Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedokončený polibek! 2. kapitola

13.04.2012 (07:30) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1918×

   2. kapitola

   „Sakra!“ ulevila jsem si a mrskla černým tričkem do skříně, ve které už nějaké věci byly. Mužské věci, oblečení, na které jsem nebyla zvyklá, aby se pohybovalo v mém šatníku a koneckonců i v mém životě.

   „Takže spolu vážně budeme sdílet jednu postel?“ zeptal se mě ten buran naprosto klidně a dál pohodlně ležel na posteli jenom v černých kalhotech.

   „Ne… Ty se stěhuješ, kamaráde,“ odpověděla jsem mu nabroušeně a s třísknutím zavřela křídlo skříně.

   „Vážně?“ nadzdvihl lehce obočí a zelené oči mě provrtávaly skrz na skrz. „Já si to nemyslím.“

   Při pohledu na jeho tělo jsem odhadovala, jakou mám možnost ho zabít. Co si budeme povídat, se svými sto šedesáti centimetry jsem si nemohla vyskakovat, ale zato jsem měla smrtelně nebezpečné smysly a ránu, kterou bych mu dokázala zlomit nos. Kdybych na něj dosáhla… 

   „Hele… Budu ti dělat chůvu a tomu spratkovi jakbysmet… Tak zvedni kotvy, zasloužím aspoň trochu klidu,“ ukázala jsem rukou ke dveřím.

   Nahuel najednou přimhouřil oči a jeho tělo se napjalo jako struna. Prkenně se postavil a přistoupil těsně ke mně.

   „Nemluv tak o rodině, kterou považuji za svou, a už vůbec se nevyjadřuj k dítěti, pro které bije srdce alfy. Jsi na území, které ti nepatří, chovej se podle našich pravidel a vlkodlaci tě možná neroztrhají.“ Výhružka v jeho hlase se nedala přehlédnout. A moje instinkty na ni zareagovaly. Ucítila jsem známé mrazení, které mě pokaždé nabádalo, abych zaútočila.

   Zasyčela jsem a vycenila zuby tak, jak jsem to dělala vždycky, když jsem se chtěla napít nebo zastrašit protivníka. Nahuel se jenom usmál a jeho upíří chrup se blýskl ve ztemnělé místnosti. Dostala jsem neodolatelnou chuť jednoduše se nahnout a prokousnout mu krční tepnu, která v lenivém rytmu poháněla jeho krev. 

   „A ty mi nevyhrožuj,“ zavrčela jsem tak tiše, aby mě neslyšel nikdo jiný, než on.

   Nahuel mě chytil za paži a smýkl mnou ke svému tělu. V mžiku jsem se octila na jeho nahé hrudi a ucítila omamnou vůni koření, která z něj stoupala. Moje touha se stupňovala a teď už si ho nežádal jenom hlas hladu, ale i touha. Touha po jeho těle, touha, která byla stará jako samo lidstvo.

   „Nepokoušej mě, maličká. Nemusely by se ti líbit následky,“ zapředl mi tiše do ucha.

   To už bylo moc. Hodila jsem ho na postel a v mžiku ho objala stehny kolem boků, a aby se nemohl hýbat, přišpendlila jsem mu ruce za hlavou.

   „Ne, to tobě by se nemusely líbit následky,“ řekla jsem ledově.

   Nahuel udělal něco, co si nedovolil nikdo za posledních patnáct let. Vysmál se mi. Jednoduše se začal smát a nepřestal, ani když jsem mu bolestivě stiskla zápěstí.

   Byla jsem upírkou patnáct let. V devatenácti letech jsem se proměnila a od té doby jsem uvězněna v těle dívky na prahu dospělosti. Viděla jsem ta největší zvěrstva, zabíjela jsem vlastní druh a starala se o to, aby Cullenovi nikdy nedošli štěstí. Posledních patnáct let se nenašel nikdo, kdo by se mi smál. A tenhle napůl smrtelný parchant to udělal.

   „Vypadáš jako divoká princezna, Tiaro,“ pousmál se koketně a než jsem se nadála, byla jsem dole já.

   A v tak zranitelné pozici, že mi to rozhodně nebylo příjemné. Nohy jsem měla rozevřené, protože se mezi ně tlačily jeho boky, a on si to moc dobře uvědomoval. Zatraceně, čekala jsem spratka odrostlého v pralese, kde nikdo nemá ponětí o smrti, natož o sexu. Ale muž, který mě věznil, si byl až moc vědom toho, co by se mohlo stát.

   „Můžu tě vypít,“ zkusila jsem poslední výhružku, která zabrala vždycky. On byl živý, mohla jsem si vzít jeho krev, která mi zpívala tu nekrásnější melodii.

   „Jen si kousni,“ zahuhlal a zkusmo pohnul boky dopředu.

   Zalapala jsem po dechu a rychle se vysoukala zpod něj. Sakra! Přece mě nerozhodí upíří mládě.

   Když jsem ale uviděla jeho samolibý výraz, věděla jsem, že mě rozhodně vyvedl z rovnováhy. Vztekle jsem vypochodovala ze dveří a okázala jimi práskla.

   Schody jsem ani neseběhla, jednoduše jsem se přehoupla přes zábradlí a lehce dopadla do haly, kde pořád ještě postávalo pár členů Cullenovic klanu a několik čoklů, což mě naštvalo ještě víc.

   „Jak dlouho budu muset snášet přítomnost těch opelichaných bestií?“ optala jsem se chladně a prošla kolem nich k lednici, která byla na dohled. Umírala jsem hlady.

   „Já tu pijavici zabiju,“ zahuhlal za mnou někdo z vlků.

   „Můžeš to zkusit, pse. Ale nejspíš skončíš s roztrhaným hrdlem a já se aspoň najím,“ pokrčila jsem rameny, aniž bych se otočila.

   „Ananasový dort!“ zajásala jsem při pohledu do útrob lednice. „Miluju ho.“

   „Já vím, dítě,“ prohlásila Esme za mými zády.

   Křečovitě jsem sevřela ruce v pěst. Jistě, věděla to. Strávila jsem s nimi coby člověk dost času na to, aby zjistila, co miluju a co ne. A žel bohu, moje návyky se ani po poloviční smrti nezměnily. To ale neznamenalo, že by mi to teď nezkazilo chuť.

   Zabouchla jsem lednici a přejela si přes rty jazykem při pohledu na vlky. Možná zrovna nevoněli, ale jejich krev byla sladká a horká. Zatraceně! Potřebovala jsem lov…

   „Máte tady nějaké kluby, kde by si nikdo nevšiml pokousaného krku?“ zeptala jsem se.

   „Tady lovit nebudeš, Tiaro!“ zasáhl Edward a sjel mě opovržlivým pohledem.

   Jistě, chlapče. Už nejsem to dítě, které jsi nechal umřít. Jsem upírka, která má pomoct tvému spratkovi, aby přežil.

   „Mám se snad napít z tvé dcery?“ provokovala jsem ho.

   Edward po mně skočil a já se odrazila ve stejnou chvíli. Chytila jsem ho pod krkem, ale on mou ruku okamžitě shodil. Zasáhla jsem ho do čelisti, a to ho vyrazilo ven ze dveří.

   „Tiaro!“ vykřikla Esme a něčí pevné paže mě sevřely.

   Zahlédla jsem svůj odraz v zrcadle, a to mě trochu zchladilo. Byla jsem jako vzteklá šelma. Zuby jsem cenila a z hlubin hrdla se mi ozývalo temné vrčení. Oči jsem měla tmavé a hnědá barva teď byla skoro černá.

   „Nepokoušej mě, Edwarde. Zabiju tě, ani si nestihneš všimnout, že ti chybí hlava. A je mi jedno, kdo ochrání tvého bastarda. Klidně se postarám o to, aby Marcus dostal, po čem touží. Jsou i jiné způsoby, jak ti vyrvat srdce, než ho třímat v ruce. Pamatuj na to,“ zasyčela jsem.

   Nehodlala jsem té malé ublížit. Byla jenom dítě, které se stalo zbraní v rukou dospělých. Ona byla důvodem války, kterou jsem byla nucena zastavit. Ale Edward to nevěděl. A strach, který se mu mihl v očích, byl skutečný.

   „Dotkni se jí a zabiju tě,“ štěkl sám alfa.

   „Pusť mě,“ snažila jsem se setřást Nahuelovy paže.

   „Jdeme lovit,“ oznámil mi příkře.

   „Já jdu lovit, ty si jdi, kam chceš,“ vysmekla jsem se mu.

   „Víš, možná je tohle poslední šance, jak začít znovu žít, Tiaro. A tím, že kolem sebe budeš kopat, odeženeš ty, kteří se tě snaží milovat. Proč nenecháš minulost spát, dítě?“ pohladil mě Carlisle po tváři.

   „Protože nedojdu klidu, dokud ho budete mít vy,“ odpověděla jsem popravdě.

   „Koho tolik nenávidíš, Tiaro? Nás, nebo Ara?“ položil mi Carlisle otázku na tělo. „Proč si přijela chránit dítě muže, kterého tolik nenávidíš? Proč nestojíš se zbraněmi v ruce, abys ji zabila, místo toho, abys ji chránila?“

   Hleděla jsem do jeho zlatavých očí a věděla, že se snaží probourat ledové zdi, které jsem kolem sebe vystavěla. Ale to jsem nemohla dopustit.

   „Protože nenechám zemřít nevinné dítě, když tomu můžu zabránit. Protože nedám Volteře další loutku, kterou budou moct vodit za provázky. A protože nechci,“ zarazila jsem se. „Nechci, aby někoho z vás zabila pošetilost, kterou byste vynaložili k ochraně té holky. Jestli zemřete, potom jedině mojí rukou.“

   S těmi slovy jsem vyšla do noci, která venku panovala a hodlala se honit po lese tak dlouho, abych zapomněla, že nějaké city se dotkly mého ledového srdce.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedokončený polibek! 2. kapitola: