Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 34. kapitola

26.07.2011 (13:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4950×

Edit: Článek nepročel korekcí!

34. kapitola – Ujištění

Bella:

Cítila jsem na sobě Edwardův pohled, a tak jsem ten svůj odprostila od ní a podívala se na něj. Pomalým krokem se ke mně rozešel, ruky obtočil kolem mého pasu až na záda a ještě víc se ke mně pomalu přitiskl.

„Vypadáš… úchvatně,“ zašeptal mi u ucha, příliš nahlas, než abych to slyšela jenom já. Ale i když to byla jen hra, díky způsobu, jakým to řekl, mi nedalo žádnou práci pokračovat. Vyvedl mě tím značně z míry – snad bych se i červenala, kdyby to šlo…

„Vždyť mám mokré vlasy a…“ jemně položil ukazováček přes mé rty a tím tak utišil vlnu mých protestů.

„No právě.“ Prsty jedné ruky vpletl do mokrých pramenů. Začal se ke mně pomalounku sklánět, ale směr jeho vzdušné dráhy až příliš jasně končil na mých… rtech.

Ztuhla jsem, když jsem si to uvědomila. Ne…

Poměrně hlasité odkašlání zastavilo jakékoliv jeho další počínání. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a přitom se mírně odtáhl. Okamžitě jsem změnila masku na tváři na vražednou a otočila se k ní.

„Potřebuješ snad ještě něco?“ prskla jsem na ni skoro stejně jedovatě, jako to umí ona. Ale navzdory mé hrané tváři jsem jí nyní byla za to vyrušení opravdu vděčná.

„Ne. Jen vracím,“ řekla naprosto nevinně. Přesto jsem v jejích očích viděla neskutečnou zlost.

„Klidně si ho můžeš nechat třeba na příště. Myslím si, že ti svědčí. Vyhovoval ti?“ Nechala jsem prostoupit tu škodolibou tvář.

„Jo, byl skvělý. Ale nechci vám ho vypotřebovat, koupím si vlastní.“ Neskutečně jsem se vyžívala v té její snaze zamaskovat nenávist a zlost.

„Dobře, jak chceš. Ostatně - možná bychom neměli být tak hodní na příživníky.“ Vytrhla jsem jí šampón z ruky a přitiskla se k Edwardovi, který se potutelně usmíval. Políbil mě do mokrých vlasů, aby tak alespoň částečně skryl ten úsměv.

„Chováš se tu až moc jako doma, nemyslíš? To by se ti mohlo vymstít.“ Cože? Nechápala jsem, kde stále brala tolik sebevědomí. Ale ať už bylo to skutečné, nebo jen přetvářka, hodlala jsem jí to vyvrátit.

„Ale Bella je tady doma, na rozdíl od tebe.“ Předběhl mě Edward a dal obzvlášť velký důraz na slovo je. Ten její kyselý úšklebek jsem si vychutnala do posledního záhybu na její tváři. Na té mojí se roztáhl úsměv, ale víc pozornosti jsem jí věnovat nehodlala.

„Šampón jsi vrátila, dveře jsou támhle.“ Ukázala jsem na dveře, ale už jsem ji nesledovala. Vpíjela jsem se Edwardovi do očí, stejně tak jako on mně.

„Nechceš mi pomoct s převlékáním?“ optala jsem se potichu, zatímco jsem poslouchala rázný výdech a vzdalující se kroky.

„Bude mi potěšením,“ řekl a jedním prudkým pohybem si mě vyhoupl do náruče. Se slabounkým výkřikem jsem zděšeně kontrolovala, že župan v průběhu letu neodkryl nic, co bych nechtěla. Stihla jsem mu ještě ruky obmotat okolo krku a obdařit ho drobným polibkem na tvář, než se ke mně společně s úlevou dostala rána dveří.

Na malou chvíli jsem zavřela oči a opřela se o něj. Po zádech mi začala přejíždět ruka, která vytvářela uklidňující pohyby.

Vzápětí jsme vešli do poměrně malé šatny. Netrvalo mi dlouho, než mi došlo, že narvané police na jedné zdi patří Edwardovi, zatímco všechny další, perfektně uložené, patří mně…

„Nechtěla jsem…“ vysoukala jsem sotva slyšitelně i pro něj přes knedlík v krku, který se mi udělal po té, co jsem si uvědomila, že jsem ho téměř vystěhovala i z jeho šatny.

„To nic, stejně jsem nechtěl šatnu, stačila by mi malá skříň, ale Alice si to vydupala,“ chlácholil mě a hladil mě přitom ve vlasech. Ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že této debatě věnuje jen mizernou část pozornosti. Ta zbylá se zabývala pozorováním mých očí…

Nechápala jsem to. Co se v nich snažil najít?

Donesl mě až do rohu místnosti, kde stál obrovský tvarovací pytel. Opatrně mě na něj položil, aniž by přerušil ten pohled…

Nedokázala jsem to déle snášet, musela jsem otočit hlavu stranou. Ale on ji v půlce pohybu chytil do svých dlaní a přetočil si ji zpátky.

„Co se stalo?“ zeptal se a mně se zdálo, že v tom slyším bolest. Proč? Neměla jsem ponětí o důvodu jeho počínání, dokud nepřejel svými palci velice jemně pod mýma očima.

V té chvíli mi to došlo. Ale copak jsem mu mohla říct, že je to díky tomu, že odešel? Jen na tak krátkou vzdálenost? Přiznat, že už nevydržím ani tak málo? Navíc… nevěděla jsem, proč tomu tak bylo. Třeba to bylo jen v ten moment, už se to nemuselo nikdy opakovat. A kromě toho by si svůj odchod vyčítal, a to jsem nechtěla.

Mnohem víc mě však trápila skutečnost, že mi tím připomenutím nasměroval myšlenky tam, kam jsem za žádnou cenu nechtěla. Na ty plameny v krku, které už se nedaly považovat za přehlédnutelné, i když ještě zdaleka nebyly tak velké, abych musela na lov. Ale při myšlence na lov, kterému jsem se uvnitř bránila, a zároveň na dobu dne a půl, kterou ještě budu muset vydržet, než se dočkám další úlevy, se ve mně všechno sevřelo. Sama jsem si to zhoršovala. Těma myšlenkama…

„Co by se mělo stát?“ zeptala jsem se slabě se snahou o lež, ale ta byla tak snadno prokouknutelná…

„Bello,“ povzdychl si a v očích se mu objevil nový příval bolesti. „Nemyslíš si snad, že bych uvěřil tvému špatnému lhaní, že ne? Prosím tě, pověz mi to,“ žadonil s prosbou v očích. Ale proč tak naléhal? Nemohla jsem mít kruhy pod očima, na to jsem neměla tak velkou žízeň. Nedělo se nic zvláštního, nic, co by stálo za pozastavení. Tak proč tak naléhá?

„Nic se nestalo, vážně. Jsem v pořádku.“ Jako důkaz jsem se pokusila usmát, ale ani ten nemohl působit přesvědčivě.

„Možná nemáš kruhy pod očima, ale to na faktu, že ti samotné oči ztmavly o několik odstínů ani ne za hodinu, nic nemění.“ Zdálo se mi, jakoby mě káral, i když to všechno říkal téměř neslyšně. „Jak se to stalo? Používá svůj dar?“ ptal se hekticky. Sama jsem nepoznala, kdy svůj dar používá, ale bylo to lepší, než přiznat pravdu. I když netuším, proč jsem se pravdy tolik bála, bránila…

„Nejspíš,“ špitla jsem potichu. „Ale to neovlivníme.“ Vykroutila jsem se z toho a doufala, že už se konverzace na toto téma dál odvíjet nebude. Potřebovala jsem zapomenout, odstrčit tyto myšlenky na vedlejší kolej…

„Promiň mi to. Mrzí mě to. Ale myslím, že už to brzo vzdá. Jen to prosím ještě chvíli vydrž,“ chrlil na mě omluvy tak tiše, abych to slyšela jen já. Vpíjel se mi do očí a měla jsem pocit, jakoby nevěděl, co dělat.

„Jsem v pohodě, vážně. Jen možná budu muset dřív…“ Nechtěla jsem to dokončit. Už i jen ta myšlenka se mi příčila…

„Půjdeme, jakmile budeš potřebovat,“ ujistil mě bez toho, aniž by dokončil tu mou předchozí větu. Snad vycítil, že se o tom nechci bavit, zmiňovat… A tak sám změnil téma. „Stoupnu si tam zády k tobě do rohu, zavřu oči a počkám, až se převlečeš, ano?“ Ačkoliv bych nejraději namítala, nemohla jsem, byla jsem si vědoma, že by dveře slyšela a že jsme museli vyjít společně. Ale jeho úsměv mi pomáhal.

„Přísahám, že se nebudu dívat,“ ujistil mě se zvednutým ukazováčkem a prostředníčkem na důkaz pravdivosti jeho slov. Najednou vypadal tak dětsky, musela jsem se tomu usmát…

„Tak dobře, budu ti věřit.“ Obdařil mě ještě svým úsměvem a už stál v rohu, přesně jak slíbil. I přesto jsem ale nedokázala potlačit nervozitu, která se ve mně objevila, jakmile jsem si to uvědomila. Nedokázala jsem se obléct s tím, že by snad mohl cokoliv vidět, kdyby se přeci jen otočil.

Díky upíří rychlosti jsem byla oblečená téměř v tom samém okamžiku, kdy ukotvil svou pozici v rohu. Nenamáhala jsem se s výběrem oblečení, nebylo to důležité. Ale i za tak krátkou dobu mi vyskočila otázka, jejíž odpovědi jsem se bála, ale zároveň jsem nedokázala zůstat v nevědomosti.

„Edwarde,“ začala jsem teď už za jeho zády, a když se otočil, nejistě jsem pokračovala, „předtím, když jsi se… ke mně… skláněl…“ Lezlo to ze mě jak z chlupaté deky, možná právě proto, že jsem uvnitř stále bojovala s tím, jestli to opravdu musím vědět. V jeho tváři se objevila zvědavost a ta usměvavá tvář se vrátila, až když pochopil moji otázku. Jen jsem si nebyla jistá, jestli se mezitím nemihlo jeho tváří ještě něco dalšího…

„Myslíš, když jsem udělal tohle?“ zeptal se nevinně a zopakoval ten pomalý pohyb, jehož vzdušná čára měla určený za jasný cíl mé rty. Opět jsem ztuhla a on se bavil na můj účet – ten škodolibý úsměv nešel přehlédnout.

„Ano, myslím přesně tohle.“ I přes veškerou mou snahu znít neústupně jsem to ze sebe jen stěží vysoukala. Stále se neskutečně pomalu přibližoval. Věděla jsem, že by mě nepolíbil – ne teď, tím jsem si byla jistá. Ale i přesto jsem tu nervozitu nedokázala potlačit.

„Jak jsi mohl?“ Konečně se mi podařilo promluvit tak, jak jsem chtěla – vyčítavě.

Tolik se mi ulevilo, když zastavil a poté se vrátil do své původní pozice.

„Věděl jsem, že nás zastaví,“ řekl na svou obhajobu s klidem, ale to mi nestačilo.

„Co kdyby ne?“ pokračovala jsem, přestože mě ta předchozí odpověď maličko uklidnila.

„Pak by se mé rty přisály na ty tvé.“ Cítila jsem, jak jsem celá ztuhla. Nemohla jsem uvěřit, že by mi to udělal…

Z ničeho nic se na jeho tváři objevil široký úsměv. Byl jiný, než jaký jsem doposud viděla. Byl kouzelný, ale já si ho nedokázala ani ze setiny užít.

„Ale no tak, Bells, nemůžeš mi všechno věřit.“ Očividně se bavil, já to však nedokázala. „Kdyby to neudělala, políbil bych tě na krk,“ snažil se mě uklidnit. Sevřel mou tvář v dlaních a svá slova potvrzoval hlubokým pohledem do očí. Konečně jsem se dokázala maličko uvolnit.

„Co kdybych to pokazila, co kdybych třeba uhla?“ napadlo mě hned, jakmile jsem dokázala uvažovat.

„Nepokazila bys to, jsi skvělá herečka, s každou minutou jsi lepší a lepší. A věděla bys, že bych ti to neudělal. Neudělal bych nic proti tvé vůli,“ pronesl naprosto vážně, nedokázala bych mu ta slova nevěřit, ani kdybych chtěla, ani kdybych měla pochybnosti. „Věříš mi?“ zeptal se, nyní prosákla obava skrz jeho hlas.

„Věřím.“ Jasně jsem viděla, jak z něj opadl ten strach, co se ho při posledních slovech zmocnil. „Ale už mi to nedělej,“ nezapomněla jsem ještě dodat, nyní už s úsměvem.

I on už byl zase téměř svůj. Jemně mě objal, a tak jsem si opřela hlavu o jeho hruď. Bylo to příjemné.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se.

„To nic.“ Byla jsem ráda, že to vím…

Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem k němu zvedla hlavu a vrátila se myšlenkami opět do hry.

„Nepůjdeme dolů?“ vyslovila jsem, i když to byla ta poslední věc, co jsem chtěla dělat. Ale to nikdo nevěděl…

„Vážně chceš?“ zeptal se mě zvědavě se stáhnutým obočím a odtáhl se, aby mi to mohl vyčíst z očí. Vážila jsem si toho, že mi dával na výběr. Nechtěla jsem, dokázala jsem však znít dostatečně přesvědčivě.

„Je přece jedno, kde budeme, ta mrcha si nás stejně najde, když bude chtít.“ Mluvila jsem jen tak hlasitě, aby nás nemohla slyšet. Vlastně jsme veškerý náš rozhovor zakládali na šepotu. Bylo to zvláštní, jako kdybychom se před někým ukrývali…

„Ale můžeme ještě počkat.“ Najednou se tvářil starostlivě. Došlo mi, proč se snaží tuto chvíli oddálit. Ještě jsme od té doby, co jsme se vrátili z lovu, téměř s nikým nemluvili…

Ale stejně to jednou muselo přijít. Nemohla jsem se skrývat věčně…

Snažila jsem se těmi slovy přesvědčit, ale moc to nepomáhalo. Mé odhodlání sejít dolů bylo čím dál menší. Jediné, co se mi dařilo, bylo nepouštět ty živé vzpomínky z koutu v mé hlavě, kde měly své trvalé bydliště. Prozatím…

„A nechtěla by sis nejdřív vysušit vlasy?“ Nejspíš cítil tu nerozhodnost, se kterou jsem nyní bojovala, a chtěl mi to ulehčit. Ale ať už to bude probíhat jakkoliv, přála jsem si to mít za sebou…

Prohrábla jsem rukou vlasy, které za tu dobu stihly nepatrně uschnout. „To je dobré, uschnou samy.“

Zhluboka vydechl, když zjistil, že jsem rozhodnutá. „Tak dobře.“ Nezbývalo, než vyjít a postavit se tomu čelem. Nakonec to přeci nemusí být hrozné, třeba si ani nevzpomenou…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 34. kapitola: