Tak jsem se spletla, zmínka tu o té vůni není. Také je to hodně krátké, potřebovala jsem to useknout, protože v další kapče je to zase o něčem úplně jiném. A máte se na co těšit, ta příští je docela dlouhá - 8 a půl strany v A5 sešitě, pro mě dlouhé, nějak mě to chytlo. Takže tuhle délku prosím nějak překousněte a počkejte na další. :) Vaše ukecená gossipgirl
06.10.2009 (12:00) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4676×
3.kapitola - Útěk
Podle digitálního budíku na mém nočním stolku bylo deset hodin večer. Svůj útěk jsem plánovala na dvě v noci. Modlila jsem se, aby Alice můj útěk neviděla a neřekla to Carlislovi, i když neměla žádný důvod se na mou budoucnost dívat. Jsem pro ni naprosto neznámá osoba.
Nemusela jsem to bůh ví jak plánovat; osobní věci jsem tady žádné neměla, tak pár šlupů po kapsách. Naštěstí mi nechali mé oblečení a nenavlékli mě do žádné trapné nemocniční košile. Jediné, co jsem udělala bylo, že jsem z nemocničních prostěradel udělala „lano“, po kterém slezu z okna. Byla jsem v pátém patře. Bellu by vyděsil jen pouhý pohled z okna, raději by se šla posadit do klína Edwardovi, který by tu pro ni seděl na zelené židličce u zdi. Railey to ale lákalo. Ta se těšila až bude moct po svém improvizovaném provaze lézt z okna v pátém patře.
A já jsem prostě Railey.
Aby bylo lano dost dlouhé, musela jsem použít i prostěradla z ostatních postelí. Měla jsem štěstí, že jsem byla sama na tak velkém pokoji. Můj provaz nebyl zrovna nejpevnější, ale nijak mě to netrápilo. Bylo mi to v celku jedno, neměla jsem co ztratit, ba naopak. Smrt by byla lehkým vysvobozením.
Měla bych jít ještě spát, musím být na svou „akcičku“ čilá. Nesnášela jsem svůj život, ale když jsem se teď nemusela někde se strachem toulat a mohla jsem si v klidu ležet tady, v pohodlíčku, teplé posteli a jako normální člověk, došlo mi, že se šíleně nudím. Možná mám po*ranej život, ale alespoň se něco děje. Vážně už radši půjdu spát, začínám si myslet kraviny.
S tím jsem zavřela oči a po náročném dni se ráda poddala nereálným snům a sladké nevědomosti.
Píp píp.
Píp píp.
Píp píp.
„Áárgh!“ zavrčela jsem a praštila do toho zatraceného krámu. Od tuď se mi nechtělo tak, jak jsem vždycky hbitě vyskočila, když jsem spala někde u popelnic. Sakra! Možná jsem neměla tak řvát…No, snad to nikdo neslyšel. Z chodby se žádné zvuky neozývaly, všude bylo hrobové ticho. Usoudila jsem, že je „čisto“.
Jak už mi došlo, byly dvě ráno a budík hlásal čas mého osvobození. Už jsem se na něj tak nezlobila. Vylezla jsem z postele a otevřela okno. Byla hezká noc a tady byl nádherný výhled. New York odtuď vypadal kouzelně. Škoda, že realita je jiná. Koho by napadlo, že ty nevinně vypadající uličky, na které se dívám zažily víc špinavostí, než by člověk řekl, že je vůbec možné. Vraždy, krádeže, znásilňování, prodej drog a jiných nelegalit, nejrůznější odporné obchodování, výhružky…to vše a plno dalších hrůz na denním pořádku. A já tohoto světa byla součástí. Na sebelítost teď ale není čas, stejně to v ničem nepomůže.
Sáhla jsem pro lano pod polštář. Uvázala jeden jeho konec okolo nohy postele-naštěstí byla skoro hned pod oknem. Jelikož by se mi na jehlových podpatcích nejspíš nelezlo zrovna geniálně, uvázala jsem své boty na druhý konec lana a spustila ho dolů. Lezla jsem opatrně, přece jenom-nebyla to plánovaná sebevražda. Ruce se sunuly opatrně níž a níž, zpod bosých chodidel se jen lehce ozývalo křupání omítky, ale díky nočnímu tichu se to dalo slyšet. Už jen kousek…pod nohami mě zastudil chladný chodník. Mám to! Usmívala jsem se od ucha k uchu, pyšná na svůj povedený útěk. To proběhlo hladce, vydařilo se to. Dokonce jsem totiž přesně věděla, u které jsem nemocnice. Jelikož jsem už měla tohle okolí slušně prochozené, věděla jsem, že od oblíbené hospody nejsem daleko a kudy se tam dostat.
Tak do čtvrt hodiny už jsem seděla s Chrisem u baru a smála se s ním té dnešní, vlastně včerejší historce. Říkala jsem mu o svém „akčním“ útěku, tomu jsme se nasmáli ještě víc. Vážně to bylo jak vystřižené z nějakého filmu. Vzpomněla jsem si opět na čŘíkala jsem mu o svém „akčním“ útěku, tomu jsme se nasmáli ještě víc. Vážně to bylo jak vystřižené z nějakého filmu. Vzpomněla jsem si opět na časy, kdy jsem si také připadala jako ve filmu, spíš v pohádce. Tentokrát jsem to ale nezahnávala drogami a alkoholem. Prostě jsem to zastrčila do koutku mysli a tam to hodlala nechat. Vzpomínky jako tyhle jsou luxus, který si teď nemůžu dovolit. Zvláště ne teď, když opět zasahuje do mého života.
Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 3.kapitola:
nový měsíc je můj druhý nejoblíbenšější film .Jako první jsem měla ráda harryho pottera ale jak jsem viděla new moon vypustila jsem ho y hlavy
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!