Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 60. kapitola

05.03.2012 (08:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3746×

60. kapitola - Natal

Bella:

Odjeli jsme přímo z rezervace, dřív než ostatní. Edward po cestě k autu zavolal Carlisleovi a jediné, co mu řekl, bylo, že se vrátíme za týden, možná ještě o pár dní později. Do té doby jsem si vůbec neuvědomovala, jak daleko to vlastně je a kolik času nám zabere jenom cesta autem, protože jsme kvůli mně letadlem letět nemohli. Edward ale nijak nenaznačil, že by mu to vadilo.

Měla jsem strach, když jsme brzy po výjezdu stavili na benzínce, ale vlastně jsem se ani do styku s vůní lidské krve nedostala. Zastavili jsme se tam v noci a kromě toho, že tam nikdo nebyl, jsem měla po celou dobu zadržený dech. Ani jsem se nenadála a už jsme vjížděli na silnici.

Navzdory tomu, že cesta trvala přes tři dny, jsem se ani na chvilku nenudila. Neustále jsme si povídali, a když jsme zrovna neřešili osobní nebo vážná témata, probírali jsme spolu neskutečné hlouposti. Zlom nastal, jakmile jsme projížděli prvním z měst, která mi byla známější. Nemusela jsem ani nic říkat, netuším, jak to na mně poznal. Ale najednou se atmosféra v autě změnila…

„Opravdu tam chceš?“ položil mi otázku a proťal tak nepříjemné ticho, které vystřídalo předchozí konverzaci.

„Ty bys to teď otočil? Po víc jak třech dnech strávených jenom cestou sem?“ zeptala jsem se nevěřícně a podívala se na něj. Možná nad těmi větami příliš dumal, auto totiž okamžitě znatelně zpomalilo.

„Kdybys chtěla,“ přikývl, když se na mě s vážnou tváří otočil.

„Ne,“ řekla jsem šeptem, bála jsem se, aby se mi nezlomil hlas. „Chci tam,“ dodala jsem a odvrátila pohled. „Odtud přijedeme z druhé strany, bydleli jsme na kraji města na jihovýchodě,“ dala jsem mu ještě potřebnou informaci a dál už jen zaujatě sledovala míhající přírodu za sklem okýnka.

„Nemám spíš zastavit už před městem?“ zeptal se tichounce a já se na něj podívala.

„Ne. Projeď ho, prosím, a zastav až za ním.“ Nechápala jsem, kde se ve mně brala ta síla a odhodlání, ale já toho musela využít, dokud mi nebyly cizí. Znovu jsem se otočila čelem k silnici před námi a tušila, že byla konverzace pro tuto chvíli u konce. Ani jeden z nás už neměl co říct.

Využila jsem toho a poprvé nechala svým myšlenkám volný průběh. Věděla jsem, co jsem od té návštěvy očekávala. Ale až teď jsem si začala uvědomovat, že to tak ve skutečnosti vůbec nemusí být. A co potom? Co když se s tím táta nevyrovnal? Mohl se z něj stát úplně jiný člověk, mně naprosto cizí. Jak moc by mě to potom zasáhlo?

Nejdřív jsem doufala, že se neodstěhoval. Ale možná by to tak bylo lepší. Alespoň bych tak mohla ve svých představách vidět stále jeho usměvavou tvář…

Projeli jsme nezvykle pomalou rychlostí kolem cedule ohlašující cíl naší cesty. Natal. Můj bývalý domov, místo, kde jsem prožila celé dětství. Napětím jsem přestala dýchat a upřeně sledovala cestu před námi. Cítila jsem na sobě Edwardův pohled, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno. Poznávala jsem domy svých bývalých přátel, místa, kde jsem trávila hromady času…

Uvnitř se mě zmocnil svíravý pocit a já přitiskla kolena k hrudi, nedbajíc na tenisky na nohou, když se naproti nám vynořila z vedlejší ulice skupinka mně známých lidí, mých bývalých spolužáků. Hlavu jsem skrčila ke kolenům a nechala si spadat vlasy do tváře. Nemohli mě vidět, venku se stmívalo, přesto jsem nechala vykouknuté jen oči, které jsem od okolní krajiny nedokázala odtrhnout.

Během chvilky jsme kolem nich projeli a známé tváře vystřídaly cizí, hlavní ulice a cesty pomalu ztrácely na rušnosti. Bez toho, aniž bych to mohla jakkoliv ovlivnit, se mi zrychlil dech, když jsme se blížili k důvěrně známé odbočce.

„Tady vlevo,“ pípla jsem nesměle a sledovala, jak auto mění směr.

Trvalo už jen chvíli, než jsme se dostali k našemu domu. Byl podivně prázdný, vyvolával ve mně úzkost a strach. Nezvyklé ticho mi na klidu nepřidalo, a když se mi vytratil nadobro z dohledu, nemohla jsem se těch drásajících pocitů zbavit.

Z města jsme vyjeli téměř okamžitě, bydleli jsme na jeho kraji. A když pak vjel Edward na lesní cestu, aby zaparkoval, najednou jsem si svým rozhodnutím nebyla jistá. Mé obavy, že všechno nebude tak, jak jsem si představovala, se totiž prohloubily a bránily mi v tom jít se přesvědčit.

Motor ztichl a já na sobě cítila krátký Edwardův pohled. Neptal se znovu, vyšel z auta a otevřel dveře spolujezdce. Natáhl ke mně ruku a čekal. Podívala jsem se na něj a on roztáhl rty do povzbudivého úsměvu. Uvědomila jsem si, že bych si to později vyčítala. Vždyť proto jsem tu byla…

„Nedýchej,“ upozornil mě, když jsem z auta vystoupila. Jen jsem přikývla a nechala se jím vést.

Zastavili jsme pár desítek metrů od domu, tak, aby nás nikdo nemohl spatřit. Pozorně jsem naslouchala sebemenším zvukům, pohledem projížděla místnosti a hledala jakýkoliv náznak toho, že je táta uvnitř. Ale ač jsem se soustředila sebevíc, nedostávalo se mi ničeho, co by mě ujistilo, že tady ještě vůbec bydlí.

„Ne. Nechoď blíž,“ ozvalo se mi u ucha poté, co mi jeho paže zabránily přiblížit se k domu. Pohltila mě nervozita a začala mnou prostupovat panika. Mohlo to být taky všechno jinak. Už jsem jej taky nemusela nikdy vidět…

„Není tam, on tam není! Musím se jít podívat,“ žadonila jsem zoufale, zatímco jsem se marně snažila povolit jeho sevření, a přitom nespouštěla pohled z oken. Ani jsem si neuvědomila, že jsem začala pravidelně dýchat, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno.

„Bells, ne. Může se každou chvíli vrátit. Jen chvíli vydrž.“ Obrátil si mě k sobě, přestože jsem se vzpírala. Snažila jsem se vstřebat jeho slova, a ačkoliv jsem to moc dobře chápala, nedokázala jsem se uklidnit.

„Ale to já nedokážu. Nedokážu tu jen tak stát a čekat. Co když už se nevrátí?“ vysoukala jsem ze staženého hrdla své obavy.

„Vrátí se, uvidíš,“ ujišťoval mě znovu. Přestala jsem sebou šít, i když to ani zdaleka neznamenalo, že by se snad něco změnilo. Spíš jsem na to neměla vnitřní sílu, když jsem si uvědomila další znepokojující fakt.

„Nemá tam ani auto,“ zašeptala jsem zlomeně. Nedokázala jsem si představit, že už bych jej neměla vidět. Měla jsem počítat i s touto možností, ale až teď mi došlo, že jsem celou dobu někde hluboko v podvědomí doufala, že tady bude. Že ho ještě jednou uvidím, naposledy…

„To ještě nic neznamená,“ oponoval mi melodickým, klidným hlasem a rukou mi přejel po tváři.

„Ale já…“ Na rtech mi spočinul jeho ukazováček a mně stačil jeden přímý pohled do jeho očí, abych byla o maličko klidnější. Schovala jsem se v jeho objetí a doufala, že má pravdu.

„Přijde, uvidíš,“ zašeptal mi do vlasů a kreslil mi na záda uklidňující kroužky, když najednou z ničeho nic zkameněl. Rychle jsem k němu s neuvěřitelným strachem vzhlédla, ale on se trochu uvolnil a pokusil se na mě usmát.

„A už to ani nebude moc dlouho trvat. Nejspíš slyším jeho myšlenky,“ pokusil se mě uklidnit, ale mně se to nějak nezdálo. Jedna moje část skákala radostí, že jej uvidím a že se mu nic nestalo. Ale ta druhá byla ostražitá.

„Něco je špatně?“ zeptala jsem se opatrně. Jak jinak jsem si měla vysvětlit tu jeho prvotní reakci?

„Ne, špatně ne,“ odpověděl mi, ale to mi nestačilo. Těmi slovy nevyvrátil moje obavy, alespoň ne úplně. „Slibuju, že ti to řeknu potom, až odsud odejdeme,“ řekl s povzdechem, když jsem na něj upírala zmatený a zároveň prosící pohled.

Uslyšela jsem přibližující se auto a v ten moment nechala všechno na později. Nic teď nebylo důležitější. V rychlosti jsem se otočila, jeho ruce mi bránily v neuvážených pohybech. A i když jsem chtěla blíž, věděla jsem, že to takto bude lepší.

Do mého zorného pole se dostalo auto, které jsem okamžitě poznala. A když jsem za volantem spatřila tátu, všechny ty tíživé pocity, které mě doposud dusily, se pomalu vytrácely.

Auto přijelo před dům a mně se tak vytratilo z dohledu. Automaticky jsem udělala krok vpřed, chtěla jsem ho vidět, ale zastavily mě jeho paže. Z úst se mi vydralo slaboulinké zavrčení, ale nebylo prosycené vztekem, spíš zoufalstvím.

„Neboj se, uvidíš ho. Jen teď přestaň dýchat,“ upozornil mě a já ho poslechla. Nezbývalo mi, než čekat. Zapojila jsem alespoň všechny smysly…

Motor ztichl a já s napětím poslouchala. Taťka vystoupil z auta a mě nejdřív jeho tiché „pojď“ zmátlo.  V zápětí mě ale rytmické funění a zvuk mohutných tlap ohromily. Nemohla jsem uvěřit, že si táta pořídil psa. Táta, který byl vždycky proti - to my s mámou jsme se jej co chvíli snažili oblomit.

Čekala jsem, až jej uvidím v okně - potřebovala jsem se přesvědčit, že se mi to jenom nezdá. A když jsem pak spatřila, jak se mu border kolie motá pod nohami, oči mě začaly neuvěřitelně pálit. Podlomily se mi kolena, a kdyby mě Edward nedržel, byla bych už dávno na zemi.

Ještě několikrát jsem zamrkala, potřebovala jsem mít jistotu, že je to skutečné. Vždycky jsem si myslela, že mé prosby o psovi ani neposlouchal, ale on věděl i to, že jsem chtěla borderku. To zjištění mi vytvořilo úsměv na tváři, přestože jsem v sobě neudržela tiché vzlyky.

„Nech toho, Izzi,“ hrozil jí se smíchem a snažil se jí nestoupnout na nohu, zatímco mířil do kuchyně. S obrovským překvapením jsem bedlivě pozorovala dění uvnitř. Jak jí sypal táta granule, a když se k nim Izzi sklonila, podrbal ji za ušima. Každý detail jsem si snažila zapamatovat, nejvíce ze všeho však tátův úsměv, v který jsem celou tu dobu doufala.

Byli jsme na tom místě ještě dlouho, dávno se šero proměnilo v tmu. Dívala jsem se, jak se dělil o večeři se svou novou společnicí, byli jsme tam, když dojedl, zapálil v krbu oheň a šel se dívat na fotbalový zápas. Až teď jsem si všimla našich společných fotek na krbové římse, které tam nikdy předtím nebyly. Ani jsem nevěděla, že ty fotky ještě někde máme. Předtím to nebylo důležité, předtím jsem chtěla vidět hlavně jeho, ale nyní to pro mě mělo neuvěřitelný význam. Věděla jsem, že ačkoliv se s tím snažil vyrovnat, pořád nás chtěl mít na blízku. Určitým způsobem. Nechtěl na nás zapomenout úplně…

Cítila jsem štěstí a smutek současně. Potřebovala jsem se přesvědčit právě o tomto. Potřebovala jsem vědět, že i když ztratil svou rodinu, dokáže normálně žít, alespoň v rámci možností. Ale být tady, stát jen pár metrů od něj, nemoct k němu jít a obejmout ho a k tomu všemu vědět, že je to naposledy, co jej vidím, mě ničilo. Věděla jsem, že to tak bude, přesto jsem ale nedokázala těm pocitům zabránit. Snažila jsem se proto alespoň vnímat víc ty krásné pocity, ty, co mi dávaly sílu jít dál…

Když vypnul televizi a odebral se i s Izzi do ložnice, bylo to naposledy, co jsem jej měla možnost vidět.  Minimálně z místa, kde jsme stáli. Pár dalších minut jsem ještě němě pozorovala dohořívající oheň a poslouchala, jak získalo tátovo dýchání pravidelný rytmus. Edward mě držel v objetí a mlčky čekal, až se s tím nějak vyrovnám…

Otočila jsem se k němu a zabořila tvář do jeho hrudi. Nepodívala jsem se mu do tváře, na to jsem momentálně neměla dost odvahy.

„Bells?“ oslovil mě nejistě a čekal, než se na něj podívám. Nakonec jsem to nevydržela a vyhledala jeho oči. Překvapilo mě, když jsem v nich viděla nejistotu. Nejdřív jsem nechápala, když poraženecky vydechl. „Chtěla by ses podívat… za mámou?“ dořekl téměř neslyšně a mé tělo se s tím posledním slovem bolestně stáhlo.

Nevím, kde jsem vzala tolik odvahy, že jsem dokázala přikývnout. Ještě naposledy jsem se ohlédla, pohled mi padl na krbovou římsu a zarámované fotografie na ní, a pak už se nechala odvléct pryč.

Nesl mě v náručí až před bránu místního hřbitova na opačné straně města. Položil mě na zem a já se nejistě vydala vpřed, s Edwardem za zády. Teprve až teď jsem do plic nabrala trochu vzduchu, vděčná za to, že jsme na poměrně odlehlém místě. Pomalu jsem procházela uličkami a hledala rodinu Swanovou…

Bez jakéhokoliv upozornění mě Edward chytl za ruku a změnil směr. Prošli jsme úzkou uličkou a zastavili jsme se před náhrobní deskou, na níž byly jména dvě. Maminčino a moje…

Nenapadlo mě, že bych tu mohla mít místo i já. Co mě však odzbrojilo mnohem víc, byly ty čerstvé květiny a zapálená svíčka, které jasně ukazovaly, že tu před pár hodinami někdo byl. A mně to teprve teď všechno došlo…

„To odtud jel?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem, a když mi přikývl na souhlas, ta hráz, co všechny mé emoce držela na uzdě, se prolomila. Vzlyky si znovu našly cestu ven, tentokrát byly spíše plné bolesti než štěstí. Sesunula jsem se na zem a snažila se schovat v Edwardově náruči, když se ocitl hned vedle mě.

Přesto všechno jsem byla ráda, že jsem sem jela. Teď už jsem věděla, že nikdy nezapomene. Stejně jako nikdy nezapomenu já…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 60. kapitola: