Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 46. kapitola

21.10.2011 (19:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 4069×

46. kapitola – První úspěch

Bella:

„Co? Mám normálně lovit?“ ptala jsem se zmateně. „Žádné ovládání?“ Proč mi teda sliboval, že mě to naučí? Jako by nestačilo, jak moc jsem se bála. Děsila jsem se představy, jak moc to pro mě bude těžké, a jestli to vůbec někdy budu zvládat. Tak moc jsem si přála vejít jednou do místnosti plné lidí a nebýt ovládaná tou zrůdou, co je uvnitř mě.

Nejspíš vycítil mé obavy. Přišel ke mně blíž a vzal můj obličej do dlaní. „Neboj se, naučím tě to, ale stále ti ještě úplně nezmizely ty zatracené kruhy, i když je to otázka už jenom pár dní. A taky musíš počítat s tím, že to nepůjde hned…“ snažil se mi vysvětlit, ale já mu skočila do řeči.

„S tím já počítám, ale…“ Přiložil mi prst na ústa a já zahanbeně sklopila hlavu. Nezvedla jsem ji ani po chvíli ticha, kdy jistojistě čekal, až se na něj znovu podívám.

„Bello,“ oslovil mě nakonec, jeho prst pod bradou mě donutil zvednout pohled. „Nejdřív nesmíš mít žízeň. Nemůžeš se začít učit s plameny v krku,“ vysvětloval mi. Měl pravdu. Ale já byla nesvá, plameny teď byly to poslední, čeho bych si všímala. I tak to ale nic neměnilo na skutečnosti, že měl pravdu…

„Promiň. Já jen…“ Opět jsem zaryla pohled do země, i tak bylo těžké to vyslovit. „Bojím se,“ zašeptala jsem slabě.

„Čeho prosím tě?“ ptal se opatrně, jakoby se bál, aby mě ještě více nerozhodil. Tyto tíživé pocity jsem s sebou vláčela od doby, co jsme se na tomto lovu domluvili. Ale až nyní vypluly na povrch úplně…

„Co když to nezvládnu?“ Když jsem se na něj odvážila podívat, uvěznila mě ta obrovská něha a pochopení v jeho očích.

„Zvládneš. A i kdyby ne dneska, tak to zvládneš jindy, od toho to je. To proto se to učíš, nic nejde hned napoprvé,“ vysvětloval mi a já ucítila na svých rtech sotva patrný úsměv. A to, i když se mé obavy nevytratily. Objala jsem ho kolem pasu a po chvíli cítila i na svých zádech jeho ruce.

„Běž, ať ti to stádo neuteče,“ zašeptal mi těsně u ucha. Přikývla jsem ještě na souhlas, než jsem se zhluboka nadechla a nechala se řídit instinkty…

***

„Takže?“ začala jsem opatrně, když jsme se konečně zastavili. Usmál se na mě a zavřel oči těsně předtím, než nasál okolní vzduch do svých plic.

„Poměrně daleko odsud je srnka. Nadechni se a snaž se na ni nezaútočit. Pokus se odolat její vůni, ignoruj plameny v krku. Musíš se naučit zkrotit tu zvířecí část v tobě,“ mluvil na mě s úsměvem, nevypadal, že by se bál, že to nezvládnu. A mně se nelíbilo, jak moc mi věřil.

„Věříš mi?“ zeptala jsem se, potřebovala jsem se ujistit. Přikývl bez jakéhokoliv náznaku nejistoty. „Možná bys neměl,“ zašeptala jsem, jeho úsměv se však ještě víc prohloubil.

„Bells, překonala jsi už mnohem větší pokušení, toto pro tebe nebude problém. A navíc nemůžu jen tak přejít něco, co mi bylo tolikrát vtloukáno do hlavy. Už jsem si to zafixoval,“ vykládal mi vážně, i když mu koutky nemilosrdně cukaly. Připadla jsem si jako nezbedné dítě, co se snaží svého kamaráda nalákat na nějakou čertovinu, na kterou mu maminka předtím několikrát dávala kázání. A tentokrát jsem se ani já neubránila úsměvu.

„Dobře, dobře, no tak mi věř. Ale nezapomeň mě chytat.“ Jen pokroutil hlavou a já zavřela oči, abych se mohla líp soustředit. Myslela jsem na to, že nechci lovit. Zhluboka jsem se nadechla, abych tu srnu cítila…

Reakce mého těla byla okamžitá. Plameny, které předtím byly téměř uhašené, se znovu rozdmýchaly. Tvář se mi zkřivila touhou a bolestí zároveň, tělo se mi napjalo a nohy už téměř startovaly vpřed. A já se snažila zaplašit všechny myšlenky týkající se lovu. Soustředila jsem se na to, abych zůstala stát na místě, abych dokázala odolat té vůni. Chtěla jsem ji, cítila jsem jed, který se mi, stejně jako pokaždé, tvořil v ústech. Ale byla hodně daleko, takže vůně nebyla tak intenzivní a já dokázala po chvíli své touhy zatlačit do kouta. Tělo se mi postupně, kousek po kousku uvolňovalo, byla jsem si jistá, že to já ovládám svoje tělo…

„Nadechni se znovu, zvykni si na tu vůni,“ ozvalo se tichým hlasem někde poblíž a já, ač nerada, poslechla a znovu se nadechla. Věděla jsem totiž, že mi to pomůže. Žár v krku se zvětšil, už ale ne tolik co poprvé. Hlídala jsem každý pohyb, který mé tělo udělalo, a poroučela si zůstat na místě.

Následovaly nové a nové nádechy a na mé tváři se začínal postupně rozlévat mírný úsměv. Nepřipadalo mi to zase až tak těžké, i ukočírování první reakce jsem zvládla poměrně rychle.

„Dobře. Jdeme.“ Otevřela jsem zmateně oči, nechápala jsem význam toho slova.

„Domů?“ zeptala jsem se na nejpravděpodobnější možnost, na jedinou smysluplnou možnost.

„Ne, domů ne.“ Na tváři mu pohrával pobavený úsměv. „Jdeme blíž k ní.“

„K ní?“ zopakovala jsem a ještě když přikývnul hlavou na souhlas, doufala jsem, že jej nechápu. „Jako k té srnce?“ Najednou jsem tu otázku drala přes knedlík v krku. Bála jsem se, co bude následovat.

„Toto jsi zvládla na jedničku, tak proč se bojíš? Budu tě hlídat, neboj. Potřebuješ se naučit té vůni odolávat,“ vysvětloval mi tak jemně, až jsem si připadala hloupě. Vlastně je to věc, o kterou celou tu dobu stojím. Naučit se ovládat. Tak proč se toho teď tak bojím?

Věděla jsem proč. Měla jsem strach z toho, že to nezvládnu, že se to nikdy nenaučím. Ale rozhodla jsem se to ignorovat, udělám všechno proto, abych to dokázala…

„Dobře, tak jak to uděláme?“ dostala jsem ze sebe slabě a on nevěřícně zakroutil hlavou.

„Musíš si víc věřit,“ nabádal mě a přitom se mi vpíjel pohledem do očí. Možná mě jím chtěl přesvědčit, že to zvládnu…

„Budeme se k ní přibližovat, pomalu, aby sis přivykala postupně na tu vůni. A půjdeme co nejblíže,“ začal mi vysvětlovat svůj plán. „Tak pojď,“ řekl nakonec a udělal pár kroků. Když zjistil, že ho nenásleduju, zastavil se a otočil ke mně.

„Neboj se, kdyby něco, zastavím tě.“ Natáhl ke mně ruku a já se donutila rozejít k němu. Chytila jsem se jej jako klíště a on mě donutil se rozejít. „Dýchej,“ připomněl mi, aniž bych si já sama byla vědoma toho, že jsem přestala.

Nechala jsem se jím táhnout a snažila jsem se nepřestávat dýchat pokaždé, když se plameny v krku staly nepříjemnější. On sám mi celou dobu jemným hlasem připomínal, co mám dělat, na co mám myslet. A já se snažila řídit jeho pokyny, věřila jsem, že by mi nedovolil tu srnku zabít. Že by to po mně nechtěl, kdyby si nebyl jistý, že to zvládnu. A to mi dávalo sílu jít dál, přestože byl každý další nádech bolestnější…

Když jsem si uvědomila, že se ta část mě, která ji chtěla zabít, vytratila, nemohla jsem tomu uvěřit. Plameny v krku se nevytrácely a stále mi její vůně lahodila, ale dokázala jsem reálně uvažovat. Byla jsem uvolněná, nezatínala jsem čelist a ani se neměla chuť rozběhnout vpřed a tu krev z ní vysát. Až doteď jsem nechápala, jak si na tu vůni můžu zvyknout. A přitom to nyní bylo naprosto přirozené. Cítila jsem vzdouvající žár v krku, ale snažila jsem se jej ignorovat. Navíc už jsem zažila mnohem větší žízeň…

„Překonalas to, že?“ řekl z ničeho nic a zkoumavě mě přitom pozoroval.

„Jak to víš?“ zeptala jsem se zmateně. Překvapilo mě to natolik, že jsem se začínala bát, jestli můj štít opravdu funguje. Možná mi celou tu dobu čte myšlenky…

„Zrychlilas,“ odpověděl se šibalským úsměvem a já bych v tu chvíli nedokázala popsat tu obrovskou úlevu, která mě naplnila. Ale i mezi tím se objevil malý střípek štěstí díky tomu, že jsem to dokázala.

„Aha. Doufám v to,“ dodala jsem ještě odpověď na předchozí otázku a pokusila se usmát. Nejspíš se mi to ale moc nepovedlo - musel to být řádně křečovitý úsměv, vzhledem k těm plamenům uvnitř mě.

„V tom případě něco zkusíme. Nedýchej,“ poručil mi a já v ten moment zadržela výdech. Chtěla jsem se jej zeptat na důvod, ale to už použil naši přirozenou rychlost při běhu a já letěla za ním, protože jsme se ještě stále drželi za ruce.

Během chvíle jsme tak překonali vzdálenost, která nás od té srnky dělila. Neslyšela nás, to proto zůstávala poblíž krmelce. Byli jsme od ní jen pár desítek metrů, viděla jsem ji dokonale.

„Nadechni se, ale jen trochu, a snaž se nezaútočit, překonat v sobě ten chtíč. I když je to jen srnka, udělej všechno proto, abys její krvi odolala, ano?“ šeptal tak potichu, že jsem to sotva slyšela. Přikývla jsem na souhlas a zavřela oči. Pustil moji ruku a o chvíli později už jsem necítila jeho přítomnost. Prostoupila mnou nervozita, i když jsem věděla, že by mě tady nenechal. Určitě tu byl někde poblíž, ale to vědomí mě nedokázalo utěšit, potřebovala jsem jeho přítomnost cítit. Až v této chvíli jsem si doopravdy uvědomila, jak velkou důvěru jsem k němu měla. Bez něj se to zdálo být o tolik těžší…

Snažila jsem se vytěsnit z hlavy všechny tyto myšlenky, chtěla jsem to dokázat. Přála jsem si překonat tu druhou část ve mně, která mi byla cizí. Pomalu, jen hodně nejistě jsem se nadechla. Okamžitě jsem to cítila - každý sval v těle se mi napjal, byla jsem připravená k útoku. A já měla jen neskutečně krátkou chvilinku na to, abych ovlivnila svůj další pohyb. Myslela jsem jenom na to, abych zůstala stát na místě. Bojovala jsem proti vlastnímu tělu, které mě nutilo k pohybu. Nebyla bych schopná dalších nádechů, plameny v krku byly příliš intenzivní. Zatínala jsem pěsti a svírala čelisti k sobě ve snaze odporovat mému druhému já. Na místě jsem setrvávala násilím…

Ale dařilo se mi to překonat. Přestože mě to stálo veškeré ovládání a nebyla myšlenka, která by se zabývala něčím jiným, ještě stále jsem stála na místě. Trvalo mi dlouho, než jsem se přinutila vdechnout do plic další vzduch, který s sebou přinesl další příval bolesti a palčivého chtíče. Ale jakmile jsem to udělala a překonala další nával drtivých emocí, pocítila jsem malinkatou naději, že to zvládnu. Že poprvé zvítězím nad tou částí, která mě ovládala kdykoliv jsem ucítila krev…

S každým dalším opatrným nádechem bylo snazší nepoddat se tomu obrovskému chtíči, i když nebyla chvíle, kdy bych se mohla přestat koncentrovat. Byla jsem tak zaneprázdněná sebeovládáním, že jsem ani nepostřehla Edwardův příchod. Jeho přítomnost jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy se jeho ruka ocitla na mých zádech.

Chtěla jsem se ho zeptat, proč tu předtím nebyl se mnou, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že bych to nezvládla. I tak jsem měla problém soustředit se na to, abych ty plameny v krku vnímala jako samozřejmost a ne jako důvod k lovu. A tak jsem se snažila na tu vůni zvyknout, potlačit úplně tu část, která pobízí mé nohy k činnosti…

Bylo to mnohem těžší, než když jsme předtím běželi lesem, a proto trvalo dlouho, než se mi to podařilo alespoň částečně. Pochopila jsem, jak dlouhou a těžkou cestu mám ještě před sebou, když toto byl stěží jeden malinkatý krůček – pokud vůbec byl, jestliže vůbec něco znamenal. Ale i přesto jsem věděla, že to nevzdám, že udělám všechno proto, abych mohla jednou žít mezi lidmi…

„Zvládáš to dokonale,“ vysmekl mi poklonu a já automaticky otevřela oči, když se šepot ozýval z jiné strany, než jsem čekala. Vpíjel se mi do očí, a tak jsem jasně viděla tu změnu v nich. Uznání se přesunulo do pozadí, najednou vévodila bolest a provinění. „Ale nechci, abys měla žízeň, až se vrátíme domů.“ Chvíli mi trvalo, než jsem dokázala určit význam těch slov. Stále jsem se totiž především soustředila právě na to, abych tomu nepodlehla.

„Ne, nechci ji zabít,“ odporovala jsem okamžitě, ale hlasitěji, než jsem měla. Srna ihned vystřelila - vycítila nebezpečí, které nejspíš nepatrně vnímala už i předtím, kdy ji ale hlad dokázal udržet na místě.

„O to dřív pak ale stejně budeme muset na lov. A ty se budeš úplně zbytečně trápit,“ snažil se mě přesvědčit, ale já věděla, že to nebude nic oproti tomu, co jsem prožívala ještě před pár dny. Rukou mi dal téměř nepatrný signál, abych se za ní rozběhla, ale já nesouhlasně zakroutila hlavou. Věděla jsem, co chci.

„Mně to nevadí, i to bude mnohem snazší, než co jsem už zažila,“ oponovala jsem mu, ale okamžitě jsem zalitovala, že jsem to vzpomněla. Jeho tvář se stáhla do bolestné masky, za kterou mohla ta slova.

„Půjdeme domů? Potřebuju čistý vzduch,“ zasténala jsem, částečně proto, abych navázala na nové téma. Ale taky proto, že jsem se nemohla dočkat, až mi nebudou plameny při každém dalším nádechu rozdírat hrdlo. Teď jsem litovala, že jsem se při útěku srnky radovala nad tím, že to skončilo. Nedošlo mi, že se ta vůně spolu s ní nevytratí.

„Opravdu nechceš ještě něco ulovit? Nemusí to být zrovna ona.“ I přes jeho naléhání a mou znovuzrozenou žízeň jsem opět odmítla. Chtěla jsem to vydržet až do konce, se všemi následky. Jen tak si budu připadat jako vítěz…

„Tak dobře,“ řekl nakonec, když vzdal snahu přemluvit mě. Rozběhli jsme se směrem k domu a já si až teď začala naplno uvědomovat, že jsem to dokázala…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 46. kapitola: