Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 59. kapitola

27.02.2012 (07:15) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3407×

59. kapitola – Přívěšek

Bella:

Krev byla opravdu hodně špatný nápad…

„Bello,“ vytrhl mě z přemýšlení Emmettův rozjařený hlas. Všimla jsem si, že míří k nám. V ruce nesl černou igelitovou tašku, která mi neumožnila zjistit, co skrývá uvnitř.

„Emmette, ne!“ křikl na něj Edward přísně a Emm se okamžitě stáhl. Až teď přesunul svoji pozornost na Edwarda.

„Já to chtěl jenom zkusit a…“ bránil se, ale spíš tím jen přilíval olej do ohně, když zvedl ruce v obraném gestu a tím na přítomnost jeho plánu nechtěně upozornil. Bála jsem se, aby po něm Edward nevystartoval. V rychlosti jsem odložila osušku na skříňku vedle mě.

„Ne! Krev by dělala problém i tobě, jak…“

„Počkej,“ přerušila jsem jej slabě a chytla ho za rukáv. Okamžitě uvolnil postoj a překvapeně se na mě podíval. O to víc jej musela zarazit moje reakce, když pohlédl do mých temných očí. Z jeho slov jsem si dokázala vytvořit alespoň přibližnou představu o tom, co Emma napadlo. A přestože jsem neměla v plánu sebeméně se toho účastnit, moje tělo reagovalo samo. Snažila jsem se to pálení v krku a jed v ústech ignorovat, jak jen to šlo.

„Bello, víš, že ti věřím, ale nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ začal mi opatrně vysvětlovat Edward. Položila jsem mu prst přes rty a utišila tak salvu slov, která by určitě následovala. Mírně jsem se na něj usmála, chtěla jsem tak alespoň trochu odstranit jeho nervozitu. Nepovedlo se.

„Já vím. A nechci to zkoušet. Ale možná bych… Chtěla bych…“ V krku se mi udělal knedlík a já nedokázala pokračovat, nebyla jsem schopná vymáčknout ze sebe tu myšlenku. Kdybych to zkusila, už by to nebyl jen pokus, na němž nezáleží. A přestože jsem si myslela, že bych to zvládla, jestliže bych začala postupně a od toho nejlehčího, i přesto jsem se bála. Kdyby to totiž nevyšlo, mohla bych zabít někoho dalšího…

„To není vůbec špatný nápad,“ ozvala se Alice, která se objevila kdo ví odkud. Všichni jsme teď upírali pohled na ni. „Tak jdeme?“ zeptala se nadšeně a já na ni nejistě zírala.

„Počkej, kam?“ Došlo mi, že se řídila nějakou vizí, kterou nejspíš dostala díky té mé myšlence, ale nepřišlo mi to jako dobrý nápad. „Teď nemůžu, na to mám žízeň,“ dodala jsem, aby mě poslouchala. Obvykle totiž v takovýchto případech neměly moje názory žádnou váhu. Za normálních okolností bych ještě pár dní vydržela, i když každé nové ovládání mi čas do dalšího lovu zkracovalo. Ale takto jsem to nechtěla riskovat.

„Bello, toto zvládneš, neboj,“ snažila se mě přesvědčit, ale já si i tak stála za svým. Stačil její jediný pohled na Edwarda, abych věděla, že jsem prohrála. V momentě jsem se ocitla v jeho náručí a byla unášena pryč. Podél příjezdové cesty…

„Edwarde,“ zkusila jsem to na opačné straně.

„Je to pro nás příležitost, dokud si to nerozmyslíš,“ řekl a nevinně se usmál. Navíc jsem se nevzpírala, což pro ně bylo jako poháněcí stroj.

Uvnitř mě se to pralo. Chtěla jsem to překonat, vědět, že to dokážu. Ale přitom mě neopouštěly pochybnosti. V hlavě jsem měla neustále ty dvě věty, které mi nedávno řekl Edward.

Potrvá desítky let, než si budeš stoprocentně jistá. Ale pokud to nebudeš neustále zkoušet a překonávat sama sebe, nikdy tu jistotu nezískáš.

Rozhodovala bych se ještě dlouho, kdybychom nezastavili. Edward se mnou vyšplhal na jednu ze spodních větví stromu hned u silnice. Automaticky jsem přestala dýchat, v dáli jsem slyšela jedoucí auto.

„Bello, zvládneš to. Jednak kolem jenom projedou, a pak – mají sice otevřená okýnka, ale za tu chvíli se jejich vůně s okolním vzduchem moc nepromíchá. A kdo ví, kdy tudy zase pojede auto bez klimatizace,“ promlouvala ke mně Alice z vedlejší větve.

„Můžu ti slíbit, že to nebude ani zdaleka tak těžké, jako včera. Věř mi,“ šeptal mi u ucha Edward tak potichu, že to snad ani Alice nemohla slyšet. Podívala jsem se na něj a jediné, co jsem vnímala, byly ty upřímné oči. Nenašla bych v nich ani zbla něčeho, co by mi mělo přivodit obavy.

To proto jsem se rozhodla, že to zkusím. Dodal mi odvahu, kterou jsem celou dobu marně hledala. S pravidelným dýcháním jsem bedlivě poslouchala zvětšující se hluk motoru a přilepená na Edwardovi čekala, až projedou…

Ta vůně byla smíchaná se vzduchem díky větru o chvilku dřív, než projeli kolem nás. Znamenalo to pro mě výhodu, protože jsem se na ni mohla připravit postupně. Prostoupila mnou nádherně sladká vůně, která mi drásala krk. Přesto jsem si byla jistá sama sebou - to zvíře v sobě jsem měla plně pod kontrolou, a tak jsem se snažila vdechnout co největší množství onoho sladkého odéru.

Tělo mi reagovalo jako vždycky, přesto jsem cítila, že ačkoliv byla ta vůně úžasná, necloumala se mnou tolik, jak jsem byla zvyklá. Dokázala jsem při tom vnímat i okolní věci.

Byla to otázka pár vteřin, a už se nám zase ztráceli z dohledu. Stihla jsem si všimnout čtyřčlenné rodinky, která se nejspíš vracela z výletu. Zmizeli v zatáčce stejně rychle, jako se objevili, a já už jen ohromeně vydýchávala tu opojnou vůni z těla.

Teď jsem byla ráda, že jsem si toho množného čísla předtím nevšimla. Kdybych předtím věděla, že budou ta okýnka otevřená čtyři, určitě bych zpanikařila a nedýchala. Ale takto jsem mohla vnímat rozdmýchané plameny v krku, které mi byly důkazem, že jsem to zvládla…

V mžiku mě zaplavila neuvěřitelná radost. Zase jsem byla o malý krůček blíž k vítězství, ale tentokrát to bylo jiné. Bylo to důležitější, opravdové…

***

Byli jsme na lovu, daleko od domova a všichni dohromady, což se moc často nestávalo. Ale v podstatě to bylo stejné, jako bych šla jenom s Edwardem. Hned po příjezdu se každý rozprchl jiným směrem a v tak rozsáhlé oblasti jsem o nich téměř nevěděla - pokud jsem zrovna nenarazila na něčí pach.

Do nosu mi uhodila lahodná vůně, a tak jsem se bez rozmýšlení vydala tím směrem. Brzy jsem narazila na uhlově černou pumu, která se vyhřívala na plochém kameni. Nezastavila jsem se, rovnou jsem nechala své instinkty, aby rozhodovaly za mě.

Puma mě zpozorovala příliš pozdě, než se stihla bránit, už jsem ležela na ní a zuby prokousla horkou kůži na krku. Ústa se mi začala plnit výtečnou tekutinou a já v té chvíli nevnímala nic dalšího. Jen tu úžasnou krev.

Poslední doušky už jsem si spíš vychutnávala, byla jsem dostatečně sytá. Přesto bych se té lahodné tekutiny nedokázala dobrovolně vzdát, vysála jsem tělo do poslední kapky. Až teprve potom jsem se od něj mohla oprostit.

Vstala jsem a chtěla se tu ještě na chvíli proběhnout, užít si ničím neporušenou přírodu. Jen náhodou jsem pohledem zavadila o pumu a už se otáčela jiným směrem, když jsem se neuvěřitelnou rychlostí otočila zpět k mrtvému zvířeti. Na drápu přední tlapy visel utržený kousek malých zlatých oček propletených do sebe. Kousek zlatého řetízku…

Moje pravá ruka už mezitím neohrabaně šmátrala na krku a hledala můj osobní poklad, který tam ještě před chvílí bezpochyby byl. Se strachem jsem si klekla k pumě a vzala do levé ruky ten kousek zlata, zatímco ta pravá stále ještě prohledávala prázdné místo na krku.

Nebyl tam.

To zjištění mnou projelo jako šíp bolesti a já se okamžitě začala otáčet kolem dokola a nesystematicky šmátrat rukama v trávě.

„Ne!“ vyšel mi z úst tichý sten, navzdory tomu, že to uvnitř mě přímo řvalo. Nemohla jsem ten přívěšek ztratit, bylo to to jediné, co jsem měla, co mi po mých rodičích zbylo. Jediná památka, kterou jsem prostě ztratit nesměla. Nemohla!

„Ne, ne, ne…“ opakovala jsem to slovo stále dokola, jako bych tím snad mohla něco změnit. Jen matně jsem si vybavovala, že se mi snad jednou drápy otřely o krk, ale nebylo to téměř ani znatelné. Ten přívěšek tu někde musel být!

Lozila jsem po čtyřech a s panickou hrůzou hledala několik minut, než mé oči postřehly uprostřed travnatého pralesa drobný oválný předmět. Okamžitě jsem ho vylovila i s poničeným řetízkem a schovala v dlaních. Úlevu, která se dostavila téměř okamžitě, jsem si nedokázala naplno vychutnat, stále ve mně přetrvávaly předchozí pocity.

Tiskla jsem si jej k hrudi jako ten největší poklad, kterým mi byl, a snažila se upokojit dýchání.

„Bells, co se stalo?“ volal na mě Edward z dálky, hned na to už u mě klečel a já se choulila na jeho klíně. „Alice mi volala, říkala jen, abych tě našel,“ vysvětlil mi vzápětí.

Já nechtěla, ale nemohla jsem to udržet. V jeho objetí jsem se cítila tak bezpečně, tichounké vzlyky štěstí si prodraly cestu ven. A přestože pro mě znamenaly radost a úlevu, Edwarda jen ještě víc znepokojily.

„Bello, Bellinko. Miláčku, řekni mi, co se stalo, prosím,“ žadonil zoufale. Hladil mě po vlasech a netrpělivě čekal na jakékoliv slovo.

„Já jen… jsem ráda,“ vypadlo ze mě s úsilím, abych jeho obavy vyvrátila. Jeho nechápavý pohled nezmizel, ani když se mi po tváři rozlil pravý úsměv a vzlyky pomalu ustávaly. „Našla jsem ho,“ dodala jsem a rozevřela dlaně, ve kterých jsem nepřestala přívěšek svírat. Dávala jsem si při tom pekelný pozor, abych ho náhodou nerozmačkala.

Úlevně vydechl a úsměv mi opětoval. „Teď jsi mi nahnala pořádný strach,“ pošeptal mi do vlasů a vtiskl mi do nich polibek.

„Promiň,“ kuňkla jsem nesměle a znovu si přitiskla svůj poklad k hrudi. Tolik se mi ulevilo…

Seděl tam se mnou v tichosti a hladil mě po zádech. Nelitovala jsem toho, že jsem otevřela jemné zapínání přívěšku, ani když mě oči začaly neblaze štípat. Do hlavy se mi vměstnala myšlenka, kterou jsem, bůh ví proč, nedokázala zahnat do kouta.

Bylo to naprosto šílené a já to věděla. Ale třeba bych to zvládla. Potřebovala jsem vědět, že je táta v pořádku. Chtěla jsem se ujistit, že to všechno zvládl a že se s tím vyrovnal. A taky, chtěla jsem ho vidět…

Dlouho jsem nad tím v duchu polemizovala a několikrát si to pokusila zatrhnout. Byl to holý nesmysl, to jsem prostě nemohla zvládnout. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem se tam chtěla vrátit, jenom na chvilku…

„Edwarde?“ zeptala jsem se najednou, aniž bych to plánovala. Snad bych ani nepokračovala, minimálně ne ještě další hodinu, kdyby se na mě tázavě nepodíval. Sebrala jsem všechnu odvahu a na jeden nádech ze sebe rychlostí blesku vyhrkla, „znáš město Natal?“

Jeho obočí se nejdřív mírně stáhlo a já si, napůl zklamaně a napůl s úlevou, škrtala všechny plány. Jediné pozitivum na tom bylo, že mi to tak usnadnilo rozhodování.

„V Brazílii?“ odpověděl nakonec otázkou a já opatrně přikývla. Nerozhodnost si se mnou cloumala ze strany na stranu. Uvnitř jsem pocítila radost, kterou ale zároveň doprovázela nejistota a obavy.

„Jel bys tam se mnou?“ vydrala jsem ze sebe přiškrceným hlasem minimálně o oktávu výš. Teď už se nemračil, překvapeně na mě hleděl a čekal, jestli snad ještě něco nedodám.

„Proč zrovna tam?“ zeptal se po chvilce ticha a hned na to se v jeho tváři odrazilo pochopení a snad ještě větší překvapení, než tam měl vepsané doposud. To, že je to hloupý nápad, jsem věděla i předtím. Jeho reakce už to jenom potvrzovala.

Tak proč jsem tam stále chtěla jet? Proč jsem se nedokázala od té myšlenky odvrátit a nenechala ji plavat?

„Máš tam… tátu?“ Tu odmlku jsem si vysvětlovala tak, že hledal správné slovo. Oba jsme věděli, že maminku už tam nenajdu…

Přivřela jsem k sobě pevně víčka a snažila se nedovolit té bouři bolestných pocitů, aby mě strhla s sebou. Věděla jsem proč. Toužila jsem po tom ho ještě jednou vidět a rozloučit se s ním, i když jen jednostranně. On by se o mé návštěvě nikdy nedozvěděl…

Otevřela jsem oči, znovu jen přikývla na souhlas a sledovala, jak se jeho tvář stáhla do bolestné masky.

„Bells, nevím, jestli je to dobrý nápad,“ pokračoval opatrně a pečlivě přitom pozoroval každý můj pohyb. Musela jsem se rozhodnout. Uvědomit si, co mě čeká a podle toho teprve usoudit, jestli to dokážu, jestli to chci i za tu cenu.

„Já taky ne,“ přiznala jsem popravdě a neuhnula pohledem ani o milimetr. „Přesto mě tam něco táhne,“ zašeptala jsem slabě. Nebylo to moc dobré odůvodnění, ale jak jinak vysvětlit, že jsem se pro tu absurditu rozhodla? Byla jsem připravená na všechno, s čím se budu muset potýkat. Na bolest, vinu, žal. Věděla jsem, že to přijde v nezměrném měřítku. A i přesto jsem tam pořád chtěla. Přesvědčit se, že je táta v pořádku…

„Opravdu tam chceš?“ zeptal se zmučeně. I on věděl, co mě tam čeká, uvědomoval si to stejně dobře jako já. Až jsem se divila, že by byl ochotný tam se mnou jet a rychle mu to přikývnutím potvrdila, aby si to nerozmyslel.

„Hned?“ Z jeho hlasu bych nevyčetla ani kousek z toho jeho věčného optimismu, radosti nebo uvolněnosti, stejně tak jako z jeho tváře. A ani on je nemohl vyčíst z té mé, protože tam nic z toho nebylo. Přesto snad chápal, jak to pro mě bylo důležité…

To proto tam se mnou jel…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 59. kapitola: