Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 42. kapitola

17.09.2011 (19:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4615×

42. kapitola – Přiznání

Edward:

„Edwarde…“ oslovila mě nakonec šeptem a podívala se na mě vyplašenýma očima. Na chvíli se odmlčela, ale já věděl, že ta otázka přijde. Ta nevědomost byla nesnesitelná pro oba. Přesto se bála zeptat a já odpovědět…

„Nechápu to. Kde je Lilith? Co se stalo?“ sesbírala nakonec odvahu, i když bylo každé další slovo tišší.

Urputně jsem se snažil něco vymyslet, měl jsem poslední šanci. Už předem jsem ale věděl, že je to stejně zbytečné. Dozví se pravdu, i kdybych nechtěl…

„Lilith odešla,“ prodral jsem skrz ten knedlík v krku, co se mi za tu chvíli vytvořil. Bylo to těžší, než jsem čekal. Skutečnost, že už se to všechno možná nikdy nevrátí, na mě začala doléhat.

„Odešla?“ opakovala po mně nevěřícně s nechápavým výrazem v očích.

„Vrátila se zpátky do Volterry.“ Bedlivě jsem sledoval každou její reakci. Chvíli se mlčky rozhlížela po okolí, jako by si snad myslela, že se Lilith schovává někde poblíž a poslouchá náš rozhovor. Jasně jsem z ní cítil tu nervozitu, která stejně tak svazovala i mě. Možná to tušila, jen se nechtěla zeptat. Možná se bála, že se její tušení potvrdí. Snad nechtěla, aby byla pravda skutečností. Ale to všechno jsem si jen domýšlel, ve skutečnosti jsem nevěděl vůbec nic…

„Vrátila se zpátky do Volterry? Jen tak? Po tom, co se tě tak dlouho snažila dostat? Odešla a tebe tu prostě nechala?“ chrlila otázky jednu přes druhou, zatímco její hlas nabíral na intenzitě. Teď už by z toho zvuku každý poznal strach a mírnou hysterii, i kdyby jí nerozuměl jediné slovo. Zvedl jsem se z pařezu, na kterém jsem předtím seděl, a pomalu se k ní rozešel. Neohrabaně se postavila dřív, než jsem k ní došel, nejspíš se na mě nechtěla dívat zespoda.

„Aro ji odvolal, už mě nepotřebovala.“ Sám jsem byl překvapený, jak klidně můj hlas zní, zatímco to uvnitř mě vřelo. Měl jsem nutkání chytit ji do náruče a obejmout, nebo se jí alespoň dotknout. Uvědomil jsem si, že i když vynechávám to podstatné, nelžu jí. Možná by to tak mohlo zůstat, mohla by zůstat v nevědomosti. Kdyby se neptala…

„Ale nejdřív se chtěla ujistit, ne? Nevím přesně, co se dělo, všechno to bylo podivně rozmazané, vzdálené. Ale už předtím mě neustále sledovala. Určitě něco tušila, to proto mě… vyřadila ze hry.“ Nyní to byla ona, kdo pečlivě pozoroval každý záhyb mého obličeje, mezitím co uváženě vybírala slova. A bylo mi jasné, že to před ní neutajím. Byla příliš vnímavá, příliš chytrá. Dokázala si spojit střípky v celek a doplnit i místa, o kterých neměla ani tušení…

„Znáš odpověď, že?“ zeptal jsem se jí opatrně a tiše. Nedokázal jsem déle snášet její upřený pohled, musel jsem sklopit hlavu.

„Tuším ji.“ Její slabý, mírně rozklepaný hlas mě donutil zvednout zrak stejně rychle, jako jsem jím předtím uhnul. Opláceli jsme si upřený pohled…

„A bojíš se jí?“ dostal jsem ze sebe stěží slova, jež vyjadřovala pocity, které se jí odrážely v očích. Snad jsem ani nechtěl slyšet odpověď, přesto jsem tam nedokázal jen tak mlčky stát.

„Záleží na tom, jak bude znít odpověď.“ Musel jsem se v duchu pousmát nad tím, jak jsme se oba vyhýbali přímé odpovědi. Na mé tváři se však úsměv objevit nedokázal. Z jejího hlasu toho bylo znát příliš mnoho.

„Takže bojíš,“ konstatoval jsem fakt. Stále to ani jeden z nás neřekl, přesto jsem to cítil. A mohl poprvé okusit ty hořké pocity, kdy už byla pravda téměř jistá, skoro hmatatelná.

„Edwarde… Řekni mi to, prosím!“ zasténala a já se proklínal, že jí tak ubližuju. Neustále, jakkoliv a čímkoliv. Všechno, co jsem dělal, bylo špatně. Ale já to nedokázal. Nedokázal jsem udělat jedinou správnou věc, nedokázal jsem jí to říct. Místo odpovědi jsem opět zbaběle sklopil hlavu.

„Pokusila se tě ovlivnit, když jsem byla… mimo?“ zeptala se po chvíli mého mlčení šeptem a jen velmi opatrně. Doufal jsem, že ty drobné pauzy dělá, protože neví, jak to nazvat. Doufal jsem, že mě nebude nenávidět i za toto...

Nebyl jsem schopný odpovědět. Bylo mi jasné, že se jí budu muset přiznat, teď jsem na to ale ještě neměl sílu. Ještě horší snad bylo to, že jsem se jí nedokázal podívat ani do očí. Nechtěl jsem v nich vidět ty emoce, které ji naplňovaly.

„Edwarde,“ ozvala se znovu tím bolestným tónem, a tak jsem nepatrně přikývl na souhlas. Vědomí, že to já jsem ten, kdo jí ubližuje, mě trhalo na kusy. Přesto jsem nemohl jinak…

„Takže se jí to nepodařilo… To proto odešla.“ Nebyly to otázky, ale já je i tak potvrdil přikývnutím. Něco mě přinutilo zvednout pohled a podívat se jí zpříma do očí. Utvrdit ji v jejím domnění, měla právo to vědět.

„Nebyla schopná mě ovlivnit,“ potvrdil jsem jí její slova a nespouštěl z ní pohled. Připadalo mi, že si všechno znovu přehrává a skládá, jakoby se chtěla přesvědčit, že je to opravdu tak, jak si myslí.

„Takže všechny ty náznaky…“ Věta vyšuměla do ztracena a ona přestala dýchat - možná to nedokázala dopovědět. Možná čekala, až to za ni udělám já…

„Nebyly to náznaky. Nechtěl jsem, aby ses dál vyčerpávala štítem, když už jsem pochopil své city. Ale přesvědčit tě, že mluvím pravdu, bylo nemožné,“ přiznal jsem poraženě. Stále mi však chyběla ta nejtěžší část… „Miluji tě, Bello,“ řekl jsem nakonec, když jsem sesbíral veškerou zbylou odvahu dohromady. „To proto mě neovlivnila a odešla,“ dořekl jsem ještě slabě vysvětlení a nervózně čekal na její reakci.

Byla to jen chvíle, co se její tváří prohnalo překvapení, nerozhodnost, strach a… bolest?

„Edwarde…“ Byla to bolest. Určitě. A já cítil to samé…

„Já… já… ne… ne – nemůžu.“ Téměř jsem konec věty neslyšel, přesto mě mnohem víc než ta slova vyděsila její reakce. Bez jakéhokoliv náznaku se prudce otočila a rozběhla do lesa.

„Bello, ne!“ zakřičel jsem a okamžitě se rozběhl za ní. Nemohla odejít, to by bylo to nejhorší, co by mohla udělat. A nejenom kvůli mně, ale hlavně kvůli ní. Musel jsem ji zastavit!

„Bells!“ Stejně tak nečekaně, jako se rozběhla, se prudce zastavila před jedním z mohutných stromů. Vůbec jsem nechápal, co ji k tomu vedlo. Jediné, čím jsem si byl jistý, bylo, že se nezastavila kvůli tomu, že by jí ten strom překážel v běhu. Zastavil jsem kus od ní a velmi pomalu, kousek po kousku, se k ní začal přibližovat. Neměl jsem ani tušení, co mám dělat…

„Nemůžu odejít,“ dostala ze sebe zlomeně. Spadla na kolena, čelem se opřela o kůru kmene před sebou a obličej si schovala v dlaních. Bez rozmýšlení jsem k ní přiběhl a snažil se ji zvednout ze země. Chtěl jsem ji utišit a v tu chvíli nepřemýšlel, jednal jsem impulsivně.

A to byla chyba. V momentě byly mé ruce prázdné a ona stála s bolestně staženým obličejem pár metrů přede mnou.

„Vždyť to ani nikdo nechce.“ Snažil jsem se znít klidně a vyrovnaně a zároveň jsem se pokoušel volit co možná nejlepší slova. Bál jsem se, že by se mohla rozhodnout utéct, odejít. A já bych jí nemohl bránit…

„Ale svou přítomností ti budu jen ubližovat a to nechci.“ Sklopila pohled, než pokračovala. „Mám tě ráda, ale jinak.“ Ztrápeně jsem se pousmál nad tou elegantní oklikou, díky které se vyhnula přímé odpovědi.

„Já vím. Vím to celou tu dobu. Přesto nechci, abys odešla. Ne kvůli mně. Navíc jsem ti slíbil, že tě naučím ovládat se, jakmile Lilith odejde. A rád bych svůj slib splnil, jestli mi to dovolíš. Alespoň bych ti tak mohl oplatit tvou pomoc.“ Mnohem víc než ty věty jsem vnímal ji. Neodvažoval jsem se přistoupit k ní blíž, i když jsem tolik chtěl. Byla napjatá, očividně v sobě sváděla boj. A já se snažil říct cokoliv, díky čemu by se rozhodla zůstat. Jak moc jsem byl nyní rád za ten slib, za tu výmluvu...

„Možná bych to mohla zkusit,“ ozvalo se sotva slyšitelně po delší chvíli hrobového ticha. Měl jsem pocit, že to řekla s veškerým sebezapřením, i když jsem nechápal, co tím myslela.

„Co?“ Ta nevědomost a zmatenost byla poznat i z tak krátkého slova.

„Mohla bych zkusit…“ S napětím jsem čekal, co odpoví. A chvíli i přemýšlel, že to nevysloví. Až příliš jasně jsem totiž cítil jsem tu nevoli, kterou se marně snažila překonat. „Mohla bych zkusit být s tebou,“ vysoukala ze sebe a já na okamžik strnul překvapením. Proč?

Když jsem to pochopil, ihned jsem stál před ní a svíral její křehký obličej v dlaních. Po trhlinách už nebylo ani památky…

„Bells, co tě to, prosím tě, napadlo? To přece nikdo nechce, nechci, aby ses přetvařovala a už vůbec ne, abys se mnou byla jen proto, že tě miluju. Chci jen, abys s námi zůstala, abys nikam neodcházela. Všem bys nám chyběla, bereme tě jako člena rodiny,“ mluvil jsem na ni a až teď si uvědomil, že pod mým dotekem celá zkameněla. Pocítil jsem šíp bolesti, když mi došlo, že je to zase jako na začátku…

„Promiň,“ řekl jsem okamžitě a spustil ruce podél těla.

„Já ti jen nechci zbytečně ubližovat. Chci s vámi zůstat, nedokážu si ani představit, že bych měla odejít. Ale když zůstanu…“ Musel jsem ji přerušit, nemohl jsem dovolit, aby odešla kvůli mně!

„Na mě se neohlížej. A jestli budeš chtít, odejdu já. Ty potřebuješ rodinu víc, musíš se naučit žít v tomto světě, zatím jsi toho poznala tak málo…“ Jen stěží jsem to vyslovil, nedokázal jsem si ani představit, že bych měl být bez ní, že bych měl odejít… Ne teď, ne když jsem věděl, že zůstane…

„Ne… Ne, to nechci. Nechci, aby ses vzdal rodiny kvůli mně, to bych si neodpustila.“ Byla neskutečně nervózní. Periferním viděním jsem si všiml, že si hraje s prsty na rukou, přesto nespouštěla pohled ze mě.

„Odejdu, jen když to budeš sama chtít,“ dodal jsem na vysvětlení. Pohledem se mi vpíjela dlouhou dobu do očí, až jsem začínal mít strach, co to znamená…

„Jak je možné, že to vidím až teď? Že jsem si toho nikdy předtím nevšimla?“ ptala se spíš sama sebe a kroutila u toho hlavou ze strany na stranu. Přesto jsem nedokázal utlumit obavy a taky trochu zvědavost a musel se zeptat.

„Co vidíš? Čeho sis nevšimla?“ Zvědavost během vteřiny vyprchala - zbyl jen ten tíživý strach, když se její tvář stáhla do bolestné grimasy hned poté, co uhnula pohledem na stranu. Nejspíš si ani neuvědomila, že to předtím řekla nahlas.

Možná jsem měl něco udělat nebo říct, ale já neměl tušení co. A tak jsem ji jen celou dobu sledoval a trpělivě vyčkával do doby, než se podívala zpátky na mě…

„Přesně tohoto,“ odpověděla mi potichu, když pochopila, že se odpovědi nevzdám. Stále jsem to ale nechápal, mluvila v hádankách, které jsem nedokázal rozluštit.

„Čeho?“ pobídl jsem ji další otázkou a doufal, že se to dozvím.

„Toho… pohledu,“ zašeptala a hned poté sklopila zrak. Konečně jsem pochopil, neměl jsem však odvahu jí na to cokoliv odpovědět. Ten pohled jsem změnit nedokázal…

„Půjdeme domů?“ Byl to jen chabý pokus o přerušení toho tíživého ticha a nepříjemné atmosféry, která mezi námi zavládla.

Kupodivu ale zafungoval, i když jenom částečně - nepříjemné ticho vystřídal nový příliv nervozity. Přikývla hlavou na souhlas a pak už jen čekala, až se rozběhnu směrem k domu. Ona sama se bála zhluboka nadechnout a určit tak směr, odkud jsme přišli. Nedýchala ani v průběhu cesty…

A já byl přesvědčený, že se to co nevidět změní. Naučím ji ovládat se, slíbil jsem jí to. A taky jsem chtěl…

Doufám, že nejste z nastálé situace moc zklamaní. Snažila jsem se to v předešlých kapitolách naznačit, připravit Vás na to... :D Ale útěchou Vám snad může být, že i já je chci vidět nakonec dohromady a že, ač to tak možná nyní nevypadá, už to nebude ani dlouho trvat... ;)) (Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry se mi to podaří napsat... :D)

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 42. kapitola: