Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neexistující slzy- 4. díl

05.02.2009 (17:15) • janacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2470×

Zmiz…..zmiz… Znělo mi to v hlavě pořád dokola a já jsem si připadala jako blázen, který nedokáže myslet na nic jiného. Jak se se mnou mohl rozloučit pouhým vzkazem?? Ještě k tomu tak krátkým. Já bych mu napsala dvě stránky možná i víc, kdybych měla možnost. Ale ani to mi nepřipadalo dostačující. Rozloučím se s ním normálně. Osobně. Z očí do očí poslední sbohem. Ta představa mě bolela, ale utěšovalo mě to, že ho uvidím. A potom… potom zmizím a už nikdy o něm neuslyším… ani on o mě. A tohle mě bolelo ještě víc. Ale kam půjdu? Neměla jsem kam jít. Ale připadalo mi nejlepší letět na sever. Ano poletím….. bude to utrpení, letadlo plné lidí. Jestli chci letět musím si opatřit slušné oblečení a peníze. Znamenalo to krádež, to se mi nelíbilo, ale budu to muset udělat. Odmítala jsem se tím teď zabývat. Vyřeším to, až už budu opravdu muset. Teď musím vyřešit to, jak se dostat k Ianovi. Samozřejmě vím, kde bydlí, ale tam jsem jít nemohla, protože jsem pochybovala o tom, že by mě zbytek smečky bral jako milou návštěvu. Znali mě, přátelila jsem se s nimi, ale nikdy jsem k nikomu z Ianovy smečky necítila přílišnou náklonnost a usoudila jsem, že ani nikdo jiný mě nebral jako něco víc než holku svého bratra. A nevěděla jsem s jistotou, že vůbec vědí, co se ze mě stalo a jestli by mě nechali naživu, kdybych se tam ukázala. Musím najít Iana samotného. Napadalo mě jediné řešení. Nechat rozhodnutí na něm. Budu čekat u toho stromu, kde mi zanechal svůj vzkaz. Jestli se tam vrátí, znamená to, že ještě aspoň trochu doufá, že mě napadlo to samé. Jak moc jsem si přála, aby tam přišel.
Stála jsem před obchodem s oblečením v PortAngeles a přemýšlela, jak provést krádež. Svým upířím zrakem jsem i přes tmu a skleněnou výlohu viděla pult s pokladnou, ve které jak jsem doufala, budou peníze. Obešla jsem obchod k zadnímu vchodu a jedním pohybem ulomila kladku k těžkým skladovým dveřím. Rychle jsem vběhla dovnitř. Násilím jsem vyrvala šuplík s penězi z pokladny popadla černé kalhoty, nějaké tričko, mikinu, bundu a boty. To vše ve své velikosti a otevřenými dveřmi jsem svou superrychlostní vyběhla ven do tmy. Šlo to hladčeji než jsem si myslela. Na prázdné noční ulici si mě nikdo ani nevšiml.
Hned jak jsem vběhla za první velké stromy lesa jsem se převlékla a peníze si nacpala do kapsy od bundy. Běžela jsem, co nejrychleji jsem mohla k našemu stromu. Od teď je to asi i pro něj náš strom. Nevím, proč jsem si vybrala zrovna ten, ale v tu chvíli po tom boji mi připadal jako nějaký ochranný štít. Teď jsem u něj zase byla a čekala na svou lásku. Lásku, o které jsem věděla, že ji možná už neuvidím, i když jsem teď byla přesvědčená, že někdy sem přijít musí. Teď….ale co když nepřijde den nebo týden? Dám mu na to tři dny. Tři dny jsou pro mě jako pro člověka šest hodin.
-----------------------------------
Věnovala jsem poslední pohled „našemu“ stromu a vůbec jsem na mé kamenné tváři nedala znát zklamání z toho, že nepřišel. Otočila jsem se ke stromu zády a odcházela pryč. Ano odcházela….neběžela. Chtěla jsem teď být člověk. Víc než kdy předtím. Možná jsem šla lidským tempem proto, že jsem doufala, že ještě přijde.
„Rebecco počkej!“ ano to byl ten hlas, který jsem chtěla slyšet. Nádherný lehce chraplavý hlas, o kterém jsem věděla, že patří jemu a který jsem neslyšela víc než rok.
Otočila jsem se a on tam opravdu byl. Stál u stromu a díval se na mě zmučenýma bolestným pohledem. Černé oči plné smutku a rty zkroucené do bolestné tenké linky. Jinak jeho rty byly plné a jemné, co jsem si pamatovala. Obličej měl stejně krásný, jako když jsem ho viděla naposled. Byl to den jako každý jiný. Přivezl mě domů ze školy.
Teď tu stál a čekal co mu povím, ale já jsem se nedokázala nabažit pohledu na jeho černé vlasy a bronzovou kůži. Na jeho nahou hruď a silné paže. A on stál pořád bez pohnutí a čekal. Ani se nechvěl.. nechtěl se přeměnit ani ho k tomu nevedly instinkty, takže jsem usoudila, že vzdálenost pěti stop mezi námi je naprosto zbytečná. Přešla jsem k němu pomalu, ale zároveň nedočkavě. Jen přikývnul a já jsem věděla, že ho smím obejmout. Něžně jsem se k němu přitiskla a vdechovala jeho vůni. Teď už mi nesmrděl. On vdechoval tu mou a ovinul mi paže kolem zad a přitiskl se ke mně těsněji. Tohle mi úplně stačilo.
„Promiň, Iane. Nevím, kdo mi to udělal a nevím proč. Nechtěla jsem to, věř mi prosím.“ najednou jsem dostala strach, že mě bude obviňovat z toho, co jsem, ale takový nebyl.
„Věřím ti.“ odtáhl se a podíval se mi do obličeje. Teď už nebyl jeho výraz tak bolestný. Vypadal o něco šťastnější. Vpíjela jsem se do něj pohledem a zapisovala si ho do paměti, i když jsem věděla, že na něj nebudu chtít myslet ani vzpomínat, protože to bude hodně bolet.
„Miluju tě. Moc…,“odmlčela jsem se, protože jsem začala vzlykat, bez slz samozřejmě. „mě to mrzí.“ Vzlykala jsem dál a tím jsem mu vůbec neulehčovala situaci.
„Já tě taky miluju. Nezapomenu….nikdy nebudu nikoho milovat tak, jako tebe.“šeptal sotva slyšitelně, ale věděl, že ho slyším. „Proč jsi tu čekala?“zeptal se najednou.
„Copak to nechápeš? Čekala jsem tu jen na tebe. Jenom abych tě naposledy viděla…abych se mohla aspoň pro tentokrát rozloučit.“ pak jsem se vrátila k tomu, co říkal, než se mě zeptal. „Ty víš, že se ještě můžeš zamilovat. A to o hodně víc, než do mě teď jsi.“tvářil se nechápavě. „Ty víš o čem mluvím. Mluvím o otisku.“
Najednou se usmál. Nejiskřily mu při tom oči, ale smál se. Musela jsem se na něj usmát taky. „Já už jsem se otiskl.“
Ne…. tak proč tu teď byl? Znovu jsem se rozvzlykala a zabořila obličej do jeho hrudi. „Do koho? Proč si sem teda přišel?“ najednou jsem byla naštvaná. Aspoň mi to nemusel říkat.
„Do tebe.“ teď se tvářil zase smutně, ale já nechápala proč. Já jsem teď byla šťastná. Zářivě jsem se na něj usmála a snažila se pochopit, proč se tváří tak nešťastně, když tohle přece jeho smečka musí respektovat. Nemůžou se stavět proti jejich přirozenosti a dokonce proti legendám.
„Moje smečka to nechápe. Jsou tím zhnusení. Ztratil jsem postavení v čele smečky a skoro se se mnou nebaví. Taky to nechápu, proč to nedovedou přijmout a respektovat.“ dal do toho všechnu bolest, kterou v sobě měl. Slyšela jsem to až moc. Nestačily mu síly, aby se to pokusil skrýt. Trpěla jsem s ním. Jeho bolest rovná se moje bolest plus moje bolest. Dávat to do rovnice byl špatný nápad. Teď jsem vůči smečce pocítila takovou nenávist, že mi uniklo zavrčení, které jsem se snažila zastavit. „Já vím. Ale já nemůžu opustit smečku ani tebe, ale jedno si vybrat musím.“ Jestli něco nedává smysl, tak je to tohle.
„Kdy ses do mě otiskl?“ tohle byla otázka, na kterou mě zajímala odpověď, koho si vybere jsem nechtěla slyšet. Pátravě jsem se mu podívala do očí. Bylo vidět, že se mu ulevilo při změně tématu.
„Když jsem tě viděl sedět u toho stromu. Vyšel jsem z lesa a podíval se na tebe a věděl, že tě budu milovat navždycky.“ ironicky se usmál a dodal: „milovat je slabé slovo.“
Cítila jsem se šťastná i nešťastná zároveň, tenhle pocit vystřídalo zoufalství a pak panika. Sledoval tu hru emocí v mých očích. Já jsem se radši dívala na zem. Pak jsem vzhlédla do těch jeho. Byly blíž než jsem čekala. Naklonil se blíž a já jsem cítila jeho horký dech na svém obličeji. Zavřela jsem oči a políbila ho. Byl to pocit, jaký jsem nezažila už strašně dlouho. Odtáhl se ode mě a pohlédl mi do očí, z těch jeho jsem vyčetla, že se právě rozhodl. Už definitivně.

5. díl http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/neexistujici-slzy-5-dil/

Autor: janacullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neexistující slzy- 4. díl: