Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nehoda... 2. kapitola

19.08.2010 (19:15) • Gabriels • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2153×

2. kapitola

Zavřela jsem oči a za chvilku jsem nic nevěděla, zdál se mi sen, byla jsem tam já a ten kluk, Edward… Edward se jmenoval. Bavili jsme se spolu někde v kavárně, já jsem popíjela džus… Dále už jsem spala asi tvrději, protože si nic víc nepamatuji…

Ráno jsem se probudila, porozhlédla jsem se po pokoji, zase tam seděl ten muž, nechápala jsem, co tady pořád hledá, proč pořád otravuje, vždyť já jsem spala a on se na mě celou dobu dívá, snad to nebude žádný úchylek, ale vypadá, že by toho nebyl schopný…

„Prosím Vás, co tady pořád děláte? Baví vás mě pozorovat, když spím?“ optala jsem se ho.

„Dobré ráno, já se jen dívám, baví mě to, jak jste se ptala…“ usmál se na mě. Musím uznat, že byl krásný a s tím úsměvem mě málem dostával do kolen…, ještě že jsem ležela, jinak bych byla schopna se sesunout k zemi.

„Tak se dívejte,“ usmála jsem se.

Někdo zaklepal na dveře a poté vešel dovnitř. Byl to muž, oblečen v bílém, byl to doktor…

„Dobré ráno, slečno Swanová,“ pozdravil mě doktor.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho zdvořile na oplátku.

„Abych se vám představil, já jsem Carlisle Cullen, doktor, operoval jsem vás,“ dořekl mi. Tak já jsem byla na operaci, vždyť jsem naprosto v pořádku, proč teda ta operace?

„Já jsem byla na operaci?“

„Ano, zřejmě si na to nepamatujete, ale utrpěla jste velice vážnou autonehodu, mysleli jsme, že jste mrtvá, ale stále jsme doufali, že ještě nějaká naděje tam je, přišla operace a ta vyšla, ale…“ nedořekl to.

„Ale?“ zeptala jsem se.

„Myslím, že Edward, můj syn, by vám to vysvětlil lépe a celé, taky mám ještě něco na práci, musím obejít další pacienty, tak vás tu nechám o samotě, ahoj, Bello,“ rozloučil se. On mi říká Bello?

„Nashledanou, pane doktore.“

„Tak začni, ale jakto, že to všechno víš?“ vyptávala jsem se.

„To se všechno dozvíš, teďka si lehni a poslouchej,“ řekl mi a já poslechla.

„Já a ty spolu chodíme, teda asi chodili jsme, nevím, jak to teďka bude, něco málo přes dva roky. Byla jsi strašně tvrdohlavá, vlastně možná ještě pořád jsi… Chtěla jsi jet jednou takhle do města, do Seattlu, chtěl jsem jet s tebou, nebylas moc dobrá řidička, bál jsem se o tebe, ale tys byla nevyzpytatelná a prostě jela. V jedné zatáčce do tebe naboural kamión a přitisknul tě na skálu. Přijela záchranka, já jsem tam byl během chvilky s tebou, převezli tě do nemocnice, tady se tě ujal můj taťka, Carlisle Cullen, a začala operace, mohl jsem být s tebou… No a konec znáš, probudila ses a už to víš, jak to bylo… jediné, co jsem ti neřekl a co je nejdůležitější… je… nepamatuješ si mě, nepamatuješ si nikoho, nikoho, ani sama sebe, to znamená, že jsi přišla o svou paměť.“ Byla jsem z toho zmatená, toto se mi stalo? My jsme spolu chodili? Vlastně asi má pravdu, nepamatuju si, kdo jsem, jen vím, že se jmenuju Bella Swanová…

„Bello?“ zamával mi Edward rukama před očima, zmateně jsem se podívala po pokoji…

„Opravdu se mi to stalo? Nemohu tomu uvěřit.“

„Ano,“ řekl jednoduše.

Pohled Edwarda:

Nervózně jsem seděl na gauči v obýváku a poklepával do země. Alice přiběhla do obýváku, rozrazila dveře, byla na týden s Jasperem lovit někde dál, teďka se měli vracet, viděla, co se Belle stane…

První, co mi bliklo v hlavě, bylo: „Musím ji zachránit, ať se děje, co se děje.“

Na nic jsem nečekal a vyběhl z domu, utíkal jsem, co nejrychleji jsem dovedl, míjel jsem stromy, domy, až nakonec jsem doběhl k místu. Bylo pozdě… Bella ležela pod dodávkou, respektivě, její auto leželo pod dodávkou, rozdrcené. Zvedl jsem auto, a hodil ho jinam, zkouknul Bellu, ležela tam nehybně, vypadala jako mrtvá, stále jsem doufal, že žije, že je jen v bezvědomí… Slyšel jsem její srdce, bilo, bilo ale slabě.

Přijížděli záchranáři, vytrhnul jsem dveře, abychom Bellu lépe vynesli. Jeden chlápek ji vzal za nohy a zadek a druhý za zbytek těla. Chtěl jsem jim pomoct, ale nepustili mě k tomu…

Nasedli jsme do záchranky a jeli směrem do nemocnice. Bella byla okamžitě převezena na sál. Protože operoval otec, mohl jsem se někde schovat a být pořád u Belly. Sedl jsem si do rohu a sledoval ten chaos a celou operaci, Bella na tom vypadala opravdu strašně… Nepřežil bych ztrátu, kdyby mi umřela…

Seděl jsem u ní asi už druhým dnem, nevypadalo to, že by se něco mělo zlepšit, něco se změnit… Byl jsem den ode dne smutnější, chyběl mi její smích, chyběl mi její pohled, její červenající tváře, chyběla mi… Kéž by se už probudila, modlil jsem se k nebi.

Bella pohnula rukou, pohnula jí nepatrně, ale já si toho všimnul… ihned jsem zpozorněl a začal ji hypnotizovat pohledem. Chvíli se nic nedělo, ale potom jemně mrknula očním víčkem, zadíval jsem se na její obličej, Bella se začala probouzet, pomalounku otevírala oči, zmateně pohlédla na strop a po té začala prohlížet místnost, její pohled utkvěl na mně. Zmateně se na mě podívala.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem ji.

„Dobrý den, kdo jste?“ řekla stěží. Jak kdo já jsem? Tak ona si mě nepamatuje? Neví, kdo jsem? Vždyť jsem s ní žil… je to moje duše a já jsem její… tak co se to k sakru stalo?

„Já jsem Edward Cullen,“ usmál jsem se na ni a nenechal na sobě znát své znepokojení.

„Dobrý den, pane Edwarde Cullene,“ poopravila se, už mluvila souvisle… Vypadalo to, že je zdravá, jako by se jí nic nestalo, ale její paměť mě utvrdila v tom, že se něco stalo, něco jako nehoda.

(vypráví příběh Belle)

Nevěděl jsem, co se stalo, dovyprávěl jsem Belle příběh a ona, jako by byla v nějakém tranzu, vůbec nevnímala, myslel jsem, že je v šoku, nechal jsem ji chvilku, ať se vydýchá, ale stále na tom byla stejně.

„Bello?“ zamával jsem jí rukama před obličejem. Trhla sebou.

„Opravdu se mi to stalo? Nemohu tomu uvěřit,“ říkala zmateně.

„Ano,“ odpověděl jsem jí jednoduše, myslím, že by složitější odpověď nepochopila, byla totálně mimo.

Bells se dívala nepřítomně do zdi před sebou, potom jí začala stékat slza po tváři. Rychle jsem k ní napřáhl ruku a slzu setřel, nechtěl jsem, aby brečela, ničilo mě to, byla tak nešťastná, zlomená…

Setřel jsem jí jednu slzu, ale slzy se ronily jedna za druhou, brečela silněji a silněji… Nechtěl jsem ji nijak vyplašit, ale rozhodl jsem se, že za zkoušku nic nedám. Přisedl jsem si k ní na postel a opatrně ji objal, nijak se nebránila a mě to jedině potěšilo. Brečela a brečela, byla k nezastavení, hladil jsem ji po ramenu a po zádech, aby se trošku zklidnila. Bella se mi stočila do náruče a její obličej přitiskla na mou hruď, plakala mi do košile.

„Proč zrovna já?“ ptala se.

„To je osud, osud nezměníš, osud si to tam přál… všechno bude v pořádku,“ snažil jsem se ji uklidnit.

„Nic nebude v pořádku, nic si nepamatuju, vždyť já ani nevím, kdo jsem…,“ naříkala.

„Neboj se, paměť se ti ještě může vrátit.“

„A nechceš mi říct jak?“ ptala se a v jejím hlase šel slyšet takový ten tón, jako že už se nic nedá změnit…

„Buď se to zlepší samo, doktoři říkají, že se to stát může…“ Bella mi skočila do řeči.

„Může! Nemusí!“ zdůraznila.

„A kdyby ne, tak já ti můžu klidně všechno povykládat, kdo jsi ty, kdo jsem já, kdo je má rodina, tvoji rodiče, všechno ti povyprávím…, jestli samozřejmě chceš,“ nabídnul jsem jí.

„A ty bys chtěl?“ podívala se na mě a usmála se tím jejím okouzlujícím úsměvem. Tak to jí zůstalo, nejen, že byla pořád taková… skromná, ale její nádherný úsměv se nezměnil.

„Bells, jinak bych ti to nenabízel, řeknu ti všechno, co budeš chtít vědět… a rád,“ dodal jsem a usmál se na ni jejím oblíbeným úsměvem, slyšel jsem, jak jí srdce začalo bít hlasitěji… Ona je opravdu furt stejná.

Pohled Belly:

Dívala jsem se do zdi, nevěděla jsem, jak bych měla reagovat, v hlavě mi stále kolovala jedna myšlenka, kolovala stále dokola. Nevím, kdo jsem, nevím, co jsem… nevím nic, opravdu se mi to stalo?

Edward mi zamával rukama před očima, zamrkla jsem a podívala se na něj.

„Opravdu se mi to stalo? Nemohu tomu uvěřit,“ optala jsem se ho pro jistotu… stále jsem čekala, že na mě vybafne sranda!

„Ano,“ řekl, nijak víc se k tomu nevyjádřil… Byla jsem totálně zmatená a taky vyřízená. Znovu jsem svůj pohled upřela na zeď a nechala svým myšlenkám volný proud. Cítila jsem se špatně, byla jsem na pokraji zhroucení, chtělo se mi brečet… cítila jsem, jak mi slza klouže po tváři. Edward ke mně nejistě natáhl ruku a slzu mi z tváře setřel, podívala jsem se na něho a zase zpátky upřela pohled na zeď.

Edward chvíli přemýšlel, vypadalo to, jako by se rozhodoval… potom Edward vstal a opatrně si ke mně přisednul, objal mě kolem ramen a hladil po zádech a rukách.

Já jsem brečela a brečela, byl to dobrý pocit, mít někoho u sebe, když mě Edward objal, cítila jsem se tak… tak nějak lépe. Otočila jsem se k němu a svůj obličej mu přitiskla na jeho hruď, byl takový studený, ale neřešila jsem to.

Už jsem skoro nebrečela, tak jsem se o něho jen opírala a přemýšlela.

„Proč zrovna já?“ ptala jsem se.

„To je osud, osud nezměníš, osud si to tam přál… všechno bude v pořádku,“ snažil se mě uklidnit.

„Nic nebude v pořádku, nic si nepamatuju, vždyť já ani nevím, kdo jsem…“

„Neboj se, paměť se ti ještě může vrátit.“

„A nechceš mi říct jak?“ ptala jsem se.

„Buď se to zlepší samo, doktoři říkají, že se to stát může…“ Skočila jsem mu do řeči.

„Může! Nemusí!“ zdůraznila jsem.

„A kdyby ne, tak já ti můžu klidně všechno povykládat, kdo jsi ty, kdo jsem já, kdo je má rodina, tvoji rodiče, všechno ti povyprávím…, jestli samozřejmě chceš,“ nabídnul mi. Taková velkorysá nabídka…

Podívala jsem se na něho. „A ty bys chtěl?“

„Bells, jinak bych ti to nenabízel, řeknu ti všechno, co budeš chtít vědět… a rád,“ usmál se na mě takovým pokřiveným úsměvem, cítila jsem, jak mi srdce začalo bušit.

Někdo zaklepal na dveře a poté vešel dovnitř. Byl to doktor.

„Bello, měla by sis teďka odpočinout,“ usmál se na mě.

„Ale já se cítím v pořádku.“

„Čím více budeš odpočívat, tím dříve pojedeš domů.“ Ihned mi bylo jasno, půjdu si odpočinout, ale počkat, kam půjdu domů, kde já vlastně bydlím? Vždyť tu osobu doma ani neznám…

„Tak já už teda půjdu,“ řekla jsem otráveně.

„Sestřičko, dejte jí ještě sedativa,“ řekl doktor na sestřičku, která stála za ním. Sestřička ke mně přišla a něco mi nabodla do ruky, štíplo to. Podívala jsem se a viděla jehlu, úplně jsem se zděsila, nesnáším jehly a teďka mám jednu nabodnutou v ruce, nějak mi to zavázala a na to nabodla hadičku s průhledným sáčkem, který mi kapal do rány.

„Ahoj, Bello,“ loučil se se mnou doktor.

„Nashledanou,“ usmála jsem se, ale spíše to muselo vypadat, že se šklebím, už mě totiž můj obličej přestával poslouchat.

„Edwarde,“ řekla jsem ještě, chtěla jsem mít jistotu, že tedy je a taky, že tady bude, až se probudím.

„Ano, Bello, jsem tady,“ chytil mě za ruku.

„Zůstaň u mě, prosím,“ zaprosila jsem ztěží.

„Neboj se, budu tady tak dlouho, dokud mě nepožádáš, abych šel,“ pošeptal mi a potom mi dal musu na ruku.

„Děkuju,“ řekla jsem a pak už nevnímala, upadla jsem do bezesného spánku.