Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejlepší přítel člověka - 9. kapitola

09.09.2012 (16:45) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2218×

9. kapitola – Alkohol je prevít

Už jsem se skoro ukládal ke spánku, když se mi rozezvonil mobil na nočním stolku. Byla to Bella. Překvapeně jsem přijal hovor a ještě překvapenější jsem pozdravil, „Ahoj, Bells. Copak potřebuješ?“

„Ahoj, Edwarde. Tady je Anett. Potřebuju pomoct.“ Moc jsem ji neslyšel, protože byla v nějaké hlučné místnosti.

„Co se děje?“ Hlavně jsem nechápal, že volá z Belliného telefonu.

„No, Bella mi napsala esemesku, asi v devět, že mě potřebuje. Dohodly jsme se, že se sejdeme u ní dole u vchodu. Když přišla, tak byla strašně rozrušená, tak jsem jí navrhla, abychom zašly na panáka, že ji to uklidní. Akorát si, na rozdíl ode mě, nepředstavovala toho panáka jenom jednoho.“ Já to věděl, že to nemohla snášet tak dobře! „A teď ji nemůžu z tý hospody dostat,“ přiznala.

„Dobře. Kde přesně jste?“ Jenom doufám, že jí nepovídala o mé rodince.

„V restauraci kousek od divadla. Víš, kde to je?“ ptala se. Někde v zadu jsem slyšel Bellin opilý hlas, jak křičí: „Nevolej ho! Já dojdu domů sama! Ale dáme si eště do pátý nožičky!“

„Jo, jsem tam hned. Zkus se postarat, ať už víc nepije,“ řekl jsem na konec a zavěsil. Zase jsem se oblékl, vzal peněženku, mobil a klíče a sešel dolů k autu. Sice jsem si říkal, že jezdit autem chvíli nebudu, ale nebylo zbytí. Nasedl jsem a nastartoval. Ach jo, Bello, Bello, co to sakra blbneš.

I když jsem nejel zrovna podle předpisů, tak cesta trvala déle, než bych byl ochoten snést. Ale nakonec jsem se dočkal, vystoupil z auta a směřoval do hospody. Hned na baru na mě mávala Anett, která vedle sebe měla možná až moc aktivní Bellu. Trochu se motala a nevypadala moc dobře.

„Co blbneš?“ ptal jsem se jí. Spíš to byla řečnická otázka, vzhledem k jejímu stavu a k tomu, co všechno jsem jí dneska řekl. Dal jsem si její ruku přes rameno a chytl ji za bok.

„Já neblbnu, já chytřím!“ prohlásila a ke mně se dovalila vůně alkoholu.

„Děkuju, že jsi zavolala,“ otočil jsem se na Anett. „Doufám, že moc nevyváděla…“ nevesele jsem se usmál.

„Kdepak, jenom pořád opakovala – ,Jemu je devadesát! Chápeš to?! Já jsem normálně geno… gerontofil!‘ - čemuž jsem se docela smála, protože jsem vůbec netušila, o čem mluví…“ smála se.

„Aspoň, že tak, ještě jednou děkujeme, ale radši už půjdeme…“ Už jsem se otáčel k východu, když se Bella probrala, její ruka z mého ramene zmizela a chtěla někam směrem k tančícímu hloučku.

„Bello, pojď už!“ zakřičel jsem na ni.

„Ne! Tohle je moje nejoblíbenější písnička! Jdeme tancovat.“ Téměř si dupla a táhla mě k hloučku. No, třeba pak nebude dělat problémy.

Začala tančit, šila rukama kolem sebe, až se kolem ní vytvořil prázdný kruh, jak lidi ustupovali, aby je nebouchla. Postupně se na ni začali i dívat a to se mi už tak nelíbilo. Navíc k tomu Aserejskému tanci to mělo dost daleko. Přesto si získala pozornost a lidi se k ní dokonce přidávali.

Písnička doznívala a já už začal doufat v odchod. Ale nestačila ani pořádně dojet a naskočila tam další. Podle toho, jak se Bells zaradovala, tak to byla taky její oblíbená.

„Ájm tů sexy for maj šrt!“ zpívala a začala si sundávat tričko. Všichni chlapy začali hučet a já rychle přiskočil, než se stane něco, kvůli čemu by byla na YouTube.

„Bello, zlato, pojď, zatančíme si u mě, jo?“ snažil jsem se ji přemluvit.

„Přísaháš?“ ptala se mě opile.

„Jo, pojď už, prosím,“ upřel jsem na ni své oči a doufal, že i to jsem po svém tatínkovi zdědil. Díky bohu přikývla a zamávala všem okolo. Ještě jsem zahlédl Anett, jak vytahuje peněženku na baru.

„Anett, já to zaplatím, to je dobrý,“ řekl jsem, když jsem k ní přišel.

„Ne, já ji pozvala, v pohodě,“ odpověděla.

„Nech to na mě. Ale mohl bych tě poprosit… Jestli bys zavolala jejímu tátovi, že u tebe přespí? Vezmu ji radši k sobě, ale to by se mu asi nelíbilo…“

„Dobře, zařídím to. Řeknu, že u nás usnula a nechtěla jsem ji budit,“ řekla s úsměvem, vytáhla telefon a šla z hospody.

„Ještě jednou děkuju, že jsi zavolala,“ zakřičel jsem za ní. Otočil jsem se na barmana a ten mi dal účet. No, jestli se sešli přibližně v půl desátý, tak za půl hodiny vypila pět panáků, to je dobrý skóre… Táhl jsem ji do auta, naštěstí šla sama. Když jsem ji konečně posadil, tak dřív, než jsem si sám sedl, byla zase venku z auta.

„Bello! Jedeme ke mně, zůstaň v tom autě!“ zakřičel jsem na ni a zase se z auta zvedal.

„Ale já chci tančit!“ křičela.

„Budeš tančit, ale až doma, pojď zpátky,“ řekl jsem jí a zase ji rval do auta. Tentokrát jsem ji i připoutal.

„Ájm tů sexy for jó bady!“ zpívala znova tu pitomou písničku, tak jsem nastartoval a raději zapnul rádio a přeladil na nějakou nudnou, státní stanici. „To se mi nelíbí!“ křičela na nesouhlas a začala si rozepínat pás.

„Bello, prosím! Soustřeď se na mě,“ řekl jsem jí, sundal ruku ze zapínání pásu a otočil si její hlavu směrem ke mně. „Chvíli vydrž, prosím! Aspoň než dojedeme domů, prosím!“ kladl jsem důraz na každé slovo a začal být netrpělivý. Nakonec kývla na souhlas a my se rozjeli. Byla ale uražená, seděla v křesle jak pecka a ani necekla. Tak jsem ji chytl za ruku, co měla položenou na sedadle, ale nijak nereagovala. Zase jsem ji stáhl a dál se plně věnoval řízení. V průběhu cesty se nic nezměnilo, a tak jsem byl strašně rád, když byla za námi. Pomohl jsem Belle vystoupit, ale pořád byla uražená.

„Zlatíčko, promiň… Nesnesu, když se na mě takhle zlobíš,“ hladil jsem ji po tváři a díval se jí do očí.

„Tak já ti odpouštím!“ zazpívala najednou, poskočila si, líbla mě na tvář a utíkala ke vchodu. Já jsem zůstal stát jako opařený, tyhle bleskové změny nálad mi dělaly problém. „Kdepak jsi? Já si sama neodemknu,“ volala na mě a smála se. Rychle jsem k ní přiběhl, odemknul a chytl ji kolem boku pro její podporu, aby to nevypadalo tak okatě a aby se nenaštvala, že si myslím, že potřebuje pomoct. A navíc to byl úžasný pocit, mít ji vedle sebe a tak blízko. 

Vešli jsme dovnitř, posadil jsem ji na gauč a sundal boty. Rozhlížela se kolem jak malé dítě a smála se. Vzal jsem skleničku a nalil jí do ní vodu. Vrátil jsem se k ní a podal jí to. Čuchla si k tomu a zakřenila se.

„Co to je?“ šklebila se.

„Voda,“ řekl jsem a pousmál se nad jejím výrazem.

„Ble,“ zašklebila se ještě víc a podávala mi ji zpátky.

„Vypij to, prosím,“ řekl jsem jí klidně. Sklenici si přitáhla zase zpátky a na ex to vypila. „Půjdeme už spinkat, ne?“ zeptal jsem se s nadějí.

„Spolu? Táta mě zabije, jestli otěhotním! Nebo spíš tebe…“ vyděsila se.

„Já to myslel tak, že si půjdeš lehnout. Dáš si sprchu, vyčistíš si zuby a zachumláš se do peřinky,“ přemlouval jsem ji.

„Tak dobře,“ řekla, odložila sklenku, začala se postupně svlékat.

„Počkej, svlíkni se až v koupelně,“ zarazil jsem ji.

„Dobrá,“ pokrčila rameny a šla směrem do koupelny.

„Myslíš, že ti můžu důvěřovat, že se nepřizabiješ?“

„Topol!“ zahlásila a zmizela v koupelně. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že myslí jasan.

Šel jsem do šatny a vzal jsem jí jedno svoje větší tričko a zaklepal jsem jí na dveře.

„Dááále,“ zazpívala. Vešel jsem, hodil jsem jí to tričko na pračku a otočil se.

„Na pračce máš triko na převlečení,“ řekl jsem jí a odešel.

„Díííky,“ zase zapěla přes dveře. A pak si zpívala tu úchylnou písničku. Lehl jsem si na postel a čekal, až přijde. Voda ze sprchy už přestala téct, o chvíli později pustila vodu v umyvadle a pak bylo dlouho ticho. Hodně dlouho.

Otevřel jsem dveře a viděl, jak leží na zemi vedle vany. Vyděsil jsem se, běžel k ní a už jsem s ní chtěl začít třást, když začala chrápat. Začal jsem se smát, vzal si ji do náručí a nesl do postele. A sakra, nemá kalhotky. Přikryl jsem ji dekou, došel do kuchyně pro ještě jednu skleničku s vodou, dal ji na noční stolek a ještě jsem vzal z koupelny kýbl a dal ho vedle postele – pro všechny případy.  Sám jsem se rychle osprchoval a převlékl se.

Lehl jsem si vedle ní, nechtěl jsem ji nechat v tomhle stavu samotnou. Ale raději jsem si pod peřinu nezalezl. Když jsem viděl její krásné vlasy, tak blízko mě, neodolal jsem a pohladil jsem ji po hlavě. Zavrtěla se, bál jsem se, že se vzbudila, ale jenom se otočila a lehla si na mojí hruď. Měl jsem pocit, že mám celý svět na dlani…

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejlepší přítel člověka - 9. kapitola: