Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 3. kapitola

26.10.2010 (09:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4506×



3. kapitola – zrůda

Bella:

Ani jsem si neuvědomila, že už je tma. Snad proto, že jsem ve vidění nepocítila sebemenší rozdíl. Bylo to naprosto shodné se dnem. Viděla jsem všechno. Další pozitivní bod…

Začínala jsem se obávat nejhoršího. Bála jsem se, že stejně tak rychle, jako teď stoupám vzhůru po schůdkách do říše fantazie, spadnu dolů a rozbiju si pusu tím nejhorším způsobem. Ještě jsem ale neměla ponětí, jaký ten způsob bude… A to mě nemálo děsilo.

Zastavila jsem se, aniž bych věděla, kde jsem, a zůstala stát na místě jako přikovaná. Neobtěžovala jsem se s myšlenkou sednout si, tato poloha byla stejně tak příjemná.

Mé staré já se začalo drát na povrch a dávalo o sobě vědět. Začala jsem přemýšlet i o jiných věcech než o mých nových schopnostech. Jako první mi na mysl udeřila skutečnost, že teď už jsem sama. Nemůžu se s nikým stýkat. Dokonce ani jen potkat! Skončilo by to pro mé blízké tím nejhorším způsobem…

Už nikdy, nikdy nebudu moct obejmout svou maminku nebo tatínka. Nikdy nenavštívím babičku s dědou a nezahraju si s nimi karty. Nikdy neuvidím svého nejlepšího kamaráda, kterému říkám bráško a on mně sestřičko. Nemůžu se už s nikým ani jednou vidět…

Jsem sama. Jediné, co mi může dělat společnost, je les, nebo snad poušť nebo Grónsko. Místo, kde nebude nikdo, komu bych mohla ublížit, koho bych mohla zabít. Jako ty dva kluky. Místo, kde budu odtržena od světa. Ale hlavně místo, kde budu sama...

A nebo můžu zemřít. Ale jde to vůbec? Jak se dá upír zabít, když je rychlejší, silnější a s lepšími schopnostmi? Měla jsem zlé tušení, že to nebude možné...

V mé hlavě se to točilo jako na kolotoči. Chvíli jsem byla šťastná za nové poznatky a nevšímala si ničeho jiného. A z toho jsem se vzpamatovala a uvědomovala si, jak je tato situace špatná. Jak jsem já špatná. A jak už nikdy nebudu šťastná, protože jediné, co mě kdy dělalo šťastnou, byla společnost mé rodiny a mých přátel. A těch se teď musím stranit, musím odejít co nejdál, abych je zachránila před sebou samou.

Ale kam půjdu? A jak dlouho tam budu? Je možné jít někam, kde nebudou lidé a zůstat tam? Je vůbec možné neživit se krví? Neživit se ničím? Zapříčiní to mou smrt? Smrt takového tvora, jakým jsem teď já, nebude nikdo oplakávat. Všichni si jen uleví. O možnost míň, jak umřít.

Přemýšlela jsem, kam půjdu, jak budu dál žít a jestli vůbec zvládnu neživit se krví. Nebyla jsem si vůbec jistá, protože plameny v mém krku se postupně zvětšovaly. Nepatrně, ale já jsem neměla tušení, jestli je má vůle natolik silná, abych odolala pokušení. A já chtěla odolat. Byla jsem pevně přesvědčená, ale má předchozí zkušenost mi podkopávala nohy víc jak ochotně. Vždyť těsně předtím, než se mi rozběsnil krk a já ucítila tu nejlákavější vůni a uslyšela ten nejrytmičtější zvuk, byla jsem přesvědčená stejně tak jako teď. Přesvědčená nikoho nezabít. A netrvalo ani vteřinu a všechno bylo jinak…

Zatímco jsem dumala nad odchodem, který jsem musela provést, začalo se rozednívat. Po včerejším dešti to nevypadalo dnes se sluncem nijak pozitivně. Takže bude má špatná nálada celou cestu doprovázena chmurným počasím…

Ale před odchodem jsem chtěla ještě něco udělat. Poslední věc. Chtěla jsem si ze svého minulého života něco odnést, něco pro mě tak moc důležitého, že jsem zapomněla na všechna rizika mého rozhodnutí.

Mé nohy na nic nečekaly a rozeběhly se. I když jsem věděla cíl, neznala jsem cestu k němu. Vlastně jsem vůbec nevěděla, kde se nacházím. Předtím jsem bezmyšlenkovitě utíkala a dostala se neznámo kam. A teď utíkám zrovna tak bezmyšlenkovitě a i když s jasným cílem, pořád bez vědomosti o směru.

To bylo špatně! Nepotřebovala jsem jen tak někam běžet a nedostat se domů. Potřebovala jsem se tam dostat přesně ve správný čas. Ve chvíli, kdy nebude hrozit, že by doma někdo byl! Dopoledne. Taťka pracuje jako městský policista a mamča učí na střední. A náš dům je dostatečně odlehlý od ostatních. Dalo by se říct, že žijeme na samotě u lesa. No ano, to je přesné…

A teď byl ten správný čas dojít co nejrychleji domů a vytáhnout šuplík od nočního stolku. Světla už bylo dostatečně mnoho na to, aby byli oba v práci. Ale zatím jsem se dostávala spíše hlouběji do lesa, takže jsem se otočila vzad a běžela zpět.

Opravdu jsem se divila, jaký kus jsem předtím uběhla. Když jsem se dostala kousek dál od kraje lesa, zastavila jsem se. Pro jistotu jsem přestala dýchat, i když jsem se obávala, že by mi to při střetu s člověkem nepomohlo.

Pozorně jsem se zaposlouchala a zjistila, která část města je přede mnou. Měla jsem štěstí, že jsem to tu dobře znala. Bydlela jsem tu od narození a celé město jsem znala do nejmenších podrobností. Věděla jsem o každé uličce. A proto když jsem uslyšela hlasitě puštěnou hudbu (i když k mým uším se dostala jen jako slabá melodie, ale aspoň jsem měla jistotu, že jsem dostatečně daleko od lidí), bylo mi jasné, že kdybych pokračovala dál, narazila bych hlavou do zdi obchodu prodávající CD.

Vyrazila jsem vlevo a běžela tak podél okraje města. Stále jsem si udržovala bezpečnou vzdálenost a naštěstí to byla doba, kdy většina lidí pracovala, a tak jsem žádné srdce neslyšela.

Když jsem se ale vymanila ze zvuků města, měla jsem menší problém. Tato část byla naprosto tichá. Sem tam se mi stalo, že jsem příliš odběhla od pomyslné linie mého kruhu, ale dávala jsem si moc velký pozor, aby to bylo do hloubky lesa a ne naopak. Neběžela jsem příliš rychle, pouze když jsem se přiblížila k silnici vedoucí z města, zrychlila jsem. Předtím jsem se ale řádně přesvědčila, že po ní nikdo nejede…

Zpomalila jsem a odbočila vlevo. Blížila se nová výjezdová cesta a s ní i odbočka k našemu domu. Když jsem si byla stoprocentně jistá, že stojím asi kilometr před domem, zastavila jsem se a pečlivě naslouchala. Možná až moc pečlivě, ale já chtěla mít jistotu. Kdybych zabila mé rodiče… nepřežila bych to. Na to nebyla jiná slova.

Po opravdu pečlivém překontrolování jsem se rozběhla upíří rychlostí vpřed. Trvalo to tak možná vteřinu a už jsem menší rychlostí obíhala dům a brala náhradní klíč pod pokaženým parapetem… Jako malá jsem ho nějakým záhadným způsobem tak dobře rozbila, že od té doby sloužil jako úschovna.

Odemkla jsem a vešla dovnitř. Po prvním nádechu jsem ztrnula. Ta vůně. To aroma ve vzduchu. Ne, ne, ne! Soustřeď se!

Bylo to těžké. Vidět dům mého dětství a vědět, že už ho nikdy znovu nespatřím. Vracely se mi vzpomínky a mně bylo do pláče. Ale žádné slzy nepřicházely. Měla jsem naprosto suché oči, jako by se nic nedělo. Jako bych se neloučila se svým domovem a se vším, co k němu patřilo. S celým svým životem…

Pomalu, možná až moc pomalu jsem procházela dům.

Byl tu nezvyklý nepořádek. Mamka vždycky dbala na úklid, vždycky věděla, co kde má. Ale v tomto chaosu by se určitě nevyznala… Všude se povalovalo oblečení, boty rozházené všude možně jen ne v botníku, jídlo bylo roztahané po celém domě. Sýr vytáhnutý na lince začínal chytat plíseň, i když to by asi rodiče zatím neviděli. Vzala jsem jej a přičichla k němu. Fuj! Jak odporné.

Cože? No ano, to nebylo plísní ale vůní sýru… A i když jsem sýr milovala, tentokrát se mi spíše hnusil. Podívala jsem se na značku, ale byl to on. Můj nejoblíbenější sýr. Hodila jsem jej do koše. Mohla jsem doufat, že to bylo způsobené plísní, ale od začátku jsem tomu nevěřila. Nebyla jsem zas až tak hloupá. Teď už mi nebude chutnat žádné lidské jídlo…

Ale já se musela přesvědčit. Otevřela jsem lednici a nestačila se divit. Lednice, jindy přecpaná, až z ní jídlo přetékalo, zela prázdnotou. Otevřela jsem láhev mléka a jemně vdechla jeho vůni… Čekala jsem to. Bylo mi z toho zle. Jako bych chtěla zvracet, ale přitom nemohla…

Další vůně už jsem zkoušet nemusela - a popravdě ani nechtěla. V lednici už zbyl jen salám, jeden jogurt, mrkev s jablkem, čtvrtka másla a kečup. Opravdu pestrý výběr.

Mé obavy, co se tu děje, se neustále prohlubovaly s každým novým pohledem po pokojích. V obýváku na stolku stála prázdná láhev vodky. Nechápu to! Odkdy rodiče pijí? A odkdy vodku? Vždyť ji nesnáší…

Vedle ní ležely noviny. Zdály se opravdu čtené, a to bylo vážně divné. Většinou jsme noviny ani nenosili dovnitř a rovnou je házeli do popelnice.

Přišla jsem blíž a pochopila. Nemusela jsem se ani nijak namáhat, nic hledat, protože titulní strana mluvila za vše…

Pohřešují se tři mladé dívky!

Nepotřebovala jsem text číst, protože jsem věděla, co v něm bude. Ale stejně jsem se do něj začetla s větší vervou, než bylo třeba. S každým novým řádkem jsem si připadala jako cizí… Správně mám být mrtvá. Teď už to nejsem já… Mnohem radši bych byla mrtvá.

Teď už mi dávalo víc jak smysl všechno to kolem, a o to víc jsem všeho litovala. Nechtěla jsem ubližovat lidem mně blízkým, ale ani lidem ostatním…

Něco uvnitř mě se mi za mé myšlenkové pochody smálo. A jako by tušilo, co se chystám udělat, dávalo o sobě vědět ještě víc. A já jsem se, ač nevěděla proč, začala obávat, že se mi to nepovede.

Odtrhla jsem pohled do novin a šla zpátky do kuchyně. Byla jsem nervózní a vyklepaná z nadcházející situace. Ne proto, co jsem se chystala udělat, ale proto, že jsem se bála, že to z nějakého důvodu nepůjde.

Otevřela jsem šuplík, vytáhla největší nůž a řádně ho nabrousila. Tato situace mi připadala naprosto komická. Upír, co se chystá podřezat… a to ani nemá tušení, jestli se mu to povede. A k tomu jsem vždycky odsuzovala sebevrahy...

Jenže já měla dost pádný důvod. Přiložila jsem nůž ke krku a modlila se, aby to vyšlo. Trhla jsem jím po celé jeho délce a slyšela nepříjemné skřípání.

To bylo ale všechno. Já necítila nic. Nic se mi nestalo. Sáhla jsem si rukou na místo, po kterém mi před chvílí přejel nůž, a necítila ani nejmenší jamku.

Očima jsem kmitla k noži a nestačila se divit. Ostří bylo ztupené tak, že by nerozkrájelo ani jablko.

Cítila jsem se značně zdrcená. Nevím, co mám dělat, jak mám uchránit lidi přede mnou. Mám pocit, že se mi tento život vymyká z rukou. Už se neovládám, nedokážu dělat, co chci, neznám sebe ani své možnosti…

A to není dobře…

Musela jsem se zaměřit na důvod, proč tady jsem. I když teď už to nebylo podstatné, protože jsem věděla, že se mi situace být upírem nezamlouvá. Nikdy jsem taková nebyla, a nechci být. Jsem někdo jiný, i když je ve mně pořád ta část mého původního já.

Ale i tak jsem si přála držet v ruce věc, která mi bude připomínat mou rodinu, alespoň po dobu, než najdu nějaké řešení. A nebylo dobré svou návštěvu prodlužovat. Už tak jsem tu déle, než jsem měla v plánu. O moc déle. Vyběhla jsem schody a zamířila ke dveřím mého pokoje.

Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Všechno zůstalo při starém a oproti celému domu tady nebyla známka žádného bytí. Automaticky jsem přešla ke skříni a vytáhla z ní batoh, který jsem hodila na postel… trochu až moc silně, takže dopadl na stěnu a sesunul se na polštář. Ze skříně jsem začala vyndávat oblečení. Nejdřív triko a mikinu a poté jsem popadla kabát, který jsem měla v plánu si vzít na sebe, přeci jen už bude zima… Ale když jsem ho sundávala z ramínka, uvědomila jsem si, že jsem byla celou tu dobu - ve dne i v noci – jen s ne zrovna dvakrát teplým svetrem a že mi zima nebyla. A tudíž nejspíš ani nebude. Další výhoda, které jsem pomalu začala považovat za prokletí…

V rychlosti jsem všechno vrátila zpět a teď už se soustředila jen na to, kvůli čemu jsem přišla. Klekla jsem si na zem vedle nočního stolku a otevřela vrchní šuplík. Vzadu vlevo byla malá, ale velmi pěkná krabička. Vyndala jsem ji a otevřela víčko. Mezi spousty věcmi, možná ani ne nějak extra krásnými, ale pro mě neskutečně cennými, jsem vyndala zlatý řetízek s jemně zdobeným oválným přívěskem. Otevřela jsem ho a chvilinku se kochala obrázky uvnitř. Vlevo se na mě usmívali obě moje babičky a oba dědečci. A vpravo maminka s tatínkem, kteří mě drželi v náruči, tehdy ještě jako miminko.

Mockrát jsem přemýšlela nad skutečností, jak moc jsem odlišná od ostatních. Zatímco spolužáci své rodiče pomlouvají, já si uvědomuju jejich důležitost pro mě, lásku, kterou mě zahrnují, a péči, kterou mi věnují, a snažím se jim to oplácet alespoň ve stejné míře…

Zaklapla jsem přívěšek, pověsila si jej na krk a schovala jsem ho pod tričko. Ještě naposledy jsem se podívala po ostatních mých pokladech a už jsem zavřenou krabičku schovávala zpátky do šuplíku.

Vstala jsem a chtěla odejít. Zabránil mi v tom ale pohled do zrcadla. Viděla jsem se. Viděla jsem ty červené oči, od kterých jsem se nemohla odtrhnout. Bála jsem se jich. Bála jsem se sama sebe. Upíraly na mě všechnu jejich pozornost a já měla pocit, že se na mě dívá někdo jiný. Nedokázala jsem se odtrhnout…

Z mého upřeného pohledu mě vyrušil zvuk kliky a otevírání dveří…

Lekla jsem se. To už je tolik hodin? Jak jen jsem mohla být tak hloupá a dopustit se být tady tak dlouho! Věděla jsem, že je to maminka. Vždycky chodila z práce dřív než taťka. A já jí nechtěla ublížit. Chtěla jsem utéct a už se nikdy nevrátit…

Rytmický zvuk na mě doléhal a zatemňoval mi mozek. Krk mi vzplál a já se trhaně nadechla. A to jsem neměla dělat…

Nával vůně tak dokonalé mě naprosto pohltil a vtáhl do jiného světa. Světa dravého zvířete toužící po kořisti…

Během setiny jsem stála dole a dívala se na vytřeštěnou osobu, celou ztrhanou, bledou, pohublou a s kruhy pod očima. Ale vůně její krve mě doháněla k šílenství. Byla o tolik sladší a vábivější než ty, které jsem poznala včera. V mém hrdle se praly plameny a draly se na povrch. Cítila jsem je téměř až v puse.

Vrhla jsem se na svou kořist a skočila na ni. Dopadla jsem i s ní na zem a zakousla se do místa, které si nejvíce žádalo mou pozornost. Začala jsem sát tu lahodnou teplou tekutinu, která protékala dále dolů a hasila požár. Užívala jsem si pocit úlevy a zároveň požitku.

„Bello!“ zvolala osoba úlevně a tak trochu radostně, ale zároveň s bolestí v hlase. A já si najednou uvědomila, co právě dělám. Ne! Vždyť je to moje maminka!

„Holčičko moje!“ Další slova se mi zabodla do srdce…

Přestaň! No tak přestaň! Isabello, přestaň!

Jenže ačkoliv byla moje druhá část velmi silná, nedokázala odtrhnout rty od osoby tolik milované, neboť ty ovládala má nyní mnohem silnější část.

„Ty jsi živ…“ Další věta se rozplynula ve vzduchu. Maminka už neměla dostatek síly na to ji dopovědět. A já nebyla dostatečně silná na to přestat.

Chtěla jsem! Mírně jsem se odtáhla celým tělem, ale mé rty zůstávaly na místě a na odpor sály ještě víc. Vlna touhy mě donutila vrátit se tělem zpět a dopít svou kořist.

Věděla jsem, že jakmile bude tělo prázdné a bledé, uvědomím si, co jsem udělala a budu litovat tak moc, až to nebude možné. Ale teď mě něco drželo a já se nedokázala odtáhnout. S každým novým polknutím jsem se víc přitiskla k tělu a ještě víc si užívala tuto chvíli a hltala…

Dokud nebylo tělo bezkrevné…

Jestli jste zklamaní nebo naštvaní, tak se omlouvám. Ale v prologu jsem Vás varovala. :D Navíc, i když ještě přesně nevím, jakým směrem se bude povídka vyvíjet, prvních pár kapitol jsem měla rozmyšlených od začátku... :D

Cullenovi se objeví v další kapitolce, i když nejspíš ještě ne všichni. Pak už by se to mělo rozjet. Doufám... :D A možná bude i jiný pohled... :))

Příští týden budou prázdniny, takže doufám, že se mi podaří přidat dvě kapitoly, první ve středu nebo čtvrtek. :)

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola 

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 3. kapitola: