Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 12. kapitola

23.12.2009 (13:00) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2517×

12. kapitola - Překvapení!

Sallyin názor zní: ,,Nač čekat?" a tak se už brzy půjdeme zapsat do školy. Nemůžu se dočkat, začínalo mě dost nudit dřepět tady na zadku a němt, co dělat. Sally se před minutkou někam vydala a já? Já opět neměla co na práci. Neměla jsem vstávat tak brzy. Uklízela jsem, všechno přerovnávala (občas několikrát), prostě pucovala vše, co mi přišlo pod ruce. Když najednou... jsem si vzpomněla. Dnes máme jít okouknout ten byt! Jupí!

Náhle se náš pokoj zdál světlejší a věci barevnější. Můj pohled nabral nový rozměr a já lítala po bytě, skákala, tancovala, zpívala a smála se. Už jsem měla, co dělat. Zabalila jsem si věci a pak je z abalila i Sall, protože byla pořád pryč. Všechny věci jsem urovnala tak, jak byly, když jsme přišly. Sall se vrátila, no konečně!

,,Sall, ahoj! No konečně, že se tu taky ukážeš. Kde to vázlo?"

,,Ahoj. Jen jsem někoho potkala... "

,,Někoho?"

,,Hm."

,,Leze to z tebe jak z chlupatý deky." postěžovala jsem si se zdviženým obočím a začala podupávat nohou.

,,Davida."

,,Ha!"

,,Co? Co zase hahuješ?" (pozn. aut.: úžasný výraz mě sestry :D)

,,Líbí se ti!"

,,Kdo?"

,,Kdo asi? Jistě, že ne ten pětaosmdesátiletý děda, co má pokoj vedle. David! Líbí se ti."

,,Možná trochu."

,,Oh, copak to tu cítím? To ta vůně lásky, tvá zamilovaná aura zasahla mne."

,,Aby tě brzy nezasáhlo něco jinýho... " řekla a se zákeřným smíchem odkvačila pryč. Vím, že to hrála, ale stejně. Já byla spokojená. Na drby a novinky ostatních, to já jsem. Jakmile však začne někdo strkat nos do mého soukromí, jsem protivná a nepříjemná. Jen jedna další ukázka každodenní lidské blbosti. Pověděla jsem Sall, teda vlastně Sam (prý si už musíme zvykat), že se dnes jdeme podívat na ten pronájem. Málem mě udusila ve svém objetí. Veškerá naštvanost opadla a byla ta tam.

Brzy byly dvě hodiny odpoledne a my se vydaly na udanou adresu. Koupily jsme si mapu, zeptaly se pár kolemjdoucích a nakonec štreku úspěšně absolvovaly. Ten pronájem byl vážně krásný, takový útulný. Oběma se nám moc líbil. Nabídku jsme vzaly, trochu jsem s tím počítala, takže jsem tu měla i peníze. Zaplatily jsme první částku a obdržely klíče. Byl to hezký pocit, mít zase po dlouhé době opravdový domov. Chybělo mi to. SAm byla taky nadmíru spokojená, Neměly jsme žádný nábytek ani nic takového, ale to tu naštěstí bylo. Sjely jsme si tedy jen pro své cestovní tašky s oblečením, odhlásily se z hotelu a jely zpět. Už teď jsem to tu milovala. Nemohla jsem uvěřit tak dobré ceně. Ta žena vypadala, že má peněz dost, možná to prostě jen chtěla obsadit a stačí jí taková v tomhle případě téměř symbolická částka. Pokud to tak je, má ta žena teda velké srdce. A já zpět své štěstí.

Sam celý den lítala po bytě a obdivovala ,náš' nový nábytek. Pořád něco upravovala, o milimetr posouvala, aby to bylo rovně a tak. Prostě blázínek. S Davidem jsme si vyměnili čísla a stal se našým novým kamarádem. Myslím ale, že má o Sam zájem a moc jí to přeju. Je to hodný kluk. Těšila jsem se do školy, na nové tváře, kamarády, prostředí. Tyhle všední dny pro mě už začínaly tvořit stereotyp a ty Charlie nesnáší. Myslím. Vím. No, prostě je to tak, jak já řeknu, já jsem si přece Charlie, teda sebe, vymyslela. Ne? Takže budu, jaká se mi zachce. Tak, rozhodnuto.

Právě jsem se převalila na gauči a spadla na zem.

,,Au." zaúpěla jsem a Sam se jenom kousek ode mě popadala za břicho. ,,Moc vtipné." zabručela jsem a ona se smála ještě víc. To se dalo čekat. Je tak necitlivá.

,,Že nevíš, co jsem dneska udělala?" uklidnila se a místo toho jí na tváři trůnil šibalský úsměv.

,,Co?" zeptala jsem se podezíravě.

,,Hej! Neprovedla jsem nic špatnýho. Zapsala jsem nás do školy."

,,Si děláš srandu?"

,,Ne, fakt."

,,Miluju tě!" skočila jsem ji kolem krku.

,,Já vím, jsem prostě dokonalá. Nikdo mi neodolá." dmula se schválně. Jako protest jí postačil můj sarkastický projev - předstíraný záchvat kašle. Odkráčela do koupelny. Ou, snad se jí neleskl nos, to by bylo pádné vysvětlení. Nad svými myšlenkovými pochody jsem se musela začít smát. Ozval se zvonek. Otevřela jsem a ve dveřích stál David. Zmateně na mě koukal.

,,Kde máš Sam?" ptal se. Při zmínce o ní jsem se já už ale neudržela a dostala další záchvat smíchu, až jsem se skácela k zemi. Sam mezitim přišla. Zdá se mi to, nebo má opravdu přemejkapovaný nos? Teď už jsem nemohla vůbec, když jsem tohle zmerčila. Sam mě právě zabíjela pohledem.

,,Já, já vás tu ne - nechám. Teda nechám, je - nom mi nějak ne - jde mlu - mluvit." pokoušela jsem ze sebe vysoukat větu, ale mělo to katastrofální účinky. Začla jsem se posmívat sama sobě, ale naštěstí jsem se nějak přiměla odejít z kuchyně. Tam jsem se trochu uklidnila. Ale vážně jenom trochu. Rozhodla jsem se vyhledat si něco o naší novéškole, neměla jsem, zase, co dělat.

,,Já tu jen procházím." bránila jsem se a za cesty zdvihla ruce nahoru, na znak toho, že mám čisté úmysly. Zatímco David se mým projevem skvěle bavil, Samin zrak mě proipíchával takovým tím způsobem ,Tady si dal někdo vtipnou kaši.' a ksichtila se jak kdyby jedla nejkyselejší  citron na světě. Když je tu řeč o kaši - sice jen v mé hlavě, ale to není podstatné - asi si ji jdu vážně dát. Vzala  jsem krupici a dala ji vařit pro sebe i pro Sam. Třeba si ji udobřím dobrým jídlem. To snad zabírá na každého, ne? I když dnes má ze mě asi vážně nervy. Asi. Eh... co jsem to vlastně chtěla dělat?

Chvíli jsem chodila sem a tam a přemýšlela, co jsem měla v plánu, až jsem po chvilce vykoumala, že jsem si hctěla něco zjistit o té škole. Šla jsem k notebooku a do vyhledávače zadala jméno školy, co mi před tím Sam řekla. Nebylo to úplně blízko, ale Sam má přece auto. Bylo tam i pár fotek  budovy, vypadala staře, ale zachovale. Myslím, že se mi v ní bude líbit. Počet žáků byl vysoký, ale mě by se nejspíš zdálo vysoké všechno, když jsem studovala ve Forks. Forks... Vzpomínky... Charlie... Bella...

Dvě poslední jména mi do hlavy vnukly jakýsi nápad, nebo jak to pojmenovat. Charlie. Je pochován ve Forks na hřbitově, byla jsem mu tam na pohřbu. Bella. Zmizela jsem. Všichni mě pohřešovali. Všichni to stejně už berou tak, že jsem mrtvá... Co je v tom utvrdit?

,,Charlotto!!!" ozval se jekot. Moje kaše!

***

,,Charlie. Vstávat! Dnes je přece tvůj den." Kdo mě budí, když chci spát? Sam, kdo jiný.

,,Sam... "

,,Vstávat. Jde se do školy?"

,,Cože?!"

,,Ano. Dnes je náš první den na střední. A také tvůj velký den."

,,Eh?" Ne, moment! Kolikátého jsme měly nastoupit? To nemůže být pravda. Jak by se to dozvěděla?

,,Všechno nejlepší!" Oh no!

,,Ne! Hlavně mi neříkej, že jsi mi něco koupila. A jak ses to vůbec dohmátla?" MOžná jsem jiný člověk, ale můj postoj k dárkům asi nic nezmění.

,,Ach jo. Místo, aby jsi byla ráda, tak si stěžuješ."

,,Nesnáším dárky." zabručela jsem.

,,O - ou." pípla nevinně a už jsem postřehla jen zdrhající šmouhu růžového topu.

,,Ta mě jednou dodělá." zamumlala jsem a vyhrabala se chtě - nechtě z peřin. Hmm, popotáhla jsem nosem. Slanina, vajíčka, toasty... Já jí miluju. Že bych začla mít ráda narozeniny? Ne, to těžko. Ale kdo ví, lidé se mění. Popadla jsem toaletku a šla se zkulturnit do koupelny. Nechala jsem se hýčkat horkou vodou, vysušila si vlasy, vyčistila zuby, nanesla řasenku, tužku, rty přejela leskem, oblékla džíny a obyčejné triko s potiskem a bylo hotovo. Snídaně byla výborná, Sam se překonala a taky, že se usmívala jak měsíček na hnoji.

,,Myslím, že dneska se ještě převlíkneš." řekla najednou.

,,Proč? Je to blbý?"

,,Ne, to vůbec. Ale mám pro tebe něco lepšího, věř mi. Víš co? Pojď se mnou, už půjdem." řekla náhle.

,,OK." souhlasila jsem jen. Vzala jsem si jenom tašku přes rameno a šla. Vyšly jsme ven. Něco mi tu chybí.

,,Sakra, Sam, kde máš auto?" divila jsem se.

,,Místo něj jsem si pořídila motorku." rozběhla se k červené nablýskané nádheře, tulila se k ní a nasedla.

,,Pěkný." zahvízdla jsem a šla si sednout za ní.

,,Prr, prr." zastavila mě. Byla jsem zmatená. Ukázala prstem před sebe a já ji nechápavě následovala pohledem. Padl mi přímo na naleštěnou černou krásku. Ta motorka byla úžasná. Celá černá a úžasně se leskla. Na řídítku měla mašli a na druhém se houpala helma, podobná té, co si právě Sam nasazovala na hlavu. Přes sedadlo byly přehozené dvě neidentifikovatelné věci. Jako v tranzu jsem k nim popošla, vzala je do rukou, následně přitiskla k sobě a mohutně vdechla. Kůže. Bunda a kalhoty. Obojí z té úžasné nádherné voňavé kůže.

,,To si neměla... " říkala jsem ještě omámená.

,,Nemáš zač, " opáčila s úsměvem. ,,teď se mezej převlíct. Řekla jsem si, že když bude trochu chladněji, potřebuješ něco, co zahřeje."

Vyběhla jsem nahoru a kalhoty dala na pohovku. Hned jsem zase běžela zpět a za běhu oblíkala bundu. Dnes bylo  opravdu trochu chladněji, asi to ale bylo spíš tím, že je brzy ráno a navíc, až pojedu, budu závodit s větrem. Když nejdete na plno, nemá to cenu. Děkovala jsem Bohu - a taky Jakovi -, že umím motorku řídit. Je to už delší dobu, co mě to jednou v La Push ze srandy učil, ale pamatuji si to dobře. Nasedla jsem, narazila si helmu, načež jsem si připadala jako pitomec, ale nehodlala jsem to řešit a rozjela se. Vychutnávala jsem si jízdu celou duší i tělem, byl to fascinující pocit, něco takového jsem ještě nezažila. Okouzlující, omamující, úžasné. Chvíli to trvalo, než jsme parkovaly na školním parkovišti. I když s naší jízdou... Slézaly jsme z motorek a sundavaly si helmy, doprovázeny pohledy skoro všech přítomných. A já myslela, že to bylo malým městem. Docela jsem se tady orientovala, na tom internetu jsem se našprtala areál školy. Ale stejně jen trochu. Orientační smysl nezměníte, bohužel. Zamířila jsem do přijímací kanceláře a Sam statečně kráčela za mnou. Dostaly jsme prostě nějaké papíry. Informační, potřebné, na podepsání... a podobné blbiny.

,,Všechno nejlepší!" David. Koukla jsem na Sam, hvízdala si a koukala, kde co lítá - tak ta je jasná.

,,Ty zrádkyně, " sykla jsem. ,,Ale nedokážu se na tebe zlobit, já prostě zbožňuju kůži... " začala jsem se rozplývat a můj zasněný pohled se rozostřil někam do dáli.

,,Mám pro tebe dárek. Ale tady by se to nehodilo. Přinesu ti ho později." Ty jiskřičky v jeho očích se mi vůbec nezamlouvaly. Co plánuje? Co by mohlo být nevhodné pro předání na parkovišti? Měla jsem podezdření, že něco naznačil Sam, když jsem byla mimo. Hleděla na něj ale stejně zvědavě jako já. Takže David nemá komplice... Počkat, co to plácám, jaký komplice?... Já jsem fakt divná, jenže zvědavost je silná věc. Ale to, že je můj mozek porouchanej, to je dávno známá věc.

Měla jsem to daleko lehčí než Sam. Já nastupovala do prváku, stejně jako plno rozdováděných teenagerů tady okolo mě. Zatímco Sam nastupovala do druháku, určitě se nevyhla trapnému představování. Jsem ráda, že jsem toho ušetřena. Nesnáším to. Den jsem přežila, dala nějaké ty papíry do kanceláře a jely jsme domů. Pokusila jsem se znovu udělat krupicovou kaši, ale dospěla ke stádiu ,Hrnečku vař!' úplně stejně, jako ta předchozí. Ale musím říct, že na Saminých vlasech držela perfektně. Tolik jsme se nasmály. Začly jsme po sobě kaši házet a na konci jsme byly obě celé upatlané. Ale byla to ohromná sranda. Dala jsem si horkou koupel a kaše se mě pustila. Nijak se mi po ní nestýskalo. Ve škole bylo plno nových i starých lidí, my nevičnívaly z davu a to mi naprosto stačilo ke spokojenosti. David byl tak príma kluk a dal mi úžasný dárek. Štěňátko japonského china. Je hrozně rozkošný a s těmi oblečky, co jsem mu koupila je ještě roztomilejší. Moc mě bavilo chodit ho venčit, vždy jsem ho zahltila svými starostmi a problémy, jakobych čekala, že mi porozumí a poradí. Ale jistým způsobem mi to pomáhalo, říct to nahlas, někomu, komukoliv. Je to uvolňující a nezajímá mě, že je to jen pes. Věřím, že mi rozumí, i když to nemůže dát najevo. Vidím to v jeho krásných chytrých čokoládových očích, když se na mě chápavě dívá takovým inteligentním způsobem. Rozumí mi, chápe mě.

Od výročí mého narození už uplynulo pár dní. Pořád bylo vše dost nové, stále bylo co poznávat. Dny ubíhaly stejně, pořád dokola. Ještě jsem to ale neměla tak zaběhnuté a bavilo mě to. Se Sam jsme podnikaly různé akce. Chodily jsme do kina, občas do klubů, nakupovat - stalo se to mou zálibou! -, a podobně. Byl listopad. Vše se ubíhalo pořád sttejně. Chtělo to změnu. To stejné se nejspíš honilo hlavou i panu Mastersovi, řediteli naší školy.

I přesto, že bylo slunečno, listí opouštělo své místo na větvích stromů a snášelo se k zemi. Nejdříve se zbarvilo hřejivými podzimními barevnými odstíny, pak schlo, schlo a schlo, až celé uschlé, zkroucené a křehké propadlo tíze gravitace a padlo. Bezbranné, osamoceně poletující, přidávalo se k hromadám svých téměř kopií. Děti v hromadách pak skotačily, vrhaly po sobě hroudy zbarvených křehotinek a cenily pizizubé úsměvy. V očích jiskřičky vzrušení a radosti. A snad ještě dojemnější bylo pozorovat jejich matky, sedící opodál na lavičce. Neschopny pohybu, jen sedíc, v očích namísto toho plamínky nekonečné mateřské lásky, odrážející ten nejsilnější cit v tak velké míře na míle daleko. Jak láska přímo z nich vyzařovala, pozorujíc svá dítka, jak si spokojeně hrají a oplývají štěstím. Samotného cizího člověka zahalovala ta hřejivá aura, když procházel. Však pro někoho pak ještě těžší bylo ten šťastný svět opustit. Navrátit se zpět a vnímat zase svůj vlastní život, nevyhlížejíc tak slibně a růžtově. Říkám pro někoho a přitom všichni víte stejně dobře jako já, že za tím neurčitým zájmenem skrývám svou osobu. Ta euforie mě nutila vzpomínat na své vlastní šťastné časy, kdy i já milovala. Nemám potíže, nemám problémy, ale láska bude chybět vždycky. Tak viditelná, poznaná a přece tak vzdálená. Útěchou mi byla Sam, nyní už má druhá polovina. Byla jako milující sestra, nerozlučné dvojče. Byla ta, která zažehovala alespoň ten druh lásky, tu přátelskou a sesterskou, kterou mě zahřívala. Tak= jsem získala mnoho přátel, mnoho moc fajn lidí. Davida, Katty, Michalea, Tima a Zoe. Když nepočítám Sam, byli tihle lidé mému srdci nejblíže. Zoe byla milá, tichá a trochu stydlivá, nebo tak se mi to  alespoň zdálo. Tolik mi připomínala mě, když jsem přijela do Forks. Ona je z nějaké České republiky, nebo jak se to jmenuje. Říkala mi, že když tam žila, jmenovala se Šárka. Pak jí ale zemřeli rodiče, ona jela sem za tetou a přejmenovala se. Moje prvotní zdání bylo klamné. Zoe byla ohromně vtipná, společenská, veselá, nápaditá a mazaná. Byla to velká bavička a byla s ní hrozná sranda. Po Sam mi byla asi nejblíže, hodně jsme si rozuměli. Byla chápající, uměla být rozumná, naslouchající, upřímná, otevřená a s velkým srdcem. Dny s těmi dvěmi a s ostatními byly příjemné, lehké, prosycené krásnou přátelskou atmosférou. Až přišel jeden den, který mi vyrazil dech. Kdybych tak věděla, co mě čeká...

Bylo zrovna 28. listopadu, všichni už nadšeně básnili o Vánocích a o tom, co dostanou. I přesto, že venku pařilo slunce, jakým způsobem panovala vánoční atmosféra. Ten opojný těšivý pocit. I učitelé a již zmiňovaný pan ředitel si pro žáky prvního ročníku připravily vánoční dárek. Opravdové překvapení, které všechny potěšilo a to moc. Všechny, až na mě.

Zrovna jsme se Zoe probíraly nové nákupní středisko, když učitelka náhle zvýšila hlas.

,,Tak třído. Mám pro vás všechny překvapení. Upozorňuji Ale, že účast je povinná. Buď pojedete všichni nebo nikdo." napínala třídu paní Mahonová. Všichni na ní zvědavě koukali a čekali. Ve tvářích už jim pohrávaly úsměvy; že by se konečně dočkali kina nebo jiného ulití ze školy? Nikdo ani nedutal.

,,Pan ředitel vyjednal s jednou školou výměnný program. Vy pojedete tam a oni sem. Strávíte celý měsíc na střední škole ve Forks! Jste nadšení?" hlásila opravdu pyšně. Třída propukla v radostný jásot. Až na mě. Já ztuhla a strnule seděla. To se může stát jen mě.

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 12. kapitola: