Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neexistující slzy- 12.díl

30.03.2009 (18:26) • janacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1114×

Jasper

Alice byla na nákupech a já jsem stál před Rebečiným a Ianovým domem. No.. už to nebyl jejich dům. S Alicí jsme ho zrekonstruovali a dali jsme inzerát k pronajmutí. Těch posledních pár týdnů, co jsme poprvé viděli Rebeccu jsme tak trochu duchem nepřítomný. Alice dělá, že si toho nevšímá, ale vím, že jí to dělá starosti. Vinu za to vnímá jenom moje podvědomí. Nevím čím to je, ale Rebecca je pro mě jako magnet. Hodně silný magnet. Alicina vize s tím, že se jednou má stát součástí naší rodiny se stále opakuje. A já nemyslím na nic jiného.

Pořád jsme tam stál a nasával poslední stopy její vůně, která byla opravdu jen stěží rozeznatelná. Možná by se mi jí podařilo stopovat. Možná bych jí dokázal najít. Ve mě se odehrávala bitva. Něco mi říkalo ať jdu za ní, ale zatím silnější hlas mi pořát opakoval jedno jediné jméno. ALICE, ALICE..... Byl jsem celkově sám ze sebe tak zmatený, že jsem byl opravdu jako v jiné realitě. Čekal jsem jen na chvíli, kdy vyhraje první hlas. Byl jsem rozhodnutý, že se vrátím zpátky domů a už nikdy se k jejich bývalému domu nepřiblížím. Ale rozhodnul jsem se, že se trochu projdu městem a pročistím si hlavu. Vzal jsem to tedy oklikou přes les do večerního města. Běžel jsem lesem a nevšímal si zvířat, které bych obvykle bez rozmýšlení vysál, jen aby aspoň trochu uhasily žízeň, která spalovala moje hrdlo den od dne silněji. Od té doby,co odešla Rebecca jsem lovil jenom jednou. Divím se, že jsem nikoho ještě nezabil. Ale ani jsem už vůni lidí nevnímal, protože jsem pořád myslel na ni. A pořád bez přestání jsem přemýšlel nad tím, jak může vůbec někdo tak moc milovat. Jak může někdo takový vůbec existovat. Litoval jsem Iana, litoval jsem ji, i když vím, že ona by o to asi nestála. Nadával jsem sám sobě, protože jsem kvůli tomu nevěnoval pozornost Alici, která to dávala za vinu tom, že jsem zkrátka rozrušený z toho, že Maria tvoří novou armádu. Nechal jsem ji v té hrozné lži, protože jsem ji nechtěl říct, jak na mě Rebecca působí, bál jsem se, že by si to špatně vyložila. Prudce jsem se zastavil, až jsem do blátivé země udělal půl metrovou díru. Zrovna tady se překřížila pachová stopa mě, Rebeccy a Marie. Bez váhání jsem se vydal po jejich stopě do města. Nevím proč jsem to udělal.... 1. hlas vyhrál.

Ve městě jsem zjistil jenom to, že Rebecca zastihla Mariu pravděpodobně při lovu. U cesty se jejich pach ztrácel.

A konečně, konečně po tak dlouhé době se ve mě hnulo svědomí...... Slíbil jsem si, že Alici všechno vynahradím a co nejrychleji jsem si to namířil domů. Po cestě jsem se napil a uvažoval jsem, kam bych Alici mohl vzít na naše výročí svatby,

Před naším domem stálo Alicino nablýskané žluté Porsche. Chtěl jsem jí koupit nové auto, ale ona tady na tom bůhví proč nějak lpěla. Ani nevím, kdo jí ho koupil nebo jestli si ho koupila sama. Říkala totiž něco o tom, že její bývalá rodina se rozdělila. Nemluvila o tom a já jsem jí do toho nenutil.

Než jsem stihnul otevřít dveře otevřela je Alice a vrhnula se mi kolem krku. Bez váhání jsem jí obětí opětoval a tisknul si ji k sobě ještě těsněji. Pak se ode mě odtáhla a já jsem málem začal protestovat, ale než jsem stačil něco říct políbila mě a já jsem už rozhodně neměl ani nejmenší chuť něco namítnou. Po pár vteřinách (minutách) jsem se od ní musel dotáhnout já. "Co tak vřelé uvítání?" zeptal jsem se a věnoval jsem jí úsměv, který patřil jenom jí. Zamrkala, úsměv mi oplatila a bez odpovědi mě za ruku táhla dovnitř. Stáhla mě za ruku s sebou na pohovku v obýváku. Hlavou spočinula na mojí hrudi a spokojeně vydechla. Objal jsem ji kolem ramen a vychutnával si okamžik, který mi tak chyběl, ale uvědomoval jsem si to až teď.

"Vítej zpátky do reality." řekla. Místo odpovědi jsem ji znovu políbil.

"Vynahradím ti to." řekl jsem a ona se na mě usmála.

"Věděla bych o něčem, čím bys mi to mohl vynahradit." usmála se na mě šibalským, ale zároveň tajemným i svůdným úsměvem. Pochopil jsem a nijak jsem se tomu nebránil.

Rebecca

Seděla jsem v letadle vedle Felixe. Letěli jsme do Ruska najít jednu smečku vlkodlaků, kteří se lidmi nechávali spatřit až moc často. Byla jsem z toho lehce nervózní. Trochu se mi příčilo vlkodlaky zabíjet. Felix celou cestu civěl před sebe do sedadla a nic neříkal. Za námi seděla Jane s Demetrim a za nimi Alec, díky bohu pro něj sám.

Nenutila jsem Felixe do hovoru a tak jsem se jen tak rozhlížela kolem sebe. Mou pozornost upoutala jedna žena, která se až příliš často otáčela přes uličku na Felixe. Když se na něj dívala už asi minutu v kuse tiše jsem se tomu zasmála. Otočil ke mně hlavu a zamračil se.

„Co je?“ zeptal se. Odpověděla jsem mu rychlým trhnutím hlavy směrem k ženě. Podíval se na ni skoro až vražedným pohledem, kterému přidávaly hrůzu černé oči. Vyděšená žena věnovala pozornost knize s názvem „Jak sbalit šéfa?“ uchichtla jsem se a Felix se ke mně přidal. Slyšela jsem tlumený smích i ze sedadel za námi. Ta žena byla červená až za ušima a předstírala, že si čte. Takže té knize přeci jenom pozornost nedávala.

Když jsem tak chvíli uvažovala. Ucítila jsem na sobě Felixův upřený pohled. Otočila jsem se na něj a podívala jsem se mu do očí. Chvíli si mě měřil plochým výrazem a potom začal zase hypnotizovat sedadlo před sebou. Dál jsem se tím nezabývala a zírala jsem z malého kulatého okénka ven. Když v tom…..jsem uslyšela Felixův hlas, ale nahlas určitě nemluvil.

Hezčí upírku jsem v životě neviděl.

Tohle byla jeho MYŠLENKA!!!! Nechápala jsem. Pro jistotu jsem se na ničí myšlenky už nezaměřovala a po zbytek letu jsem jen hloupě civěla z okna a uvažovala, jestli přeci jenom nejsem blázen.

Jasper

„Jazzi!“ vypískla Alice a svou upíří rychlostí se ke mně přihnala. Nechápal jsem co se děje, ale usoudil jsem, že měla vizi. Podle toho jak nadšeně se usmívala jsem si nedělal starosti. Cítil jsem vlnu nefalšované radosti, kterou cítila. Pravděpodobně to bude dobrá zpráva. Že by Rebecca…? Ne, rychle jsem tyhle myšlenky vyhnal z hlavy a úsměv jí opětoval.

„Co jsi viděla, miláčku?“ zeptal jsem se. Jen chvíli radostí skákala, jako malé dítě když mu koupíte čokoládu a pak se na mě vrhla a drtila mě v objetí. Pak zaklonila hlavu, stoupla si na špičky a lehce mě políbila.

„Do toho domu se přistěhuje Emmett s Rose! Je to můj bývalý adoptivní bratr a sestra!“ tak moc jí to slušelo, když měla radost. Že bych se konečně dozvěděl něco o její minulé rodině?

„Aha. Těším se až je poznám.“ řekl jsem a myslel to upřímně

„Neviděla jsem je od té doby, co…“ zarazila se a na tváři měla výraz, který jasně předcházel jejím smutným pocitům.

Konejšivě jsem ji objal a ona se ještě za mojí malé pomoci uklidnila. „Chceš mi o tom povědět?“ zeptal jsem se jí tónem, který doufám naznačoval, že ji do toho nechci nutit. Ale já jsem byl tak zvědavý…

„Jo, povím ti o tom.“ řekla a zabořila mi obličej do ramene.

„Pojď se posadit.“ řekl jsem a zvedl ji do náruče. Posadil jsem se na postel a ona se mi uvelebila na klíně. „Máš dost času, jsou dvě ráno. Škola začíná za dlouho.“

„No takže, kde začít…“ zašeptala a posadila se vedle mě. Zhluboka se nadechla a já jsem jí dodal odvahu. Prohlížela si svoje ruce které měla složené v klíně.

„Ze svého lidského života si nepamatuju vůbec nic, to víš.“ odmlčela se a zhluboka se nadechla. „Díky svému daru jsem věděla, že narazím na rodinu upírů a že mě mezi sebe přijmou. Byla to rodina doktora Carlislea Cullena. Narazila jsem na ně, když jsem byla na lovu v lese blízko městečka Forks.“ další pomlka. „Všichni byli opravdu milí. Jeho žena Esme a jejich adoptivní děti Rose, která si našla Emmett a Edward, který neměl nikoho měli strašně velkou radost, že mají dalšího sourozence.

S Rose jsem si okamžitě rozuměla, protože taky měla ráda módu a oblečení.

Emmett ten je rozený optimista a je s ním vždycky velká sranda.“ při vzpomínce na něj se trochu smutně zasmála.

„No a Edward… byl to nejlepší brácha na světě. Všichni očekávali, že se dáme dohromady, ale já jsem v něm nikdy neviděla víc než bratra a on to měl stejně. Má dar, umí číst myšlenky. Takže jsem tak trochu spolupracovali. Když jsem měla vizi viděl ji taky.“ nějak jsem tušil, že on v tom hraje největší roli.

„Esme byla nejlepší máma na světě. Možná to bylo tím, že když byla člověk o své dítě přišla. Každopádně přála bych si, abych i za lidského života měla takovou matku.

Carlisle byl hlava celé rodiny. Jeho vysoké sebeovládání mu umožnilo stát se doktorem.

No a jednoho dne se do Forks přistěhovala dívka jménem Bella. Edwardovi voněla tak nějak víc než ostatní, ale překonal to a oba se do sebe zamilovali. Milovala ho, i když se dozvěděla, co je zač. Byla to moje nejlepší přítelkyně. Je mi po ní tak smutno. Ach….“ rozvzlykala se a já jsem jí uklidnil. Pokračovala dál a mluvila rychleji, protože to asi chtěla mít rychle za sebou. „Edward jí opustil, protože si myslel, že je s ním pořád v nebezpečí kvůli tomu, čím je. A tak se naše rodina rozpadla. Edward si šel svou cestou a už jsme o něm neslyšeli, Carlisle s Esme odletěli na líbánky a už zůstali ve Švédsku a Rose s Emmettem se teď stěhují sem.

Bella se potom zamilovala do jednoho vlkodlaka. Do Jacoba….“ vydechla a mě to došlo. Ianovi rodiče byli… Teď jsem byl celkem překvapený.

„No a já jsem potom ve své budoucnosti viděla tebe. Taky jsem se rozhodla od ostatních odejít a šla jsem ti naproti.“ usmála se na mě. Byl jsem rád, že všechno vím a že se jí ulevilo, když mi to řekla.

Všechno se tím vysvětlilo. Ty její pocity, když jsem jí řekl, že Ianovi rodiče jsou mrtví… prostě všechno.

Objal jsem ji a odešel z jejího pokoje. Potřeboval jsem si to v hlavě trochu uklidit a ona si taky. „Jdu na lov.“ řekl jsem a upíří rychlostí vyběhl z domu.

Autor: janacullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neexistující slzy- 12.díl: