Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 50. kapitola

14.11.2011 (19:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4604×

50. kapitola - Vyznání

Bella:

„Miluju tě právě kvůli tomu, jaká jsi…“ vyslovil ta slova s takovou něžností, až se celé mé tělo samovolně zachvělo. Bylo by tak snadné těm slovům podlehnout… Kdybych se však dokázala zbavit všech těch obav, které to všechno přikrývaly šedou mlhou. Obav nejspíš naprosto banálních, ale i přesto mě ovládaly.

„Miluješ mě?“ ptala jsem se opatrně.

„Musela jsi to vědět. Celou tu dobu jsi to někde uvnitř tušila.“ Cítila jsem jeho ruce na mých tvářích, až moc jasně jsem vnímala to elektrické napětí, které probíhalo mezi našimi těly vzdálené jen kousíček od sebe. A naproti tomu jsem se nemohla zbavit nervóznímu třesu rukou při představě, že bych s ním měla být jako s přítelem.

„Ale co když to já k tobě necítím?“ Snažila jsem se skrýt emoce, které by prozrazovaly opak. Ačkoliv mi byla ta tvrdá nepřístupná maska, kterou jsem nasadila, nepříjemná, nemohla jsem jinak. Uvnitř mě svíral tísnivý pocit, který mě ovládal, řídil…

„V tom případě lžeš sama sobě,“ zašeptal jemně, ani má snaha zakopat jeho jistotu někam hluboko pod zem nepomohla. Ale já jej potřebovala přesvědčit.

„Nelžu,“ ozvala jsem se silným jistým hlasem, který snad ani nepatřil mně. Opravdu jsem nelhala. Ne sama sobě – navzdory těm slovům, které jsem vypouštěla z úst, jsem byla uvnitř přesvědčená o opaku. Jak málo mu stačilo k tomu, aby mě dokázal přinutit přiznat si to…

„Tak se snažíš odradit mě,“ říkal to s naprostým klidem, jako by znal mé úmysly. Jako by věděl, že ho taky miluju a jen se bojím…

„Nesnažím,“ protestovala jsem znovu, i když jsem teď už lhala. Můj hlas teď připomínal spíš malou ustrašenou holčičku. Ta jeho slova to totiž vystihovala naprosto přesně. Pro mě však bylo snazší zapřít své city než vyrukovat s pravdou.

„Jen stále nechápu proč,“ pokračoval, můj předchozí protest, kterým jsem mu skočila do řeči, úplně ignoroval, jako by ho ani neslyšel.

Čekal, pravděpodobně konečně na pravdu. Pohltila mě nejistota, tento boj jsem nemohla vyhrát. Už ve mně zbývala jen malinkatá část, která se nepoddala a stále se snažila ututlat tajemství. Jenomže byla příliš malá. Neměla ani dostatek sil na neprůhlednou lež.

„Opravdu se nesnažím. Nechovám k tobě stejné city.“ Nedokázala jsem se mu při tom dívat ani do očí, zároveň jsem ale nebyla schopná pohnout hlavou alespoň tak, abych propalovala díru do země a ne do jeho hrudi.

„To ti nevěřím,“ oponoval mi opět okamžitě, avšak klidně. „Už jen kvůli tomu, jak reaguješ na mé doteky,“ šeptal mi u ucha a já nedokázala zabránit zachvění. Než jsem si vůbec stihla uvědomit význam těch slov, jedna jeho ruka mi odhrnovala vlasy, které předtím spadaly kolem mého obličeje, a snažily se mi tak pomoct ukrýt rozpaky. Zatímco ta druhá sklouzla k mojí bradě a jen na nepatrnou chvíli mě donutila zvednout hlavu a dívat se do jeho překrásných očí. Pouze do doby, než svým palcem téměř neznatelně přejel po mém spodním rtu a já automaticky přivřela víčka.

„Je v tom ještě něco víc, vím to. Řekni mi to…“ Cítila jsem jeho dech, vnímala jsem jeho prsty přejíždějící mi po tváři. A, bez toho aniž bych to mohla nějak ovlivnit, jsem vydechla poslední zbytky vzduchu, co se mi ještě nacházel v plicích.

Když jsem si pak uvědomila jeho slova, byla jsem si víc než jistá, že už pravdu neschovám. Otevřela jsem pomalu oči a sledovala, jak čeká na odpověď.

„Bojím se,“ dostala jsem ze sebe roztřeseným hlasem.

„Čeho?“ Snad ještě nikdy jsem jej neviděla víc překvapeného. A nejspíš taky to mě popudilo…

„Bojím se spousty věcí, Edwarde. Snažím se odolávat krvi a vůbec mi to nejde. Potřebuju se vyrovnat s tím, co nyní jsem, a ne se bezhlavě pustit do nějakého vztahu, který by pro mě, kdyby skončil, znamenal ztrátu toho nejcennějšího a jediného, co mám. Pro tebe by to nic neznamenalo, ale já bych ztratila vás všechny…“ Slova se hrnula přes ústa, přesto jsem si dávala pozor, abych neřekla ten hlavní důvod. Můj největší a zároveň nejhloupější strach. A já to věděla, ale nedokázala jsem jinak.

„Nemáš pravdu, v ničem. Učíš se odolávat jen chvíli, bude trvat možná i roky, než se to naučíš. A tím, že bych neskrýval city, co k tobě chovám, by se nezměnilo vůbec nic. Navíc… upíří city jsou silnější, jak už jsi konec konců sama poznala…“ Jeho hlas se vytratil ve slabounkém poryvu větru. Zároveň jsem spatřila jen nepatrné náznaky studu.

„Jak to víš?“ Nyní jsem byla překvapená já. Vždyť jsem se ptala Esmé schválně v době, kdy nebyl nikdo jiný doma. A schválně jsem co nejrychleji navázala jiné téma, aby na to pokud možno nemyslela. Navíc to bylo tak dávno…

„V této rodině se nic neutají,“ přiznal mírně zahanbeně, což mě nutilo ještě víc přemýšlet a hlavně jej podezírat. Chtěla jsem sklopit pohled, jeho ruce mi to však nedovoly. Mohla jsem jen hádat, co všechno a jak dlouho to věděl.

„A z malé části si i díky tomu nemyslím, že by ses chovala jako puberťačka,“ pokračoval po chvíli. Jeho přesvědčení bylo natolik silné, že jsem si konečně přiznala, že jsem taková nikdy nebyla. Nebyla jsem typ holky, která by se bláznivě zamilovala každý měsíc do někoho jiného. A city, které jsem k němu nyní chovala, byly skutečné a natolik silné, že bych je jen stěží mohla považovat za chvilkové poblouznění.

„Z té velké proto, že tě znám. A ty taková nejsi.“ S každým dalším slovem vyvracel všechny mé důvody. A mně už zbýval jen jeden – ten, který jsem si předtím tak chránila.

Vpíjel se do mě očima a já bych nebyla schopná uhnout pohledem, ani kdybych chtěla. Ten pohled mě zbavoval rozumu. Nejspíš proto jsem vyzradila i to…

„Možná se bojím proto, že by to pro mě bylo stejně nové jako všechno ostatní.“ I když jsem šeptala, nemohla jsem se zbavit pocitu, že to přinejmenším říkám tak, aby to nebylo možné přeslechnout. Byla jsem smířená s tím, že nebudu mít kam pohledem uhnout. Jen na výsměch, který jsem z jeho strany čekala, jsem se připravit nedokázala.

„To je ten pravý důvod, viď?“ Nemusela jsem ani nic říkat, souhlas na tu otázku vyčetl z mých očí sám. A hned na to se na jeho tváři rozlil kouzelný úsměv, jehož původ jsem ale nechápala. Nebyl to ten, který jsem čekala a který jsem stále hledala.

„Tak to tě budu muset přesvědčit, že se nemáš čeho bát,“ řekl sotva slyšitelně jen tak mimochodem, jako by ani nevěděl, že to vlastně vyslovil.

Nepouštěl mě ze zajetí svého pohledu a já pozorovala změnu v jeho očích. Sledovala jsem ty jiskřičky, jejich význam jsem však plně pochopila, až když barva jeho očí začala tmavnout.

Ani jsem nezpozorovala okamžik, kdy se jeho ruce přesunuly. Najednou mě držel jednou rukou za krkem a druhou kolem pasu, díky níž si mě přitáhl ještě blíž k sobě, až se naše těla dotýkala. Začala jsem zrychleně dýchat, ačkoliv jsem to nepotřebovala vůbec. Ale jeho tvář, která už i tak byla neskutečně blízko, se začala přibližovat a zkracovala tak poslední centimetry, které od sebe dělily naše rty.

Chtěla jsem začít zmatkovat, cokoliv říct a přerušit tak jeho počínání, ale nebyla jsem schopná dělat vůbec nic. Možná i proto, že ta druhá část netrpělivě čekala na to, až překoná veškerý prostor, který mezi námi ještě zbyl.

Zastavil se v okamžiku, kdy nás od sebe dělil nanejvýš centimetr. Byla jsem si jistá, že mi dává na výběr – dokonce i teď. V té chvíli jsem zapomněla na všechny důvody, co mi ukazoval rozum. Nechala jsem se řídit srdcem…

Nevědomky se mé ruce ocitly kolem jeho krku. Zavřela jsem oči a současně s tím překonala tu téměř neviditelnou vzdálenost. Naše rty se spojily a on mě začal pomalu a něžně líbat. Poddávala jsem se těm úžasným dotekům a užívala si ten příjemný elektrizující pocit, který se rozlil po celém mém těle a rozechvíval každou jeho část.

Příliš brzo rty odpojil a to se mi nelíbilo. Nebyla jsem však dost smělá na to, abych jej políbila sama.

Otevřela jsem oči, jakmile se vytratily poslední zbytky toho elektrizujícího chvění. Jeho obličej byl jen kousek od mého, sledoval každý můj pohyb. Ten pohled mě znervózňoval a navíc mi nijak nepomáhalo, že jsem nemohla přijít na kloub jeho pocitům. K tomu všemu měl on ty mé bezpochyby rozluštěné ještě dřív, než jsem se vůbec stihla vzpamatovat…

„Miluju tě,“ vyznal se mi nakonec, zatímco jsem se stále více propadala do hloubky jeho pohledu, jehož barva pomalinku nabývala opět té krásné zlaté. Najednou jsem si však připadala nepříjemně. Díky hrobovému tichu, které se kolem nás rozprostřelo, mnou začala prostupovat nervozita. Spustila jsem ruce, a přestože to nebylo mým úmyslem, sevřely látku jeho trika do pěstí dřív, než stihly sklouznout podél mého těla.

Měla jsem pocit, jako by na ta dvě slova čekal, i když to tak možná nebylo. Vím, že by ta slova byla skutečná. Miluju ho. Ale ještě prostě nejsem připravená na to říct mu to nahlas.

To proto jsem se začala nervózně ošívat, přestože jsem nebyla schopná odtrhnout pohled. A tak jsem jen nechápavě pozorovala, jak se na jeho tváři rozprostírá úsměv.

„Bells, nečekám, že bys to řekla. I když to cítíš,“ dořekl už šeptem, úsměv na tváři mu však nezmizel. Omotal ruce kolem mého pasu a přitáhl si mě blíž, takže se naše těla dotýkala. Nemohla jsem pochopit, jak je možné, že je mi v jeho blízkosti tak dobře.

Trochu mě však naštvalo, jak si mnou byl jistý. A to, i když měl pravdu…

„To nemůžeš vědět,“ oponovala jsem, byla jsem si však víc než jistá, že je to příliš chabá lež na to, aby mi ji zbaštil.

„A je tomu snad jinak?“ ptal se s pozvednutým obočím a pokřiveným úsměvem, díky kterému se mi podlamovala kolena. Skousla jsem si spodní ret a odtrhla od něj pohled, který jsem nyní – v tak těsné blízkosti – nemohla nasměrovat jinam než na jeho hruď. Stále mě překvapoval a zároveň i děsil fakt, jak dobře mě zná.

„Tak vidíš,“ ozvalo se mi u ucha a já nemohla přeslechnout ten úsměv, který mu jistě zdobil tvář. Ucítila jsem jeho ruku na bradě a byla donucena podívat se na něj. A opět jsem byla chycena do té nekonečné hloubky jeho překrásných očí.

Jeho úsměv se ještě rozšířil a vzápětí jen lehounce přejel po mém spodním rtu, který byl v zajetí mých zubů. I tak slabý dotek stačil k tomu, abych ústa uvolnila. Jen na kratičký okamžik jsem přivřela oči a vydechla přebytečný vzduch. Ale i to stačilo k tomu, aby se jeho tvář ocitla v bezprostřední blízkosti. Pár vteřin jsem mu oplácela zamilovaný pohled, než mi věnoval jen jeden opatrný polibek…

Neodtáhl se, alespoň ne úplně. Naše rty od sebe dělila téměř nepostřehnutelná vzdálenost, ale byla tam. A já měla tušení, že čeká na něco, co by jej přesvědčilo…

Natáhla jsem se, abych spojila naše rty dohromady. Nebyla jsem si tím, co jsem se chystala udělat, moc jistá, přesto jsem se snažila odsunout nejistotu stranou. Zopakovala jsem přesně ten samý pohyb rtů, kterým mě před chvílí obdařil on. A jakmile jsem tak učinila, rozpohyboval i on své rty.

Byl to krátký polibek, přesto jsem v něm cítila všechnu tu dlouho potlačovanou lásku a něhu. Byla jsem zatáhnutá do říše pocitů, kterou jsem nikdy předtím ani nespatřila. A ani jsem to nevyhledávala. Ale všechno to, co jsem nyní cítila, mě naprosto okouzlilo. Možná to bylo z části i tím, že jsem to teď, jako… upír, vnímala jinak.

„Ještě pořád se bojíš?“ vytrhl mě ze sladkého opojení jeho zhrublý hlas. Překvapilo mě to, i když jsem se na něj nemusela dívat k tomu, abych věděla, že se i přesto usmívá. Ale když jsem se na něj potom zadívala, vypadal klidně. Stačila mi však jen chvíle pozorného pohledu, abych pod tím klidem spatřila tu potlačovanou touhu.

Musela jsem se usmát, než jsem zakroutila hlavou v záporném gestu. Jeho úsměv se ještě více rozšířil, než mě sevřel pevněji a zabořil hlavu do mých vlasů. Opřela jsem se o něj a až teď si uvědomila, že se ho držím jako klíště.

Ten pocit však netrval dlouho, brzy jsem si uvědomila, co mě čeká.

„Vlastně se trochu bojím návratu domů,“ svěřila jsem se bez okolků, stejně by to ze mě nakonec vytáhl.

„Nemáš se čeho bát, nic se nezmění,“ ujistil mě, víc než ta slova mě však uklidnil jeho úsměv a to, co jsem cítila…

Všem moc děkuju za podporu. Trochu mě děsí tak vysoké číslo, Vás ne? :D

Omlouvám se za zpoždění této kapitoly, ale v poslední době moc nestíhám. Navíc se mi tato kapitola psala špatně, tak jen doufám, že to na ní nebylo moc poznat a že jsem alespoň z poloviny splnila vaše očekávání... :))

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 50. kapitola: