Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejistá Budoucnost - Kapitola 16

11.04.2009 (15:44) • ArtMiss • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 9633×

Oba dva jsme moc dobře věděli, že je to poslední společně strávená noc. Vlastně jsme věděli, že je to naše poslední noc vůbec. Tenkrát Alici volal Carlislie a oznámil ji, že pár lidí z vyšších vrstev o nás ví. Samozřejmě se vše dostalo až do Itálie, k Volturiovým, kteří to nenechali být i přesto, že jsem dcera Ara. Tentokrát nešlo zabránit, protože Cailus i Marcus převzali vládu a společně se rozhodli, že po nás půjdou. Nechali nám vyřídit jeden vzkaz, který nám měl změnit životy.

Podle Marcusových slov, jsme si měli vybrat z dvou možností, které nám nabídli a obě byli podle Carlislieho hloupé. V první možnosti, jsme se měli přidat ke Volturiovým a změnit své zvyky, ohledně lovení lidí namísto zvěře. Tuhle možnost jsme společně s Denalskými odmítli. Ta druhá možnost však byla ještě horší.

Leželi jsme s Edwardem v našem pokoji na posteli a on mi broukal do ucha nějakou melodii. Hlavu jsem měla opřenou o jeho rameno a spokojeně poslouchala. „Myslíš, že to zvládneme?“ zeptala jsem se.

„Musíme věřit, ale máme malou šanci na přežití. Možná, že bychom si to měli ještě rozmyslet. Vlastně nám udělali dobrou nabídku, a to jen protože jsi Arova dcera. Kdybys nebyla, zabili by nás ihned.“ Přemýšlel na hlas a já ho s hrůzou poslouchala.

„Jak to jako myslíš, že bychom si to měli rozmyslet?“ zeptala jsem se přidušeně. Opravdu chtěl lovit lidi? Copak mu nevadilo lovit ty nevinné, křehké lidi? Neodpověděl, jen pokrčil rameny.

„Copak, chceš lovit lidi? Chceš zabíjet nevinné? Chceš brát ostatním právo na život?“ téměř jsem vykřikla. „Edwarde, já nechci zabíjet nevinné. Ano, možná že jsme se ona někdy neovládly, ale zabíjet pro potěšení mi připadá sobecké a nepřijatelné!“ kousek jsem se od něho odtáhla.

Zármutek v jeho očích nešel zamaskovat. „Ano, Bello, možná že máš pravdu, ale jestli chceme žít, musíme něco překousnout,“ nedal se, ale věděla jsem, že se nerad hádá. A ani já jsem se nerada hádala, ale v tomhle jsem si byla naprosto jistá. Nechtěla jsem lovit nevinné ubohé lidi a tím vyvraždit půlku zeměkoule.

Neodpovídala jsem, nehýbala se, jen hleděla na něho jak socha. Jak by na tohle mohl přistoupit? Rychle si mě zase přitáhl k sobě. „Já to překousnu, protože Ty mě budeš držet na životě, to Ty budeš se mnou. Vydržím to, protože tě budu mít u sebe,“ řekl vážně a zoufale mě políbil.

„Ničím víc jsem si nebyl jistý než tebou, Bello,“ šeptal mezi polibky. Přitiskla jsem se k němu ještě víc a nic neříkala. Nechala jsem se unášet jeho vůní, lahodnými rty a sladkým dechem. Omamně jsem pootevřela ústa, sice chvíli zaváhal, ale potom mi jazykem odhodlaně vjel do úst.

Brzy se však odtáhl. Vzdychla jsem. „Teď ne, Bells,“ špitl a přitáhl si mě zpět na svůj hrudník. S tímhle mě už štval. Pořád říkal ‚teď ne, není čas‘ nebo ‚teď se to nehodí‘, jako kdyby se tomu štítil. Jako kdyby nechtěl. 
Naklonila jsem hlavu tak, abych mu viděla do obličeje. Snažila jsem se zapamatovat všechny detaily toho andělského obličeje, jeho karamelové oči, které mě vždy pohltili a nehodlali pustit, protože jsem věděla, že tohle je naše jediná volná chvilka do našeho konce.

„A kdy Edwarde? Zbývá nám poslední společná noc a ty jí chceš strávit jen tak, povídáním si a doufáním, že ten boj proti Volturiovým vyhrajeme?“ vytřeštila jsem oči, podíval se na mě a nadechoval, aby něco namítnul, popřípadě mě odbyl, ale já ho předběhla.

„Opravdu si děláš falešné naděje, že se ještě někdy uvidíme?“ vzlykla jsem. Sama jsem se bála, že to, co spouštím z úst, bude pravda a já ho opravdu vidím naposledy.

„Není to naše poslední noc. Jsem o tom přesvědčený, neboj se, všechno bude v pořádku.“ Hladil mě svou rukou po hřbetu a kreslil na něm uklidňující kroužky, které mi nepomáhali k tomu, abych nevnímala jeho přítomnost. Opět mě přemohl chtíč a já ho políbila. Tentokrát jsem do toho polibku vložila všechnu tu bezmoc, zármutek a strach z toho, že tahle noc je opravdu naše poslední.

Nebránil se a vyšel mi vstříc. Po chvilce mi, ale polibky připadali, tak jednoduché, že jsem se rukama přesunula pod jeho tričko. Jen mi slastně vzdychl do úst a jemně zaprotestoval. Slyšela jsem něco jako: „Nedělej to horší,“ ale ignorovala jsem to a přesouvala se dál k jeho hrudníku a obkreslovala jeho dokonalé svaly. Trochu sebou škubl, když jsem mu jazykem zajela do ucha, ale ani on nebyl pozadu.

Přetočil se a já byla uvězněná mezi jeho svalnatýma rukama a nohou, kterou mi dal mezi stehna, tím pádem jsem se mohla bránit jakkoliv, ale on by měl převahu. Jenže já se bránit nechtěla. Po chvíli ani on nevydržel, něžně mi rukou zajel pod mé tričko, jemně s ním škubl a přistálo na druhém konci místnosti.

„Přivádíš mě k šílenství, víš to?“ Řekl zoufale, ale potom se zahihňal, když uviděl můj udivený, přitom omamný výraz a políbil mě na nos. Vyhledala jsem si jeho ústa a znovu ho políbila, přitom jsem rukama zapátrala po jeho pásku. Ztuhnul a odtáhl se, ale jen tak, aby mezi námi byla centimetrová mezera a upřel na mě své jantarové oči přetékané něhou, ale i chtíčem s jednou jedinou otázkou.

Nenechala jsem ho dlouho čekat a pokračovala. Za chvíli přistáli i jeho kalhoty na druhém konci místnosti společně s mou sukní. Opatrně přejížděl svýma rukama po mém těle, zkoumal křivky a pořád mi hleděl do očí, přičemž jsem znervózněla a uhnula pohledem. Uchichtl se a přesunul se k mému obličeji, kde mi začal laskat snad každou část, počínajíc od čela a končících u krku.

Najednou všechna ta jeho pochybnost a nerozvážnost byla pryč, byl si mnou stejně jistý, jako já jím a jemně mě líbal dál, dokud jsme nebyli nazí a ve vší naší kráse. V pokoji bylo sice chladno a normální člověk by zmrznul, ale mé tělo bylo rozpálené a dobývalo se toho Edwardova. Majetnicky mě objímal a nepřestával se dobývat do mých rtů. Má hlava se točila a rozhodla se, že chce překonat poslední vzdálenost, která rozdělovala mě a Edwarda od sebe.

„Chci tě,“ vzdychla jsem mu slastně do úst a doufala, že pochopí. Pochopil, měkce mě políbil, oddělil mé stehna od sebe a překonal poslední vzdálenost. Vnikl do mě pomalu, opatrně a něžně. Jako kdyby znovu váhal, jestli si to nerozmyslím, to jsem však ani neměla v úmyslu.

Pomalu se ve mně začal pohybovat a přitom stále vášnivěji líbat. Křečovitě jsem ho chytla za ramena a z úst nám vycházely, čím dál tím hlasitější vzdechy. Tentokrát jsem už nebyla já a on, ale my.

Za chvíli začal zrychlovat tempo a já měla pocit, že exploduju. Myslela jsem, že je to jen sen, něco tak úžasného nemohlo být ani skutečné. Edward ho naposledy do mě vsunul a před očima mi explodoval svět. Měla jsem pocit, že jsem v oblacích a nadnáším se, že létám.

***
„Carlisle, opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad bojovat s Volturiovými?“ Ptal se naštvaně Edward. Seděli jsme ve společenské hale, spolu s Denalskými a přemýšlely o strategii. Nebylo moc příjemné hledět na Tanyu, která Edwarda pohledem svlíkala.

Carlisle zaváhal. „To nevím, Edwarde, ale jiná možnost není,“ řekl pořád klidným tónem. 
Edward se zamračil. „Ty víš, že je,“ zuřil Edward a tisknul si mě k sobě. Alice se zamračila a Jasper se jemně otřepal. „Asi, se půjdu projít,“ řekl, políbil Alici na líčko a rozběhl se k lesu.

„No vidíte, co děláte? Už zase kvůli vám musí odcházet,“ napomenula nás Alice káravým hlasem. Rosalie protočila oči. „A kdo by se teď nenervoval, Alice? Máme před bojem s Volturiovými a nemáme moc šanci na přežití,“ vřískla. Emmett se zamračil, přitáhl si jí k sobě a něco zašeptal.

„To nemyslíš VÁŽNĚ?“ začala na něho křičet Rosalie. „Ty si vážně myslíš, že pít lidskou krev by bylo nejlepší?“ Emmett sklopil hlavu, ale přikývl. Takže nebyl jediný, kdo o tom přemýšlel.

Edward se nejistě usmál. „Aspoň nejsem jediný, kdo myslí stejně,“ řekl Emmettovi. Zřejmě odpovídal na jeho myšlenky. Rosalie zuřila. „To chcete jako vraždit? Chcete být monstra?“ vřískla na celé okolo. Alice se ošila.

Do rozhovoru se přidal i Eleazar. „Hm,“ zamručel. „Nemáme moc šanci na přežití, ale snad bychom se mohli nějak domluvit,“ řekl nakonec. Nešťastně jsem se zasmála. Všichni se na mě udiveně podívali. „To jako chcete Volturiovým jen tak podlehnout a vzdát se svých zvyku?“ zeptala jsem se sarkasticky. Téměř všichni přikývli až na Rosalie a Edwarda, čekali, co ze mě vyleze.

Měla jsem sto chutí řvát na lesy a kopat do nějakého pořádného balvanu, a přitom umlátit k smrti všechny Volturi včetně Ara. Byl to přece můj otec, tak jak mi to mohl udělat? Edward si všiml, jak přemýšlím. „Vážně si myslíš, že je to tak špatný nápad? To bys radši chtěla zemřít? Nebo radši žít s námi, se mnou,“ dodal smutně.

Ani jsem nepřemýšlela. „Jistěže bych chtěla žít s vámi, ale také se živit zvířecí krví,“ dodala jsem sklesle. Edward si mě vyhoupl na nohy a vpíjel své karamelky do mích očí. „Lásko, ty víš, že někdy si musíš vybrat,“ zasténal. 
„Život není fér,“ zamručela jsem a položila si hlavu na jeho rameno. „Já vím,“ přitakal.

„Takže, jak to teda bude,“ zavrčela Tanya a z jejích očí šlehali blesky. Přísahala bych, že si mě představovala mrtvou, jen proto, aby mohla být s Edwardem. Ten na ní jen zlostně zavrčel a dál si jí nevšímal.

„Nevím,“ začal opět Eleazar. „Myslím, že bychom měli hlasovat,“ navrhnul. Zatřepala jsem hlavou, načež mě Edward začal hladit po vlasech. „Všichni se potom přizpůsobí,“ řekl, a vzápětí se rozhlídl po místnosti. Všichni kývli na souhlas.
„Jen skočím pro Jaspera,“ usmála se Alice a svým ladnými krůčky odtancovala k lesu. Za necelou vteřinu byla zpět i s Jasperem. Rosalie se mračila a Emmettův výraz byl poprvé zvláštní. U něho neznámý, byl rozčílený.

„Takže,“ ujal se slova zase Carlisle. „Kdo hlasuje proto, abychom …. se k nim přidali,“ zeptal se opatrně a rozvažoval každé slovo, co řekl. Ohlédla jsem se po místnosti, a když jsem viděla, všechny Cullenovic ruce nahoře, přidala jsem se k nim. Edward na mě děkovně zamrkal.

„A kdo, chce bojovat?“ zeptal se. Všechny tři sestry Denalské zvedly ruku. Bylo mi jasné, že Tanya chtěla bojovat úplně o něco jiného. Přesněji o někoho jiného. Kate a Irina zvedli ruce jen z bůhví jakého důvodu. Ony by se sami do boje nevrhly.

„Dobře, přidáváme se,“ rozhodl Eleazar a věnoval mi úsměv. Trochu mě to překvapilo a já pohlédla zpátky na Edwarda, který nespouštěl jeho chladné oči z Tanye. Zřejmě ji zase četl myšlenky.

Sebevědomě na něho mrkla a vypařila se z pokoje. Podezřele jsem se na Edwarda podívala a chystala se ho zeptat, co to mělo znamenat, on mě však umlčel letmým polibkem. „Musím si něco vyřídit,“ zašeptal mi do ucha a odešel tentýž směrem jako Tanya. Něco tady nehrálo, ale věřila jsem mu, potom co se mezi námi odehrálo.

Zabrala jsem celou sedačku a pozorovala ostatní. Rosalie byla vzteky bez sebe, mezitím co Emmett se usmíval, že vyhrál svou bitvu. Pořád se jí omlouval, ale ona se po chvilce uraženě zvedla a odešla kdesi do lesa. Musela jsem se uchichtnout, když na mě lišácky mrkla. Chtěla hold Emmetta trochu potrápit. Alice s Jasperem nic neříkali a jen se k sobě tulili, mezitím co Kate a Irina vřele diskutovaly. Samozřejmě jak jinak než o Edwardovi a potom jsem zaslechla mé jméno, jsem zbystřila.

Nepřítomně jsem hleděla z okna a vřele naslouchala. „Hele, Tanya říkala, že ho doopravdy dostane a prý že už nebude podvádět. Bude se ho doopravdy získat pro sebe. Chce, aby se do ní zamiloval a Isabellu nechal na pokoji,“ špitla Irina a Kate se uculila.

„Myslíš, že jí to vyjde?“ zeptala se Kate po chvilce a Irina přikývla. „Myslím, že to Tanya svede lehce,“ usmála se. „Ale zase je mi líto Isabelly, vlastně ona nemůže za to, že jí chce ten nejdokonalejší upír. Ale zase se k ní nehodí. Ona je úplně obyčejná a on je tak dokonalý,“ snila dál, mezitím co se to ve mně vařilo vzteky.

Emmett si přisedl vedle mě a zahihňal se. „Taky ti lezou na nervy jako mně?“ zeptal se, ale bylo to spíš konstatování. Zamračila jsem se a přikývla. „Nedělej si starosti, Edward není zase tak blbej, aby ji na to skočil,“ uchechtl se, když viděl můj zdrcený výraz.

„Jo? A co mělo znamenat tamto předtím?“ zeptala jsem se a naštvaně založila ruce. Vzpomínka, když Tanya políbila Edwarda, mi rvala srdce. „Dyť Tanya má nějakou schopnost, ne? Prý ji našla před pár lety, ještě jí moc neumí používat,“ zakřenil se. „ A stejně by s ní Edward nezůstal,“ dodal.

„A ani to není jeho typ,“ zasmál se. Zakoulela jsem očima. „Ty, ale umíš potěšit, víš to?“ řekla jsem sarkasticky a potom se zasmála s ním.

Najednou jsem uslyšela shora nějaký zvuk a vzpomněla si, že Edward si šel něco vyřídit. Samozřejmě za Tanyou. Možná ji teď říká, ať nás nechá na pokoji a ať už za ním nechodí jako nějaký věrný pes. Nad tou myšlenkou jsem se musela uchichtnout, ale potom jsem uslyšela něco, co mě vyděsilo.

„Nádherně líbáš,“ slyšela jsem říct Edwarda. Kdyby mi srdce ještě bilo, asi by se mi zastavilo. Cože to řekl? Slyšela jsem dobře? Všechny obličeje se stočili na schody a potom na mě. Poslouchala jsem zdrceně dál a nepohnula se ani o píď. „Líp než Isabella?“ uchichtla se ta potvora.

„Ano,“ ozval se ten posměšný sametový hlas, který jsem začala proklínat. Kdybych mohla, rozplakala bych se. Bohužel mě ústa prozradila a já vzlykla. Už se ke mně chtěla přihnat Alice, ale já ji odstrčila a rozběhla se pryč. Pryč do lesa. Pryč od všeho.

Strašně mě bolelo u srdce, vzlykala jsem a být člověkem byla bych dávno mrtvá, protože mé slepené srdce opět rozcupoval ten stejný upír, jako předtím. Upír, kterého jsem milovala, a on mě podvedl. Upír, kterému jsem dala své srdce i duši a on je jen tak zahodil, protože jsem nebyla pro něho důležitá. Byla jsem obyčejná holka, se kterou si jen zahrával a po celou dobu byl s Tanyou. Byl s bytostí, kterou jsem od srdce nenáviděla stejně tak, jako teď jeho.
Proč žít? Říkala jsem si. Proč bych měla žít? Když upír, s kterým jsem chtěla strávit po zbytek své věčnosti, mě zradil a rozcupoval mé mrtvé srdce na kousíčky? Ani jsem nepřemýšlela a rozběhla se hlouběji do lesa s cílem najít Volturiovi a ukončit mé trápení. Věděla jsem však, že nemám času nazbyt, protože Alice už všechno určitě ví.

Všichni stáli na louce v kápích a hleděli na mně. „Isabello, přece jsi přišla se přidat k nám?“ zeptal se ten prostřední – Aro – s nadějí v hlase. Zamračila jsem se. „Ne,“ řekla jsem nekompromisně. „Přicházím žádat o smrt,“ řekla jsem zdvořile i přesto, že jsem měla chuť se vrhnout na jednoho z nich.

Aro se zamračil a stáhl ze sebe kápi. „Proč bys to dělala?“ zeptal se zmateně. Moje zdvořilost byla tu tam. „Do toho vám nic není!“ vřískla jsem. „Jane,“ otočila jsem se na nejmenší osobu v kápi, pod kterou se schovávala světlovlasá dívka s posměšným, krvelačným výrazem. „Můžeš?“ vztekle jsem se zeptala.

Ta se jen usmála a přikývla. Úsměv jsem jí opětovala a postavila se metr před ní. Napřáhla ruce k mým spánkům, zavřela oči a začala se koncentrovat. Nemyslela jsem na nic jiného než na ty jeho jantarové oči přetékané láskou a něhou, kterou tu dobu předstíral. Bodlo mě u srdce. Nevěděla jsem, jestli to udělala, Jane, anebo vzpomínka. Bylo mi to fuk.

Naposledy jsem slyšela Alicin výkřik, když mnou projela ostrá bolest a mé bezvládné tělo dopadlo na zem. Můj osud byl zpečetěn.

Autor: ArtMiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejistá Budoucnost - Kapitola 16: