Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Need for speed (19)

19.12.2012 (19:00) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1505×

19. kapitola - Důvěra

V bytě jsem se vyskytoval sám. Seth s Emmettem byli někde pařit. Sice mě chtěli vytáhnout s sebou, ale razantně jsem odmítl. Nechtěl jsem si plést hlavu jinými věcmi. Už mi zbývala poslední starost, abych ho donutil říci pravdu. Jen jsem ještě nevěděl jak…

„Edwarde!“ Za známým hlasem jsem se otočil a nevěřil. Nečekaná osoba mi vpadla do náruče a se vzlyky se mě držela jako záchranného lana. Nechápal jsem její pohnutky. Proč by vyhledávala mě?

„Co se děje, Bello?“ ptal jsem se, když její pláč trochu ustával. Pomalu jsem ji dovedl k sedačce a posadil jsem ji tam. Pak jsem jen vyčkával, co mi odpoví.

Ještě si utírala slzy, když spustila.

„Dneska… Dneska jsem slyšela Jacoba bavit se se Samem. A… vypadá to, že jsi měl pravdu. Já…“ Nervózně se kousla do rtu. „Netušila jsem, jaký je to hajzl. Seřval ho za to, že se nechal Emmettem úplně ztupit, že vláda nad městem neměla tobě připadnout… Že tě tehdy nevyhnal proto, aby si to teď nechal všechno vzít… Byla jsem tak hloupá!“ V zoufalství si vložila obličej do dlaní.

„Bells…“ šeptl jsem bezmocně. Ničilo mě ji vidět v tomto stavu. Ničilo mě, že jí takhle ublížil. Pocity ve mně vřely, ale rozhodně na venek jsem nedal nic znát.

Nakonec jsem jí ruce odtáhl a nechal je ve svých dlaních. Klekl jsem si před její osobu a obličejem se přiblížil k tomu jejímu.

„Pro mě nebylo důležité vše vyhrát, Bello.“ Po těch slovech se na mě podívala a smutně se usmála. „Pro mě důležitější bylo, aby mi uvěřili lidé, které miluji. Ale protože jsem neměl na výběr, musel jsem… Musel jsem se o to postarat tím, že budu usilovat o moc, abych znejistil dotyčné osoby. A to se mi nakonec podařilo. Jen…“

Pod náporem smutku a odloučení jsem se od ní zas odklonil a zavřel oči. Nechtěl jsem, aby viděla tu bolest, která mě neustále propalovala. To, že přišla sama, to, že mě konečně poslouchá, že mi konečně věří… Částečná úleva přicházela pomalu, ale přesto…

„Omlouvám se,“ vyřkla nakonec a své horké dlaně z těch mých ledových vymanila, aby je nakonec přiložila na mé tváře. Překvapeně jsem na ni pohlédl. Nevěděl jsem, jestli díky té její omluvě nebo z jejích rukou na mém obličeji.

Srdce jí teď bušilo neuvěřitelnou rychlostí. Pomalu se ke mně nahnula. Já byl šokován, zamrzlý v pohybu. Když se její rty lehce otřely o ty mé, měl jsem dojem, že snad omdlím. Po těch čtyřech letech, co jsem se jí dotýkal naposled, tohle bylo… Neskutečné. Jako bych si to prožíval znova…

„Stále tě miluju, Edwarde. Ale ta bolest a nedůvěra v tvou osobu vytvářela slupku, kterou jsem nedokázala překonat. Nemohla jsem uvěřit tak lehce, nedokázala jsem to. Musela jsem nejdříve slyšet jeho, musela jsem prostě získat jiný důkaz než jen slova z tvých úst…“ Její slzy dopadaly na mé složené ruce, když jsem poslouchal její přiznání.

„Isabello.“ Po tomto oslovení po mně šlehla pohledem, ale věděl jsem, že jsem si získal její plnou pozornost. „Chápu to. Rozumím všemu. Nejsi, nebyla jsi jediná, kdo mi nevěřil… Bolelo to, stále bolí, že mi někteří nechtějí uvěřit…“

Tentokrát jsem se vymanil já jí a stoupl si k oknu zády k místnosti. V hlavě se mi promítaly obrázky celé mé rodiny, ze kterých jen Emmett a nato Rosalie byli ochotní se se mnou alespoň bavit. A zkusit mi pomoci dokázat, že já ve svém vyhnanství nebyl dobrovolně…

Její kroky se zastavily těsně za mnou, její ruce mě objaly kolem pasu, celým tělem se k tomu mému přitiskla a hlavu položila na záda. Byl jsem z ní zase vedle. Když jsem ji viděl tehdy po třech letech… Ano, byl jsem k ní připoután, ale rozhodně jsem se z ní nesložil. Už jen proto, že na mě opravdu nebyla milá. Ale teď, teď se veškerá má láska k té osobě znovu vydrala na povrch a ta síla mě až ohromila.

„Nedokážu stále pochopit, jak jsi to zvládl. Já bych se po takovém přijetí zhroutila, ale… Obdivuji tě za to, co jsi byl schopný vydržet, protože je dost málo osob, co by dokázalo vydržet tolik, co ty,“ šeptala tiše.

„Pro tohle? Za tohle mi to stálo, Bello. Ale ještě není konec. I když už od toho není daleko,“ pronesl jsem v odpověď, otočil se k ní, abych jí mohl věnovat polibek na čelo. Obličej jsem si schoval do jejích vlasů a vdechoval tu dokonalou vůni, která mi byla odpíraná tak dlouho…

„Tak tady jste, vy dvě hrdličky.“ Hlas zvonečků, znějící šťastně mě probral z letargie. Pohlédl jsem na další nečekanou návštěvu a pusa mi padala až k zemi. Radostné myšlenky ke mně doléhaly v návalech. Nechápal jsem…

„Věděla jsem, že to zvládneš. A taky jsem věděla, že ti budu muset z části pomoct. Ale nemohla jsem dát víru v tebe znát, už jen proto, že kdyby se o tom kdokoliv dozvěděl, měla bych okamžitě po teritoriu. A bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby mne nahradila jiná osoba…“ Alice mluvila a mluvila a já jsem byl neuvěřitelně… Ta směs pocitů ve mně se nedala ani popsat.

Vidět na její tváři úsměv místo toho pohrdavého šklebu, slyšet její myšlenky šťastné a ne otrávené mou přítomností…

„Ale evidentně vše klaplo. A teď si myslím, že je čas na poslední úder. Jen jsem němě přikývl. Skoro jsem nechápal, co se kolem mě děje. Vnímal jsem jen svou nejdražší polovičku ve své náruči, Alicina slova, která se kolem mne míhala rychlostí blesku. A nakonec úlevu, která pomalu začala zalévat mé tělo. Klid.

Předposlední kapitola... Pak ještě jedna a epilog. A bude to ještě letos, opravdu tuhle kapitolovku chci dopsat. No, předem děkuji za komentáře. Zuzu

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Need for speed (19):