Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 39. kapitola

26.08.2011 (17:00) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 5215×

39. kapitola – Vyčerpaná

Bella:

Před chvílí jsme přišli z lovu a já tak mohla v rámci možností předstírat. Ostatní byli ve škole, a tak to bylo těžší. Kdykoliv totiž mohli, pomáhali nám, odváděli její pozornost.

Seděli jsme na křesle, i když byla celá sedací souprava volná. Od té doby na něm ale nikdo jiný nesedával, jakoby patřilo jenom nám.

Snažila jsem se vyhýbat jejímu pohledu, i když to nebylo možné. Možná jsem byla paranoidní, ale já se nemohla zbavit pocitu, že sleduje především mě, že kontroluje každý můj pohyb. Bála jsem se, že něco tuší. A s každou další minutou byly mé obavy hlubší…

Probírala se hromadou cédéček, až si jedno vytáhla a vložila do přehrávače. Tušila jsem, že to nebude jen tak, že něco chystá. A vůbec mě nepřekvapilo, když se tak i stalo…

„Edí, půjdeš si se mnou zatancovat?“ zeptala se, ale přišlo mi, že v to ani nedoufá. Navíc celou tu dobu uhýbala pohledem ke mně. Jako by ji už ani nezajímal, jako bych ji zajímala jenom já.

Dělala to i předtím, ale čím mizerněji jsem se cítila, tím to bylo očividnější…

„Raději tančím na něco pomalejšího.“ Překvapil nás obě, když stoupl, s jemností mě položil do křesla a rozešel se k přehrávači, kde začal měnit cédéčka. Nejspíš v ní tím vytvořil malou naději, stejně tak jako ve mně strach. Rozešla se totiž jeho směrem. O to víc jsem se soustředila na držení štítu, který o sobě dával znatelně vědět.

Když ji pak míjel bez toho, aniž by jí věnoval jediný pohled, musela jsem se usmát.

„Smím prosit?“ zeptal se mě s kouzelným úsměvem a natáhl ruku před sebe, abych do ní mohla zaklesnout tou svojí. Já se však jen omluvně usmála a mírně se ošila.

„Nerada tančím, vždyť to víš.“ Nevěděl to, ne doteď. Ale tančit jsem nehodlala.

„Ale no tak,“ použil něžný přesvědčovací tón, až mi bylo proti srsti jej odmítnout. „Minule se ti to přece nakonec líbilo.“ Skláněl se nade mnou a já se nemohla zbavit pocitu, že si užívá mé rozpačitosti. Musela jsem rychle něco vymyslet, nebo se tomu tanci s ním nevyhnu. A opravdu nerada bych byla důvodem jeho pobavení.

„Jenomže minule jsme neměli obecenstvo,“ zašeptala jsem mu u ucha tak, že to mohla slyšet, pokud by chtěla. A ona určitě chtěla.

„To se dá lehce zařídit.“ Odtrhl se ode mě, vytáhl cédéčko z přehrávače a vrátil tam to předchozí se slovy „promiň za přerušení, už můžeš poslouchat, co chceš.“ Vzal mě do náruče a odnesl i s cédéčkem v ruce nahoru. Položil mě na pohovku, zapnul hudbu a přistoupil ke mně s nataženou rukou, stejně jako předtím. Zakroutila jsem hlavou, ale jeho to neodradilo. Vzal mě do náruče a začal se se mnou pohybovat do rytmu hudby. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a ruce sepnula za krkem. Zavřela jsem oči a užívala si ten příjemný pocit…

***

Zhoršovalo se to. Čím víc jsem byla vyčerpaná a čím déle jsme hráli tuto hru a já jej štítila, tím se to zhoršovalo rychleji. Lov mi sice ulevoval, ale ne natolik, aby to stačilo. I ona musela vycítit změnu. A kupodivu se stahovala, už nevymýšlela intriky. Jen pozorovala. Sledovala všechno, co jsme dělali, každý náš pohyb, každou naši větu. A o to to bylo horší, její chování mě děsilo. Jakákoliv menší chyba mohla znamenat katastrofu…

Ani na lov jsme nemohli chodit tak často, jak bych potřebovala. Proto mi ostatní pašovali tajně krev, kdykoliv byli pryč z domu. A ani to nebylo snadné. Krev sice byla ve speciálních lahvích, díky nimž ji Lilith nemohla cítit, ale i přesto jsem ji mohla pít jen v tekoucí sprše, abych tak přebila uniklou vůni.

Všichni o mě začínali mít strach, byli čím dál víc nesví. Nejvíc to odnášel Jasper, musel cítit všechno co já. Přesto jsem měla pocit, že je naštvaný na Edwarda a ne na mě, i když jsem nechápala proč. Mohla jsem si sice jen domýšlet, že mu něco říká v myšlenkách, jeho pohledy však nebyly pouhou domněnkou, ty pohledy byly skutečné...

Byla noc, všichni jsme se sešli v obývacím pokoji. Místnost osvětlovala jen malá slabá světla rozmístěná po stěnách místnosti, která tvořila příjemné prostředí.

Edward hrál na klavír a já se o něj opírala. Byla to jedna z chvílí, které jsem milovala a nesnášela zároveň. Neskutečně jsem si užívala každý tón, který se ozval z toho dřevěného nástroje, nedokázala jsem si představit, že bych se toho měla někdy vzdát. Navíc to v tom nepatrném osvětlení tvořilo atmosféru pohádky.

Ale stále tu byla ona. Věděla jsem o její přítomnosti z každého nádechu, cítila jsem tu hrozbu, která nad námi poletovala jako černý mrak. Navíc nás neustále nenápadně pozorovala…

„Edí,“ ozvala se od prosklené stěny, odkud pozorovala bouřku. Jakmile jej oslovila, veškerá snaha o nenápadnost byla pryč. Její pozornost se stočila k nám. „Nemůžu si pomoct, ale strašně mi ta dnešní bouřka připomíná naši společnou přestávku na cestě. Ten krmelec byl k tomu ideální. Nikdy jsem ti to neřekla, ale byla to jedna z mých nejlepších chvil věčnosti,“ rozplývala se nad jejich společným zážitkem, zatímco se mi zvedal žaludek. Netušila jsem však, že to nejhorší mě teprve čeká. „Nikdy nezapomenu na to, jak sis mě dravě bral a nepřestával, i když už jsme oba vyvrcholili několikrát…“

„Asi budu zvracet,“ vložila jsem se jí do toho s přidušeným hlasem, protože už bych další informace nepřežila. A kdybych mohla, nejspíš by to ani nebyla lež. Opravdu mi z toho bylo zle. A ta atmosféra to ještě více potrhovala…

„Podělím se s tebou o záchodovou mísu,“ přidala se ke mně Esmé se stejně znechuceným obličejem, jaký jsem musela mít i já.

Počkat, Esmé? Opravdu to řekla Esmé? Nemohla jsem uvěřit, že to řekla právě ona! Zjistila jsem, že se po dlouhé době zase upřímně usmívám…

„Já to ale umývat nebudu,“ ozvala se Rose znechuceně, přesto jsem si všimla, jak jen stěží zadržuje úsměv. A ne jen ona…

***

Vlastně jsem ani nevěděla, jak dlouho u nás byla. Noci se mi začaly slívat se dny a já ztratila přehled o čase. Ale nebylo to to jediné, v čem jsem se ztratila. Ztrácela jsem se úplně ve všem. Měla jsem jediný cíl – vydržet. Jenomže čím déle jsem si to vtloukala do hlavy, tím víc se to zdálo být nemožné. A tím víc jsem ztrácela sílu bojovat…

Připadala jsem si jako troska, s každou další minutou větší. Už jsem nedokázala vycházet ze slovních potyček s ní jako vítěz, spíš jsem se snažila nemluvit vůbec, přenechala jsem to Edwardovi. Ani jsem nevěděla, jak si vede, nevnímala jsem jejich rozhovory. Jediné, co zaměstnávalo mou mysl, byl momentálně štít. Věděla jsem, že ten musím držet, dokud to bude v mých silách. Nesměla jsem selhat, ani na chvilku – všechna ta snaha by se rozpadla a vyšla v niveč. A to jsem nechtěla.

Bylo to ale pořád těžší. Tak, jak se zhoršoval můj fyzický stav, má pozornost, síla, a všechno kolem, tak se taky zhoršoval štít. Marně jsem vzpomínala na chvíle, kdy pro mě nebylo zátěží hlídat štít i na dálku. Nyní mě ničilo jen jeho použití. Nezáleželo na tom, jak daleko ode mě byl. Cítila jsem to neustále. A k tomu jsem nyní moc dobře věděla, kdy používá svůj dar. Ta opojná mlha plná malátnosti to všechno ještě více zhoršovala. A ona ji používala téměř pořád, i když jsme byli osamotě…

K tomu všemu mě Alice mučila líčením. Věděla jsem, že je to potřeba. Přesto jsem nedokázala skrýt ten odpor, který vyplul na povrch pokaždé, když se mnou seděla v koupelně. Úzkostlivě se snažila zakrýt ty fialové kruhy kolem mých očí. A já musela uznat, že se jí to dařilo líp jak úspěšně. Sama jsem je neviděla, i když jsem o nich věděla.

Všichni v domě se děsili mého zjevu, nikdo nic takového ještě neviděl. Po každé dávce krve jsem sice měla duhovky barevné, ty tmavé linky kolem celého obvodu očí, které se postupem času nesouměrně zvětšovaly do všech stran, však nikdy nezmizely. Ale já se toho nedokázala ani děsit, bylo mi to jedno. Připadala jsem si jako pod vlivem nějakých silných opiátů, které vám znemožní myslet a cokoliv dělat. Cokoliv.

Bylo až k pláči, čím jsem nyní byla. Edward mě všude nosil, jestliže mu to okolnosti dovolovaly. A když ne, nenápadně mě podpíral nebo vymýšlel různé způsoby, jak situaci obejít, abych se nenamáhala. Co jsem ale nechápala, bylo jeho chování. Někdy mi dokonce připadalo, jako by vnímal tu bolest se mnou. Čím víc jsem trpěla, tím víc byl zachmuřený a nesvůj. Ale nejvíc mě udivoval ten jeho ztrápený, přímo až bolestný výraz, který se snažil skrývat, jak nejlépe jen dokázal. Někdy mi to však neušlo v plném rozsahu. A já si marně lámala hlavu nad tím, proč to tak je.

Jen zhruba jsem si dokázala vybavit poslední lov, který mi snad měl být vodítkem…

„Bello?“ oslovil mě nejistě. Zdálo se mi, že se pere s myšlenkou zeptat se mě.

„Hmm?“ vypustila jsem ze sebe a otočila hlavu jeho směrem. Ne, určitě se to v něm pralo, o tom jsem nyní nepochybovala. V jeho tváři bylo vepsané tolik bolesti, kolik se tam jen mohlo vlézt…

„Měla bys… měla bys…“ snažil se ze sebe vypáčit, zatímco se skloněnou hlavou propaloval zem. Když pak zvedl obličej ke mně, ta rozhodnost v něm mě překvapila. „Musíš mě přestat štítit. Ničí tě to, tolik ti to ubližuje, nemůžu dovolit, aby tě to dál likvidovalo.“ S každým dalším slovem se na jeho tváři podepsala nová bolest, až jeho tvář vypadala stejně zničeně jako před chvílí.

„Ne, to nemůžu!“ oponovala jsem mu, jakmile jsem si uvědomila význam těch slov. Trvalo mi, než jsem si to všechno uspořádala a zjistila, co chce. Nemohla jsem jej prostě jen tak nechat té mrše!

„Bello,“ prodral skrz napnutou čelist a klekl si poblíž mojí hlavy. Nepokoušel se mě zvednout, věděl, že se v leže cítím nejlíp. „Vždyť tě to úplně zničilo! Netušil jsem, co se stane, když mě budeš chránit. Ale kdybych to věděl, nikdy bych to nedovolil! Tisíckrát radši…“ odmlčel se jen na nepatrnou chvíli, přesto mi přišlo, že potlačil slova, která měl původně v plánu říct, a místo nich tam vložil jiná, „… půjdu s ní, než abych se díval na to, jak se mi rozpadáš před očima!“

Nejdřív jsem musela poskládat do kupy všechna slova a vytvořit si z nich význam, než jsem mu na to s klidnou hlavou odpověděla.

„Nepřipadá v úvahu. Nedovolím jí, aby si tě odvedla. To prostě nedovolím, ne dokud jsem schopná tomu zabránit!“ odpověděla jsem mu nekompromisně. V tomto jsem měla jasno, stála jsem si za tím, co jsem mu řekla.

„Bells,“ vydechl s takovým zoufalstvím a napětím, až mě zamrazilo. „Miluju tě,“ zašeptal sotva slyšitelně. Můj nechápavý výraz jej nejspíš donutil k vysvětlení. „Neovlivní mě, protože tě miluju…“ Přehrála jsem si to ještě párkrát v hlavě, než jsem to pochopila. Jestli si myslí, že mě obalamutí, tak se šeredně plete. Já mu to prostě nedovolím.

„Edwarde, nemyslíš si snad, že ti to uvěřím, že ne?“ Jestli byl ochotný jít do Volterry a nechat se využívat jen kvůli tomu, abych byla v pořádku, nehodlala jsem mu ustoupit!

„Mluvím pravdu. Miluju tě.“ Moje přesvědčená tvář mu to dělala těžší. Měla jsem pocit, že urputně přemýšlí, co mi má říct, abych mu uvěřila. „Jak ti to mám dokázat?“ To zoufalství mě jen utvrzovalo v mém přesvědčení.

„Nemusíš mi to nijak dokazovat, tohle ti prostě neuvěřím. Budu tě chránit, dokud budu moct. A jsem o tom pevně přesvědčená, nevyvrátíš mi to,“ dodala jsem, když jsem zpozorovala, že chce něco namítat. A zdálo se, že jsem jej tím opravdu umlčela, zato jeho výraz teď byl ještě bolestnější, úplně bezradný…

Vybavovala jsem si jen matné obrysy. Nedokázala jsem se přinutit myslet, ačkoliv jsem to tolik chtěla a potřebovala! Procházelo mnou zoufalství a zaplnilo každou buňku v mém ztrhaném těle. Něco se mi na tom nezdálo, ale já nebyla schopná určit co.

Přesto se mi najednou začaly vybavovat i vzpomínky na ostatní podobné rozhovory. Nebylo to poprvé, co to po mně žádal, i když poprvé, co se mě pokoušel přelstít. Ale předtím jsem tomu nevěnovala pozornost. Nikdy to nebylo tak moc naléhavé, abych nad tím přemýšlela natolik, abych si toho všimla…

***

Alice:

Málem jsem dostala infarkt, když se ta vize rozplynula. Nečekala jsem ani vteřinu a okamžitě vytáčela Edwardovo číslo. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem to neviděla dřív! Možná to bylo její okamžité rozhodnutí, přesto jsem cítila vinu. Jestli se jim něco stane…

Vyzváněcí tón se začal ozývat z Edwardova pokoje. Strnula jsem na místě, nepomohlo mi ani Jazzovo objetí. Nevěděl, co se děje, jen trpělivě vyčkával. A já se mohla zbláznit strachem. Nebyla jsem schopná vypnout volání, stále jsem doufala, že to zvedne, že snad jen špatně slyším.

„Al, lásko, co se děje?“ zeptal se a opatrně mi z rukou sebral mobil, aby tak mohl ukončit zesilující vyzvánění.

„Lilith… Rozhodla se,“ vysoukala jsem ze sebe přiškrceným hlasem. Ani jsem ta slova nevnímala, snažila jsem se něco vymyslet, na něco přijít. Ale všechno se zdálo zbytečné. Už chvíli byla pryč, musela se definitivně rozhodnout až po cestě, jinak bych to viděla dřív.

„Jak se rozhodla? Co udělá?“ dožadoval se přesnější odpovědi. I když se snažil znít klidně a vyrovnaně tak jako vždycky, nyní mu to nešlo. Ale já mu nedokázala odpovědět, snažila jsem se najít nějaké východisko, chtěla jsem jim pomoct.

Ale jediná naděje končila ve slepé uličce.

Jakékoliv způsoby, jak jim pomoct nebo je jen varovat, byly zatraceny ještě dřív, než jsem nad nimi mohla i jen uvažovat. Nikdo z nás by k nim totiž nestihl přijít dřív jak Lilith. Navíc jsme nevěděli, kde přesně jsou, mohli jsme jít jen po jejich pachové stopě – stejně jako ona. A tak jsme nemohli dělat vůbec, ale vůbec nic. Mohli jsme jen doufat a čekat…

 A to bylo snad úplně nejhorší…

Bella:

Zakousla jsem se do dalšího zvířete, které mi Edward ulovil. Ani jsem nevěděla, co za zvíře to vlastně je, ale bylo mi to jedno. Navíc to teď bylo to poslední, nad čím bych se měla zaobírat. Oba jsme věděli, že to nebude stačit, a tak se vydal ulovit další. Nemohla jsem se dočkat, až budu zase plná. To byla totiž momentálně jediná doba, kdy jsem byla alespoň trochu při smyslech.

Přesto bych nejradši zastavila čas. Bála jsem se, že už nebudu schopná dál štít držet. Snad jen chvíli, dokud se neunavím ještě víc, než jsem byla teď. A já s jistotou věděla, že to přijde – před každým dalším lovem to bylo horší, ačkoliv jsem si pokaždé myslela, že už to horší být snad ani nemůže, že jsem na pokraji svých sil. Ale teď jsem to věděla s jistotou, už jsem dál nemohla. Jestli neodejde do pár hodin, nebudu schopná dál pomáhat.

Zachvátila mě panika – stejně jako vždy, když jsem na to pomyslela. Děsila jsem se toho, co se stane pak, až už nebudu moct. Nechtěla jsem, aby Edwarda odvedla, měla jsem jej ráda. A ačkoliv jsem si to dlouho nechtěla přiznat, měla jsem jej snad nejradši z celé rodiny. Těch pár dní udělalo strašně moc, stihla jsem ho líp poznat, cítila jsem se s ním příjemně a v bezpečí. A věřila jsem mu. Ještě před pár dny bylo všechno jinak a nikdy bych nevěřila, že se to takto obrátí. Ale bylo to tak…

Najednou kolem mě něco šílenou rychlostí prosvištělo a hned v zápětí jsem stála několik metrů od své kořisti, na úplném kraji mýtiny. Nejdřív jsem nic nechápala, jen jsem vrčela a snažila se, ač úplně zbytečně, máchat rukama. Naštvalo mě, že mě odtrhl od toho zvířete! A ještě víc, že mě držel jednou rukou pevně pod krkem, až mi znemožnil hýbat jakkoliv hlavou, a tou druhou mi svíral obě ruce za zády. Navíc mě to šíleně bolelo…

Až po chvíli mi došlo, že mě nedrží Edward, že ten stojí se smrtelně vyděšeným výrazem přesně na druhé straně mýtiny. Viděla jsem špatně, jen stěží jsem poznala ten pohled…

Okamžitě jsem se přestala cukat, nemělo to cenu. Jen jsem si tím přidělávala větší bolest a unavovala se tak. Místo toho jsem se snažila pochopit celou situaci.

První, co mi došlo snad okamžitě, byl štít. Nedržela jsem jej, a ona svůj dar mohla použít kdykoliv. I teď… Jenže byl příliš daleko, neskutečně daleko k tomu, abych jej mohla nyní zaštítit…

„Okamžitě ji pusť!“ zahřměl, přesto jsem z toho vycítila strach a neskutečnou bolest. Ovládala jej snad?

Zaplavilo mě šílenství. Jestli je to chvíle, na které všechno záleží, musela jsem mu pomoct. Musela jsem jej zaštítit! Jenomže jak? Zdálo se to být nereálné, byl tak strašně daleko…

Přesto jsem věděla, že to musím alespoň zkusit. Připadalo mi to neskutečně důležité, jako by ta chvíle měla být poslední, rozhodující. A možná i byla. Musela jsem do toho dát všechno.

„Nevidím důvod, proč bych to dělala.“ Moc jsem ji nevnímala, snažila jsem se dotlačit ten štít k němu. Jenomže on nepokračoval, zůstal se vznášet pár centimetrů ode mě. Bylo by snazší, kdyby stál Edward u mě a až potom odešel. Jenomže to bylo nemožné…

„A navíc jsem dost podezřívavá. Řekla jsem ti to někdy? Nějak se mi to všechno okolo nezdá. Zajímalo by mě, co se stane, když na tebe teď použiju svůj dar,“ pokračovala a mě obklopila hrůza. Ne!

Ten příval emocí ve mně nashromáždil veškerou energii, kterou jsem jen dokázala najít. Jediné, co jsem si přála a o co jsem se snažila, bylo zaštítit ho. A navzdory tomu, že mi to neskutečné napětí zaplnilo veškeré mé myšlení, jsem to dokázala. Nějakým zázrakem ten štít proletěl vzdáleností, která nás od sebe dělila, a zastavil se přímo v něm.

„A co by se podle tebe mělo stát?“ řekl rozhodně, jakoby snad věděl, že se mi podařilo jej zaštítit právě včas. Přesto jsem už nerozeznávala obrysy jeho obličeje, na to byl příliš daleko…

To, co to se mnou udělá, jsem si nedokázala představit. Až teď, kdy jsem se snažila nepodlehnout a nezhroutit se na zem v té křeči a tlaku, které se snažily rozervat mé tělo na kousíčky, jsem pochopila, že jsem jej sice mohla zaštítit, ale nevydržím to déle jak minutu. To prostě nebylo možné, sotva jsem v té bolesti přežívala.

Jenomže to byla teprve polovina toho, co jsem musela snést. Tak jasně jako nikdy jsem cítila tu její růžovou opojnou mlhu, která se začala obtáčet kolem mého štítu.

„Myslela jsem si to. Nestalo se vůbec nic. Zatím…“

Stejně tak, jak ta její mlha štít svazovala, snažila se ho porazit a prodrat se skrz něj k Edwardovi, jsem já cítila, jak mě další muka rozežírají zevnitř. Už jsem téměř nic nedokázala vnímat, byla jsem jen ničenou věcí. A jediné, co jsem mohla, bylo trpět a vydržet až do samého konce. Do konce toho všeho…

„Nějak se mi ta vaše láska nezdá. Víš, nemůžu se zbavit pocitu, že kdyby tu nebyla ona, neubránil by ses mi. Že ti nějakým způsobem pomáhá.“ Zkroutila mi ruce ještě hůř, až jsem tou bolestí málem vykřikla. Přesto jsem spadla na kolena, srazila mě. Nevadilo mi to, byla jsem vděčná za to, že už nemusím hlídat nohy. Stejně bych se na nich dlouho neudržela a to by přispělo k dalším pochybnostem. To její chování mě ale donutilo věnovat jí trochu pozornosti. „Takže jestli je to, milá zlatá, tak, okamžitě toho nech, nebo přijdeš k úrazu.“

Nechtěla jsem štít pustit. Nechtěla jsem jí dovolit, aby si ho odvedla. Ale nedokázala jsem jej dál udržet. Nebylo to kvůli jejím výhružkám, štít se samovolně vrátil a vcucl se mi do hlavy s takovou rychlostí, že jsem to ani nepostřehla. A já s tím nebyla schopná nic dělat…

„Promiň,“ naznačila jsem ústy, ale něco mi říkalo, že bych v sobě stejně hlas nenašla, i kdybych chtěla. Protože jsem teď vnímala všechno to, co jsem při držení štítu opomíjela…

Ta žízeň a nutnost napít se další krve byla větší, než jsem mohla snést. Potřebovala jsem se okamžitě napít, připadalo mi, že ty plameny zahltily celou moji hlavu. Nebylo tam místo pro nic jiného.

„Nic nedělá! Nikdy nic nedělala! A ty moc dobře víš, že mě neovlivníš, jestli ji doopravdy miluju. Možná je načase, abys to konečně pochopila!“ Za mými zády se ozvalo vrčení, kterému jsem nedávala žádnou váhu, dokud si mě nevytáhla k sobě a nezesílila stisk. Ruky mi bolestivě stiskla a já jen přemýšlela, jestli byl ten skřípot skutečný, nebo jen iluze vytvořená mou myslí.

Přála jsem si konec, toto utrpení jsem nebyla schopná zvládnout…

„Mám pocit, že si se mnou jenom zahráváte! A že dokud tu budeš s námi, pravdu se nedozvím!“ slyšela jsem u ucha, ale nedokázala jsem těm slovům přiřadit jejich význam…

„Ne!“ slyšela jsem odněkud neskutečně silně, ale přebíjel to okolní vzduch, který kolem mě svištěl.

Nebo možná já svištěla jím. Zdálo se mi, jako bych letěla vzduchem…

Ale bylo mi to jedno. Teď už jsem si přála jen probudit se. Procitnout z tohoto snu plného utrpení.

Můj let ukončilo něco tvrdého.

Mé tělo naposledy bolestně zanaříkalo…

Nemohla jsem si pomoct. Byla jsem neskutečně ráda za tu černočernou tmu, která mě v mžiku obklopila a pohltila. Přivítala jsem ji s otevřenou náručí…

Z další kapitoly nemám ani čárku a tak nějak lehce naznačuju, že bude s největší pravděpodobností až 4.9., protože teď vážně nebudu mít čas na psaní. Tak doufám, že Vám to vynahradí tato kapitola, která je skoro dvakrát tak dlouhá. Nějak mi bylo proti srsti ji rozdělit...

Taky to znamená, že Lilith opustíme už v další kapitole...

Takže... co myslíte, jak to dopadne? :D

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 39. kapitola: