Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 36. kapitola

08.08.2011 (10:15) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 4728×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

36. kapitola - Rozepře

Bella:

„Půjdete s námi?“ zeptala se Alice, zatímco už Emmett vybíhal natěšeně ze dveří.

Už předtím chvílemi padaly malinkaté vločky, ale nikdy jich nebylo dost na to, aby zakryly tu zeleň všude kolem. A když v průběhu filmu napadla dostatečná dávka prvního sněhu, nemohli si nechat ujít příležitost dorovnat účty z minulého roku. Emmett dokonce celou druhou polovinu filmu nedočkavě poposedával na pohovce a místo obrazovky sledoval chumelenici za okny, až jej musela Rose co chvíli okřiknout, aby nedělal takový hluk.

„Chceš jít?“ otočil se ke mně Edward a nechával rozhodnutí zcela na mně.

„Nevadí, když řeknu, že se mi moc nechce?“ odpověděla jsem otázkou a přihodila k tomu štěněcí pohled. Ve skutečnosti mi bylo jedno, co budu dělat, ale ven jsem jít nemohla. Bála jsem se. Bála jsem se okamžiku, že bych se snad dostala z Edwardové blízkosti a jasně cítila štít, na který bych se musela soustředit, jako tomu bylo před chvílí. Možná jsem se mýlila - přála jsem si, abych se mýlila. Ale i přesto jsem neměla tu odvahu zjistit pravdu.

„Můžeme dělat cokoliv si jen budeš přát…“ Vpíjel se mi něžně do očí a objal mě. Přesto mi neunikly ty zkoumavé pohledy od Lilith, která si s hraným zaujetím procházela tituly filmů. Proč prostě nemohla odejít?! Začínala jsem být alergická na tu její neustálou přítomnost, připadala jsem si jako pod přísným  dozorem kdy víte, že nesmíte udělat žádnou chybu.

„Tak my jdem, kdyžtak přijďte,“ řekla Alice polohlasně, zatímco odcházela za ostatníma, až tak budila dojem, že nás nechce rušit při naší chvilce.

„Zahraješ mi?“ zeptala jsem se nejistě a sklopila pohled do země. Snažila jsem se tak zakrýt tu touhu a nedočkavost, jak moc jsem se těšila na to, až usedne za klavír a celý dům se rozezní tou úchvatnou melodií.

„Bude mi potěšením,“ zasalutoval mi nadšeně, nejspíš pochopil důvod mého konání. A i když jsem doufala v opak, nemohla jsem vyvrátit skutečnost, že ve mně uměl s každou další vteřinou číst líp…

Seděla jsem opřená o Edwarda na klavírní židličce a poslouchala tu úžasnou melodii, která se linula zpod jeho prstů. Nehrál rychle, jeho líně vypadající prsty po klávesách přímo pluly a kouzlily tak s melodií tak půvabnou a skvostnou, až jsem zapomínala dýchat.

„Opravdu ti nepřekážím?“ zeptala jsem se šeptem ještě jednou. Přestože jsem nechtěla rušit tu pohádkovou atmosféru, která jakoby se s každým novým tónem stávala dokonalejší a hmatatelnější, nedokázala jsem potlačit ty obavy, že mu zavazím a trpí mě u sebe jenom kvůli tomu, abychom hráli. Jenomže já mu nechtěla překážet, ne teď když hrál.

Bez toho, aniž by přerušil proud té úžasné melodie, mě lehce políbil na spánek. „Nic si nepřeju víc, než abys tu teď byla se mnou.“ Otočila jsem se k němu tváří a oplatila mu úsměv. Tu pohodovou atmosféru ale přerušily příliš hlasité kroky směřující k nám.

„Edí, nenaučil bys mě hrát?“ Opřela se o vrchní desku piána čelem k nám a předklonila se tak, že nebylo možné přehlédnout její vnady ani podprsenku. Do toho jsem se prostě musela vložit.

„Ehm, Lilith, mám takový dojem, že Edward už stejně všechno viděl, takže už se nemusíš snažit ho ohromit, protože to očividně nezabírá.“ Nemohla jsem si odepřít ten řádně znechucený hlas a mírné pokynutí k její osobě, čímž jsem jí dala jasně najevo, na co narážím.

Teď poprvé hudba mírně zaškobrtla, a když jsem se podívala na Edwarda, neskrývaný pobavený úsměv dominoval celé jeho tváři.

„Co přesně máš na mysli?“ zeptala se udiveně se zvednutým obočím jako neviňátko.

„Přesně myslím tu tvoji rudou podprsenku s co největšíma vycpávkama, aby ti kozy vylézaly ven. Až se upřímně děsím okamžiku, kdy ti z ní vypadnou úplně. Přičemž si bezpochyby myslíš, jak to na muže nepůsobí, ale ve skutečnosti je to spíše odrazuje. Ber to jako přátelskou radu,“ dořekla jsem s řádně falešným úsměvem a jedním okem na ni mrkla. Chtěla mi do toho vstoupit, ale neměla nejmenší šanci - slova se hrnula ven tak rychle, že mezi nimi nebyla jediná škvíra pro přerušení.

„Myslím, že rady od někoho, jako jsi ty,“ řekla to s takovým opovržením a znechucením, že jsem měla chuť jí rozervat na kousíčky, „rozhodně nepotřebuju.“

„A já bych naopak řekl, že by ti nestačila ani celá věčnost k tomu, abys byla tak milá, půvabná, okouzlující a úžasná jako Bella.“ Edwardovo zastání mi na tváři vykouzlilo široký úsměv. V této při jsme opět vyhráli. „Jo a abych nezapomněl, k tomu, aby ses naučila hrát, potřebuješ hudbu cítit srdcem, takže jestli ho někdy pod těmi sutinami najdeš, pak teprve můžeš doufat, že se tě někdo,“ schválně to slovo zvýraznil a udělal poměrně dlouhou pomlku, aby tak dal jasně najevo, že on to rozhodně nebude, „ujme.“ Přidal k tomu výsměšný úsměv a já se jí ani přinejmenším nedivila, že už nedokázala zakrýt tu zlost, co v ní vřela. Nebo alespoň ne všechnu…

***

„Bells, můžu se stavit za Carlislem?“ zeptal se tiše, jakmile Carlisle přijel domů a vyšel z garáže. Byla jsem ráda, že jsem k němu otočená zády a prohlížím si jeho sbírku knih za účelem jednu si vybrat, protože tak nemohl vidět to mé zděšené, které mi na okamžik proběhlo tváří. Nechtěla jsem ho k sobě poutat…

„Určitě,“ odpověděla jsem a vzápětí se na něj s těžce vytvořeným úsměvem otočila.

Chvíli se na mě nedůvěřivě díval. „Vážně?“ Nemohla jsem nic říct, tušila jsem, že by se ten strach na mém hlase odrazil, a to i v šepotu. A tak jsem jen pokývala hlavou.

„Dobře, hned se vrátím. Kdyby to… zkoušela, dej mi jakýkoliv náznak, a já budu okamžitě u tebe, ano?“ Jemně svíral mé tváře v dlaních a upřeně a naléhavě se mi díval do očí, jakoby si chtěl zapamatovat jejich přesný odstín a zároveň dodat svým slovům váhu.

Kývnutí mu očividně nestačilo.

„Slibuješ?“ naléhal. Proč chtěl, abych to řekla nahlas? Poznal snad, že to nemyslím vážně? Na malý okamžik mě napadlo, že bych mohla jít s ním, ale pak mi došlo, že kdyby mu to nevadilo, nevedli bysme tuto konverzaci.

„Slibuju.“ Myslela jsem to vážně, ale jen napůl. Zavolám ho, až kdybych na tom byla opravdu zle. Navíc se vůbec nic nemusí dít, mohla to být náhoda…

„Věřím ti.“ Proč použil zrovna tuto větu? Tou minulostí, která v sobě zaznamenávala toto dvousloví, byla tato věta jiná… Měla daleko hlubší význam, než pro kohokoliv jiného. Nebo alespoň já to tak vnímala. A právě proto pro mě byla nyní tato věta něco jako rána pod pás.

„Bells, za chvíli se vrátím, počkej tu, prosím, na mě, ano?“ řekl laškovným hlasem tak, aby to mohl slyšet kdokoliv jiný v tomto domě.

Když se za ním zavřely dveře, strnula jsem na místě a čekala ten tlak. Byl stejný jako předtím, což znamenalo, že jsem se na něj musela soustředit a k tomu se snažit co nejmíň vnímat ty zvětšující se plameny, ale Edward tam byl sotva pár vteřin, za něco mu poděkoval a už kráčel nahoru, takže se mi okamžitě dostávalo úlevy.

„Já tušil, že tě potkám.“ Jak je možné, že jsem si nevšimla jejích kroků, nebo alespoň otevírání dveří? A proč se nezastavili o kousek dál? Uznávám, že jsem neměla problém štít udržet, ale přeci jen jsem jej vnímala, a i to mě nepatrně ubíjelo. „Líbí se ti?“ Zdálo se mi to, nebo to řekl… mile? Znejistila jsem a začala se až zbytečně moc soustředit na štít. Obklopoval jej, to jsem věděla. Tak proč ta změna v hlasu?

„Ta je pro mě?“ Detailně jsem zkoumala její hlas. Pod všemi těmi vrstvami překvapení jsem zaslechla škodolibou radost…

To neskutečné napětí odešlo stejně tak rychle, jako přišlo, když jsem uslyšela další větu, která všechny mé obavy vyvrátila.

„To víš, že ne. Copak jsi tak neskutečně naivní? Nechápu, jak může mít někdo jako ty tak vysoké sebevědomí.“ Připadalo mi, jakoby to říkal někdo úplně jiný. Ten hlas, nyní tolik výsměšný a znechucený, se nepodobal tomu předchozímu absolutně v ničem.

„Promiň, ale musím něco neodkladného doručit. Zdovolíš?“ Přála jsem si vidět nyní její výraz.

„A co když ne?“ Jak ještě po tom všem mohla mít sílu odporovat?

„V tom případě musí jít vychování stranou.“ Něco mi říkalo, že ji odstrčil. Kroky blížící se k mému pokoji mi konečně umožnili nehlídat štít. Mě samotnou překvapilo, jak moc se mi tím ulevilo…

Čekala jsem, že uvidím na jeho tváři úlevu nebo vztek, jakmile vejde do dveří, ale nestalo se tak. Jeho tvář se sice uvolnila, zároveň s tím se na ní ale objevil okouzlující úsměv.

„Co chtěla?“ zeptala jsem se jej otráveně a rozešla se k němu.

„Nic důležitého. Nebudeme se jí zabývat, mnohem radši se mé myšlenky věnují tobě,“ přiznal s rozpaky, až mi přišlo neuvěřitelné, jak dobře dokáže hrát. Vpíjel se mi do očí a já mu pohled, jako už tolikrát, oplácela. Ale nyní jsem nemohla pochopit skutečnost, že jsem si nikdy nevšimla té jejich hloubky, že jsem se v ní nikdy neztrácela, netopila se v té medově zlaté barvě. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč jsem v nich nikdy neviděla tu něhu a ještě snad něco dalšího, co jsem sama nedokázala rozpoznat. Kladla jsem si otázku, jak je možné, že vidím všechno až teď? Připadala jsem si hloupě, jako bych se mu snad ani nikdy nedívala do očí, jako bych ho celou tu dobu jen přehlížela nebo se dívala skrz něj. Protože jak jinak si vysvětlit, že jsem se nyní z té zlaté propasti nemohla, a ani nechtěla, odtrhnout?

„Můžu se tě na něco zeptat?“ zašeptal tak, že jsem měla i já problém ho slyšet. Nepřerušil ten pohled, pod kterým jsem si připadala jako hadrová panenka. Zmohla jsem se sotva na slabé kývnutí, téměř jsem ani nevnímala, na co se mě vlastně ptal.

„Na co myslíš?“ Ta otázka mě donutila sklopit pohled. A jakmile jsem se dostala z působení těch hlubokých studánek, začala jsem zase uvažovat. Byla jsem zmatená, nechápala jsem samu sebe. Ale nejvíc mě děsilo pomyšlení, proč jsem se předtím nedokázala odtrhnout…

Až teď jsem si všimla, že má jednu ruku za zády. „Bells?“ Prudce jsem zvedla hlavu, aniž bych věděla proč.

Jeho zkoumavý pohled - tolik odlišný od toho předchozího - mi prozradil, že pochopil, že na tu předchozí otázku odpověď nedostane. Ten pohled mě ale znervózňoval.

Netrval však dlouho, po kratičké chvíli přešel do toho původního… Znovu jsem se začala ztrácet v těch překrásných očích…

„Miluju tě. A… no… víš…“ Zdálo se mi to, nebo byl nervózní? Najednou to byl on, kdo pohledem propaloval díru do podlahy. „Ta je pro tebe,“ vysoukal ze sebe, když se na mě podíval, a podal mi červenou růži. „Je sice úplně obyčejná, ale říkal jsem si, že by mohla být jako vzpomínka na naše první rande dokonalá,“ pokračoval, a i když jsem nyní netušila, co tím myslí, věděla jsem důvod, proč to říká.

„Je nádherná. Děkuju.“ Nebyla to jen chabá slova s hraným nadšením, bylo to skutečné. Jak dlouho už jsem neviděla růži? Rozhodně jsem ji nikdy neviděla těmato očima. Jako bych ji viděla úplně poprvé - ta barva, ta úžasná spletitost lupenů… a ta vůně! Všechno to bylo tak jiné, tak silné, tak dokonalejší…

„Ve skutečnosti je to jen chabá omluva a taky poděkování za to všechno,“ uvedl věci na pravou míru, když mi to šeptal u ucha.„A taky ti tak trochu dát příležitost lovu,“ doplnil ještě. Musela jsem se usmát nad jeho snahou a starostlivostí. Vymyšlené to měl totiž perfektně, stačilo se mu jen vrhnout okolo krku a on už by pak to ostatní bezpochyby zařídil…

„Ještě to vydržím.“ Snažila jsem se ho pohledem přesvědčit a vyhladit tak tu vrásku, co se nyní táhla přes celé jeho čelo. „A bylo by to podezřelé, i Emmett s Rose se krotí,“ přidala jsem další pádný důvod, proč ne.

„Tak dobře, ale půjdeme okamžitě, jakmile budeš potřebovat, ano?“ propaloval mě přísným a zároveň zkoumavým pohledem.

„Slibuju,“ odpověděla jsem pravdivě, něco mi říkalo, že by mě stejně prokoukl, kdybych zalhala.

Objal mě a políbil do vlasů. Byla to jedna z těch chvílí, kdy jsem se cítila příjemně, kdy to bylo opravdové, uvolněné. „Děkuju. Za všechno, co pro mě děláš…“

Děkuju za nádherné komentáře, které jste mi nechaly pod minulou kapitolou! :))

Vím, že jsem tuto kapitolu měla v plánu přidat dřív, a taky vím, že nestojí absolutně za nic. Procházela krizí, strávila jsem nad ní hodiny a nic... Tak snad mi to odpustíte a přimhouříte nad ní očka... :)

Teď tady od neděle do čtvrtka nebudu, takže další kapitola bude zase za týden. Přesto doufám, že si na ni počkáte... :)

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 36. kapitola: