Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neexistující slzy-9.díl (znova)

14.03.2009 (13:07) • janacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1259×

„Iane! Iane!“ vyděšeně jsem opakovala jeho jméno a pozorovala jeho zkrvavený obličej. Co se mohlo stát? Nikdy jsem nebyla naivní a tak jsem věděla, že umře. Ani můj jed mu nepomůže, ale odmítala jsem tomu uvěřit. Přece musí být způsob jak ho zachránit. Prostě musí!!! Sesula jsem se na kolena vedle něj a vzlykala mu bez slz do ramene.

„Rebecco….“ zachraptěl. Jeho slabý hlas mě děsil víc, než bych si myslela. Cítila jsem ve vzduchu vůni jeho krve, ale ta mě nezajímala. Jeho srdeční tep byl tak nepravidelný a tak slabý. Hysterie, která se mě zmocňovala mi nedovolovala souvisle uvažovat a tak jsem se na něj dívala s pocitem viny a bezmoci. „Poslouchej mě.“ řekl a namáhavě se nadechl. Slyšela jsem, jak to v jeho plících hvízdá. Přikývla jsem na znamení, že ho poslouchám. Znovu se sípavě nadechl a pokračoval. „Slib mi něco.“ zašeptal. A díval se na mě svýma černýma dokonalýma očima, které jsem milovala. Ale ony už se na mě nebudou dívat dlouho a tak jsem dokázala říct jenom:

„Cokoliv lásko, cokoliv.“ znovu jsem začala vzlykat a neschopna přinutit se pravidelně dýchat jsem zadržovala dech.

„Slib mi, že budeš žít dál i beze mě.“ šeptal naléhavým hlasem. Zvedl ruku a asi už naposledy se dotknul mých vlasů. To, co po mě žádal bylo nemožné aspoň pro mě. Nedokážu žít s vědomím, že za tohle všechno můžu já a jenom já. S vědomím, že mu moje pitomá schopnost nedokáže pomoct a že ať už udělám cokoliv je pozdě.

„Lásko já……..“ začala jsem větu, ale on mě nenechal jí dokončit. Zbývající silou si mě přitáhl a políbil mě. Podvolila jsem se a do toho polibku jsem dala ten smutek a žal, který mě ze vnitřku vyžíral a spaloval moje orgány. Odtáhla jsem se a chytila jsem jeho obličej do svých ledových dlaní. A pohled do jeho očí mě znovu zabíjel. „Slibuju.“ vydechla jsem.

Jemně se pousmál. „Nevyčítej si to a žij dál. Musíš žít pro mě.“

Ano. Slíbila jsem mu to, ale jaký to bude mít smysl? Pomsta. „Kdo ti to udělal?“ zeptala jsem se a pomalu se mě začala zmocňovat zuřivost. Ale ta odezněla, hned jak jsem na ni pomyslela. Jasper. Tentokrát jsem nechala jeho dar působit, i když jsem věděla, že bych ho mohla zablokovat. Teď se mi to celkem hodilo. Ian mě nesměl vidět ve svých posledních minutách rozzuřenou.

„Maria, tvá stvořitelka. Zabila i moje rodiče. Chce tě do své armády novorozených. Dva z nich měla s sebou. Vrátí se pro tebe. Musíš zmizet.“ neměl mluvit tak dlouho. I když mluvil tak potichu. Teď to těžce rozdýchával. Zasyčel bolestí. Jeho srdce bilo slaběji a slaběji…..buch…buch………………..buch. A tak zvuk, který byl pro mě nejdůležitějším na světě dozníval.

„Miluju tě.“ zašeptal sotva slyšitelně i pro mé citlivé uši. Poslední buch.

„Já tebe taky a budu….na pořád.“ vydechla jsem a dívala se jak se ta dříve živá jiskra z jeho očí vytrácí. Naposledy jsem ho políbila na jeho horké rty. Cítila jsem jeho poslední vydechnutí na své ledové tváři. Jeho ruka, kterou držel tu mou povolila a bezvládně ležela na zemi. Cítila jsem jak si s sebou odnáší i mou duši. Konec jeho……..konec mě.

Zablokovala jsem Jasperovy schopnosti. A v neskutečné bolesti jsem si lehnula na zem vedle Iana. Jestli má přijít Maria, tak ať přijde. Zabiju ji.

Jasperův pohled

Spěchal jsem po pachové Rebeccy. Alice z nějakého nepochopitelného důvodu viděla její budoucnost. Rebecca to uměla zablokovat, tak proč už to nedělá? Neznala nás ještě tak dobře. Nedivil bych se, kdyby si chtěli uchovat svoje soukromí. Hlavně ten její vlkodlak by si to asi nepřál. Ale Alice ho neviděla v její budoucnosti. Viděla jí samotnou a zoufalou a pak znovu nic. Cítil jsem z ní její nevinnost a upřímnost a proto jsem si jí i za tu krátkou dobu oblíbil. Vypadalo to, že kdyby dokázala přesvědčit svého vlkodlaka, aby se trochu umoudřil tak by z nás mohli být přátelé. Protože jsme neměli žádný zájem ho zničit. Už jsme si totiž s Alicí začínali myslet, že žádní další upíři jako my nejsou. Už mě nebavilo chodit s Alicí na nákupy.

A pak jsem cítil její zoufalé a zuřivé emoce. Bylo to tak silné. Tohle jsem necítil u nikoho ani u sebe. Bylo to něco tak silného. Nedalo se to popsat. Uklidnil jsem ji a ona mě nechala. Opět jsem nechápal, ale bylo tady něco, co mi určitě uniká. Soustředil jsem se teď na jeho pocity. Byly smutné. Ne, to je slabé slovo. Byl to opět ten nepopsatelný žal. Taky jsem se ho snažil uklidnit, ale síla toho, co cítili byla i na mě příliš silná. Přiblížil jsem se a už jsem slyšel jejich hlasy. Nebo spíše její hlas a nepravidelné bušení jeho srdce. Že by umíral? Už jsem stál u jejich domu a velkým oknem jsem pozoroval jejich poslední polibek. Cítil jsem se hrozně. Neměl jsem to vidět. Bylo to příliš…….. soukromé, ale tak dojemné. I kdybych necítil jejich emoce cítil bych se hrozně. Téměř jsem viděl ten štít, který ke mně vyslala a zablokovala mě. Sesula se na podlahu vedle jeho těla a nechala se skroutit hroznou bolestí, kterou jsem si nepřál nikdy zažít.

Jakmile jsem se snažil tolik nevnímat její bolest, mohl jsem normálně uvažovat. Kdo ho zabil? Vykročil jsem směrem k jejich malému domku. Vypadal útulně. Vkročil jsem do dveří a čekal jsem, že mi dá aspoň nějak vědět, že o mě ví. Nehýbala se a nedýchala. člověk by si myslel, že je mrtvá. Nevím proč, ale kdyby tu nebylo tolik krve připomínali by Romea a Julii. Nevnímal jsem ten smrad. Bylo to jedno. Zhluboka jsem nasál vzduch. Maria… nechtěně jsem zavrčel. Ona ho zabila? Jak ji znám tak to nechala udělat někoho jiného. Znovu jsem se zhluboka nadechl. Jak jsem si myslel, další dva.

Rebecca se posadila a upírala na mě své nádherné černé smutné oči.

„Jaspere, musíš odejít. Přijde…..ona. Odvede si mě.“ řekla…..unaveně? Kdyby byla člověk, myslel bych si, že dvě noci nespala. Tmavé stíny pod očima to ještě podpořily. Došly jí síly a lehla si zpátky na zem. Její emoce byly teď poněkud chaotické. Zuřivost, žal, zoufalost, dokonce krátký pocit vděčnosti za to že jsem za ní přišel, strach, zuřivost, zuřivost, zuřivost a zuřivost. Vymrštila se tak rychle, že jsem to ani já pomalu nestihnul postřehnout a pěstí udělala díru do zdi. Trochu ji to uklidnilo. Snažil jsem se jí pomoc. Odmítla ji. Chtěla si tu zuřivost nechat pro Mariu. „Běž pryč Jaspere.“ zaprosila mě. „Ona mě stvořila a zabila ….“ těžce polkla, „Iana. Za to si zaslouží smrt nebo co se to s námi děje.“ Zuřivost.

Udělal jsem váhavý krok směrem k ní. Dva kroky, tři. Až jsem byl skoro u ní, tak jsem promluvil. „Stvořila i mě. Nutila mě zabíjet, nutila mě zabíjet nejen novorozené pro ten její plán.“ nevesele jsem se tomu zasmál. „Kvůli ní jsem zabíjel lidi…nevinné.“ pozoroval jsem její emoce. Porozumění, soucit a zase zuřivost. „Pomůžeme ti jí zničit. Já a Alice ti pomůžeme.“ díval jsem se do jejího obličeje. Váhavě zvedla hlavu a pohlédla do mých očí. Její oči byly tak hluboké, že jsem neviděl na dno. Topil jsem se v nich. Teď bych si zasloužil pár facek.

„Ne, děkuju.“ zašeptala. „Zničila jsem život jemu. Nezničím ho i vám. Teď prosím, moc prosím odejdi. Pozdravuj Alici.“ řekla. Nedělala to ráda, ale v jejích citech byla vina a strach o nás dva s Alicí. Kývnul jsem hlavou. Co jsem teď pro ni mohl udělat? Nic.

„No… možná je to ode mě moc, co žádám, ale chtěla bych vás požádat o dvě věci.“ nejistě se na mě podívala.

„Mluv.“ pobídl jsem ji.

„Zařiďte prosím pohřeb, zabila taky jeho rodiče. Budou pohřbeni na hřbitově ve Forks. Jen se nedostaňte do potíží s Quileutskou smečkou. A potom to nejdůležitější. Ať už Alice uvidí v mé budoucnosti cokoliv, nepleťte se prosím do toho.“ dívala se na mě tak provinile, jakoby mě právě žádala o něco, co je nemožné.

„Uděláme, co po nás žádáš.“ trochu jsem se usmál. V jejích emocích bylo tolik vděčnosti.

„Já teď půjdu Marie naproti, aby tě tu necítila. Potřebuju si promyslet svůj plán no a pak…….“ povzdechla si. Udělala pohyb jakoby mě chtěla obejmout, ale rozmyslela si to a řekla pouze. „Sbohem.“

„S …sbohem.“ vykoktal jsem. Loučí se snad napořád? Proběhla kolem mě a odběhla dveřmi ven. Cítil jsem její bolest, která ji skoro znovu začala ovládat. Vyslal jsem k ní vlnu klidu, kterou přijala a poslední co jsem cítil byla vděčnost. Nevesele jsem se usmál….. a ještě jednou zamumlal sbohem, to už ale nemohla slyšet. Žádné upřímnější a čistější city jsem u nikoho necítil. Oni dva cítili k sobě tak nepopsatelnou lásku. Jediné co se dalo srovnat byla má láska s Alicí. Ale ten otisk mě doslova fascinoval. Bylo mi jí líto.

Povzdechl jsem si a vydal se zpět za Alicí. Bude mít strach. Běžel jsem lesem a přemýšlel o Marie. O tom, jak jsem ji dříve zbožňoval a o tom, jak se tenhle cit může z vteřiny na vteřinu změnit v nenávist tak silnou, že mě skoro spalovala víc, než ta žízeň, kterou jsem neustále cítil.

Netrvalo dlouho a vešel jsem hlavními dveřmi do našeho domu. „Alice?“ zavolal jsem ji a rozplácnul jsem se na gauč v obýváku. Slyšel jsem jak odhodila na postel tašky s novým oblečením a spěchala za mnou. V setině byla u mě.

„Co jsi zjistil? Jsou v pořádku?“ chrlila na mě otázky a v jejích očích i citech bylo tolik strachu. Mrzelo mě, že ji nemůžu říct, že jsou oba v pořádku. Nemělo cenu jí lhát.

„Alice oni…….“ zadrhl se mi hlas, když jsem si vzpomněl na to, co se stalo.

„Mluv Jaspere!“ řekla tak naléhavě, že mě to až vyděsilo.

„Ian je mrtvý a Rebecca šla zabít Mariu.“ řekl jsem a pozoroval ten zmatek, který v sobě měla. „Znáš Rebečinu minulost. Svou přeměnu si nepamatuje. Udělala to Maria stejně jako mi. Chtěla ji do své armády. Cítila z ní….určitý potenciál. Ianova vlkodlačí smečka Mariu pravděpodobně zahnala. Tuhle část si trochu domýšlím.

Maria se vydala Rebeccu asi znovu hledat. Zabila Ianovy rodiče. To nevím proč, ale asi věděli, kde Ian a Rebecca jsou. No a pak……..zastihla Iana samotného, když Rebecca byla u nás.“ Alice se tvářila ohromeně. Byla v šoku, ale proč? „Alice, co se děje?“ zeptal jsem se jí ve snaze pochopit její emoce.

„Jaspere já jsem viděla, že jednou bude naše rodina. V budoucnosti je velká mezera, ale pak to vidím jasně. My tři budeme spolu, ale nevím za jak dlouho. Bude pro nás oba jako sestra.“ řekla a tvářila se zoufale. Mohl jí chybět někdo, koho ještě pořádně neznala? Bylo to zvláštní.

„No vidíš, nic se jí nestane. Jednou za námi přijde.“ řekl jsem a snažil jsem se jí uklidnit. Proti své vůli teď byla klidná. Sedla si na můj klín a hlavu mi položila na rameno. Vypadala jako anděl. Jak bych se asi cítil, kdybych jí ztratil?

10. díl http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/neexistujici-slzy-10-dil/

Autor: janacullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neexistující slzy-9.díl (znova):