně. Ať už to tak chtěl nebo ne, naběhla mi z toho husí kůže.

,,Railey." vzdechla jsem. Tím tónem by ze mě dostal všechno, naposlední chvíli jsem se zachránila před prořeknutím. Usmál se tomu a zašeptal: ,,Railey..."

To už jsem byla vážně v koncích. Nejspíš usoudil, že jsem se již dostatečně nadýchala a opět mě zatýkal v polibku. Jeho jedna ruka kotvila kolem mého pasu a druhá zezadu pod tričkem přejížděla po mých zádech. Moje ruce už také nevisely podél těla. Tiskly hladově na mé tělo ze všech sil. Moje tělo se proti mně prostě spiklo. Jeho jedna ruka hladící mě po zádech právě přejela přes zapínání podprsenky a zarazila se tam. Líbal mě dál, ale tak tázavě. Nejspíš to měla být otázka pro mě. Já přesně věděla, o jakou otázku jde, za to jsem netušila, jak se rozhodnout. Až elektrické vzrušení probíhalo celým mím tělem a já byla značně zmatená. Že po tom toužím celou svou bídnou existencí jsem věděla jasně, ale musela jsem uvažovat logicky. Není to správné, já bych se měla zvednout a odejít. Ale dokážu to?...Ne. Vím, že ne. Bude to bolestné, budu zase na dně. Akorát si to zhorším, jen si do rány nasypu sůl. A tohle bude přímo celá solnička.

A přece ho nedokážu odmítnout. I potom, co mi udělal mu nedokážu říct ne. Ale co. Celý tenhle život porušuju pravidla. Dělám, co nemám a platím za to vysokou cenou. Ale proč bych tedy nemohla teď? Moje blbost, moje utrpení, můj problém. Ano. Dovolím mu, aby mě znova zničil, tentokrát ještě víc. Dobrovolně se vrhám do žhavých plamenů spalující touhy, ale když už jsme na cestě k zatracení, tak ať to stojí za to! Jsou to mé poslední, ale už vážně poslední chvíle s ním, nesmím je promarnit. Zanedlouho se odstěhuju někam, kde mě vážně nenajde, někam, kde se nemůžeme potkat, někam, kde svítí slunce.

Tentokrát jsem tedy vášnivý, odhodlaná polibek na znamení souhlasu, začala já. Trochu překvapeně, ale radostně se do toh polibku ponořil. Rukou na zádech rozepínání rozpojil a za chvíli se má podprsenka ladně snášela k zemi. Stejnou rukou mě zbavil i mého modrého trička. Sundala jsem mu jeho triko. Měsíční svit se odrážel od našich těl. Nemohla jsem se nabažit pohledu na jeho svalnatou, vyrýsovanou hruď. Pořád jsem byla hrozně nervózní. V jeho očích se zračily jiskřičky vzrušení a něco, jako skoro až dětská radost. Já se ve svých pocitech nedokázala tak úplně vyznat. Láskou jsem si byla jistá, rovnosměrně s bolestí. Touhu jsem také rozpoznala. Radostí jsem si nebyla tak jistá, ale nejspíš tam byla. Jeden z pocitů byl podle mě taky strach. Ale ať tam bylo dalších milion pocitů, nebo klidně víc, bylo to...úžasné! Naprosto dokonalé a ač to nebylo správné, nedokázala jsem toho litovat. Byli jsme jako jeden, odevzdávali se jeden druhému. Ještě intenzivněji, než kdy dřív. Tohle by si Edward s Bellou nikdy nedovolil. Bolelo mě pomyšlení, že pro něj je to jen zahánění smutku. Pro mě to byl nezapomenutelný, nejlepší zážitek v životě. Bylo to snad věčné, utápěla jsem se ve vodách touhy a rozkoše, nemilosrdně laskal mé tělo polibky a doteky, které by měly být zakázané. Měla jsem úplně vygumovanou mysl, doháněl mě k šílenství, ale nemůžu říct, že bych si stěžovala.

Leželi jsme vedle sebe, naše těla zakrytá alespoň z části peřinou a hlasitě oddechovali. Luna v úlňku stále ozařovala naše tváře, naše těla. Pochvíli jsme se oba trochu zvedli a jen tak seděli, opření o čelo postele. Pomyslela jsem si, že to dnes není poprvé, co se o něj opírám a vhnala si tak do tváří červeň. Zkoumavě se mi zadíval do obličeje.

,,Na co myslíš?" Á, jeho oblíbená otázka.

,,Na nic." zalhala jsem. Samozdřejmě věděl, že kecám, ale taky věděl, že mu to neřeknu. Povzdechl si a po delší odmlce opět prolomil ticho.

,,Míval jsem dívku..." začal zamyšleně a já ztuhla. Ničeho si nevšiml a pokračoval ,,Šíleně jsem ji miloval a pořád ji miluji. Byla nádherná, miloval jsem na ní vše, každou čast jejího křehkého těla, každý koutek její nevinné mysli, kterou přede mnou schraňovala. Nikdy na ni nezapomenu. Musel jsem se s ní rozejít a předstírat, že ji nechci. Neptej se mě na důvody, prosím. Vždycky jí budu milovat, i když jí nemůžu mít." stále byl někde ve vzpomínkách, oči zahleďené do dáli.

,Právě jsi ji měl.' pomyslela jsem si ironicky. Asi bych měla být šťastná z toho, co právě řekl. Ale já nemohla být, protože cit, který choval, nepatřil mě, nýbrž Belle. A ta není. Měl pravdu, nikdy nebudou spolu. Nechtěl ji. Chce někoho, kdo je mrtvý. Je moc pozdě. On chce Bells a já jsem Railey. Navždy budu mít svou minulost a hnusné i šťastné vzpomínky, ale na Bellu vzpomínám, jako by to byla kamarádka, kterou jsem velmi dobře znala, už ji prostě nedokážu vzkřísit. Mluvil dál.

,,Tolik mi jí připomínáš. Měla stejné oči a podobný hlas. Byla také krásná. Plné rty a na nich kouzelný úsměv. Měla by jsi se víc usmívat, sluší ti to. Ona byla tvůj opak a přece tak stejná. Taky magnet na nehody, taky ta smůla, že mě potkala. Také tohle červenání. Měla stejný rovný nosík. Tak ve stejném věku, který nikdy nedoženu, vždy bude napřed...Bylo toho tolik...Bylo..." říkal se svýma tmavýma očima upřenýma do mého obličeje. Já jen seděla se zatajeným dechem. Nebylo těch podobností trochu moc? Bylo, a on na to mohl každou chvílí přijít. Děsila jsem se každého dalšího okamžiku. Už bych měla jít.

,,Měla bych už odejít." vyslovila jsem po chvilce svou myšlenku nahlas.

,,Ano, promiň..." začal se omlouvat a kýval hlavou. Nechtělo se mi vylézat teď naha z pod té peřiny, ale tak nějak nebylo na výběr. Vyklouzla jsem a sbírala své kusy oblečení rozházené na podlaze. V rychlosti jsem se oblíkala, on šel někam jinam. Chtěla jsem už pryč. Vyšla jsem z ložnice na chodbu. Rozhédla jsem se a zamířila k východu.

,,Sohem Edwarde." křikla jsem. Bylo mi blbé, jen tak odejít. Vylezl z jedněch dveří v džínách a bílé košili. Samozřejmě mu to slušelo, ale já už jsem si to mířila ke dveřím.

,,Počkej ještě." V mžiku byl u mě a svíral mou ruku v dlani, ne hrubě, jen tak, abych zastavila. Otočila jsem se, jeho obličej byl tak pět centimetrů od mého. ,,Nedal jsem ti peníze." řekl a jeho sladký dech opět zahalil moji tvář. Dala jsem mu pusu upřímně mu pohlédla do očí a pronesla ,,Už jsi zaplatil."

S tím jsem ho tam nechala stát zmateného ve dveřích a šla. Nastoupila jsem do výtahu a ještě než se dveře zavřely, naskytl se mu výhled na můj uslzený obličej. Musí si myslet, že pořád jen brečím. Tu možnost využil, rychle se vzpamatoval a chtěl jít za mnou. Už udělal první krok. Já na něj ale přes skleněná dvířka zavrtěla hlavou. Ztuhl ve své chůzi a s bolestí v očích, kterou jsem jasně nechápala pozoroval, jak se od něj vzdaluju dolů. Ano, tak to mělo být. On nahoře a já klesala dolů, zpátky na dno, na které patřím a na které Railey Croftová vždycky patřit bude.

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění...6.kapitola: