Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neexistující slzy - 10. díl

16.03.2009 (20:00) • janacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1268×

Běžela jsem Marie vstříc. Cestou jsem zvažovala svůj plán. Vyběhla jsem z lesa a pohlédla na oblohu. Hvězdy zářily do hluboké noci. Nikdy jsem si nemyslela, že existuje posmrtný život, ale teď jsem v to doufala. Doufala jsem, že se na mě dívá, že je pořád se mnou. Doufala jsem, že je jedna z těch hvězd a že tu bude, i když zrovna bude svítit slunce.

Začala jsem znova za běhu promýšlet svůj plán. Podle toho, jak se Maria zachovala bych řekla, že asi nemůžu počítat s férovým bojem jedna proti jedné. Poštve proti mně celou tu svou armádu. Ach, nevadí…..na něco přijdu.

Vběhla jsem do prázdného nočního města Denali. Její pach vedl do jedné ze slepých a (i za bílého dne) temných uliček. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila do uličky. Viděla jsem ji, jak háže do popelnice něčí bledé a studené tělo.

„Zdravím Rebecco.“ promluvila svým nechutně dokonalým hlasem a setřela si pramínek lidské krve ze rtu. Musím říct, že co se týče krve budeme mít asi podobný vkus, protože tahle neodolatelně voněla. Prudce jsem se nadechla a snažila se ovládnout toho netvora, který se ve mně začal probouzet hladový a nespoutaný. Maria se pousmála.

Po chvíli jsem se ovládla a pozdravila ji. „Nápodobně Mario.“ řekla jsem útočným tonem. Zavrčela jsem a postavila se do bojovné pozice. Cenila jsem na ni zuby v pomstychtivém úšklebku.

„O nic se nesnaž.“ varovala mě a za mnou se objevili dva novorození. To jsem si mohla myslet. Nehrála fér. Uvolnila jsem svůj postoj. Ale to si vážně myslela, že se vzdám? Ve vteřině jsem se otočila skočila po jednom z novorozených. Žádné schopnosti neměli a tak mi ta moje schopnost bude k ničemu, protože si nemůžu žádnou půjči a ani nemám co blokovat. A nebo že by jo? Jestli má tohle být můj poslední boj, tak ať stojí za to.

S vypětím všech sil jsem se soustředila na to, že jsou ti dva novorození směšně slabí jako lidé. Fungovalo. Poslední úder, který jsem dostala od jednoho z nich jsem skoro necítila. Ten, kdo mi ho uštědřil se teď držel za ruku a syčel bolestí. To naštvalo toho druhého. Sevřel mě pažemi. Vyprostila jsem se až směšně snadno. Oba jsem během chvíle zničila. Obrátila jsem svůj pohled na Mariu. Chtěla jsem po ní hned skočit, ale zarazil mě její vítězoslavný úsměv. Nechápala jsem.

„Věděla jsem to.“ řekla a dál se na mě usmívala. Její rudé oči se na mě upíraly. Moc dobře jsem věděla, co jí tak potěšilo. Ale jak může být tak klidná, když je tu sama proti mně? Sice mě to ještě víc psychicky vyčerpalo, ale jí ještě zvládnu. Tázavě jsem zvedla obočí. Pořád tam stála klidná a dokonalá jako socha. Ruce měla založené na prsou.

„Čekáš snad, že tě ušetřím?“ zeptala jsem se jí. Její reakce mě ještě víc mátla. Ledovým smíchem se jí otřásalo celé tělo.

„Budeš muset. S tímhle si neporadíš.“ řekla a dál se smála. Ach ano, další. Proboha kolik? Nejmíň deset novorozených se teď hnalo uličkou proti mně. Že já hloupá nejednala rychleji. Nehrála ani trochu fér. Hnusná mrcha!

Všichni se na mě vrhli. Na tohle jsem neměla sílu. Vše bylo moc čerstvé. Má nová schopnost a ztráta Iana. Někomu by k úplnému konci sil stačila ztráta jeho existence. Kdyby mě při životě nedržela čirá nenávist, tak nevím, co by se mnou teď bylo. Cítila jsem, jak mě poutají něčí ruce. Ještě chvíli jsem se s nimi dokázala prát, ale ne dlouho. Copak může upír spát? Zavřela jsem oči a ponořila se do totální myšlenkové neschopnosti. Má duše protestovala. Vypnula se. Nevnímala jsem nic.

………………………………

Nevím, jak jsem se sem dostala, ale hádám, že mě sem donesli novorození. Rychle jsem se vymrštila na nohy. Rozhlédla jsem se po malé místnosti. Žádné okna dokonalá tma (jakoby mi to mohlo vadit). Vypadalo to tu jako….v hradním sklepení? Dveře se otevřely a do nich vstoupila Maria a další tři, které jsem neznala. Chvíli jsem si je měřila pohledem.

Všichni měli na sobě dlouhé černé pláště s kapucemi. Upír, který stál u mě nejblíže měl bílou papírovou kůži. Ruka mi vystřelila směrem k němu, ale rychle jsem ji zase stáhla. Kdybych se ho pokusila dotknout, nejspíš by mě zabil. Ale jeho kůže byla tak zvláštní….. Všichni dělali, jakože si toho nevšimli. Možná měli stejný reflex, když ho viděli poprvé.

Malá upírka, která stála těsně za ním, měla tak andělskou tvář, že vypadala jako malé nevinné dítě. Byla malá a nejspíš po fyzické stránce taky hodně mladá. Do karmínově rudých očí jí padaly krátké hnědé vlasy. Ale i přes to, jak vypadala nevinně z ní čišelo jedno jediné slovo: bolest.

Ten kluk, vedle kterého stála byl zcela jistě její dvojče. Měl vlasy stejného odstínu a jeho rysy byly hodně podobné těm jejím, byly ale o hodně tvrdší a ostřejší. Výšku měl skoro stejnou jako ona.

„Rebecco….asi bychom ti měli vše vysvětlit, že?“ promluvil s úsměvem ten, který mi byl nejblíže. Bylo zvláštní, jak se mnou mluvil. Znal mé jméno. Měl přátelský tón. S otázkou v očích jsem zvedla obočí. Asi pochopil. „První ti chci představit Jane,“ ukázal na malou upírku a pokračoval dál, „její bratr Alec a já jsem Aro Volturi.“ Aha. Chápu. Volturiovi. Ale co dělám sakra tady? Otočila jsem hlavu směrem k Marie. Ta si mě nevšímala. S úctou a respektem hleděla na Jane.

Aro pokračoval. „Jak si jistě zjistila máš určité schopnosti. Tady Maria měla nedávno malý problém s novorozenými.“ řekl a šlehl ostrým pohledem po Marie, která se tvářila oddaně. Hleděla na ně jako na bohy. „Slíbili jsme jí, že když přivede někoho, kdo má silné schopnosti, necháme ji žít.“ a tím chtěl říct jako co? Že on je Volturi a my ho budeme všichni poslouchat? Ale mohlo by to mít určitou výhodu pro mě.

„Tím se jako myslí, že budu vaše další stráž?“ zeptala jsem se chladně. Byl mým tónem trochu překvapen, ale nedal na sobě skoro nic znát. Copak čekal, že budu štěstím bez sebe, když se dozvím, že mu budu celou věčnost běhat za zadkem? Nemohl být zas tak optimistický.

Přikývl a pokračoval. „Pokud chceš. Ještě jsem neviděl nic takového. Je to fascinující. Dalo by se říct…“ trochu se uchechtl. „že bych udělal, co si budeš přát, abys mohla být novým přírůstkem do rodiny.“ On tomu říká rodina? Ale přesně tohle je to, co jsem chtěla slyšet. Udělá to, co si budu přát. Je jen jediná věc, kterou jsem si přála. Po zbytek věčnosti mu klidně budu sloužit, jen když mi nechá Mariu.

Ušklíbla jsem se. Chladně a nenávistně. Na každém jsem setrvala pohledem. Aro se tvářil nedočkavě. Jane na mě upírala celkem neutrální pohled. Alec byl stejně nedočkavý jako Aro. Poslední byla Maria. Tvářila se zděšeně. Tohle asi netušila. Netušila, že mi Aro bude nabízet možnosti. Hleděla jsem na ni s neskrývanou nenávistí. Jediné co chci je, aby byla mrtvá. „Ne…“ vydechla. Tak ona zabíjela bez náznaku emoce a nad svojí smrtí se třese ještě před tím, než si o ni řeknu.

„Chci ji zabít.“ řekla jsem a dívala se na její výraz. Neměla šanci.

Aro zvažoval tuto možnost. Zdálo se, že se mu celkem zamlouvala. Zamyšleně si dal ruku pod bradu. Jane se tvářila pobaveně a Alec taky. „Dobře. Ale chtěl bych si potom poslechnout tvůj příběh, jestli ti to nebude vadit.“ řekl a přikývl.

„Ne to přece nemůžete….“ křičela Maria a zírala prosebně na Ara.

„Věř mi, že to nedělám rád, ale jestli si to přeje. A ty víš, že nikoho do ničeho nenutím.“ odmlčel se. „Má schopnosti, Mario. Co bys dělala ty na mém místě? Koho by sis vybrala do své armády?“ řekl a zavrtěl hlavou. Tvářil se, jako že je mu to líto, ale podle mě ve skutečnosti moc ne. „Počkáme vedle.“ řekl mi a zavřel za sebou dveře.

Až teď dokážu pochopit, proč je pomsta sladká. Je to něco nepopsatelného. Zavrčela jsem a oči mi krutě žhnuly. Zírala na mě v čiré hrůze. Nepokoušela se mě ani prosit. Nebyla naivní. Nejdřív jsem ale chtěla, aby trpěla. Díky, Jane. Poděkovala jsem jí. Půjčila jsem si tu její schopnost. Sice jsem pořádně nevěděla, jak s ní zacházet, ale soustředila jsem se na Jane a na to, že chci, aby Maria trpěla. Vyžívala jsem se v jejím křiku a bolesti.

Trhala jsem ji na kusy s takovou chutí, že musel přijít Aro, aby mě zastavil. Odvedl mě do mého pokoje, ve kterém byla skříň na šaty, stůl se stolní lampou a židle. Jinak tam nebylo už nic. Holé bílé zdi byly smutné a bez života. Jediné, co se mi na tom pokoji líbilo bylo okno, ze kterého byl celkem slušný výhled na Volteru. Viděla jsem na věž s hodinami, která bezpochyby stála uprostřed nějakého náměstí. Musím uznat, že tenhle hrad je opravdu obrovský. Z hradního sklepení mě totiž vedl naší upíří rychlostí déle než půl minuty.

Ze zvědavosti jsem otevřela skříň. Na pravých dveřích skříně bylo zrcadlo. Viděla jsem svoje černé oči v kontrastu se svými plavými vlasy. Už jsem to ale tak nějak nebyla já.

Našla jsem tam pár černých plášťů, stejných jako měli oni. Nikdy mě nenapadlo, že se ze mě s takovou chutí stane Volturiová.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. „Dále.“ vyzvala jsem příchozího. Hádala jsem, že to bude Aro, ale mýlila jsem se. Asi se neobtěžoval chodit za svou stráží osobně. Byla to Jane. Proč ona?

„Aro mě poslal, abych ti vyřídila, že za půl hodiny tu bude potrava.“ řekla a mírně se usmála. „Řekla bych, že budou dost cítit. Nemusím ti vysvětlovat, kde je najdeš.“ otočila se pak se ale zarazila a ještě dodala. „Převleč se.“

„Díky.“ poděkovala jsem jí. Odplula (protože jinak se její elegantní chůzi říkat nedalo) z mého pokoje. Převlékla jsem se. Musím uznat, že jsem vypadala celkem děsivě. Džíny a triko jsem schovala do skříně.

Až teď jsem si uvědomila, že jsem celkem dlouho nic nepila. Víc než kdy jindy jsem dostala chuť na lidskou krev. Bylo mi to jedno. Jestli lidská nebo zvířecí. A na tomhle světě už stejně není nikdo, koho bych tím urazila, tak co. Vzpomínky na Iana mi zůstanou a vždycky budou neuvěřitelně bolet, ale jak říkal, měla jsem žít. Neřekl jak. Budu pít lidskou krev a budu plnit příkazy Ara a těch ostatních. Co mi zbývalo, neměla jsem nikoho. Jasper a Alice? Prosila jsem je, ať nezasahují do mé budoucnosti. Zdálo se, že zatím mě poslouchají a nebo možná Alice nic nevidí. A nedivím se jim, že mě poslechli, protože pochybuju, že bych já pro někoho skoro neznámého jela do Volterry. A taky tady bylo to, že jsem jim nechtěla dělat problémy.

Ale vzpomněla jsem si na Jaspera. Proč byl tak milý a proč za mnou vůbec chodil? Smířila jsem se s tím, že tu odpověď se nikdy asi nedozvím. Povzdechla jsem si a v momentě kdy jsem nasála vzduch jsem to ucítila. Krev, tak sladká vůně…. monstrum, které se ve mně probudilo mělo žízeň a to pořádnou. Nechala jsem se ovládnout svými instinkty a běžela jsem dolů za tou vůní. Nebyla jsem ani v polovině cesty a ozval se křik. To mě ještě popohnalo. Když jsem proběhla celý hrad a konečně byla před těmi dveřmi, bylo to k nevydržení. S vypětím veškerého soustředění jsem otevřela dveře tak, abych jim tady hned první den svého pobytu nic nerozbila. A vrhla jsem se hned na prvního člověka, který mi přišel pod ruku. Nevnímala jsem slabý Ianův hlas ve své hlavě, který prosil, abych to nedělala a ani jsem nevnímala dalších deset upírů, kteří si tu pochutnávali na nevinných turistech. Až po své druhé oběti jsem dokonale uklidnila své hrdlo. Nic lepšího jsem v životě nepila. Jak jsem se dřív mohla spokojit se zvířecí krví? Možná je ze mě blázen, ale těšila jsem se až uvidím své červené oči. Teď ze mě byla Rebecca Volturi. A Rebeccu Blackovou jsem odsouvala hlouběji a hlouběji do svého nitra.

Autor: janacullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neexistující slzy - 10. díl: