Čitajte a plosím přidejte koment, děkuji.
21.01.2009 (01:00) • janacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5544×
Neexistující slzy
Kdybych mohla brečela bych, ale nemůžu. Upíři nebrečí, ale byla jsem si jistá, že bolest, kterou jsem cítila, byl dostatečný důvod k pláči. Nikdy jsem nikomu nevěřila, že tak moc může něco bolet. Asi si to musíte zkusit, aby jste uvěřili…..aspoň částečně. Hlavou se mi honily myšlenky jedna za druhou. Proč jsem nemohla zůstat člověk? Proč mě připravili o právo, mít vlastní děti, vnoučata, rodinu a nakonec poklidnou smrt, jako spánek po velice dlouhém dni? Nežádala jsem snad od života příliš mnoho.
A navíc mi vzali jeho…mou lásku. Teď už jsem ho nemilovala, ani jsem nemohla milovat ho. A zase….proč? Protože moje srdce netluče už rok….A to jeho stále ano. A on byl vlkodlak, můj nepřítel.
Nepamatuji se, kdo mi to udělal, čí vinou jsem ztratila všechno. Kolika lidem se po mě právě teď stýskalo. Asi hodně lidem. Zmizela jsem z jejich života bez rozloučení, bez „sbohem“. Možná to tak bylo lepší, když neví, čím jsem.
Asi před dvěma měsíci jsem se rozhodla, že musím začít znovu. Znovu tak, abych nemusela zabíjet lidi kvůli mé žízni. Mé oči byly červené už moc dlouho, bylo načase být nenápadnější. Pomalu jsem trénovala sebeovládání, pila jsem krev zvířat a chodila mezi lidi častěji. Držela jsem se statečně právě ty dva měsíce. Za měsíc budu schopna se přestěhovat mezi lidi, ale tak trochu problém byly finance. Chtěla jsem si znovu projít střední školou, žít jako člověk. Musela jsem něco dělat, jinak bych se po zbytek věčnosti utápěla v myšlenkách.
Z myšlenek o mé budoucnosti mě vytrhla síla čerstvé pachové stopy. Byl to někdo jako já: upír. Za ten rok, co jsem byla upírem jsem se setkala jen jednou s někým, jako jsem já. Právě on mi vysvětlil, že si můžu dělat co chci, ale nesmím naši existenci prozradit. Myslím, že se jmenoval Laurent. Jinak jsem neměla moc zkušeností s ostatními upíry. Nevěděla jsem, jestli mám toho dotyčného stopovat nebo ne. Ale rozhodla jsem se, že nemůžu mluvit pořád sama se sebou. Vydala jsem se po stopě. Dostala jsem se až na okraj lesa, kde se stopa stočila po okraji lesa směrem k městu Forks. Myslím, že už budu blízko, hodně blízko. Zastavila jsem se na místě, kde se stopa ztrácela. Poslouchala jsem. Slyšela jsem jen zvuk motoru daleko projíždějícího auta, zpěv ptáků a šumící les.
Najednou jsem ležela na zemi obličejem dolů a cítila na sobě tlak cizí váhy. I když jsem byla hodně silná i na upíra, nedokázala jsem ho přeprat. Seděl mi na zádech a tlačil mě k zemi. nemohla jsem dýchat ani mluvit, ale ticho prolomil on.
„Kdo jsi?“ zeptal se melodickým hlasem, měl zvláštní melodii.
Byla jsem v šoku, nemohla jsem mluvit. A on trpělivě čekal na mou odpověď. Trvalo mi dvě minuty, než jsem dokázala promluvit. „Jsem Rebecca.“ vypravila jsem ze sebe se značnou námahou.
Autor: janacullen, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Neexistující slzy - 1. díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!